Veteránský road racing na vlastní kůži: Branná, to je srdce!

Po letech strávených v sedlech různých blátostrojů, broušení plechové botičky na flattrackových oválech a kolenních sliderů na pitbikovém motardu došlo i na to, co mě přitahovalo vždy nejvíc – road racing. Silnice je zkrátka královna motosportu. Můžeme o tom vést spory, můžete s tím i nesouhlasit, ale to je tak vše, co se s tím dá dělat. O tom, že skutečně vrcholový sport patří na bezpečné autodromy, nemá cenu polemizovat, ale mně se vždycky líbily přírodní okruhy mnohem víc, určitě i vzhledem k tomu, že bydlím pár kilometrů od hořického okruhu. Protože motocykly klasického střihu preferuju i při svém ježdění v běžném provozu a ve flattracku jsem jezdíval třídu veteránů a klasiků, tak i na silnici jsem vyrazil podobnou cestou a zvolil závodění v seriálu JPHZM. Pod touhle krkolomnou zkratkou se skrývá třídílný seriál závodů v takzvané jízdě pravidelnosti historických závodních motocyklů, jenž se jede jako přebor ČR. Sezónu zahajuje květnová Cena města Jičína, následuje červencový Nepomucký trojúhelník a závěr zajišťuje Cena Václava Paruse na Kolštejném okruhu v Branné. Jízda pravidelnosti znamená, že o výsledcích těchto klání nerozhoduje pořadí v cíli, ale minimální rozdíl mezi třemi měřenými koly s tím, že vždy se měří kolo druhé a pak dvě další, které individuálně určí ředitelství závodu. Motocykly jsou v tomto seriálu rozdělené do kategorií podle několika kritérií – roku výroby, objemu motoru, počtu válců a také podle toho, zda se jedná o historicky cenné veterány (Vintage a Post Vintage), čistě závodní motocykly (Classic a GP) či přestavěné sériové cestovní stroje (Clubsport). Nedílnou součástí jsou i divácky atraktivní sajdkáry. 

V seriálu JPHZM můžete vidět historické skvosty, ostré závodní stroje, cestovní superbiky i sajdkáry

Manželku jsem za účelem splnění svých plánů obelstil výrazně zkreslenou vizí výhodné koupě cenného veterána, jehož hodnota v průběhu následujících let několikanásobně vzroste, já si k němu pořídím kožený plášť, kuklu, letecké brýle, kolem krku omotám šálu a s dýmkou v hubě si v jízdách pravidelnosti průměrnou rychlostí 30 km/h dojedu pro velké množství zlatých pohárů, neskonalou slávu a s tím spojené ohromující množství vydělaných peněz. Vloni zakoupená Yamaha XS400 sice úplně přesně neodpovídala manželčiným představám motocyklu à la Laurint & Klement, ale protože již stála v garáži, nemohla s tím už nic moc dělat. Tenhle stroj (zde si můžete prohlédnout krásnou stavbu Radka Hnejtka), který je nejpočetněji zastoupeným v kategorii Clubsport V, jsem si vybral jednak proto, že byl jedním z prvních motocyklů využívaných v pohárových závodech a první ročník Yamaha Cupu vyhrál v roce 1978 pozdější úspěšný závodník Grand Prix Martin Wimmer. Má tedy svoji určitou sportovní minulost a čtyřtaktní čyřkilo navíc svými rozměry i výkonem skvěle odpovídá mojí velikosti i schopnostem. Také jsem očekával, že jednoduchý motor bude odpovídat i mým skromným technickým dovednostem čítajícím vyčištění karburátoru, výměnu oleje, filtru a svíček. Těmto představám (a bohužel ani informacím, se kterými jsem jej kupoval) však neodpovídal stav stroje, a tak jsem k prvnímu závodu vyrazil až na sklonku letošní sezóny. Jednalo se o Cenu Václava Paruse na Kolštejnském okruhu v Branné, kde se v tradičním termínu druhého zářijového víkendu uskutečnil již sedmadvacátý ročník tohoto legendárního závodu.

Yamaha XS 400 je nejpočetněji zastoupeným motocyklem kategorie Clubsport V

O Hořicích se říkává, že jsou kult, o Branné, že je srdce. Ohledně tamních závodů už jsem slyšel mnohé, ale vždy bez výjimky to byly ohlasy pozitvní a vypovídaly o neopakovatelné atmosféře, skvělých lidech pořádajících závody stále v duchu jejich zakladatele Ilji Zachovala, množství nadšených diváků a malebné obci zarámované nádhernou krajinou Jeseníků. Už jsem se nemohl dočkat, až si vše ověřím na vlastní kůži. Od manželky jsem na rozloučenou dostal radu, kterou si pamatuje ještě z výchovy našich ratolestí: „Jestli si tam něco uděláš, tak se ani nevracej domů, nebo ti ještě přidám!" a mohl jsem vyrazit vstříc začátku mojí roadracingové kariéry. Cesta do Branné připomíná spíš příjezd do lyžařského střediska než do místa konání motocyklových závodů, vždyť také leží v nadmořské výšce 600-650 m n.m. Velmi specifické je i to, že trať je namotaná centrem města, které zároveň slouží jako depo závodních strojů. Těch bylo letos 230 a byly rozeseté opravdu všude – od městských parkovišť přes park, okolí hřbitova a také zahrady místních domků, které se velmi často promění na stánky s pivem, uzenými klobásami, gulášem a dalšími pochutinami. Já jsem měl ubytovací azyl zajištěný u kamarádů z týmu moto43, se kterými jsem už na našem webu představoval jejich veteránský sidecar. S ním startovali i nyní v Branné, kde její posádku utvořili Vláďa Šnajdr s Ondrou Kopeckým, zatímco někdejší fára Petr Fišar se kvůli zraněnému kolenu přesunul do pozice hlavního mechanika. Hlavně díky jeho péči i moje trucující Yamaha začala fungovat tak, jak správně vychovaný motocykl fungovat má, a stejně tak mi byl mechanikem a zkušeným průvodcem při mojí premiéře v Branné.

Já teda do ruky šroubovák nevezmu, ale už jsem takhle opravil tři motorky! :-)

Parťáci z týmu moto43 mi poskytli zázemí i zajímavého maskota

Po pátečních administrativních a technických přejímkách došlo k nezbytnému utužování vztahů nejenom mezi členy našeho týmu, ale i dalšími účastníky, organizátory a fanoušky tohoto klání. Za tímto veledůležitým účelem bývá na náměstí pravidelně uspořádán koncert, který letos obstarala rocková kapela Yesblues hrající vše – od Mišíka po AC/DC. Kde jinde se utužují vztahy staré a utvářejí nové, než u poslechu skvělé muziky a se sklenicí piva, že? Všeho musí být ale s mírou, aby během sobotních tréninků člověk věděl, kde je sever, a na zamotané trati nezabloudil!

Na zakroucené, mokré a studené trati to pořádně klouzalo

Trať je totiž hodně klikatá, hlavně pak v partiích vedoucích do centra města. Divácky nejatraktivnějším místem jsou úzké serpentiny, překonávající velké převýšení kolem kostela. Ty přivádějí jezdce na náměstí, kde celý víkend svoji práci odváděli skvělí moderátoři Karel Březina a Joska Kubíček. Z náměstí se pak vyjíždí úzkou „myší dírou" do série rychlejších protahováků, na které navazuje delší rovinka zakončená ostrou levou zatáčkou. Následuje nejrychlejší pasáž tratě, a to klesající rovná a široká silnice spojující Hanušovice s Jeseníkem, která zároveň slouží i jako startovní a cílová rovinka. Z této rovinky se po ostrých brzdách opět zabočuje do klikatice vedoucí na náměstí – lehce přes dva kilometry nádherné přírodní tratě, která i podle zkušených závodníků rozhodně nepatří mezi jednoduché. Tím spíš, když je povrch celý víkend smáčený deštěm a teplota vystoupá maximálně na třináct stupňů. Vzhledem k tomu, že jsem se na motorce vlastně před závodem ještě pořádně nesvezl, dala se tahle premiéra směle přirovnat k učení plavání vhozením do hluboké vody. A přesně tak jsem se při prvním tréninku cítil! Dojmů jsem měl doslova až nad hlavu: od seznámení s motocyklem v duchu Ivánka z Mrazíka „jak se asi na lopatě sedí?" přes úvodní kola na neznámé, mokré a studené trati (navíc při absenci mokrých pneumatik) spojená s hledáním stopy a správných kvaltů, až po starost o to, abych se rychlejším soupeřům na trati nemotal. Musím přiznat, že jsem si první trénink vůbec neužil. Jedinou radost mi tak způsobila Yamaha, která narozdíl ode mne fungovala skvěle. Druhý trénink už byl podstatně lepší, já se po něm mohl konečně uvolnit a podívat se na to, jak se vede kolegům v ostatních kategoriích. V tu chvíli jsem moc rád, že manželka zůstala doma, protože by mi tyhle kratochvíle okamžitě zatrhla! Na nějaké poklidné kroužení v pravidelném tempu se tady moc nehraje – naopak všichni se drželi hesla: Chceš-li jet pravidelně, musíš jet naplno! Nejvíc největší fofr předváděli sajdkáristé, kteří maji oproti jednostopým kolegům o kolečko navíc, a tak i na mokrém asfaltu jeli, jako by jim šlo o život. Atraktivní bylo ale celé startovní pole, tvořené pestrou směsicí strojů od stoletých veteránů přes pekelně ostré stroje ze světa Grand Prix až po mohutné litrové prapředky současných superbiků. 

Na nedělní závod všechny předpovědi hlásaly to, čeho se všichni nejvíc báli – silné přívalové deště. Jako by nestačilo, že v loňském roce se v pátek pořadatelé s těžkým srdcem museli rozhodnout o zrušení závodního víkendu... Právě tehdy se ale krásně ukázalo, jak moc tahle roadracingová parta drží pohromadě, protože i když se všichni namísto závodění rozjeli do svým domovišť, nikdo netrval na vrácení startovného – v opačném případě by totiž finanční ztráta pravděpodobně položila pořadatele na lopatky. Také letos si svatý Petr s jejich nervy pěkně pohrál a ti se po silném ranním dešti rozhodovali, zda je možné závod vůbec uspořádat. Nakonec ale s vypětím všech sil vše zvládli a s drobným časovým zpožděním nic nebránilo tomu, aby se sedmadvacátý ročník mohl uskutečnit. 

Trať po ranním lijáku v průběhu dopoledne pomalu osychala, ale když už to vypadalo, že právě na start mojí kategorie bude sucho, přišla další přeháňka. No co se dá dělat, asfalt nebude jako vídeňský knedlík poněkud oslizlý jen po svých okrajích, spíš jako nok po celém svém povrchu. Kvůli ranní časové ztrátě pořadatelé rozhodli o zahájení závodu letmým startem a jeho zkrácení na třináct minut. Já jsem do něho vyrazil přibližně v polovině startovního pole, tedy tam, kam mě řadily kvalifikační časy s jasnými cíli: 1) závod si užít, 2) na mokré silnici motorku nepoložit, 3) nemotat se rychlejším jezdcům během předjetí o kolo. Vše se zadařilo – někoho jsem předjel, jiný předjel mne a jízdu jsem si s přibývajícími koly užíval čím dál víc. V závěru mě o kolo předjelo asi pět soupeřů, ale i když všechna předjetí byla v pohodě a s jistotou, teprve tehdy jsem viděl, jak moc je jízda zkušených mazáků vzdálená o té mojí. Nejrychlejší (slovy pořadatelů nejšikovnější) ve třídě Clubsport V byl ostřílený Ondřej Mráz s nádhernou Hondou CB350, který však jednoznačně preferoval rychlost před pravidelností, v jejímž oficiálním pořadí skončil až na třináctém místě. Rychlost i pravidelnost skvěle dokázal skloubil například domácí matador a bývalý předseda tamního motoklubu Zdeněk Klimeš, který byl v obou těchto kritériích nejúspěšnější. V oficiálních výsledcích jízdy pravidelnosti „mojí" kategorie zvítězil Karel Otta s Yamahou SR500, který měl mezi třemi hodnocenými koly rozdíl pouhopouhých 1,247 sekundy. Já jsem sice žádnou díru do světa neudělal, ale zároveň ani do žádného z přilehlých plotů, a tak jsem byl s časy mezi 15.-20. místem a devátou pozicí v jízdě pravidelnosti rozhodně spokojený. Ještě spokojenější jsem ale z průběhu celého víkendu, skvělé atmosféry, seznámení se spoustou zajímavých lidí a také z toho, že jsem se stal konečně součástí téhle party! 

Letos to pro mne byla poslední akce, ale určitě nezůstane jenom u ní a doufám, že vám budu v dalších letech přinášet reportáže ze závodění nejenom v seriálu JPHZM, ale i ostatních roadracingových závodů ať už „na rychlost", či v jízdách pravidelnosti, organizovaných Autoklubem ČR stejně jako ČAMS. Určitě bych vás chtěl seznámit nejenom se svými dojmy z vlastního ježdění, ale i s lidmi, kteří se pohybují kolem těchto závodů, zajímavými motocykly, které se na trati prohánějí, nápadů je zkrátka spousta... Tyhle plány bych rozhodně nemohl realizovat bez party kamarádů a partnerů, kromě již jmenovaných pak i webu Motorkáři.cz, firmám RST,Vágner Sport a Full Gas Jičín. Na závěr určitě musím popřát hodně zdraví panu Karlu Březinovi a poděkovat mu za jeho dlouholetou práci a nadšení, se kterou se dlouhá léta silničním motorkám věnuje. Právě v Branné slavil osmdesátiny a tenhle závod zároveň pojal jako svoji komentátorskou rozlučku – příště už jej na závodech uvidíme jen jako velmi zasvěceného diváka.

Podrobné informace k závodění v Branné včetně všech výsledků a množství fotografií najdete na webu Moto klubu Šléglov v AČR.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)
Roman Vlačiha - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE