Zdravotnické zajištění po bulharsku
Text: Roman Maliha | Zveřejněno: 11.10.2012 | Zobrazeno: 2 393x
Velmi těžké zranění mého syna Roman Malihy na MS v Bulharském Sevlievu mne přimělo k napsání tohoto článku jako varování před závody v zemích, kde cena lidského zdraví a života je úplně jinde než jsme zvyklí my v trochu více civilizovaných krajích.
Když opomenu absolutní nezájem bulharského jezdce, který vše zavinil, musím zmínit okolnosti, které mne do zemí této oblasti nepřinutí jet ani na dovolenou natož na sportovní akce, kde může dojít k úrazu.
V prvním tréninku poté, co můj syn zůstal bezvládně ležet na trati po nezaviněném pádu, jsem ani na chvíli neváhal a běžel mu pomoci. V té chvíli, nevím jestli to byl zdravotník nebo pořadatel, mému synovi, který byl v bezvědomí, již z hlavy sundával přilbu, ale takovým způsobem, že pokud by měl zraněnou krční páteř, tak by jeho počínání mělo fatální následky.
Další šok následoval při transportu do místní nemocnice. Z ošetřovny na trati, kde syna velmi zběžně prohlédli (spíše jen sundali chrániče a oblečení, a dle mého laického názoru ani nezkontrolovali páteř, hlavu nebo zda nemá vnitřní zranění) byl syn přeložen do sanitky na kovové lůžko, na kterém bylo pouze špinavé zakrvácené prostěradlo. Jedinou bezpečnostní pomůckou byl krční límec a i ten byl naprosto zbytečný, jelikož syna ani nepřipoutali a po několika prvních metrech jízdy sanitkou kdy byl, díky místním silnicím, více ve vzduchu nad lůžkem než na něm, jsem sanitku zastavil a zapřel se v kleče na kolenou mezi lůžko a stěnu sanitky abych mohl syna alespoň trochu držet oběma rukama za záda a břicho, manželka mu držela hlavu, kterou sama podložila alespoň jeho roztrhaným zakrváceným dresem, aby o železné lehátko pod hlavou neutrpěl další zranění. Takto jsme absolvovali půlhodinovou cestu do místní nemocnice v sanitce bez jediného přístroje a odborného lékaře.
Pak už vše mělo o něco lepší průběh a díky pomoci kluků z AČR a FIM syna transportovali ještě týž den na kliniku do Sofie a po týdnu letecky do české republiky do FN v Hradci Králové, po dalším týdnu se Roman probral z bezvědomí , po dalších 14-ti dnech byl po, pro mne zázračně rychlém zotavování propuštěn z nemocnice, a jak většina z vás ví, už byl i fandit na juniorském mistráku v Horním Újezdu.
Přes vynikající kvalitu závodiště berte toto, prosím, jako varování před účastí na sportovních akcích v této zemi a dobře zvažte, zda za to stojí zdraví nebo i život váš nebo vašich blízkých. To peklo které jsme s rodinou prožili při prvním "ošetření" , transportu do první nemocnice a 14 dnů než se syn probudil z bezvědomí a my začali věřit že bude vše v pořádku nepřeji vůbec nikomu.
Na závěr , a to hlavně, musím poděkovat všem kamarádům, kteří mi neskutečně pomohli ještě v Bulharsku. Nebudu je jmenovat abych na někoho nezapomněl, oni vědí a i to jak si jich i jejich pomoci vážím. Ještě jednou moc dík za vše. Děkujeme i za všechny povzbuzující zprávy a telefonáty od vás všech, kteří jste na nás mysleli v těchto těžkých chvílích, a jak mi jeden kamarád říkal "... vždyť jsme jedna motokrosová rodina" a na tom je hodně pravdy.
Všem přeji aby jste každou jakoukoliv jízdu dokončili ve zdraví.
V prvním tréninku poté, co můj syn zůstal bezvládně ležet na trati po nezaviněném pádu, jsem ani na chvíli neváhal a běžel mu pomoci. V té chvíli, nevím jestli to byl zdravotník nebo pořadatel, mému synovi, který byl v bezvědomí, již z hlavy sundával přilbu, ale takovým způsobem, že pokud by měl zraněnou krční páteř, tak by jeho počínání mělo fatální následky.
Další šok následoval při transportu do místní nemocnice. Z ošetřovny na trati, kde syna velmi zběžně prohlédli (spíše jen sundali chrániče a oblečení, a dle mého laického názoru ani nezkontrolovali páteř, hlavu nebo zda nemá vnitřní zranění) byl syn přeložen do sanitky na kovové lůžko, na kterém bylo pouze špinavé zakrvácené prostěradlo. Jedinou bezpečnostní pomůckou byl krční límec a i ten byl naprosto zbytečný, jelikož syna ani nepřipoutali a po několika prvních metrech jízdy sanitkou kdy byl, díky místním silnicím, více ve vzduchu nad lůžkem než na něm, jsem sanitku zastavil a zapřel se v kleče na kolenou mezi lůžko a stěnu sanitky abych mohl syna alespoň trochu držet oběma rukama za záda a břicho, manželka mu držela hlavu, kterou sama podložila alespoň jeho roztrhaným zakrváceným dresem, aby o železné lehátko pod hlavou neutrpěl další zranění. Takto jsme absolvovali půlhodinovou cestu do místní nemocnice v sanitce bez jediného přístroje a odborného lékaře.
Přes vynikající kvalitu závodiště berte toto, prosím, jako varování před účastí na sportovních akcích v této zemi a dobře zvažte, zda za to stojí zdraví nebo i život váš nebo vašich blízkých. To peklo které jsme s rodinou prožili při prvním "ošetření" , transportu do první nemocnice a 14 dnů než se syn probudil z bezvědomí a my začali věřit že bude vše v pořádku nepřeji vůbec nikomu.
Na závěr , a to hlavně, musím poděkovat všem kamarádům, kteří mi neskutečně pomohli ještě v Bulharsku. Nebudu je jmenovat abych na někoho nezapomněl, oni vědí a i to jak si jich i jejich pomoci vážím. Ještě jednou moc dík za vše. Děkujeme i za všechny povzbuzující zprávy a telefonáty od vás všech, kteří jste na nás mysleli v těchto těžkých chvílích, a jak mi jeden kamarád říkal "... vždyť jsme jedna motokrosová rodina" a na tom je hodně pravdy.
Všem přeji aby jste každou jakoukoliv jízdu dokončili ve zdraví.
Jak se Vám líbil tento článek?