Seriál Rival Trophy ukončil svoji první sezónu

Reportáže z celého seriálu Rival Trophy jsem vám letos mohl přinášet nejenom z pohledu pasivního novináře, ale také jeho aktivního účastníka. Díky týmu PBS Motorsport jsem totiž měl během celé sezóny k dispozici pitbike PBS Thunder 150, v jehož sedle jsem absolvoval všechny závody, včetně některých dalších tréninkových akcí. S dvanáctipalcovým náčiním jsem měl první rande už při loňském Pitbike Cupu a protože jsem se tehdy na píseckém autodromu s tímhle malým speciálem jen seznamoval, tak do letošní sezóny jsem vstupoval hlavně s odhodláním se naučit prvním „kolenobrusičským“ grifům.

V předsezónní kvalifikaci jsem se díky dosaženým časům dostal do prostřední třídy Pitbike FAST, ve které jsem ve všech čtyřech závodních víkendech pohyboval +/- kolem desáté příčky ať už ve kvalifikacích, tak i závodech, abych bohužel díky dvěma pádům během jedné jízdy v úplně posledním závodě propadl na konečnou jedenáctou příčku… I tak ale celá sezóna moje očekávání nejenom do puntíku splnila, ale suverénně překonala! Přestože jsem si už před dvěma lety po ukončení závodění ve flattracku říkal, že moje místo je tak maximálně v sedle nějakého cafe raceru či scrambleru a myslel, že moje závodnické nadšení už definitivně vymizelo, tak právě Rival Trophy mě vrátil zase o pár let zpět a dodal do žil injekci potřebného adrenalinu a motivace. Hrozně rád se učím a poznávám nové věci, a protože doteď jsem závodil spíš v terénu, tak tady těch věcí k učení bylo opravdu víc než dost – při prvním loňském seznámení jsem totiž měl dojem, že na pitu dělám všechno špatně! Postupně jsem ale začal potřeby malého speciálu lépe vnímat a moje pocity z jízdy se najednou úplně změnily. Před sezónou jsem měl plán dostat svůj čas na trati ve Vysokém Mýtě pod jednu minutu, ale nakonec jsem odjížděl s časem 56,8 sekundy – a to není špatný…

Svými radami k tomu nejvíc přispěl Pierre Coppa – spolu s Janou Seidlovou měli během všech akcí plnou hlavu starostí s organizací, ale vždy si našel čas na to, aby dokázal poradit nejenom s volbou stopy či závodní taktikou, ale i nastavením stroje. Tomu se pak věnoval hlavně Marek Horna – člověk protřelý světem roadracingu by si zasloužil svatozář za to množství práce, které během těchhle akcí odvedl a trpělivosti, se kterou vše zvládal! Neměl totiž na starost pouze motocykly týmu PBS Motorsport, ale nikdy neodmítnul pomoc jakémukoliv z rivaláků. Postupně mu se „šroubováním“ museli vypomoci Libor Horna, Tomáš a Karel Dvořákovi a také Martin Vitík, protože zájemců o jejich služby během roku přibývalo a s týmovými motocykly se během roku představilo více než deset jezdců. Pomáhali však nejenom týmovým jezdcům a dalším pilotům se stroji PBS, ale i majitelům jakýchkoli jiných značek. Dovedete si představit, že by například tovární tým KTM během endurových závodů poskytoval pomoc konkurenci jezdící s motocykly Beta? Skvělou práci odvedl i tým starající se o catering - Jana Pařízková, Jaroslav Pařízek a Miloš Turna.

K tomu, že mě závodění v Rival Trophy tak bavilo, určitě přispělo i to, že se pro nás jednalo doslova o rodinnou záležitost. Spolu se mnou totiž do bitev vyrazil i syn Matěj, který si počínáním na trai překvapil nejenom mně, ale nejspíš i sám sebe a ve třídě PRO vybojoval celkovou pátou příčku. Musím se přiznat, že sledování jeho soubojů pro mne byl ještě větší adrenalin, nežli kdy jsem byl na trati sám! Týmové zázemí pak skvěle zajišťovala manželka Péťa a také Matesova přítelkyně Lída. Aby nás náhodou nebylo málo, tak se pro závěrečný závod přidal i švagr Martin, který si to hned směle rozdal s profíky v nejrychlejší kategorii a vše doplňoval "maskot týmu", osmiletý David.

Dokud jsem jezdíval na flattrackové závody, zpravidla jsem vyrážel sám a vždycky jsem se snažil přijet na místo konání co nejpozději a zase co nejdřív vypadnout, ale tady jsem si skvěle užíval i tyhle "nezávodní" chvíle a hodně mě bavilo i vše kolem - nálada v depu byla při všech závodech skvělá, a i když občas došlo k řešení nějakých ostřejších situací na trati, vždycky se to neslo v přátelském a pohodovém duchu a vše se večer zpečetilo nad sklenicí piva. Právě atmosférou se tyhle akce vrátily o pár let zpátky do dob, kdy ještě parta závodníků držela pohromadě a jak se občas říkává – svět byl ještě v pořádku. Nezasvěcený divák by se pak při večerním dění těžko zorientoval, kdo do kterého týmu patří, protože večerní párty akce probíhaly a kolovaly průběžně ve všech týmových stanech a zázemích. Report z letošní sezóny už radši končím, protože bych nechtěl, aby vyzněl moc tendenčně a propagačně, ale nemůžu si pomoct – za mne dostává parta, která tenhle seriál zorganizovala, jedničku s hvězdičkou! Už teď se těším na sezónu příští, do které bych měl opět vyrazit s motocyklem týmu PBS Motosport a mohl vám tak všechny reporty přinášet opět z pohledu aktivního účastníka. Doufám, že se potkáme osobně - ať už přijedete na čumendu jako diváci, nebo si pořídíte svého pita a vyrazíte vše vyzkoušet osobně - dostupnější závodění totiž budete shánět opravdu těžko. Takže nashledanou v roce 2021!

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE