Tourist Trophy před 100 lety

Tovární tým značky Norton nachystaný na TT 1920

Přestože o přesných údajích historici stále diskutují, je jisté, že v první světové válce zahynulo nejméně 15 milionů lidí. Mnoho zemí ztratilo prakticky celou generaci mladých mužů a v řadách znepřátelených armád proti sobě stáli v mnohých případech také kamarádi a soupeři z předešlých ročníků TT. Na obou stranách konfliktu jich také celá řada padla. Válečnou obětí se stal například také Oliver Godfrey, vítěz Senior TT z roku 1911 (první ročník TT konaný na horském okruhu Mountain Course).
Jednotlivé země se ještě vzpamatovávaly ze všech těch válečných hrůz, ale jak se život postupně vracel „do normálu“, rozhodli se organizátoři obnovit také pořádání Tourist Trophy. To samozřejmě nebyla celospolečenská priorita té doby, a tak naráželi na celou řadu dosud nepoznaných problémů. Stejně jako jiné oblasti, tak i motorismus se potýkal s válečnými následky a dokonce vláda Velké Británie posuzovala možnost konání Tourist Trophy s ohledem na celkový stav národního hospodářství. Dalo by se říci, že měla jiné starosti, než „nějakou“ Tourist Trophy. Nebyl benzín, nebyly peníze, nebylo nic…  A mimo jiné třeba taky lodní společnost Steam Packet Company, zabezpečující převládající část lodní dopravy přes Irské moře nedokázala zaručit, že bude mít k dispozici dostatečný počet lodí pro přepravu diváků, ale i samotných závodníků a jejich strojů. Spoustu svých plavidel totiž ztratila ve válce. Mimochodem tato společnost pořád funguje a nadále zajišťuje pravidelné lodní spojení s Manem. Ale bylo toho samozřejmě mnohem více. Kromě těchto jaksi obecně objektivních problémů, se vyskytly třeba také některé ryze individuální. Jeden z místních významných občanů zakoupil pozemky v Ramsey, přes něž vedla trať TT a bez tučné finanční renty je odmítal propůjčit k pořádání závodu. Organizátoři tak raději zvolili malou odchylku od původní tratě a až v roce 1922 došlo ke kompromisní dohodě a vše se urovnalo. Britská motoristická federace A.C.U. na své náklady opravila onu spornou část tratě (včetně příjezdové cesty k majitelovu domu) a trať tak dostala opět svou původní podobu.

Steam Packet Company vozí lidi na Man dodnes

Přes všechny obtíže bylo nakonec pořádání TT 1920 všemi příslušnými orgány povoleno a jen A.C.U. si ve finále stanovila požadavek účasti alespoň 30 startující v každé třídě. To se podařilo zajistit, i když ani to nebylo jisté. Na programu byly opět dvě tradiční kategorie: Junior pro třistapadesátky a Senior pro motocykly s objemem motorů do 500 kubíku. Poprvé se zde ale také setkáváme s kategorií Lightweight, jež patřila stojům o objemu 250cm³. Dvěstěpadesátky ovšem zatím  neměly svůj vlastní oficiální  závod, ale jely společně se třídou Junior, v rámci níž byl vyhlášen nejlepší jezdec 250 cm³. Stal se jím Ronald Clark s motocyklem Levis, který byl celkově klasifikován na 4. místě a nebýt jeho pádu v posledním kole, mohl možná Juniory dokonce vyhrát. Ke dvěstěpadesátkám snad ještě jeden zajímavý údaj, tentokráte z konce výsledkové listiny. Jako poslední byl na 11. místě klasifikován Percy Dallison, jehož výsledný čas byl 6 hodin 17 minut a 32 vteřin. Nikdo před ním ani nikdo po něm si už žádný závod TT tak dlouho neužil. V roce 1913 sice najdeme ve výsledcích i delší časy, ale tehdy byly závody rozděleny do dvou dnů a jednotlivé časy se sčítaly.

Záběr ze sektoru Keppel Gate

Závody TT se původně od roku 1907 konaly na okruhu St. John´s Circuit, ale již od roku 1911 se přesunuly na mnohem náročnější Mountain Course. Právě při obnově závodů v roce 1920 byly učiněny některé úpravy v závěrečné sekci tratě: Cronk-ny-Mona, Signpost Conner a Governors Bridge. Došlo také ke změně místa startu, který byl z vrcholu Bray Hill posunut poněkud dozadu. V této podobě se užívá okruh dodnes a jeho základní parametry zůstaly v podstatě stejné: délka trati 37,73 míle (60,72 km), převýšení 413 metrů. Proti roku 1920 je samozřejmě vše již na zcela jiné úrovni, zejména co se povrchu vozovky a bezpečnostních opatření týče. Ovšem většina domů stojí stále, naopak přibyla řada nových budov, stromy podél tratě vyrostly... Takže snad jen ten povrch tratě je nesrovnatelně lepší, i když se stále jedná o běžnou celoročně užívanou vozovku. Tehdy byl například jediný asfaltový úsek tratě z Douglasu po Ballacraine a též krátký úsek v Ramsey. Jinak to byla jen uválcovaná zemina a kameny. V horských částech trati to mnohdy byly víceméně stále jen vyježděné zemědělské cesty.

Vítěz Junior 350 Cyril Williams

Závod Junior pojala nejprestižněji firma AJS, která se šesti stroji chtěla zopakovat své vítězství z posledního předválečného ročníku. Zpočátku závodu také první tři místa obsadili jezdci AJS – Eric Williams, Howard Davies a F. H. Hartus. Eric Williams zajel také rekordní kolo 51,36 mph. Což činí v přepočtu 82,66 km/h. Postupně však jeden po druhém ze závodu odpadli a do místa startu se v průběhu dne vrátili vlakem! Zda sami, nebo také se svými motocykly, to dobové materiály neuvádějí. Čest značky tak zachraňoval Cyril Williams (s Ericem šlo jen o shodu jmen), ale neměl to vůbec jednoduché. V posledním kole na Keppel Gate mu stroj vypověděl službu a vše se zdálo být ztraceno. Přestože měl již za sebou více jak čtyři hodiny namáhavého závodu, dokázal v sobě najít dostatek síly a vůle a motocykl do cíle dotlačil. Bylo to skoro sedm kilometrů! Ovšem nakonec se to vyplatilo a přes značné zdržení přeci jen dokázal vyhrát o 9 minut a 10 vteřin před druhým v cíli. Krátce nato sice ze značného vyčerpání zkolaboval, ale pár hltů něčeho ostřejšího ho zase postavilo zpět na nohy. Trochu jiný přístup k závodu měl jistý Sidney Haden, který se na konci každého z pěti kol zastavil v depu na malou svačinku. Zapil to několika doušky dobrého vína a jelo se dál. Nakonec mu to stačilo na 10. místo.

Tabatěrka od Nortonu TT 1920 pro Douga Browna za druhé místo v kategorii Senior TT

Ohledně kategorie Senior vyvstaly problémy ještě před samotným závodem. Z některých stran totiž zaznívaly názory, že by TT měla být jen pro motocykly s objemem motoru maximálně 350 cm³. Pětistovky byly prezentovány jako příliš rychlé, přesto, že v té době dosahovaly maximální rychlosti někde kolem 120 km v hodině, což se možná z dnešního hlediska nezdá moc. Když to ovšem vztáhneme na tehdejší podmínky, tak to opravdu bylo dost. TT je ale především výzva k překonání všech možných (nebo spíš nemožných) limitů, a tak to celé naštěstí nepadlo na úrodnou půdu a pětistovkový závod Senior se mohl konat. Na startu bylo 31 jezdců a požadovaný limit tak byl splněn. Zpočátku se na čele závodu usadil nováček George Dance na Sunbeamu a zajel i nový rekord kola rekordní kolo průměrnou rychlostí 55,62 mph (89,51 km/h). Po pádu následně převzal vedení jeho stájový kolega Tommy de la Hay a také nakonec projel vítězně cílem. Dosáhl při tom času 4 hodiny 22 minut 23 vteřin a bylo to poprvé, kdy někdo absolvoval celý závod průměrnou rychlostí více než 50 mph. Přesně to byla hodnota 51,79 mph. Nad padesátku se dostal i druhý v cíli Doug Brown na Nortonu.

Tommy de la Hay, vítěz kategorie Senior TT

Oproti předešlým letům se roku 1920 objevily na TT ale dvě výrazné novinky. Tou první bylo zřízení telefonního spojení podél celého okruhu, aby mohly být lépe sledovány průběžné pozice jednotlivých jezdců. Později jezdci využívali telefonní linky pro vlastní signalizaci různých informací. Velice precizní způsob signalizace používal například pozdější 10násobný vítěz TT Stanley Woods.

J. W. Shaw na trati TT 1920

Druhou novinkou, která zkvalitnila možnost sledování vývoje závodu, byla velká tabule, postavená v místě startu a cíle. Unikátním způsobem na ní byl zaznamenáván průběh závodu všech účastníků. Pod řadou startovních čísel byla u každého jezdce průběžně zaznamenávána jeho momentální pozice na okruhu - to bylo možné sledovat na kruhovém ukazateli, po jehož obvodu byla písmena označující vybraná místa trati, např. 0 = Start, B = Ballacraine, K = Kirk Michael, R = Ramsey, M = Mountain a C = Creg ny Baa (jejich počet se z těchto původních šesti postupně snižoval) a pohyblivá „hodinová“ rafička obíhala dokola a ukazovala na místo, kde se ten který jezdec právě nacházel. Dále zde na papírové cedulce s číselným označením bylo uvedeno, v jakém kole závodník jede, po absolvování kola se vždy papírek odtrhl a pod ním se objevil jiný s označením kola dalšího, každé kolo mělo odlišnou barvu. Případně zde bylo opět jinými barvami zvýrazněno, zda už je jezdec v cíli (F) nebo zda do závodu vůbec nenastoupil (NS). U každého jezdce bylo možné na tabuli přečíst též jeho celkový čas po každém kole. Nad každým startovním číslem na tabuli bylo ještě barevné světlo, které se rozsvěcelo, když se příslušný závodník blížil do prostoru startu a cíle. Tuto tabuli doplňovala ještě další tzv. Leader Board, zachycující průběžné pořadí prvních šesti jezdců v každém kole závodu. U každého z nich tu byl čas a průměrná rychlost na kolo a celkový rychlostní průměr. Pro dobrou čitelnost všech údajů po celé délce Grandstand jsou zde tři tabule vedoucích jezdců a dvě tabule jednotlivců. Celá jejich „sestava“ je koncipována tak, že jedna Leader Board je uprostřed, z každé strany vedle ní pak velké tabule jednotlivců a na obou krajních koncích opět menší tabule vedoucích jezdců. Na té středové tabuli byly po řadu let vždy v průběhu závodu vystavovány příslušné trofeje a vítězové měli vybojované trofeje následně volně k dispozici pro svou vlastní potřebu. Pořadatelům je vraceli až před konáním dalšího ročníku. To už dnes samozřejmě není možné, neboť příslušné trofeje mají nedozírnou hodnotu (v r. 2007 byla hodnota původní trofeje stanovena na 1 500 000 liber), a proto bývají prezentovány jen na vyhlašování výsledků a na některých dalších speciálních akcích.

Leader Board je na TT dodnes

Tento princip záznamu průběhu závodu na uvedených tabulích se v podstatě dochoval až do současnosti. Dnes je ale každý závod rovněž komentován v přímém rozhlasovém přenosu na místní frekvenci rádia Manx TT a divák tak dostává ještě řadu dalších informací o dění na trati. Letos z toho bohužel nic nebude, takže se budeme těšit na příští rok.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)