Velikáni Grand Prix bez vítězství – 11 špičkových závodníků, kterým vždy chybělo něco málo k triumfu

Heinz Rosner: 26x pódium

Tohoto východoněmeckého jezdce (dle dobového politického uspořádání světa) si snad nedokážeme představit jinak než na motocyklu značky MZ, též východoněmecké provenience. A možná si také ani nedokážeme představit, že by nevyhrál žádný závod MS Grand Prix. Je tomu ale opravdu tak. Často měl k němu blízko a za svou kariéru nasbíral celkem 26 pódiových umístění, což je zdaleka nejvíce ze všech jezdců, kteří nakonec zůstali bez vítězství. Dobře jsme ho znali také z jeho vystoupení na Grand Prix Československa v Brně. V letech 1965-1968 zde celkem 6x vystoupil na stupně vítězů – 2x 2. a 4x 3. místo. Tehdy byli jeho soupeři např. Hailwood, Agostini, Read či Ivy, a přes ty se k vítězství neprodral. V roce 1964 vyhrál sice v Brně dvěstěpadesátky, ale to se bohužel do statistiky MS nepočítá, neboť do světového seriálu byla zařazena naše Velká cena až o rok později. Jeho kariéra v MS je rámována lety 1964-1969, v nichž absolvoval 46 závodů Grand Prix. To znamená, že více než každý druhý závod stál na stupních vítězů. Jen ta třešnička na dortu v podobě alespoň jednoho vítězství mu chybí. Jistě by Heinzovi slušelo. V celkové klasifikaci MS byl nejvýše v roce 1968 ve třídě 250 cm³, když obsadil 3. místo za Readem a Ivym. Z osmi závodů tehdy dokázal kromě jednoho vždy dojet „na bednu“. Ale i v jiných letech se řadil mezi jezdeckou špičku – v jednotlivých kubaturách byl celkově ještě 5x čtvrtý a jednou pátý.

Colin Edwards: 12x pódium

Své jezdecké ostruhy si „Texas Tornado“ vysloužil nejprve v domácích amerických závodech a posléze v MS superbiků, kde se dokázal stát v barvách týmu Castrol Honda dvojnásobným mistrem světa (2000 a 2002). Zejména sezóna 2002 byla hektická a jeho duel s Troyem Baylissem rozhodla až úplně poslední jízda v italské Imole. Pak už Colin zamířil do MS Grand Prix a strávil v tomto šampionátu celkem 12 sezón. V té době právě nejprestižnější třídu pětistovek střídaly čtyřdobé litry, což pro něho mohla být s ohledem na superbikové zkušenosti určitá výhoda, těžko říci. Každopádně se záhy začal pohybovat na předních místech výsledkových listin jednotlivých závodů, v nichž byl nakonec 7x třetí a 5x vystoupil na druhý pódiový stupínek. Ten nejvyšší ale pro něho zůstal jakoby zakletý. Nejblíže k němu byl při Grand Prix Holandska v Assenu v roce 2006, kde o vítězství přišel pouhých několik metrů před cílem. Od startu vedl plných 24 kol, ale postupně se na něho dotáhl jeho krajan Nicky Hayden a v předposledním kole převzal vedení. Colin se ale nevzdal a do poslední šikany najížděli bok po boku. Oba tam vletěli příliš razantně. Colin se dostal až za obrubník, kde ho smyk na travnatém pásu vyhodil ze sedla a závod pro něho skončil pádem. Ani Hayden nedobrzdil. Pustil ale svůj motocykl do kačírku a nakonec projel vítězně cílem.

Graeme Crosby: 10x pódium

Tento Novozélanďan se v motocyklových závodech ukázal jako značný univerzál. Dokázal vyhrát například vytrvalostní závod 8 hodin v Suzuce, další prestižní závody 200 mil v Daytoně a v Imole, na svém kontě má také tři vítězství na legendární Tourist Trophy na ostrovu Man. Může se dokonce pochlubit dvěma tituly mistra světa na přírodních okruzích TT Formule-1. Úspěšná byla i jeho kariéra ve vrcholné kategorii MS Grand Prix, přestože trvala pouhé tři roky. V letech 1980-81 jezdil pětistovky v týmu Heron Suzuki a v celkovém pořadí z toho bylo 5. a 8. místo. Poprvé si také vychutnal oslavný pocit na stupních vítězů (2. místo, Nürburgring 1980). Sezóna 1982 byla ze sportovního pohledu jeho nejlepší, když s Yamahou v Agostiho týmu skončil celkově na 2. místě. Lepší byl jen Franco Uncini. Logicky by se dalo předpokládat, že Crosby bude v dalším roce usilovat o titul. Není ale všechno zlato, co se třpytí, a nakonec bylo všechno jinak. Deziluze z tehdejší politiky (nebo spíše z politikaření) kolem závodů ho nakonec přiměla k ukončení kariéry a k návratu zpět domů. Na Novém Zélandu a v Austrálii pak ještě řadu let jezdil různé místní automobilové série.

Derek Woodman: 16x pódium

Stejně jako celá řada jeho kolegů, jezdil také Woodman závody v několika objemových kubaturách. Vlastně jezdil všechny sólo třídy, které tehdy byly vypisovány - tedy 125, 250, 350 i 500 cm³. V celkovém pořadí MS to dotáhl nejvýše ve stopětadvacítkách v roce 1965. To skončil na třetím místě za Hughem Andersonem a Frankem Perrisem. Toho roku byla Grand Prix Československa vůbec poprvé zařazena do seriálu MS a spolu s celou plejádou největších hvězd přijel tenkrát do Brna i tento rodák z britského Blackpoolu. A rozhodně od nás neodjížděl s prázdnou. Za druhé místo v závodě 125cm³ si spolu se stříbrným věncem a nějakou tou broušenou trofejí odvážel i šest mistrovských bodů (a k tomu přidal ještě 4. místo ve dvěapůlích). Dalším jeho pódiovým umístěním v Brně bylo 3. místo ve třistapadesátkách v roce 1967. Woodmanovu univerzálnost dokládá skutečnost, že během své kariéry dokázal mezi lety 1965-1968 získat pódiová umístění ve všech třídách: 5x 125 cm³, 4x 250 cm³, 5x 350 cm³ a nakonec ještě 2x 500 cm³. Jistě není bez zajímavosti, že jako Angličan většinu z nich získal na motocyklech značky MZ.

Patrick Pons: 11x pódium

Pochází z Paříže a v mistrovství světa se poprvé objevil v roce 1973 na domácí Velké ceně Francie na okruhu Paul Ricard v Le Castellet jako člen týmu Sonauto Yamaha, za který pak jezdil vlastně celou svou závodní kariéru. Hned další rok pro něho znamenal nejlepší umístění v MS Grand Prix, když ve třídách 250 cm³ a 350 cm³ obsadil shodně třetí příčku celkové klasifikace. To byl slibný začátek jeho kariéry, na který ale v dalších letech už nedokázal navázat. V následné sezóně 1975 patřil stále mezi špičku a ve dvěpade i třipade to pro něho bylo celkově 5. místo v MS (shodou okolností naší Velké ceně v Brně dojel v obou závodech také jako pátý). Pak už to bylo o dost horší. V Assenu 1976 ještě dojel na 2. místě (350 cm³), ale to bylo jeho poslední pódiové umístění. Jeho kariéra tak zůstala bez vítězné Grand Prix. V roce 1979 se ovšem stal ale mistrem světa sedmsetpadesátek a bylo to vůbec poprvé, kdy Francouz získal světový titul v nějaké motocyklové disciplíně. V roce 1980 vyhrál prestižní závod 200 mil v Daytoně, ale při závodě pětistovek na Grand Prix Velké Británie vážně havaroval a o dva dny později svým zraněním podlehl.

