Nenáviděný Hailwood. Proč budoucího výjimečného závodníka a gentlemana zpočátku v depu neměli rádi?

Období, kdy Mike nebyl zrovna vítaným hostem, proběhlo zkraje jeho kariéry. Jeho otec Stanley byl v té době jedním z největších a nejbohatších obchodníků s motocykly v celé Velké Británii a jako řádný rodič nechtěl, aby se mu dospívající syn flákal někde po ulicích a zapletl se třeba s nějakou pochybnou partou. Proto se snažil Mika nasměrovat k určité organizované a smysluplné činnosti a právě v motocyklových závodech spatřoval to pravé. Neváhal proto využít veškeré své možnosti, aby Mikovi v jeho závodní kariéře nějak pomohl. Ne vždy to však bylo ku prospěchu věci.
Dovolil bych si jednu takovou vsuvku na téma otec a syn z našich luhů a hájů, aniž bych chtěl kohokoliv přirovnávat k Hailwoodovi. Našemu závodníkovi Karlu Abrahamovi bývalo z mnoha stran předhazováno, že je ve světě MotoGP jen díky tatínkovým penězům a kdesi cosi. Při několikerých setkáních s naší silničářskou legendou Bohumilem Stašou, když jsem z něj „tahal rozumy“ pro svou knihu o historii naší Grand Prix, jsme samozřejmě spíše vzpomínali na jeho závodnickou minulost, ale protože velice pečlivě sledoval také současné dění, přišla jednou řeč rovněž na Karla Abrahama. Bohouš v tom měl jasno a svým typicky rázným způsobem to zhodnotil: „Hele, není nic špatného, když táta pomáhá svým dětem, já jsem to dělal taky. A je jasný, že starej Abraham Karlovi taky pomohl. No a co? Každej si ale musí hlavně uvědomit, že na tý mašině tím heftem točí mladej a ne jeho fotr! A Karel je moc dobrej závodník. Tak ať jdou všichni ti blbečci do hajzlu.“ Podotýkám, že zde bylo nutno použít poněkud slušnějších výrazů, než tehdy zazněly.

Mike Hailwood se svým otcem

Ale zpátky k Hailwoodovi. Mike jel svůj první závod v dubnu 1957, kdy mu bylo pouhých 17 let, což bylo na tehdejší poměry velice brzo. Pomoc rodičů potřebuje v určitém věku snad každý a není na tom rozhodně nic špatného. Jde jen o to, aby se to nepřehánělo a aby prostě rodiče svou vroucí láskou neprokazovali svým ratolestem spíše určitou „medvědí službu“ a vlastně jim tím ve finále neuškodili. Ve vztahu otce a syna Hailwoodových tomu tak občas bylo. Mike samozřejmě zpočátku vítal otcovu podporu, záhy však zjistil, že ostatní na to mají zcela jiný náhled. V té době nebylo závodění ve většině případů žádnou lukrativní činností a pomineme-li pár továrních jezdců, tak většinou všichni jezdili od závodu k závodu ve starých dodávkách nebo s motocykly někde na rozhrkané káře za nějakým starým křápem. No a teď si představte, že ke svému prvnímu závodu byl Hailwood přivezen v obrovském bílém sedanu Bentley svého otce s osobním řidičem v bílých rukavičkách. Za nimi následoval transportér s jeho motocykly. Na překrásně vyvedeném laku se skvěl velký znak a nápis For love of the sport –  Z lásky ke sportu. No, možná si někdo pomyslel, že by tam měl Stanley spíše namalovat „Z lásky k penězům“, nebo něco takového. A aby toho nebylo dost, tak ještě na horní části předního skla byl velký nápis „Motocykly Mika Hailwooda“. To aby všichni hned u brány věděli, s kým mají tu čest. S dodávkou přijeli též mechanici, kteří se o motorky starali. To bylo na mnohé lidi z paddocku trochu moc. Asi tedy není příliš obtížné pochopit nevraživost většiny ostatního závodníků. Sám Mike to však tak necítil a chtěl být prostě jedním z nich. Chtěl mít v závodní branži přátele a společně s nimi si užívat tento způsob života. K tomu ale ještě musel ujít dlouhý kus cesty. Scénu zatím ovládal jeho otec, jenž neváhal vynaložit své finance a veškerý vliv, aby se Mikova kariéra vyvíjela podle jeho vlastních představ. Snažil se svého syna představovat vlivným lidem, aby se o něm prostě vědělo a naléhal také na některé novináře, aby o Mikovi psali vždy jen v samých superlativech. Taky si vůbec nepřipouštěl, že by někdo z jezdců mohl být lepší než jeho syn. Mike byl opravdu velký jezdecký talent a závod od závodu sbíral každý víkend řadu pohárů. Vyhrát však nemohl všechno. A pokud prohrál, tak jeho otec za vším viděl jen soupeřovu lepší techniku. V takovém případě hned za dotyčným zašel, nabídl mu nehoráznou hromadu peněz a ten jeho motocykl prostě koupil. Nebyla to ale vždy dobrá investice a ukázalo se, že motorka za moc nestojí. Ten chlap byl prostě jen dobrý jezdec a dokázal Hailwooda porazit (což Stanleymu nešlo na rozum…). Za takovéto rozhazování peněz si také v paddocku zanedlouho vysloužil poměrně nelichotivou přezdívku „Stan the Wallet“ – tedy něco jako „Standa Peněženka“.

Ve své marnotratnosti se jednou také rozhodl pořídit Mikovi tovární motocykly MV Agusta. John Surtees na nich vyhrával jak na běžícím pásu, a tak Stanley shledal, že to budou ty pravé mašiny pro jeho syna. Neměl problém zaletět do Itálie a motorky rovnou koupit. Zde však narazila kosa na kámen. Byl sice uctivě přivítán hrabětem Agustou, ale jejich obchodní jednání, můžeme-li to tak vůbec nazvat, probíhalo ve zkratce asi následovně: „Dobrý den, já jsem Hailwood a chci koupit vaše motocykly pro svého syna." „Dobrý den, já jsem Agusta a moje motocykly nejsou na prodej." „Zřejmě jste mi nerozuměl, já jsem Hailwood a zaplatím vám okamžitě jakoukoliv částku." „Promiňte, já jsem zase Agusta a nechci se opakovat, moje motocykly nejsou na prodej." Jejich mocná ega dosahovala snad až k vysokému stropu přijímacího salónku, kde se rozhovor uskutečnil. Bylo to prostě kdo s koho. Stanley Hailwood cítil velké zklamání a doslova až potupu. Něco takového se mu dosud nestalo. Vyhrál tedy v tomto duelu Agusta? Mohlo by se to tak zdát, ovšem za pár let sám platil „nekřesťanské peníze“, aby mohl Mike Hailwood v jeho týmu jezdit. Co nezmohly tatínkovy peníze, dokázal Mike svým jedinečným jezdeckým uměním.

Bylo až neuvěřitelné, jak se Mike od svého otce ve všem lišil. Dalo by se říci, že byl jaksi mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně měl vždy konkurenceschopné motocykly a nadmíru dobré domácí zázemí, což rozhodně nezavrhoval. Na druhé straně byl nešťastný ze své špatné pověsti protekčního fracka ze zbohatlické rodiny, jemuž všechno, včetně výsledků, zajistí všemocný papá. Přitom byl Mike velice slušný a přívětivý mládenec. Jeho slušnost a možná někdy až ostýchavost, která se projevovala určitou zdrženlivostí, byla však někdy považována naopak za jakousi arogantní odměřenost, s níž si od ostatních držel patřičný odstup. Ale nebylo tomu tak. Pár let to trvalo, než to všichni pochopili. Postupně je Mike ale dokázal přesvědčit nejen o svých mimořádných jezdeckých schopnostech, ale též o svých osobních vlastnostech. Pro každého potomka je obtížné stavět se proti svým rodičům a pro Mika to bylo o to obtížnější, že Stanley Hailwood byl velice dominantní osobností. Mike to však musel udělat a jednou prostě říct ‑ nechci abys za mnou pořád chodil, nechci tvoje peníze, nechci tvoje známosti, chci žít svůj vlastní život a dělat věci po svém. Když se to zlomilo, získal Mike mnoho přátel na svou stranu a stal se naopak jedním z nejoblíbenějších parťáků. Pokud byl mezi svými přáteli, šla jeho plachost stranou a byl výborným společníkem. Určitě nebyl žádný pijan, ale s přáteli si skleničku rád dal a na různých párty se s nimi náramně bavil. Měl rád jazzovou muziku a dokázal hrát na několik hudebních nástrojů a také se rád s každým zastavil na slovíčko. Nikdy od něho nikdo neslyšel – teď ne, teď nemám čas... Aby to však celé nevyznělo, že svého otce nějak nenáviděl. To určitě ne. Mike byl slušně vychovaný a rozhodně ctil své rodiče. Jeho vztah s otcem byl velice vřelý, jen to prostě občas mezi nimi názorově skřípalo. To je ale vcelku zákonité a asi to známe všichni ze své zkušenosti.

Mike měl velký přirozený jezdecký talent a brzy dokázal svým uměním umlčet všechny pochybovače, kteří se o něj různě otírali. Byl prostě výjimečný a právě jeho jezdecké schopnosti ho vynesly až na vrchol mezi ty nejlegendárnější jezdce – a možná, že je Mike Hailwood tím úplně nejlepším z nejlepších. To mu nezajistily tatínkovy peníze, to si zajistil sám. Vrcholem jeho jezdecké kariéry bylo především angažmá v továrních týmech MV Agusta a Honda v letech  1962-1967. Ani v tomto období, kdy byl na vrcholu své slávy a popularity, se ale  vůči nikomu nijak negativně nevymezoval a rozhodně neměl manýry nějaké rádoby superhvězdy. Když k němu do týmu MV Agusty přišel tehdy mladičký Agostini, možná Mike pociťoval určité napětí, ale bral to v pohodě. Nakonec se z nich stali největší soupeři a jejich mnohačetné souboje nepochybně patří do zlatého fondu historie motocyklových závodů. Hailwood se ale k Agovi choval vždy velice kamarádsky a naprosto korektně.

Hailwood s Agostinim na trati a v depu. Ago dodnes na Mika vzpomíná s úctou

Zde je na dokreslení pár Agostiniho vzpomínek: „Mike byl velice čestný člověk a velký gentleman jak na závodní dráze, tak mimo ni. Jezdil tvrdě, ale naprosto férově. Vždy chtěl vyhrát jen svými vlastními schopnostmi a ne proto, že jeho soupeři měli nějaké problémy. Takové vítězství ho vůbec netěšilo. Uvedu jeden osobní příklad. Na Tourist Trophy 1967 jsme spolu svedli jeden z nejdramatičtějších soubojů celé historie TT. Porazit Mika ve vrcholné formě na této trati bylo téměř nemožné. Přesto jsem se s maximálním úsilím držel po většinu závodu o pár vteřinek na čele, ale v předposledním kole se na mém motocyklu přetrhl řetěz a bylo po nadějích. Mike tak měl cestu k vítězství volnou. Po závodě jsem zalezl do svého hotelového pokoje a neměl daleko k pláči. Ovšem navečer mě Mike osobně vyzvedl a společně s ostatními jsme se jeli pobavit a trochu to zapít. Bylo to skvělé a zažil jsem s ním celou řadu nezapomenutelných chvil. Když jsem přišel v roce 1965 do týmu MV Agusty, byl již zkušeným závodníkem a bylo mým velkým štěstím, že jsem mohl svou kariéru začínat právě po jeho boku. Od nikoho jiného bych se totiž nemohl naučit více. Nejen po jezdecké, ale ani po lidské stránce. Nejde vynechat také ten jeho návrat na TT v roce 1978. To bylo něco jedinečného. Vždyť na této náročné trati nejel dlouhých 11 roků, bylo mu již 38 let a byl po těžkém úrazu ze závodů F1. A já moc dobře vím jak je ten závod náročný. Přesto zde dokázal opět zvítězit. K tomu nemám snad ani slov. Byl to vynikající jezdec a skvělý člověk. Mám na Mika jen ty nejlepší vzpomínky.“ Asi není už co dodat. Snad jen to, že to bude za tři týdny neuvěřitelných 40 let, co nás Mike Hailwood navždy opustil.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)