Velké postavy Velké ceny 4 – Giacomo Agostini

Pocházel z poměrně dobře situované italské rodiny z Lovare, kde byl jeho otec svého času dokonce zástupcem místního městského vedení, ale Giacomově zálibě v motocyklech nebyl příliš nakloněn a všemožně se mu snažil v závodění zabránit. Naštěstí nepochodil a nakonec se se závodní kariérou svého nejstaršího syna smířil. První závody absolvoval mladý Giacomo v roce 1961 a v roce 1963 se prvně výrazněji blýskl italským mistrovským titulem na Morini 175 ccm. V dalším roce již absolvoval dvě Grand Prix (2 x 4. místo) a především závod na Monze přímo před zraky Domenica Agusty odstartoval jeho hvězdnou kariéru. Pro rok 1965 totiž dostal nabídku továrního jezdce u týmu MV Agusta – a to se pochopitelně neodmítá. Stal se kolegou, ale i soupeřem, nejlepšího jezdce té doby, Mika Hailwooda. Z obou byl ještě přeci jen úspěšnější zkušenější Hailwood, který vyhrál titul mistra světa 500 ccm (již počtvrté v řadě) ale ve třídě třistapadesátek sváděl Agostini o mistrovskou korunu zcela vyrovnaný duel s Jimem Redmanem až do samého závěru sezóny.

Agostiniho jsme mohli pravidelně vídat po čas jeho celé kariéry také na Grand Prix Československa v Brně. Prvně byla naše Velká cena zařazena do programu MS v roce 1965 a spolu s celou světovou špičkou přijel do moravské metropole také Agostini. Debut to ale nebyl až tak slavný, neboť hned ve svém prvním závodě 350 ccm havaroval a těžko říci, zda mu druhé místo v pětistovkách za Hailwoodem alespoň trochu zvedlo náladu. Přeskočme nyní krátce pár let a malou poznámkou ještě zůstaňme u těch pádů. Agostini moc nepadal a počet jeho pádů by se dal spočítat na prstech jedné ruky – obrazně ale zřejmě i ve skutečnosti. Brno je možná takovou zvláštností, neboť Ago zde havaroval ještě jednou – v roce 1972 v nájezdu do Bosonoh. To se mu na jiném okruhu asi hned tak nepřihodilo.

Po sezóně 1965 odešel Hailwood k Hondě a Agostini převzal úlohu stájové jedničky MV Agusty s nemalým úkolem – pokračovat ve vítězném tažení této veleslavné značky. Za poslední roky získali totiž jezdci MV Agusty v nepřetržitém sledu 8 x titul mistra světa v nejprestižnější třídě do 500 ccm! Ago se ovšem tohoto úkolu zhostil bezezbytku. Dva roky patřily jeho duely především s Mikem Hailwoodem na Hondě k nezapomenutelným jezdeckým zážitkům a nepochybně patří do klenotnice motocyklové závodnické historie. V mnohých závodech šlo především o tyto dva výjimečné jezdce a zbytek pole nechávali povětšinou daleko za sebou a mnohdy i třetí v cíli již měl na na ztrátu jednoho kola. Zatímco Hailwoodovi patřil po dva roky titul mistra světa do 350 ccm, Agostini získal své první tituly pětistovek. Když však po sezóně 1967 odstoupila Honda z MS, a tím pádem skončil rovněž Hailwood, neměl Agostini se svou MV Agustou na závodních okruzích výraznějšího konkurenta ani v jedné z nejvyšších objemových kubatur. Ve třistapadesátkách se jím měl stát Bill Ivy na našem motocyklu Jawa, což v prvních závodech sezóny dokazoval, ale jeho tragická havárie na Sachsenringu 1968 veškeré plány zhatila.

V období pěti let 1968-1972 získal Agostini zcela jednoznačně vždy mistrovský double v kubaturách 350 a 500 ccm a za tu dobu si na své konto připsal řadu vítězných vavřínů také na naší Velké ceně. Poprvé zde vyhrál v roce 1968 a celkově má na svém kontě sedm vítězných závodů, což je nejvíce ze všech jezdců v rámci Mistrovství světa od roku 1965. Rokem 1972 se ale Agostinimu přeci jen začíná rýsovat konkurence ve Finovi Jarno Saarinenovi, který mu ve třídě 350 ccm dokázal pořádně zatopit. Současně přišel do týmu MV Agusty další vynikající jezdec, Phil Read, jehož příchod měl nakonec značný vliv na další Agostiniho působení v tomto týmu a na jeho následnou kariéru. Zatímco Saarinenova kariéra bohužel záhy skončila tragicky, Read se začal na úkor Agostiniho stále více prosazovat. Giacomo sice v roce 1973 ještě získal další ze svých titulů ve třistapadesátkách, ale prvenství královské kubatuře pětistovek proti Readovi obhájit nedokázal. Vzájemné vztahy mezi nimi byly velice vyhrocené a Agostini vůbec nepřipouštěl, že by Read byl hoden titulu mistra světa v nejprestižnější třídě. Situace v týmu byla neudržitelná a po skončení roku přišlo něco nemyslitelného - po devíti letech obrovských úspěchů ve službách MV Agusty přestoupil „Ago Nazionale“ k japonské Yamaze! Samozřejmě to vyvolávalo spoustu dohadů a mnozí skeptici mimo jiné poukazovali také na fakt, že jezdil celou svou kariéru jen na čtyřtaktu a že přechod na motocykl s dvoudobým motorem jen tak nezvládne.

Ovšem kdo umí, ten umí. A že Agostini jezdit uměl, o tom nemůže být sebemenších pochyb! Někdy slýchané názory, že se mu to vyhrávalo, když neměl žádnou valnou konkurenci, prostě neobstojí. Agostini to hned potvrdil mistrovským titulem ve třistapadesátkách a jen ho mrzelo, že nezískal titul také v pětistovkách, který obhájil jeho největší rival Phil Read. V roce 1975 si už ale dokázal vzít „svůj“ titul zpět a konečné rozhodnutí padlo dokonce na naší Grand Prix Brně. Byl to poslední závod sezóny a Agostinimu v čele průběžného pořadí MS stačilo dojet na 6. místě. To jeho jediný konkurent Phil Read musel vyhrát a spoléhat na Agostiniho případný neúspěch.

Giacomo se nikam nehnal, neboť bodová matematika hovořila jasně v jeho prospěch a vcelku v pohodě si držel třetí pozici za vedoucí dvojicí Readem-Länsivuori. Vše šlo podle plánu až do 11. kola, kdy Agostini náhle zastavil v depu! Proboha, to je konec! Ale co to? Ago po krátké chvilce opět vyrazil na trať. Nikdo totiž neměl ponětí o taktickém tahu, který si Yamaha připravila. Do nádrže Agova stroje nebyl totiž před startem načerpán plný objem benzinu a celý stroj byl lehčí, ovladatelnější a celkově méně namáhaný. To vše mělo zajistit, aby Agostini dovedl motocykl zdárně do cíle. Celá záležitost byla dobře utajena a tak se mnohdy spekulovalo o tom, že zastavil k opravě uvolněné kapotáže nebo k opravě přívodu paliva. Šlo ale opravdu o doplnění benzínu a před jeho boxem bylo dokonce na zemi křídou nakresleno, kde má s motocyklem zastavit a svůj post měl přesně zakroužkován i legendární mechanik Nobby Clark. Celá akce trvala jen pár vteřin a Agostini se v klidu vrátil zpět na svou třetí pozici a po odpadnutí Länsivuoriho dojel nakonec jako druhý, což mu bohatě stačilo.

Agostini s typickým italským temperamentem nadšeně vyprávěl: „Nikdy předtím jsem nejel tak namáhavé a dlouhé kolo jako to poslední v Brně v závodě pětistovek. Byl to opravdu velký nápor na nervy. Nejprve jsem se nemohl zbavit dojmu, že odešel motor, který jakoby měl takový divný zvuk. Ale ne, pracoval bezvadně. Pak jsem měl pocit, že pneumatika je nějaká prázdná, ale bylo to O.K. Potom zas nějaká rána – proboha to se přetrhl řetěz! Naštěstí ne a jel jsem dál. A už je to tady, vždyť já najednou nemůžu vůbec řadit… ale i to byla jen taková moje černá fantazie. Pořád mě něco strašilo a myslel jsem, že to snad nikdy nedojedu. Celou dobu jsem si se svým motocyklem v duchu a možná i nahlas povídal a prosil, ať ještě vydrží. Nakonec mě Yamaha ve štychu přeci jen nenechala, byl tu cíl a s ním také vytoužený titul.“

Pro Yamahu v pětistovkách vůbec první, ale jak se ukázalo pro Agostiniho poslední – patnáctý. Yamaha mu sice vyplatila tučnou prémii, ale do dalšího ročníku MS již své motocykly nenasadila. Agostini se tak vrátil do sedla MV Agusty, ovšem již pouze ve svém soukromém týmu, ale dokázal ještě vyhrát dvě GP. Ve třídě 350 ccm na Dutch TT v Assenu a s pětistovkou pak v posledním závodě sezóny na Nürburgringu – bylo to vůbec poslední vítězství jak MV Agusty, tak Giacoma Agostiniho.

Naposledy se v Brně představil ve své poslední sezóně v roce 1977 - a to ve velkém stylu. Samotný závod pětistovek sice ovládl zcela jednoznačně Johnny Cecotto, ale vedle jeho spanilé jízdy vzrušoval davy diváků především duel dvojice Giacomo Agostini a Michael Rougerie. Ze středu pole se propracovávali postupně vpřed a jejich vzájemný souboj se od poloviny závodu stal už bojem o druhou příčku, když kromě Cecotta nedokázal nikdo jejich tempu odolat. V těsné jízdě kolo na kolo si několikrát vyměnili své pozice a až v závěru závodu se projevila Agostiniho zkušenost, který nakonec dokázal Rougeriemu o pár vteřin odskočit. Druhá příčka na stupních vítězů mu rozhodně slušela a byla to nepochybně důstojné tečka za jeho brněnskou účastí.

Těžko bychom v jeho kariéře hledali okruh, na němž by nedokázal zvítězit. Vyhrával snad všude Assen, Sachsenring, Nürburgring, Hockenheim, Monza, Imola, Ulster, Spa-Franocorchamps, Salzburgring, Imatra… zmíněné Brno … a pochopitelně nejtěžší a nejslavnější závod závodů, Tourist Trophy na ostrově Man. Na tomto legendárním závodě získal v letech 1966-1972 celkem deset vítězství a bylo by jich zřejmě ještě více, pokud by tento závod nebyl od roku 1973 ze strany těch nejlepších jezdců bojkotován. V roce 1972 tam totiž v závodě 125 ccm za mokra a špatné viditelnosti smrtelně havaroval Agostiniho krajan a blízký přítel Gilberto Parlotti. Jeho smrt nebyla ani první ani poslední tragédií na TT a všichni jezdci jsou si sice velice dobře vědomi rizika závodění, ovšem byla to zřejmě ona pověstná kapka, kterou už pomyslný džbán přetekl. Agostini se postavil spolu s několika dalšími jezdci do čela „vzpoury“ a chtěl z TT okamžitě odstoupit. Po dlouhém jednání s hrabětem Agustou, šéfem a majitelem stáje MV Agusta, sice ještě nakonec nastoupil do závěrečného závodu Senior, ale vyhlásil, že to je jeho naprosto poslední závod na Tourist Trophy. Tak se opravdu stalo a Giacomo se již nikdy žádného dalšího závodu Tourist Trophy nezúčastnil. Čas však všechny rány hojí a tak se Agostini přeci jen později na legendárním okruhu nejednou objevil alespoň v čestném kole „Lap of honour“.
Někteří škarohlídi se občas snaží hodnotit jeho mimořádnou kariéru a dosažené výsledky poněkud zkresleně – že ve své době neměl žádnou pořádnou konkurenci, že oproti dnešku závodil ve více třídách a kdesi cosi… Tyto úvahy jsou však zavádějící a naprosto neopodstatněné. Piště si, že Agostini uměl na motorce jezdit jako málokdo!!! A na tom prostě nikdo nic nezmění.

Po skončení své motocyklové kariéry a po nepříliš zdařilých pokusech se závodními automobily (údajně měl ale v době své největší slávy nabídku dokonce ze stáje Ferrari F-1) se k motocyklům vrátil jako manažer týmu Marlboro-Yamaha a později i Cagiva. Se svými jezdci jako byli Graeme Crosby, Graziano Rossi, ale především Kenny Roberts a Eddie Lawson, dosáhl řady vítězných Grand Prix i světových titulů a byl také například u vůbec prvního vítězství této značky Cagiva s Eddie Lawsonem v Maďarsku 1992.

Dnes je to pořád švihák k pohledání a v sedle svých někdejších motocyklů, ať již je to MV Agusta či Yamaha, se stále objevuje na různých motocyklových akcích. Mezi čestnými hosty je pochopitelně vždy hvězdou první velikosti – a rozhodně právem.