Raymond Roche: 10x pódium

Tohoto Francouze jsme mohli prvně v MS Grand Prix zaregistrovat v roce 1978 ve třídě 250 cm³, kde se blýskl především 3. místem na GP Velké Británie. Málokdo si ho asi z té doby vybaví při startu u nás v Brně (6./250 a 10./350 cm³), to si ho spíše pamatujeme až v let 1987 a 88 s červenou Cagivou 500, když už ale svou kariéru v Grand Prix končil. Mezitím toho ale stihl celkem dost. Léta 1979-82 pro něho znamenala neúplné sezóny sotva tak s jedním mistrovským bodíkem. Více úspěchů ale sbíral ve Francii tolik populárních vytrvalostních závodech a v roce 1981 se stal spolu se svým krajanem Jeanem Lafondem dokonce mistrem světa (FIM Endurance World Championship). Do kolotoče Grand Prix se vrátil naplno v sezóně 1983 a nevedl si vůbec špatně. Nejúspěšnější sezónu měl v roce 1984, kdy skončil na celkovém 3. místě v pětistovkách a na svém kontě měl celkem osm pódiových umístění – vždy shodně 4x druhé a třetí místo. To mu zřejmě do dalšího roku vyneslo místo v továrním týmu Yamahy Giacoma Agostiniho po bok Eddieho Lawsona. Tam také dosáhl na své poslední podium, když doma v Le Mans dojel druhý za Freddie Spencerem. V letech 1989-1992 jezdil MS superbiků a v roce 1990 se stal v této kategorii mistrem světa.

Thierry Espié: 16x pódium

Pokud by měl kterýkoliv příznivec motocyklových závodů vyjmenovat některé francouzské jezdce, Espiého jméno by mezi nimi zřejmě nefigurovalo. Přesto byl vcelku úspěšný. Nezískal sice mistrovský titul, ani nevyhrál žádnou Grand Prix, ale 16 pódiových umístění v závodech MS nemá hned tak někdo. Thierry je začal sbírat už ve své první sezóně v roce 1978 a celkové 5. místo ve stopětadvacítkách bylo určitě pozoruhodné. Ovšem mnohem lepší to mohlo být v dalším roce, když se s několika pódii na svém kontě držel od počátku šampionátu na druhém místě za Ángelem Nietem.V závodě v Assenu se ale zranil a další závody až do konce roku již neabsolvoval. Na Velké ceně Československa se v sedle jeho Motobecane 125 objevil jako náhradník jeho krajan Bertin. Ale jakýpak to byl náhradník, když onen závod vyhrál! Espiému body za čtyři druhá místa z počátku sezóny nakonec stačily na celkovou 4. příčku. Po návratu na závodní dráhu jezdil především třídy 250 a 350 cm³. Lepší to bylo ve dvěstěpadesátkách, v nichž byl v roce 1980 celkově čtvrtý a 1983 pátý. Kariéru pak končil o dva roky později v pětistovkách. Zajímavé je, že tento „Frantík“ během své kariéry sedlal většinou domácí stroje – Motobecane, Pernod či Chevallier.

Ron Haslam: 9x pódium

Mnoha britskými fanoušky motocyklových závodů byl považován za nástupce legendárního Barryho Sheena. Tyto ambice však nedokázal naplnit. Do světa Grand Prix poprvé nakoukl v roce 1977 při domácí GP Velké Británie a po několika letech ojedinělých startů se od sezóny 1983 stal pravidelným účastníka světového šampionátu. Přezdívka „Rocket Ron“ vzešla z jeho velice dobrých startů, po nichž se nejednou dostal hned do čela závodu. Bohužel nikdy nedokázal své vedení udržet až do cíle a jeho pódiové skóre je 1x druhé a 8x třetí místo. V celkové klasifikaci MS se umístil nejvýše na 4. místě v roce 1987. To jsme ho také mohli vidět při naší první Grand Prix na tehdy nově otevřeném závodním okruhu. Brněnská trať ale Ronovi asi moc neseděla a ze svých čtyř účastí dojel nejlépe na 7. místě v roce 1988. Mimo scénu mistrovství světa Grand Prix vyhrál 6x prestižní Grand Prix Macaa, jeden závod na slavné Tourist Trophy a 2x celý šampionát Formule Tourist Trophy – tedy MS na přírodních okruzích (1979 TT Formule 1 a 1980 TT Formule 3). Později začal závodit, a dosud závodí, také jeho syn Leon. 

George O´Dell: 9x pódium

George získal titul mistra světa sajdkár v roce 1977, což bylo po Ericu Oliverovi poprvé od roku 1953, kdy tento titul získal britský jezdec. Na O´Dellův titul ale dopadá trochu nepříznivý stín, neboť nedokázal vyhrát žádný závod. Ze sedmi Grand Prix stál ale 6x na stupních vítězů – 2x druhý a 4x třetí – a tato vyrovnanost mu k titulu nakonec stačila. Oproti tomu např. Biland se třemi vítězstvími skončil v celkové klasifikaci až za ním. V historii motocyklových závodů to ale není ojedinělý případ, kdy někdo získal titul bez jediného vítězství. Tito jezdci ovšem vyhráli mistrovskou Grand Prix alespoň v jiných letech, což se O´Dellovi bohužel nikdy nepodařilo. Závěr jeho kariéry a především života byl velice smutný. S ohledem na poranění páteře a značné zdravotní riziko mu lékaři nejdříve nedoporučili, nebo spíše zakázali, další závodění. Následně se rozešel se svou manželkou a obě tyto záležitosti ho uvrhly do značné deprese. V březnu 1981 došlo k incidentu, kdy ji (a další rodinné příslušníky) ohrožoval brokovnicí a došlo i na střelbu a zranění. Policie celý dům oblehla, ale situace vygradovala, když O´Dell dům zapálil a nakonec v něm uhořel. Stalo se tak 23. března 1981, přesně na den, kdy při dopravní nehodě zahynul Mike Hailwood...

Steve Baker: 7x pódium

V MS Grand Prix absolvoval tento Američan pouhopouhé dvě sezóny, ale i to stačilo, aby se poměrně výrazně zapsal do historie motocyklového sportu. Pro rok 1977 ho Yamaha angažovala v podstatě jako svého továrního jezdce a Steve se uvedl skvěle. Shodně tři druhá a tři třetí místa a celkově 2. místo v nejprestižnější kategorii pětistovek, to byla bilance jeho první sezóny v MS. Mezi záplavou motocyklů Suzuki to byla nejlepší Yamaha (4.Cecotto, 7. Agostini). Pro další sezonu ale přesedlal právě na Suzuki a ke svým šesti předešlým pódiím přidal tentokráte ještě jedno. Spolu s dalšími bodovanými místy byl v závěrečné klasifikaci na 7. místě. Na konci sezóny se však v nemistrovském závodě v kanadském Mosportu vážně zranil a zejména několikanásobná tříštivá zlomenina nohy znamenala konec jeho závodní kariéry. A když jsme u té Kanady – Baker je trojnásobným kanadským šampionem a snad tam soupeřil taky s naším Frantou Mrázkem. Mimo rámec MS Grand Prix má na svém kontě vítězství v prestižním závodě 200 mil v Imole z roku 1976, o rok později vyhrál také slavných 200 mil v Daytoně a svůj nejúspěšnější rok 1977 korunoval titulem mistra světa kategorie 750 cm³. V roce 1999 byl uveden do AMA Motorcycle Hall of Fame.

Gustav Havel: 9x pódium

Jeho kariéra byla nerozlučně spojena především s motocykly Jawa, s nimiž jako tovární jezdec dosáhl svých nejlepších výsledků doma i ve světě. Nejúspěšnějším rokem v MS pro něho byla sezóna 1961, kdy se umístil celkově na 3. místě ve třídě 350 cm³. Před ním byl jen jeho týmový kolega Šťastný a mistr světa Gary Hocking. V závodech na německém Hockenheimu a švédském Kristianstadu dojel druhý, vždy za Šťastným. Z dnešního pohledu je takovýto triumf Jawy něčím neskutečným. I v dalších letech Gusta nadále patřil do světové jezdecké špičky: 7./1962, 5/.1963, 5./1964, 7./1965, 5./1966, vše v kubatuře 350 cm³. V mistrovských v Grand Prix dokázal celkem 9x vybojovat pódiové umístění, z toho byl 3x druhý a 6x dojel jako třetí. Závodil v době, kdy bezpečnostní opatření na závodních tratích byla minimální a smrt za takových podmínek nebyla nikdy daleko. O život ho ale paradoxně připravila na první pohled nevinně vyhlížející havárie v normálním silničním provozu, když mu do cesty náhle vstoupila postarší žena. Následky této nezaviněné nehody byly pro Gustu fatální. Stalo se tak poslední den v roce 1967, kdy jel jen popřát svým kolegům v práci vše nejlepší do nového roku… Jeho oblíbeným domácím závodem bylo 300 zatáček v Hořicích. Na Havlovu památku přibylo od roku 1968 do názvu závodu právě Gustovo jméno a závod 300 zatáček Gustava Havla se pod tímto označením jezdí dodnes.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)