C.E.C. III – závody v pekelné výhni

Náročnost extrémního vedra byla ještě umocněna skutečností, že tentokrát se místo obvyklé čtyřhodinovky jela poprvé v historii seriálu šestihodinovka. Myslím si, že obavy z toho, jak závod v takových podmínkách (teplota vozovky byla přes 50 stupňů) vydrží jezdci, ale také jejich stroje a hlavně pneumatiky, měla asi většina týmů.
Již v předvečer závodu bylo slyšet na všech stranách diskuze, jaké pneumatiky do závodu „obout“. Toto dilema pro většinu účastníků již předem vyřešili pořadatelé, kteří prostě neměli „skladem“ (v kamionu) pneumatiky s nejtvrdší směsí, a tak se prostě jely „media“ (Pirelli SC2) a myslím si že se docela osvědčily i v této „brněnské peci“. K noci z neděle na pondělí si neodpustím poznámku o tom, že člověk někdy pochybuje o duševním zdraví svých „bližních“, v tomto případě spoluzávodníků. Když totiž někdo před jednou hodinou v noci jezdí v depu na čtyřkolce, kterou s gustem naplno vytáčí, tak si myslím že nemůže být úplně normální. To však není nic proti jinému „ohleduplnému spoluobčanovi“, který o hodinu později začne v boxech nafukovat lehátka kompresorem. To mně už opravdu hlava nebere a ráno jsem měl vážné pochybnosti, jestli není hazardování se životem vyjet s takovými lidmi společně na trať. Mě to připadá, jako by ohleduplnost ke svým bližním byla nějaká ostuda, kterou si „správnej borec“ nepřipustí k tělu.
Tak se omlouvám za to, že jsem si trochu „vylil srdce“ a už se budu věnovat závodu samotnému.


Protože se jela již zmíněná šestihodinovka, tak byly tréninky zkráceny na tři jízdy a kvalifikace byla vypuštěna úplně. Možná, že toto zkrácení tréninků, které byly zároveň kvalifikací, přineslo mezi jezdce více nervozity a snahy zajet co nejlepší čas, a tak se hned od začátku začalo téměř hromadně padat.

Hned první tréninková jízda musela být předčasně ukončena pro pád v poslední zatáčce před cílem, kdy na trať vytekl olej. Také v dalších dvou jízdách si řada jezdců „ustlala“ včetně našeho týmového kolegy, což se naštěstí obešlo bez vážnějších následků pro něho i jeho motocykl. Nějakým šťastným řízením osudu (pravděpodobně spíš poučením se z minulého závodu) se pořadatelé rozhodli zavést „institut Safety Caru“ o kterém byli závodníci informováni na rozpravě před závodem. Informováni byli tedy ti, kteří na ni přišli, což byla při značně optimistickém odhadu polovina a z nich pouze ti, kteří slyšeli výklad pořadatele přes hluk kompresoru z nejbližšího boxu, který, jak již dokážete odhadnout, dotyčný „člověk“ nevypnul, i když byl o to docela slušně požádán. Jak jsem již uvedl výše, ohleduplnost se „nenosí“.

Start závodu byl naplánován na „pravé poledne“ a tak v „pekelné výhni“ odstartovalo všech 64 týmů do boje se soupeři, časem a také počasím. Před startem jsem si říkal, že jet v těchto podmínkách je snad víc za trest, než pro zábavu, ale nakonec se ukázalo, že i takové teplo se dá docela přijatelně přežít. Stejný názor na přežití neměl na konci cílové rovinky motor jednoho z motocyklů Suzuki a hned ve druhém kole tady „vypustil skrz karter do světa“ svoji ojnici. Samotný „nešťastný“ majitel zkolabovaného motocyklu skončil bez pádu v kačírku, ale za ním nastal „mazec“.


Po explozi motoru na konci cílovky vyjel na trať Safety Car, a to docela kaskadérským manévrem. Tady se však ukázalo, že na takového „účastníka provozu“ nejsme na závodní dráze zvyklí, a tak první jezdci zareagovali na Safety Car s několika sekundovým zpožděním, což mělo za následek to, že už nestačili dobrzdit a Safety Car předjeli. To bylo sice proti pravidlům, ale nikdo nebyl ohrožen.

Opravdový malér se stal o několik desítek vteřin později, kdy jeden z jezdců asi podcenil vážnost situace signalizovanou vlajkami a tabulemi a v rychlosti dost přes 150 km/hod. najel na vyteklý olej. Následoval neodvratný pád, kdy jezdec i motocykl skončili v kotrmelcích mimo trať. Pád vypadal skutečně hrůzostrašně a závod byl přerušen. Přes to, že po pádu byl jezdec cca 5 minut v bezvědomí a jeho stabilizace před převozem do nemocnice trvala pro nás laiky nekonečně dlouho, je pondělní zpráva o jeho zdravotním stavu optimistická. Kamarádi, kteří s ním již mluvili psali na internetu, že už i žertoval, že ve středu jde na volné jízdy. Tak to má ale smůlu, protože tuto středu volné jízdy nejsou.
Závod byl znovu odstartován cca ve 13 hodin a přerušení závodu způsobilo, že ze šestihodinovky byla najednou pětihodinovka. Musím se přiznat, že mně to tentokrát vzhledem k počasí ani moc nemrzelo. I v dalším průběhu závodu nebyla o pády žádná nouze, Safety Car vyjel na trať ještě 2x a bohužel některé z nich skončily také v nemocnici. Ty lehčí jen ošetřením, ale minimálně jeden další hospitalizací. Za zaznamenání stojí i to, že rekordmanem v padání v průběhu závodu nebyl nějaký „šílený dávač“, ale naopak zástupkyně něžného pohlaví, která si svůj první pád, po opravě u mechaniků našeho týmu, pro velký úspěch zopakovala na stejném místě ještě jednou. Faktem je, že ji místní traťáci v zatáčce za cílovkou už vítali jako starou známou.
Z hlediska našeho týmu se nám závod povedl i přes to, že na nás tentokrát „bedna“ nezbyla, a to jsme v absolutní klasifikaci postoupili o 6 míst, až do první desítky. Je vidět, že konkurence se trvale zvyšuje a poháry se ani v amatérském seriálu nedávají zadarmo. Všichni v týmu a já asi nejvíc, se už těšíme do Mostu, kde se již 6.8.2007 jede IV. závod C.E.C. Most je naše „domovská“ trať, a tak budeme mít možnost trochu potrápit Moraváky, kteří mají Brno perfektně zmáknutý a dávají nám tam dost velkou „šišku“.

Již obligátně patří nakonec poděkování pořadatelům za výbornou organizaci závodů, jen s malou výhradou, že o přiměřený klid v depu, alespoň po půlnoci, by se měli postarat. Pro ty motorkáře, kteří budou mít za tři týdny dovolenou, je tady pozvání na závody. Přijeďte se podívat, ta atmosféra stojí za to, i když to jsou jen amatérské závody. Více fotografií naleznete v této galerii (autor: kami)

Informace o redaktorovi

Pavel Vetlý - (Odebírat články autora)
Libor Zhoř - (Odebírat články autora)