Rival Trophy na vlastní kůži: velká zábava s malými pitbiky

Vloni jsem si po pár nepříjemných pádech a zraněních říkal, že prodám flattrackovou mašinu, na jaře nezaseju, půjdu do jednostopého důchodu a pokud se budu vozit na motorce, tak už jen při pohodových projížďkách na testovaných motorkách - kafíčkách, scramblerech a podobných mašinách pro starší a usedlé pány. Jenže pak od Pierra Coppy přišla nabídka ke svezení na malém motárdu během píseckého závodu Pitbike Cupu a bylo vše jinak! Závodnická letargie zmizela v propadlišti dějin, já jsem jakoby mávnutím kouzelného proutku omládnul o dvacet let a už na cestě domů mi bylo jasné, že poklidné brblání krajinou s nohama předkopnutýma někam k přednímu kolu a rukama v oblacích se ještě na nějaký čas odkládá. S týmem PBS Motorsport jsem se dohodnul na zapůjčení speciálu PBS Thunder-SX 150 na celou letošní sezónu a přidal se i syn Matěj, který se na stejné akci do dvanáctipalcového stroje také doslova zamiloval. Během jarních měsíců jsme v sedle jeho Thunderu na jezeďáckých letištích pilně drilovali základní pitbikové prostocviky, odrovnali první slidery a předsezónní oficiální testování nás naladilo tak, že jsme se už nemohli dočkat prvního závodu, který koronavirová opatření posunula na druhý červnový víkend do Vysokého Mýta.

Na vysokomýtský autodrom dorazilo bezmála šest desítek pitbikerů a v depu byla k vidění opravdu pestrá škála motorkářů (a motorkářek) všech výkonnostních i věkových skupin. Adrenalin totiž přijeli vypláchnout jak střelci z ulice, tak hobíci vodící svoje „lamináty“ na agenturních ježděních, stejně jako mladí ambiciózní floutci se slidery obroušenými při mnoha minibikových závodech, ale nechyběli ani hodně zkušení rideři, kteří bojují o nejvyšší příčky při nejprestižnějších závodech na přírodních okruzích či mezinárodním mistrovství Alpe Adria. Už při procházce depem mi tak bylo jasné, že se rozhodně nebude jednat o výlet do Babiččina údolí a doufal jsem, že ve svých reportech nebudu popisovat jen to, jak vypadají záda všech mých soupeřů.

Devětpadesát jezdců se po prvních volných trénincích rozdělilo do tří výkonnostních skupin a já jsem se s časem 58,950 sekundy dost nečekaně dostal do nejrychlejší skupiny „A“. Sice mě pak na nějaký čas chytaly bláhové představy o tom, že se po sobotním programu kvalifikuju do kategorie Pitbike PRO, ale protože jsem svůj čas v průběhu dne stlačil už jen o čtrnáct tisícin, zařadil jsem se do třídy Pitbike FAST, protože pár mých soupeři v průběhu dne porychlilo podstatně více. Třetí třídou je pak Pitbike OPEN, a v každé z těchto kategorií budou vždy bojovat přibližně dvě desítky závodníků. Jejich seznam je již pro celou sezónu 2020 neměnný a to i v případě, že by nejlepší piloti „pomalejší“ skupiny postupně zrychlili a dosahovali během následujících závodních víkendů lepší časy, nežli ti z „rychlejší“ kategorie.

Sobotní program zahájily dvě kvalifikace, které jsem dost prokaučoval, protože v první jsem se chtěl hlavně rozjet po poměrně náročném večeru, během něhož jsme se v hojném počtu věnovali seznamovacím a stmelovacím aktivitám, a zajel až čtrnáctý čas, zatímco ve druhé kvaldě, kde jsem byl šestý, se dosahovaly pomalejší časy kvůli nečistotám na trati po úniku oleje. K němu došlo v jednom z nejrychlejších úseků tratě, kde se po cílové rovince jde při sklápění do první pravé zatáčky hodně tvrdě na brzdy a odkud jsme hned čtyři pěkně vleže odklouzali holickým směrem. Všichni jsme se ale naštěstí rychle oklepali a mohli bez ztráty květinky nastoupit k odpoledním závodům. Do obou jízd se mi podařilo celkem dobře odstartovat a ze čtrnácté startovní pozice jsem si pěkně zabojoval na přelomu první a druhé desítky, abych v první jízdě dojel jedenáctý, ve druhé devátý, ale hlavně se skvěle pobavil a nasbíral spoustu zkušeností i tipů ke zrychlení do dalších klání. Obě jízdy kategorie FAST vyhrál František Loučka, který zúročil svoje bohaté zkušenosti z mnoha roadracingových sezón a už na bedně zhodnotil nejenom tuhle akci, ale i svoje konkurenty: „Název kategorie FAST je přesnej – jsou tu prostě pořádný rychlíci!“ Stupně vítězů těchto rychlíků doplnili Ondřej Pavlovič a Josef Doležal, mně v součtu obou jízd a tedy i průběžném pořadí patřilo jedenácté místo. Musím se ale přiznat, že moje závodění jsem i ve svých myšlenkách tak trošku odsouval na druhou kolej a těšil se hlavně na profíky v kategorii Pitbike PRO. Jednak proto, že jména ostřílených borců slibovala skvělé souboje, ale hlavně kvůli tomu, že se mezi nimi neztratil ani Mates, který v součtu kvalifikačních časů vybojoval čtvrté místo a zajistil si tak na startovním roštu první lajnu. Sice start do svého prvního závodu v kariéře nezvládnul, mašina mu zdechla a odjížděl beznadějně poslední, ale po skvělé stíhačce dojel na desátém místě a chuť si spravil hlavně ve druhém závodě, kde po suverénním vítězi Michalu Práškovi a stříbrném Petru Tomiškovi bojoval ve skupině čtyř jezdců o stupně vítězů a cílovou pásku protnul na šestém fleku. V tu chvíli jsem si vzpomněl na to, jak si coby malý harant s hysterickým řevem prdnul do plíny ve chvíli, kdy se kolem prohnala roztočená R1 a já si tehdy s hlavou v dlaních pomyslel:“ „…z něj motorkář nikdy nebude…“ Stupně vítězů nejenom v obou jízdách, ale i v součtu obou závodů dokompletoval teprve třináctiletý Jakub Horyna, který i přes svůj věk počínal jako starý mazák, nechal za sebou roadracingové střelce Davida Poláka, Petra Weisenberga a Jiřího Petrlu a suverénně opanoval kategorii JUNIOR. Skvělé souboje byly k vidění i ve třetí kategorii OPEN, kde sice první jízdu vyhrál Marek Kadaník, ale protože ve druhé havaroval a body nezískal, tak celkově vyhrál Martin Volejník, který si připsal body za první a druhé místo. Na stupně vítězů ho doplnili stříbrný Martin Kuncman a bronzový Václav Špaček. Kategorii LADY vyhrála Veronika Častulíková, která i přes minimální zkušenosti s dvanáctipalcovými stroji pěkně potrápila svoje soupeře ve třídě FAST.

Poté, co akce skončila, jsme sice byli po dvou náročných dnech úplně kantáre, ale domů se nám stejně nějak nechtělo. Pořád jsme chodili po depu, probírali se soupeři zážitky z tratě i večerního programu a užívali si účinek adrenalinu vyplaveného v krvi i skvělou atmosféru, která na tomhle malém dromu po celé dva dny panovala. Mně se tímhle splnila vlastně dvě přání najednou – nejenom, že jsem se během jednoho závodu utkal se svým synem (a nejenom já - těch rodinných soubojů zde bylo mnohem víc), ale užíval jsem si i výhody „továrního“ pilota. Kdyby mi někdo řekl, že ve svých sedmačtyřiceti letech splním sen a budu mít statut jezdce, který s kombinézou a helmou přijede na závodiště a „jeho“ tým mu poskytne nejenom připravený závodní speciál, ale i veškeré týmové zajištění včetně mechanika, doporučil bych mu studenou sprchu nebo ještě lépe účinné léky, ale stalo se, a já si teď v hospitality týmu PBS Motorsport namísto závodnického důchodu užíval pocity profizávodníka! Namítnete, že to bylo díky protekci kvůli mému novinářskému vkladu v podobě reportů, ale není to tak úplně pravda. Spolu se mnou si podobná privilegia totiž užívali další tři jezdci, a protože tým svoje služby nabízí všem zájemcům, kteří si buďto chtějí jednotlivé závody vyzkoušet nanečisto, případně během celé sezóny užívat pocity Valeho, Doviho či Marca, máte stejnou možnost i vy - stačí zkontaktovat tým PBS Motorsport a dohodnout se na spolupráci. Určitě vám vyjdou vstříc a věřte tomu, že to stojí za to!

Celkové výsledky Vysoké Mýto a průběžné pořadí šampionátu

• pitbike-pro.jpg
• pitbike-fast.jpg
• pitbike-open.jpg

Další informace jsou k dispozici na zdejším fóru.

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE