Rozhovor s talentovaným jezdcem i lovcem Eli Tomacem

V profesionálním motokrosu Eli Tomac zázračně debutoval coby sedmnáctiletý vítěz na Hangtown 2010. Od té doby se drží na vrcholu. Soustředění, schopnosti a rychlost řadí ridera Monster Energy Kawasaki po boku Carmichaela, Stewarta, Villopota a Dungeyho.

Jeho jméno je známé v rámci celosvětové MX a SX scény. Reprezentoval USA na Motocross of Nations a účastnil se i některých evropských superkrosových eventů. V první polovině roku 2017 se s Ryanem Dungeyem utkal v napínavé bitvě, která po 17 kolech vyvrcholila v Las Vegas. Navzdory devíti výhrám mu titul o několik bodů unikl. Nemusí ale věšet hlavu - Dungey odešel do závodnického důchodu a Tomac se automaticky stal nejžhavějším kandidátem na dědice trůnu.

Rozmlouváme v kamionu týmu Kawasaki, zaparkovaného před Sam Boyd Stadium během Monster Energy Cupu ve Vegas. Pět měsíců po prohře s Dungeyem a Eli je samý úsměv. V Tomacovi se mísí smysl pro humor, nesmělost a občasná vážnost: typický mix pro úspěšné atlety, kteří se ocitnou ve světle reflektorů.

Ptal jsem se, jestli toho rána přemýšlel o tom, že večer může být o milion dolarů bohatší, odpovědí mi bylo špatně potlačené uchechtnutí.

Večerní bitva o “Monster Milion“ s Marvinem Musquinem nakonec skončila předčasně. Tomacovu účast ukončila těžká havárie v prvním závodu. Nadšená atmosféra ze sobotního dopoledne v Kawasaki trucku byla tatam. Nešťastný incident všem zúčastněným připomněl realitu sportu; každá naděje může nenadále skončit. Z vítěze MEC 2016 se jedním smýknutím zadního kola stal “pouhý přihlížející“.

Sedmiciferné částky však pro šampiona a jednoho z nejlepších racerů v USA nejsou žádnou novinkou. Monster Million byl prostě jednou z cen, která unikla. „Je to velké lákadlo, které tvoří všechen ten humbuk okolo,“ říká o vegaském závodním spektaklu. „Dostane vás pod tlak a superkrosu přinese skvělou publicitu. Účastnil jsem se po šesté nebo sedmé a vždycky jsem se skvěle bavil.“

Eli je před večerním závodem upovídaný. Začínám mít pocit, že není příliš zběhlý v dlouhých a často osobních rozhovorech (PR manažer jednoho z AMA týmů říká, že mezi racery je poptávka hlavně po video obsahu). Často uhýbá očima a přemýšlí o tom, co chce vlastně sdělit. Když se začneme bavit o jeho lásce k lukostřelbě, odkrývá se přede mnou obraz komplexního jedince.

Přenesme se na první AMA Pro National 2010 a tvůj pozoruhodný profesionální debut: představil by sis tenkrát, že tvůj život a kariéra budou vypadat jako dnes?
Eli Tomac: „Snažím se vrátit zpět: Je trochu zvláštní o tom přemýšlet, protože jsem jako dítě nevěřil, že budu jednička ve 450ccm. Tajně doufáte, ale je to tak daleko, že to zní příliš šíleně. Měl jsem štěstí, ale také jsem tomu věnoval hodně práce a času. Nevím co jiného říct, než že jsem vděčný. Je mi skoro 25 let a cítím, že jsem zatím prožil skvělou kariéru a podíval se na spoustu úžasných míst. Snad to ještě nějakou dobu vydrží.“

Určitě přišly momenty, kdy jsi nebyl úplně nadšený. Rychlost, s jakou se věci odehrávají, činí tento sport specifickým.
Eli Tomac: „Jako dítě musíte položit určité oběti; nejdete na vysokou a nechodíte na večírky. Neděláte normální věci, respektive věci, které společnost nazývá normálními. Ta oběť se vyplatí později, když jste jedním z těch nejlepších borců. Cestujete po světě a zažíváte skvělé věci; za nic bych to nevyměnil. Závodní kalendář je super náročný a jezdci i týmy jsou pomalu tlačeni na hranici svých možností. My už jsme té hranice dosáhli, jezdíme na 30 akcí ročně. Nejtěžší je psychika - jak se vyrovnáte se s různými nadějemi. Ale prostě je to součást života těch nejlepších závodníků.“

Nechci tě vykreslovat jako nespokojeného s tím, co máš, ale kdyby ti v osmnácti někdo řekl “bude to ještě o dost těžší“, byl bys schopný podívat se zpět a říct “musím udělat těžká rozhodnutí...?
Eli Tomac: „Jak bych to vysvětlil...Nikdy jsem nechtěl odejít z tréninku a hrát třeba golf...Byla doba, kdy jsem tenhle životní styl neměl rád, ale láska k tomu všemu mě nutila jít dál. Jsou dny, kdy se mi nechce jezdit...ale je jich méně než ty, kdy jezdit chci.“

Je nutné být stále naladěný na úspěch a zlepšování se? Je to něco, co musí mít každý sportovec?
Eli Tomac: „Tady je rozdíl oproti jiným sportům: jste pod tímhle tlakem už od mladých let. Proto je to náročné, ale ti nejlepší chlapi jsou ochotní tu oběť učinit a na tom nakonec záleží.“

Jak se během let změnil tvůj vztah s tátou? Vedl mladého syna a teď radí šampionovi. Jaké to je?
Eli Tomac: „Táta se stále věnuje závodní stránce věci. Před rokem jsem se odstěhoval z rodinného ranče v Coloradu, potřeboval jsem trochu odstup. U našich ale trávím většinu dní v týdnu. Táta se mnou jezdí na každý závod, píše mi tréninkové plány a stále je můj agent. Je tu vlastně pro všechno. I máma jezdí na hodně akcí; jsem rád, že celá rodina drží pospolu. Je to super věc, protože vztahy v týmu většinou rozpadají v okamžiku, kdy se děcka stávají profíky. My držíme stále spolu.“

Pracuješ i s jinými trenéry a kouči. Jaký je jeho styl práce a změnil se, když jsi začal být hodně dobrý?
Eli Tomac: „Je tichý, nikdy na mě nekřičí. Pokud se flákám, tak mi to řekne, ale není typ člověka, který by na vás křičel a celou dobu vás hlídal. Není vůbec panovačný; to je podle mě důvod, proč jsme spolu tak dlouho vydrželi.“

To máš štěstí, existuje hodně odstrašujících případů...
Eli Tomac: „Přesně!“

Určitě to vždycky nebylo jednoduché. Není lehké pochopit ten pocit, když vedeš v hlavním superkrosovém závodě před zraky 50 000 diváků...
Eli Tomac: „Táta je skvělý z té praktické strany. Podívá se a vidí v jaké lajně bych měl jet a já to udělám. Existuje mezi námi tahle důvěra. Panovačnost je podle mě ta věc, která porušuje hranici mezi rodiči a dětmi. Jednou to přeženete a celý vztah se rozpadne. S tátou máme podobnou povahu, jsme klidní a nehněváme se. Nemachrujeme; mluví za nás výkony … .“

Jak do toho zapadá tvoje máma? Vnáší mateřskou péči a laskavost?
Eli Tomac: „Máma je laskavá, závodění miluje. Na závodech nás nechává na pokoji, ale občas se zapojí a něco řekne. Od samého začátku ví, kam až může zajít. Jak jsem říkal; je skvělé že motokros tmelí rodinu už od samého počátku.“

Určitě byly momenty, kdy jsi rodiče potřeboval: přestup do Kawasaki, bouračka na Thunder Valley v roce 2015 a shon okolo Motocross of Nations.
Eli Tomac: „V takových chvílích opravdu potřebujete rodinu. Když se musí udělat důležité rozhodnutí, všichni se sejdeme. Navzájem si věříme a pracujeme jako tým. Ať je to zranění, nebo špatný závod, vždycky tu pro mě jsou. Když odjedu špatný závod, táta mi vynadá, ale nepřehání to. Máma také pozná, když jezdím špatně. Když ale potřebuji jejich podporu, můžu se spolehnout.“

Jsi na sebe tvrdý? Supekros je v roce 2017 stresující záležitostí. Můžu jen hádat jaké to je, když víš, že musíš vyhrát, protože nutně potřebuješ body...
Eli Tomac: „Ano, jsem. Vzpomenu si na špatný závod a táhne se to se mnou ještě další týden. Musím být chytrý a nenechat se tím hněvem dlouho spalovat, protože mě to vyčerpává. Pořád mi to ale běží někde na pozadí a dává mi to motivaci k tréninku. Pokud musím, přitlačím sám na sebe.“

Několik závodů se ti fakt povedlo. US GP 2016 na Glen Helen byl špičkový výkon. Jaké to je? Jsi do toho ponořený?
Eli Tomac: „Tyhle závody jeden na jednoho, kdy toho druhého porazíte o dvacet sekund jsou přesně o tom ponoření se. Doslova jedete, aniž byste o čemkoliv přemýšleli, existuje jen spojení tratě a motorky. Nejste v křeči, nic vás nebolí, lehce se vám dýchá. Ten pocit byste chtěli mít pokaždé, ale často se to neděje. Když se to podaří, je to paráda.“

Jak často se to stává?
Eli Tomac: „Kéž by to bylo co nejčastěji, haha! Pokaždé jsou jiné podmínky, jiný terén a proto se ta perfektní připravenost, kdy všechno funguje, těžko hledá. Musíte být univerzální jezdec, ne specialista na tvrdý povrch, nebo bahno. Musíte být schopen se přizpůsobit...to je na tom to těžké.“

Je to o soustředění? Je to něco, na čem potřebuješ pracovat?
Eli Tomac: „Také to vyžaduje přípravu. V průběhu sezóny si už nemůžete vyčítat, že jste něco zanedbali. Na trati musím mít čistou hlavu a ne věci typu “měl jsem udělat víc“ nebo “tohle jsem měl změnit“. Když máte tohle vyřešené, pak se můžete soustředit a plně se ponořit.“

Zmínil jsi, že máš vlastní dům. Byl to velký posun?
Eli Tomac: „Celkem ano; když přijdou složenky a vy je musíte platit a celé to “bydlení“ vůbec. Dům už byl hotový, jen jsem se nastěhoval. Prospělo to vztahům v naší rodině a je to součást dospívání. Je skvělé, že mi motokros a superkros dal možnost koupit si dům v takto mladém věku. Máme společnou domácnost s přítelkyní a našim psem.“

Kawasaki sídlí v Kalifornii, takže tam asi nejsi moc často ...
Eli Tomac: „Někdy jsem tam přes týden, ale snažím se být alespoň pár dní doma. Jakmile se naskytne sebemenší “pauza“, tak jedu domů! Spousta lidí rádo cestuje, ale my radši zůstaneme doma na gauči. Tam, kde vyrůstáte se vždycky cítíte doma. Baví mě být doma, jsem prostě kluk z Colorada.“

Co dělá Eli Tomac ve volném čase? Jsi v kině, nebo děláš BBQ?
Eli Tomac: „Najdete mě někde v divočině, jak rybařím, chodím na výlety, nebo cvičím lukostřelbu.“

Tvá lovecká vášeň vyvolala velký poprask. Štve tě to?
Eli Tomac: „Lovci mají špatnou reputaci, ale dá se to dělat správně … . Podle mě je to součást přírody.“

Lidé loví tisíce let ...
Eli Tomac: „Přesně. Ten, kdo loví kvůli trofejím a správně nevyužije celé zvíře si špatnou reputaci zaslouží. Když krmíte sebe a svou rodinu...to dělám já. Když zaplním mrazák, máme na 9 měsíců co jíst. Rádi chodíme do lesa s našimi luky.“

Možná je to klišé, ale většina riderů hledá sport, který bude protikladem všeho toho hluku a adrenalinu. Lukostřelba musí být velmi tichá, pro trpělivé lovce - přesný opak superkrosu!
Eli Tomac: „Přesně! Přesný opak, většinu času jsem úplně sám.“

Žádný společník?
Eli Tomac: „Jak kdy … , ale jako jedinec jste tišší a nevydáváte tolik pachů. Snažíte se být čistý a nesmrdět! :-) O lovu bych mohl mluvit pořád. Vrací vás to k počátku, je to úplně něco jiného.“

A co psychika? Je možné chvíli se nudit, nebo musíš dávat pozor?
Eli Tomac: „Musím se soustředit. Do určité míry se mohu stát i kořistí. Tam kde bydlíme, žijí medvědi i pumy, takže když člověk vyráží na lov v 5:30 ráno, kdy je ještě tma, tak musí být opatrný. Zažil jsem pár těsných momentů. Když máte rádi přírodu, je to hra na přežití a já si ji fakt užívám.“

Existují stovky a tisíce lidí, kteří by s tebou chtěli trávit čas, nebo získat tvůj podpis a ty sedíš v lese a společnost ti dělá medvěd ...
Eli Tomac: „(smích) To je na tom to skvělé. Je to hodně odlišné a myslím, že je to zdravé a motivuje mě to vrátit se zpět do závodního prostředí.“

Jsi dobrý lovec?
Eli Tomac: „Většinou jsem schopný zaplnit lednici.“

Špatný den v lese nebo na rybách může být také frustrující ...
Eli Tomac: „Určitě, a ještě k tomu potřebujete velkou trpělivost. Je to hlavně o tom vypadnout ven, matka příroda je super! Vzdálit se od telefonu a toho šíleného tempa. Až přestanu závodit, stanu se lesním mužem. Je potřeba být zaneprázdněný, ale stejně mám raději přírodu.“

Existuje něco, v čem se potřebuješ zdokonalit? Po přechodu do 450 byly tvé výkony jako na horské dráze a důležité body nakonec chyběly ...
Eli Tomac: „Psychika a očekávání do budoucna jsou ty nejtěžší věci. Vyhrávat a pak muset spolknout věci jako letošní Supercross je náročné. Vyhráli jsme devět závodů a stejně přišli o titul s Dungeyem, který vyhrál tři. Bylo to těžké, ale je to vzpruha do příštího roku, kdy bude velká šance. Každý rok se zlepšujeme a v žádné sezóně zatím nepřišlo zhoršení.“

Co si myslíš o Dungeyho odchodu do důchodu?
Eli Tomac: „Myslím, že odešel hlavně kvůli psychice. Vždyť mu není ani třicet! Podle mě se to dá zvládnout do třiceti, ale rozdrtí vás to mentálně.“

Dovedeš si představit, že skončíš v 27/27 letech?
Eli Tomac: „Normálně se v tomhle věku do důchodu nechodí. V motokrosu a superkrosu máme to štěstí, že můžeme, tečka. Pokud jsme dost dobří. Každopádně je to zasloužené, protože si ten život vybere svou daň.“

Část tvé osoby určitě miluje světla reflektorů, fanoušky a podobně. Dovedeš si představit, že to všechno ztratíš?
Eli Tomac: „Pódium a všichni okolo mi budou chybět. Na druhou stranu nejsem člověk, který tím potřebuje krmit své ego.“

Máš rád sporty … ?
Eli Tomac: „Jasně … .“

... takže musí být dobrý pocit předvést dobrou show pro lidi na stadionu a před TV?
Eli Tomac: „(usmívá se) Je to fajn ... mě ale víc naplňuje ta závodní stránka. Baví mě to soupeření s ostatními. Pravda je, že tu budeme jen do té chvíle, kdy budeme mít publikum. Jsme tu, protože je tu šoubyznys. Je dobré si to občas připomenout.“

Spousta kluků má v pokojíčku tvůj plakát, jaký je to pocit?
Eli Tomac: „Moc o tom nepřemýšlím, ale chtěl bych jim být vzorem a dobrým příkladem. Chci mezi lidmi být oblíbený.“

Načasování je důležité. Jak se cítíš teď a tady?
Eli Tomac: „Myslím, že jsem v perfektní pozici pro zisk trofeje. Jsem zdravý, motorka je vyladěná - musím toho využít. Všechno může být pryč dřív, než mrknu … .“

Informace o redaktorovi

Petr Czyž - (Odebírat články autora)

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):



TOPlist