Síň slávy FIM MotoGP Legends potřetí a s novými jmény

Pozorní čtenáři našeho serveru si určitě všimli, že loni vyšel první a druhý díl seriálu o oficiálních legendách MotoGP, ovšem ten třetí a závěrečný přichází až teď. Ona celá ta minulá sezóna byla taková hodně nezvyklá, MotoGP samozřejmě nevyjímaje, a my jsme vyčkávali, až budou na některém ze závodů oficiálně uvedeni do síně slávy poslední tři jezdci. To se bohužel nestalo, ale svá místa potvrzená mají. Tohle je zbývajících 12 z nyní již 34 nejslavnějších silničních závodníků Grand Prix!

Jak už bylo řečeno v předchozích dílech, MotoGP Legends je taková virtuální síň slávy mezinárodní motocyklové federace FIM, která byla „otevřena“ v roce 2000 a průběžně do ní přibývají jezdci, kteří každý svým způsobem ve své době určovali ráz závodění v silničním motocyklovém mistrovství světa. Najdete zde jezdce, kteří zemřeli mladí na dráze i doma v pokročilém věku, stejně jako stále žijící výjimečné závodníky staré i relativně mladé. A znovu připomínáme, že neexistuje nic jako jejich žebříček, všech 34 jmen má stejnou váhu a jejich rozdělení do našich tří dílů bylo čistě náhodné. Akorát jsme si do tohoto posledního dílu nechávali ty zbývající tři jezdce, kteří měli být, stejně jako jejich předchůdci, slavnostně uvedeni do MotoGP Legends v rámci doprovodného programu při některém ze závodů loňské sezóny. Ovšem ta byla, jaká byla, vlastně bez diváků a doprovodných akcí, a tak si tak si Hugh Anderson, Max Biaggi a Jorge Lorenzo budou muset počkat na příznivější dobu. Do MotoGP Legends ovšem již patří.

Marco Lucchinelli

* 26. 6. 1954

Byl to takový bouřlivák na trati i mimo ni. Nebyl nikdy svatej a dokonce si něco odseděl v kriminále za drogové delikty. Největší drogou ale pro něho byly přece jen motorky. S těmi brázdil světové okruhy řadu let a nakonec to dotáhl až na mistra světa nejprestižnější kategorii 500 cm3. To bylo v roce 1981, kdy na tomto pomyslném trůnu vystřídal vládce předchozích tří ročníků Kennyho Robertse. Kromě Kennynho zůstali na jeho štítě rovněž všichni další střelci, jako byli třeba Mamola, Sheene a další. Do našeho povědomí se prvně vepsal v roce 1976 na naší Grand Prix v Brně. Právě on spolu s Teuvem Länsivuorim „udělali“ tehdejší závod pětistovek. Daleko přede všemi se honili kolo na kole až do poloviny závodu, kdy bohužel jeho Lucchinelliho Suzuki nevydržela a musel odstoupit. Je to ten závod, kdy pak jasně vedoucímu Länsivuorimu došel v posledním kole benzín a na poslední chvíli ho o vítězství připravil náhradník za Barryho Sheena John Newbold. Škoda, že jsme Lucchinelliho nemohli vidět v době jeho největší slávy – v Brně se totiž od roku 1978 už pětistovky nejezdily, později v letech 1983-1986 se u nás MS nejezdilo vůbec a za hranice do kapitalistické ciziny se tehdy dostal z nás jen málokdo. V roce 1982 jako mistr světa opustil po letech Suzuki a přešel do továrního týmu Hondy, nebylo to ale příliš úspěšné angažmá. Tam se vše točilo hlavně kolen Freddieho Spencera, a tak na své nejlepší výsledky už Marco nedokázal navázat. Svou kariéru v Grand Prix končil na zajímavé, ale ne příliš konkurenceschopné Cagivě v roce 1986. Vcelku úspěšně jezdil i jiné šampionáty jako např. sedmsetpadesátky (4./1977), SBK (5./1988) nebo TT F-1 (7./1986).

Franco Uncini

* 9. 3. 1955

V několika závodech MS se objevil již v roce 1976, ale řádné angažmá dostal až v další sezóně u Harley-Davidsonu (v podstatě bývalá stáj Aermacchi). Na domácí Monze vyhrál svou první Grand Prix, ale my si ho nejspíše pamatujeme hlavně z Brna téhož roku. Zvítězil tam ve dvěstěpadesátkách před svým týmovým kolegou a trojnásobným mistrem světa z předchozích let Walterem Villou. Ovšem  diskutovalo se o tom, že to bylo za hranicí určité stájové režie, kde byl Villa týmovou jedničkou. Tomu se sice moc nedařilo, ale případné vítězství v Brně by ho ještě alespoň teoreticky udrželo ve hře o další titul. Druhé místo k tomu nestačilo a titul si tak už z Brna odvážel Mario Lega. Uncini byl nakonec v celkovém pořadí druhý a situaci z Brna komentoval jednoznačně: „V týmu sice byly náznaky, abych dojel až za Villou, já to ale rozhodně odmítl.“ Možná i proto už další rok za stáj H-D nejezdil.
Uncini dosáhl svých nejlepších výsledků následně v pětistovkách a pět vítězných Grand Prix mu v roce 1982 vyneslo titul mistra světa. Po roce tak přebíral korunu nejúspěšnějšího jezdce královské disciplíny od svého krajana Lucchinelliho a do doby, než přišel na scénu Valentino Rossi, byl po dlouhá léta posledním italským šampiónem třídy 500 cm3. Odjel ještě tři sezóny, ale 9., 14. a nakonec 15. místo už nebylo rozhodně podle jeho představ. Zřejmě ho tato sestupná výkonnostní tendence víceméně donutila ukončit aktivní kariéru motocyklového závodníka. Ovšem v žádném případě to neznamenalo, že by z motocyklového světa nadobro odešel. Z velkého závodníka se stal velkým funkcionářem (v tom nejlepším slova smyslu) a již řadu let zastává významnou funkci delegáta FIM pro bezpečnost závodních okruhů.

Kenny Roberts jr.

* 25. 7. 1973

Vedle rodičů mu od útlého věku dělali společnost strýčkové Eddie (Lawson) či Wayne (Rainey), což je rozhodně dobrá společnost. „Junior“ nebo „Little Kenny“, jak mu všichni říkali, se nechal svým motoristickým okolím inspirovat plnou měrou. Starej Roberts ho prý k ničemu netlačil, ale když na to přišlo, tak mu všemožně pomáhal, jak se na správného tátu sluší a patří a Kenny jr. začínal na světové scéně právě v týmu svého otce. Zpočátku to sice nebylo nijak oslnivé, ale vzhledem k jeho jménu na něho každý nahlížel asi až příliš kriticky. Nemohlo to přeci být zas tak špatné, když před sezónou 1999 přišla nabídka od továrního týmu Suzuki. Dozrál tedy čas vylétnout z hnízda. Bylo to pro něho možná nelehké, ale rozhodně správné rozhodnutí. S novým týmem vyhrál hned senzačně první Grand Prix sezóny v Malajsii, a když to za týden v Japonsku zopakoval, museli si všichni už začít dávat bacha. Zničehožnic tu totiž byl další aspirant na nejvyšší příčky. Nakonec z toho bylo možná až nečekané 2. místo. Další rok si dokonce vyjel titul mistra světa pětistovek, když dokázal zastavit nepřetržitou šestiletou nadvládu jezdců Hondy. Byly to skvělé roky a zdálo se, že spojení Roberts+Suzuki má našlápnuto k dlouhodobé prosperitě. To se ale bohužel v dalších letech nepotvrdilo a nevydařená obhajoba titulu (až 11. místo) byla ještě umocněna dalšími hubenými roky. Nakonec ale Kenny vydržel u Suzuki celých sedm let, než se opět vrátil do stáje svého otce. Výkonnostně jako by se tím přeci jen poněkud zvedl, ale pro zranění se nakonec Roberts junior v průběhu sezóny 2007 ze scény Grand Prix nenápadně vytratil. Spolu se svým otcem tvoří jedinou rodinnou dvojici v MotoGP Legends.

Marco Simoncelli

* 20. 1. 1987, † 23. 10. 2011

Marco byl charismatický sympaťák a bezva kluk, jehož závodnické srdce bylo stejně velké jako jeho postava či nepřehlédnutelná hříva jeho kadeřavých vlasů. Bohužel toto srdce dotlouklo ještě před pětadvacátým rokem jeho věku. Osudným se mu stal závod MotoGP při Velké ceně Malajsie na okruhu v Sepangu v roce 2011, kde se po pádu hned zkraje závodu dostal nešťastně pod kola jezdců řítících se za ním. Fatální srážce se nedalo zabránit a Marco krátce po převozu do nemocnice zemřel. Ovšem i takto mladý zanechal Marco Simoncelli na scéně Grand Prix výraznou a nezapomenutelnou stopu. V MS debutoval u nás v Brně v roce 2002 a předtím už byl k vidění také na ME v Mostě. Když pak přestoupil do dvěapůlí, dokázal se v roce 2008 stát v této třídě světovým šampiónem. Jeho styl jízdy byl hodně razantní, do všeho šel naplno a občas to na někoho bylo moc. Přineslo to někdy pár ostrých slov od jeho soupeřů a sem tam došlo také na nějaké to „kázání“ ze strany funkcionářů. Marco měl však svou filozofii: „Stačí pár minut rychlé jízdy na motorce, abyste zažili víc, než jiní lidé za celý život.“ Dokázal si to prostě užívat. Po Marcovi zůstala v MotoGP velká mezera, ale jeho duch zde žije dál. Jako odkaz na jeho památku založil jeho otec závodní tým s názvem SIC58 Squadra Corse, přičemž SIC byla grafická zkratka Simoncelliho jména pro televizní přenosy a 58 jeho oblíbené startovní číslo – to bylo z piety k Marcovi nedávno vyřazeno z Moto GP a nikdo ho už nesmí užívat. Marco byl, a stále je, velice populární po celém světě, Českou republiku nevyjímaje. V Brně se již stala tradicí vzpomínková jízda na jeho počest s účastí tisíců jeho příznivců. Vloni to sice nebylo možné, ale až to situace dovolí, věřme, že tato tradice bude opět pokračovat. Marco si to určitě zaslouží.

Nicky Hayden

* 30. 7. 1981, † 22. 5. 2017

Narodil se do rodiny Haydenů v Owensboro ve státě Kentucky, odtud tedy později vzešla i jeho přezdívka „Kentucky Kid“. Měl čtyři sourozence, dva bratry a dvě setry. Rovněž oba jeho bráchové jsou motocyklovými závodníky, ale porovnání dosažených výsledků této bratrské trojice jednoznačně vyznívá ve prospěch Nickyho. Po amerických titulech (1999 Supersport, 2002 AMA Superbike) přišla nabídka z říše snů a od sezóny 2003 uzavřel Hayden smlouvu s továrním týmem Hondy pro mistrovství světa nejprestižnější kategorie MotoGP. Období, kdy Američané ovládali motocyklový závodní svět, bylo dávno pryč, a tak byli všichni na tohoto „Amíka“ zvědaví. Neznal prostředí, neznal lidi, neznal motorky, neznal okruhy, a přesto ukázal, že rozhodně jezdit umí ‑ celkově 5. místo v MS. V roce 2005 na domácí trati Laguna Seca slavil vítězství ve své první Velké ceně a o rok později získal v nadmíru dramatickém závěru sezóny dokonce titul mistra světa! Záběry, jak emotivně oplakal svůj úspěch, mají dodnes sílu a Nicky je tak zatím posledním motocyklovým šampiónem Made in USA. Při obhajobě titulu ani v dalších letech se mu ale už tolik nedařilo, ať již to bylo s Hondou nebo v pěti sezónách strávených v italských barvách Ducati. Nakonec scénu Grand Prix po 13 letech opustil a od roku 2016 zkusil své štěstí v MS superbiků. Stejně jako před lety v MotoGP z toho bylo hned napoprvé 5. místo a rozhodně se s ním muselo do dalších let stále počítat. Osud je však nevyzpytatelný a mnohdy dokáže být nadmíru krutý. V další rozjeté sezóně Nicky zahynul při dopravní nehodě, když se při tréninkové cyklistické jízdě střetl s automobilem…

Kork Ballington

* 10. 4. 1951

Jako Jihoafričan působil Kork Ballington ve své kariéře většinou „pod cizí vlajkou“. Jihoafrická politika apartheidu totiž znamenala pro mnohé sportovce určitou izolaci a start v některých zemích neměli povolen. Kork tak musel startovat s pasem a licencí jiných států. Když poprvé jako kluk viděl motocyklové závody, bylo vše hned jasné ‑ prostě MUSÍ být motocyklovým závodníkem, nic jiného nepřichází v úvahu. Od 16 let měl jezdeckou závodní licenci a po několika letech to dotáhl až na mistra Jižní Afriky 1972 v kategorii bez omezení kubatur. Na to už bylo možno přilákat pár sponzorů, kteří podpořili jeho cestu do Evropy. Účast v závodech ale byla pro něho zpočátku složitá, neboť pro pořadatele byl zcela neznámým jezdcem „odněkud z Afriky“. Postupně se ale začal přeci jen prosazovat nejen do výsledkových listin, ale i do povědomí vlivných lidí z motocyklové branže. První Grand Prix MS absolvoval v Itálii 1976 a v samém závěru sezóny stačil ještě zaznamenat své první vítězství na GP Španělska, když na okruhu Montjuich vyhrál třistapadesátky. Od roku 1978 se stal továrním jezdcem Kawasaki a ve spojení s touto značkou prožil své nejúspěšnější roky. Celkem se zelenými „rosničkami“ Kawasaki získal čtyři mistrovské tituly, a to ve 250 a 350, které opanoval v letech 1978 a 1979 – dva roky, čtyři tituly. Na Kawě jsme ho také viděli vyhrát 4x v Brně, jinak má ale na svém kontě 31 vyhraných GP. V roce 1980 vstoupila Kawasaki s Ballingtonem na scénu pětistovek, ale bylo to velké zklamáním a Korkovi se nepodařilo navázat na své dosažené úspěchy z nižších kubatur. Po sezóně 1982 nakonec Kawasaki v MS skončila a v návaznosti na to svou kariéru možná poněkud předčasně ukončil také Ballington.

Stefan Dörflinger

* 23. 12. 1948

Po Luigim Taverim se stal v pořadí druhým silničním motocyklovým mistrem světa ze Švýcarska, ale titulů má o jeden navíc. Tuto dvojici ještě později doplnil Tom Lüthi. Samozřejmě jde o pouze sólové kubatury, neboť mnoho dalších titulů ve švýcarských barvách získali sidecaristé Fritz Scheidegger a především Rolf Biland. Dörflinger získal všechny své čtyři mistrovské tituly v nejmenší objemové kubatuře, ať už to byly první dva v padesátkách nebo následně v nástupnické třídě 80 cm3. Dokázal je seřadit v nepřetržité řadě pěkně za sebou v letech 1982-1985 a je jistě zajímavé, že je získal na motocyklech čtyř různých výrobců: Rieju, Kreidler, Zündapp a Krauser. V té době byli jeho největšími soupeři například Eugenio Lazzarini, Ricardo Tormo, Pierpaolo Bianchi či Jorge Martínez, to jen abychom uvedli pár dalších mistrů světa a víceméně specialistů na malé kubatury. Závody to bývaly zajímavé, a to jak z jezdeckého, tak mnohdy i z technického hlediska, ovšem v porovnání s velkoobjemovými kubaturami byli tito „kolibříci“ v podstatě vždy až těmi černými vzadu. Je proto dobře, že alespoň v MotoGP Legends se na ně nezapomnělo. Svou kariéru v MS začal Dörflinger v roce 1973 a u nás v Brně jsme ho tak měli možnost vídat ještě na starém přírodním okruhu a později též na motodromu. Většinu jeho mistrovských let jsme ale zrovna nějak propásli. Mohli jsme ale třeba vidět jeho vítězství ve zcela prvním závodě Grand Prix MS 1987 na naší tehdejší nově vybudované dráze. Jezdil pak ještě tři roky, než v roce 1990 svou kariéru ukončil. V mistrovství světa tak strávil úctyhodných 18 sezón.

Dani Pedrosa

* 29. 9. 1985

Dani byl odmala takovým dítětem Hondy. Všechny své závody totiž absolvoval v sedle motocyklů této japonské značky, včetně různých juniorských kategorií, ještě než vstoupil do velkého světa Grand Prix. Zde se poprvé představil v sezóně 2001 ve stopětadvacítkách a o dva roky později se v této kategorii stal mistrem světa. Následoval přestup do třídy 250 cm3, kde pokračoval ve svém vítězném tažení. V této kubatuře strávil sice jen dva roky (2004, 2005), ovšem v obou získal mistrovský titul! Je mimochodem nejmladším mistrem světa dvěstěpadesátek v celé historii MS. Tyto dosažené výsledky ho rozhodně předurčovaly stát se dříve nebo později též mistrem světa v nejsilnější objemové kubatuře. Do ní přestoupil v roce 2006, když se stal členem továrního týmu Repsol Honda, v němž pak strávil nepřetržitě dlouhých 13 sezón (2006-2018). Pedrosa byl poměrně malého vzrůstu, oficiálně se uvádí 158 cm, a tak se také přetřásala otázka, zda to na těch nejsilnějších motorkách pro něho bude výhoda či nevýhoda. Těžko to nějak změřit, ale Dani si rozhodně dokázal bravurně poradit jak osmistovkami, tak s litry. S výjimkou dvou let, 6. místo 2016 a 11. místo 2018, se umístil vždy do 5. místa celkového pořadí, z toho byl 3x na 2. druhé příčce a rovněž 3x na třetí. Ani s tímto neobyčejně vysokým standardem se mu ale nakonec nepodařilo vybojovat titul světového šampióna. Vždy se našel někdo momentálně lepší, nebo alespoň šťastnější. Dani měl také dost smůlu na četná zranění a řadu sezón nemohl absolvovat zcela naplno. Někdy musel nějaký ten závod úplně vynechat, nebo startoval zdravotně limitovaný. To ho možná stálo těch několik rozhodujících mistrovských bodů.

Jorge Martínez

* 29. 8. 1962

Tento Španěl je dalším typickým představitelem mistrů malých kubatur. V prvních Grand Prix se sporadicky objevil v letech 1982 a 83, to bylo ještě v padesátkách. Když ale v roce 1987 byla naše Velká cena Československa opětovně zařazena do MS, přijížděl k nám již jako úřadující mistr světa třídy do 80 cm3. Sice tehdy zrovna nevyhrál, ale svůj titul zcela bezpečně obhájil. Rok nato mu pak dokonce náležel titul jak v osmdesátkách, tak rovněž ve vyšší kubatuře 125 cm3, což je zcela poslední případ, kdy se někdo může pyšnit mistrovským titulem ze dvou tříd v jedné sezóně. To všechno bylo na motocyklech Derbi. V roce 1989 se ale nejnižší třída osmdesátek jela naposledy a značka Derbi se následně ze světového šampionátu stáhla. Pomineme-li pár neúspěšných startů ve dvěpade, tak Martínezovi zbyly v podstatě jen stopětadvacítky. S motocykly různých značek (JJ Cobas, Honda, Yamaha či Aprilia) se mu ale už další titul získat nepodařilo. Vyhrál ovšem ještě několik dalších Grand Prix, a že patřil stále mezi nejlepší, jsme mohli vidět třeba u nás v Brně v roce 1996. Jeho skvělý duel kolo na kolo s Valentinem Rossim byl tehdy ozdobou závodu 125 cm3. Valentino tenkrát vyhrál svou zcela první Velkou cenu a Jorge dojel za ním jen těsně druhý. Byla to ale léta, kdy tituly brali jiní. Jezdeckou kariéru ukončil Martínez po sezóně 1997, z paddocku Velkých cen ale rozhodně nezmizel. Aspar, jak zní jeho obecně užívaná přezdívka a vlastně i jakási obchodní značka, má svou vlastní závodní stáj Aspar Team, s níž se nadále úspěšně prezentuje na scéně Grand Prix. Jako velký boss dokonce jeden čas obsazoval svými jezdci všechny tři současné kubatury. V sezónách 2017 a 2018 v jeho týmu MotoGP jezdil i náš Karel Abraham.

Hugh Anderson

* 18. 1. 1936

Dnes je jedním z nejstarších žijících členů MotoGP Legends, dřívější datum narození má už jen Jim Redman. Oba také jezdili v podstatě ve stejném období 60. let minulého století. Na rozdíl od Redmana (tituly ve třídách 250 a 350 cm3) sbíral Anderson trofeje především ve dvou nejslabších kubaturách. V období let 1963-1965 získal Hugh celkem čtyři mistrovské tituly – 2x v padesátkách a 2x ve stopětadvacítkách, všechny v sedle motocyklů Suzuki. Pro Andersona byla rozhodně nejúspěšnější sezóna 1963, ve které získal titul v obou. Hned napoprvé mistrovský double není rozhodně k zahození. Rok nato dokázal pozici světového šampióna v padesátkách obhájit a v další sezóně (1965) byl pro změnu zase mistrem stopětadvacítek. Toho roku byla Velká cena Československa silničních motocyklů poprvé zařazena do seriálu mistrovství světa a v Brně nechyběl ani Hugh Anderson. Jednak přijížděl jako trojnásobný mistr světa, jednak jako vedoucí jezdec průběžného pořadí kategorie 125 cm3. V Brně ovládl již tréninkové jízdy a vše nasvědčovalo tomu, že opanuje i celý závod. V posledním kole měl už náskok více než 20 vteřin, když za Kouhoutovicemi v Libušině údolí havaroval a přišel o téměř jisté vítězství. „Smůla, ale neumím jezdit pomalu,“ komentoval stručně celou situaci. I přes tento výpadek však získal vcelku bezpečně svůj čtvrtý titul. Hugh Anderson ve své kariéře vyhrál celkem 25 Grand Prix a získal čtyři mistrovské tituly a jak už bylo uvedeno, vše výhradně na motocyklu značky Suzuki. Čtyři tituly s touto značkou nemá nikdo ani náhodou a 25 vítězství na Suzuki má vedle Andersona už jenom Kevin Schwantz. Kdo by to byl řekl, že právě Hugh Anderson je vlastně historicky nejúspěšnějším jezdcem Suzuki?

Max Biaggi

* 26. 6. 1971

Jako bychom příznivce Maxe Biaggiho slyšeli: „No to je dost! Na co sakra tak dlouho čekali? Ten už tam měl být dávno!“ Asi nezbývá, než souhlasit. Max je totiž určitě jednou z legend motocyklových závodů a s ohledem na jiné případy bylo jeho čekání na tuto poctu neúměrně dlouhé. Svou úspěšnou kariéru začal budovat nejprve v italském šampionátu, posléze se stal mistrem Evropy 250 cm3 a to mu už otevřelo bránu do světa Grand Prix. Když poprvé přijel na naši Velkou cenu do Brna v roce 1993 (2. místo těsně za Reggianim), dalo se jen těžko předjímat, jaký bude mít nakonec k Brnu vřelý vztah. Další léta ukázala, že se mu na zdejší trati neobyčejně dařilo. Celkem vyhrál 42 Grand Prix a z toho 7x právě v Brně (k tomu ještě připočtěme čtyři brněnská vítězství z MS superbiků). Legendární je třeba jeho oslavné wheelie po vítězném závodě pětistovek v roce 1998, kdy motorku na cílovce ve vysoké rychlosti málem přehodil. V letech 1994–97 získal 4x po sobě titul mistra světa dvěpade (třikrát s Aprilií, jedno s Hondou), než následně přestoupil do nejprestižnější kubatury pětistovek. Mnozí ale soudili, že to bylo pozdě a že příliš dlouho zbytečně zůstával ve dvěstěpadesátkách. Těžko říct, všechno má vždy nějaké své důvody. Faktem ovšem je, že v nejsilnější kubatuře už Max další titul nepřidal (3x 2. a 3x 3. místo). Přesto patřil každoročně k favoritům a ze všech stran byl velmi sledovaným jezdcem. Když pak přišel do nejsilnější třídy také jeho krajan Valentino Rossi, byla to právě jejich velká rivalita, která dávala závodům ten pravý „šmak“. Bez Maxe by to prostě nebylo ono. Dnes je šéfem závodní stáje Max Racing Team v kubatuře Moto3 a má jako vždy jen ty nejvyšší cíle. Určitě je zajímavé sledovat dění kolem Biaggiho i v jeho nové funkci.

Jorge Lorenzo

* 4. 5. 1987

Lorenzo je vůbec nejmladším závodníkem v celé historii mistrovství světa od roku 1949, který kdy jel mistrovskou Grand Prix. Stalo se tak v Jerezu 2002. V pátečním tréninku ještě startovat nemohl, neboť ještě nesplňoval předepsanou hranici 15 let. V neděli ale už Jorge ve věku 15 let + 1 den nastoupil ke své první Velké ceně. Ve stopětadvacítkách setrval další dvě sezóny, než přestoupil do třídy 250 cm3. Ta mu po roční „aklimatizaci“ přinesla v letech 2006 a 2007 dva tituly mistra světa za sebou. Pro rozvoj jeho kariéry musel přijít přestup do nejsilnější kategorie MotoGP a od roku 2008 se Jorge stal továrním jezdcem Yamahy, kde byl tou dobou ovšem nedotknutelnou jedničkou Valentino Rossi. Jorge si s tím hlavu moc nelámal, šel svou cestou a měl jediný cíl – mistrovský titul v královské kubatuře. Dokázal ho vyhrát celkem 3x. Poprvé to bylo v roce 2010 a po roční přestávce opět v sezóně 2012. Ten poslední přidal v roce 2015. Nakonec ale od Yamahy odešel a roky 2017 a 2018 strávil u Ducati, tam ovšem mistrovské ambice týmu nedokázal naplnit. Přesto se v druhém roce postupně začalo blýskat na lepší časy a tři vyhrané závody byly rozhodně dobrým počinem. V průběhu sezóny se ale možná poněkud předčasně domluvil na novém angažmá u Hondy, kde měli spolu s Marcem Márquezem měli vytvořit nejsilnější týmovou dvojici všech dob. Nakonec vše dopadlo jinak. Pro Jorgeho to byla totiž doslova žalostná sezóna a na jejím konci svou kariéru ukončil. Možná pak někoho zarazila rychlost, s níž byl vzápětí uveden do síně slávy MotoGP Legends. Ovšem legendou se člověk nestává za jeden dobrý či špatný ročník a těch nadmíru zdařilých měl Jorge za celou dobu nepochybně mnohem více. Není totiž mnoho lidí, kteří mohou o sobě říci, že jsou pětinásobnými světovými šampióny.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)

Autor článku obdržel prémii 9 Kč od 3 uživatelů.
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
JardaKTM přispěl 3 Kč
Mistr-kat přispěl 3 Kč
georgekudla přispěl 3 Kč
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist