Pan Závodník: Václav Parus

Po skončení války už cyklistiku opustil a začal se poohlížet po motocyklech. Sehnal si asi 5 nebo 6 stopětadvacítek DKW a z nich si postavil závodní motocykl. V sezóně 1947 už jsme ho mohli vidět na startu a hned úspěšně. Vyhrál 1.Klíčovský okruh, druhý byl v Dušníkách a na Novopackém okruhu. V následujícím roce vyhrál Ústecký okruh, Cenu města Litomyšle a získal i Štít Českého ráje v Turnově. Stříbrné věnce si odvezl z Karlových Varů Třeboně a ze závodu Dvěma směry v Praze. To všechno ještě na DKW.

V roce 1949 se dostal díky Láďovi Štajnerovi a Honzovi Bednářovi do továrny Jawa, kde pracoval na brzdě motorů a trošku se dostal i k motorům závodním, protože se tam brzdily i dvoutaktní motory, Jawa tehdy vyvíjela i dvoutaktní dvěstěpadesátku. Protože měl už jistý začátek v motorismu, tak si ho mistr Borkovec všiml a postavil pro něho v roce 1950 dvěapůlku. Hned v prvním závodě v Poděbradech na mokru spadl, což nebyl vhodný začátek pro jezdce z továrny. Ale hned potom přišly úspěchy. Před Makovičkou vyhrál Novobydžovský čtverec a o týden později i závod v Mladé Boleslavi, kde porazil Koštíře. Za další týden se jel závod ve Dvoře Králové,kde už startoval Štajner na čtyřdobé dvěstěpadesátce OHC. Před závodem si oba zavolal šéfkonstruktér Jozíf a řekl „Vašku, ne aby si Štajnerákovi ujel, protože my ten motocykl zkoušíme a potřebovali bychom, aby to šlo nahoru a ne abys mu nějak moc ujel“. V závodě ale jede každý na sebe a Parus Štajnerovi ujel nakonec o celé kolo. Potom došlo ke zkoušce, zda to bylo vinou stroje nebo jezdce. K té došlo u Zbraslavi. Nejdřív jel každý na svém motocyklu a potom si je vyměnili a v obou případech Parus Štajnerovi ujel, takže se prokázalo, že chyba nebyla v motocyklu, ale rozhodující byla váha jezdce. Díky své malé postavě byl Parus lehčí nežli Štajner který pro svou mohutnou postavu měl přezdívku Píďa. A tak v příštím závodě o Dunajský pohár v Bratislavě už jel Parus na čtyřtaktu. Povedlo se mu tam zvítězit před Štajnerem, který ale jel na svém Waltru. V cíli Parus zjistil, že v motoru už nebyl žádný olej, takže jet o kolo víc, závod by nedokončil.

Příští závod Přes dva mosty v Písku sice pro Paruse skončil pádem, ale setkal se tam s konstruktérem ČZ Waltrem, kterého zaujal natolik, že mu řekl: „Parus, udělám pro vás stopětadvacítku“. No a současně mu řekl, že by bylo nejlepší, kdyby se přestěhoval do Strakonic. K tomu také došlo, i když prvních čtrnáct dní musel se synem bydlet ve stanu, protože zatím neměl byt, Potom bydlel dalších čtrnáct dní u někoho v chatě. Jeho nástup do fabriky však nebyl bez problémů. Bylo to v době, kdy byla provedena měnová reforma, která se nesetkala s velkým pochopením. Ani ve Strakonicích, Mezi těmi, kdo vyšli protestovat byl i Václav Parus. Následek na sebe nenechal dlouho čekat. V montážní hale se konal „soud“ v něm byli odsouzeni i reprezentanti Jaroslav Pudil a Čeněk Kohlíček. Dostali dva roky a vyhazov. Parus z toho vyšel lépe. Povedlo se mu soud rozesmát a mohl se do továrny vrátit a závodit.

S novou stopětadvacítkou startoval rovnou na Sachsenringu, kde jezdil druhý za Petruschkem ale před dalšími Ifami, prasklý primární řetěz mu vystavil stopku.
Roku 1954 naši jezdci vyjeli i do holandského Zandvoortu. kde Parus vyhrál své stopětadvacítky, dokázal vyhrát stejnou třídu i ve Švédsku v Hedemoře a na třetím místě skončil na Memoriálu Ruperta Hollause v Rakousku. Čtvrtý skončil na Velké ceně Budapešti. Na Sachsenringu skončil za Petruschkem druhý.

V sezóně 1955 skončil druhý v Tubergenu a v Zandvoortu po pádu v posledním kole přišel o jisté druhé místo. Na GP v Brně se mu konečně podařilo porazit všechny Ify a zvítězil před Fügnerem s náskokem necelých pěti sekund. Své stopětadvacítky vyhrál i v Čenstochové v Polsku před Bartošem. Stal se také mistrem republiky ve třídě 175 ccm.

Protože ve Strakonicích měl s jedním z pracovníků neshody, uvítal nabídku náčelníka motoristického odboru Dukly kpt. Mošny, aby přešel do armádního týmu. Ani to nešlo jednoduše. Ze Strakonic dostal posudek velmi špatný (na posudcích tenkrát velmi záleželo, víc než na umění) a tak by ho kpt. Mošna nemohl přijmout. Ale i ve Strakonicích byli dobří lidé. jeden z nich posudek přepsal na kladný a Parus se tak stal duklistou. Setkal se tam se silničáři Helikarem, Čadou a Bergmanem, soutěžáky a motokrosaři Klimtem, Klaudingerem i autaři Hubáčkem a mladým Zdeňkem Mrázem. Ale hlavně se tam sešel s mechanikem Pepou Zahrádkou, se kterým to táhl až do závodů klasiků, dokud to Zahrádkovi dovolilo zdraví.

Už jako duklista dostal možnost startovat na slavné Tourist Trophy 1956 na ostrově Man. Ani to ale nebylo jednoduché. Tři neděle před startem Tourist Trophy se v Bratislavě jel závod, ve které Parus startoval se stopětadvacítkou ve třech třídách (tehdy se to mohlo), kde měl po zadření motoru pád, při kterém si zlomil klíční kost. Potíž byla v tom, že na přihlášce na Tourist Trophy se muselo potvrdit, že jezdec nebyl v posledním roce zraněn. Co s tím? Tak se „zapomnělo“ tuto rubriku na přihlášce vyplnit a zřejmě to přehlédli i pořadatelé závodu a tak mohl startovat. Závod se jel na kratším okruhu Clypse Course, na kterém v té době jezdily menší třídy a sidecary. V tréninku zajel Parus sedmý čas. V závodě projel prvním kolem na 13. místě, potom propadl na 15. místo. Po zastávce v depu se zjistilo, že jedna z tkanic, kterými měl jezdec připevněno plátěné startovní číslo se dostala do sacího hrdla karburátoru a omezovala přívod vzduchu. Po odstranění závady postoupil postupně na deváté, osmé a šesté místo v cíli. Získal bronzovou repliku (stříbrnou získal vzhledem k velkému náskoku vítězného Ubbialiho jenom druhý jezdec v pořadí). Po jízdě s nedoléčeným zraněním jistě vynikající výkon.

Motooddíl Dukly stále úzce spolupracoval se strakonickou továrnou. Při jedné z návštěv se Parus se Zahrádkou dozvěděli, že ČZ stavěla nový motocykl 175 ccm, ale nemá potřebné kapacity na jeho dodělání. Dukla o něj projevila zájem s tím, že motocykl dokončí a bude s ním závodit. To se také stalo. A tak Parus vyjel se čtyřdobou stopětasedmdesátkou. S ní vyhrál všechny mistrovské závody a získal s ním už třetí titul mistra republiky včetně vítězství ve Velké ceně v Brně ve třídě 175 ccm. Došlo však k něčemu neuvěřitelnému. Protože závody, ve kterých bylo jasné, že vyhraje Parus na ČZ 175 OHC byly pro diváky fádní, bylo zakázáno používat ve třídě 175 ccm čtyřdobé motocykly. Nezbylo tedy nic jiného, než motor upravit pro třídu 250 ccm, kterou už Jawa opustila a tak nebyla konkurencí ohrožena. S takto upraveným motocyklem obsadil Parus ve třídě 250 ccm 11.místo v mistrovství republiky 1963. V následující sezóně přišel zákaz startu čtyřtaktů DOHC ve třídě do 250 ccm a tak se motor musel upravit na objem 320 ccm, aby mohl startovat ve třídě třistapadesátek. I v této třídě jezdil Parus velmi úspěšně. Zvítězil například doma v Neratovicích nebo v Terezíně Po sezóně 1966 ukončil svou činnost v Dukle, ale v závodění pokračoval, i když si byl vědom, že konec kariéry se blíží. Aktivní činnost ukončil v roce 1968. Posledním startem byl závod v Ústí nad Orlicí, kde skončil pátý ve třídě 125 ccm. Potom pracoval jako řidič nákladních automobilů nejprve ve Sběrných surovinách a potom v kafilérii.

Potom po asi desetileté přestávce v závodění i u nás vznikly závody třídy Klasik. Když se Parus setkal s jedním známým, který mu řekl, že vlastní závodní motocykl ČZ 125 OHC a že mu ho půjčí pro závodění, bylo rozhodnuto. Václav Parus se opět objevil na závodních tratích. Poprvé se znovu objevil v Hořicích a zjistil, že ze svého umění nic nezapomněl. Později získal třiapůlku Jawu po Františku Šťastném, ta ale byla příliš poruchová a provoz byl drahý, tak se jí zbavil a opatřil si krásný půllitr ESO. A protože byl zvyklý všechno dělat poctivě a naplno, dělal to tak i mezi klasiky. Nestačilo mu startovat jenom u nás a začal jezdit i v německé veteránském mistrovství. To se ovšem nejezdí jenom na německých okruzích jako na Nürburgringu, Schottenringu, Hockenheimu, ale i v holandském Assenu, ve Francii a také u nás v Mostě a dříve v Hořicích. Tam se umisťoval v celkové klasifikaci nejlépe do 4.místa. Nejblíže k celkovému vítězství měl v roce 1998, kdy skončil se stejným počtem bodů jako vítěz Kruse s anglickým Vincentem, protože Parusův motocykl byl o rok mladší než Krušeno Vincent, stal se vítězem Kruse. Věk motocyklu byl rozhodujícím kriteriem, kdyby i ten byl shodný, byl by celkovým vítězem Parus, který byl podstatně starší než Kruse.
O jeho nezdolnosti svědčí i to, že ve svých třiasedmdesáti letech přijel na GP do Brna se svým Esem na závod veteránů. V prvním tréninku měl pád a zranil si ruku. Prohlásil jenom „mám tam něco zlomeného“. V sobotu měl starosti, jak dostat ovázanou ruku do závodnické rukavice, ale do tréninku odstartoval. Bohužel ho vyřadila porucha ventilu.

Nebo příhoda z Hořic. Měl tam pád, za který se hodně styděl, protože to bylo jeho chybou při práci na motocyklu, kdy málo utáhl upevnění výfuku, ten se při jízdě uvolnil a dostal se mu pod kolo. Výsledkem byly zlomené obě ruce. Protože byl v Hořicích sám, pořadatelé mu dali ze svých řad řidiče k jeho autu, aby ho dovezl domů do Neratovic. Ujeli kousek a Parus mu povídá: „Takhle bychom do těch Neratovic dojeli za dva dny, sedni si vedle a budeš mi řadit“.
Tak se i stalo a auto sám řídil až do Neratovic.

Jak byl v Hořicích oblíbený o tom svědčí příhoda, kdy zajížděl do parkoviště závodních strojů pro nějakou závadu na stroji a na cílové rovince, kde je také vjezd do parkoviště, mu zcela obsazená divácká stráň spontánně zatleskala.

Václavu Parusovi odmávla poslední šachovnicová vlajka konec života 1.května letošního roku.

Informace o redaktorovi

Jaroslav Červený - (Odebírat články autora)
Vladimír Rejda - (Odebírat články autora)