Motokrosař Petr Kovář oslavil pětapadesát let
Text: Petr Czyž | Foto: Míra Jireček | Zveřejněno: 13.1.2017 | Zobrazeno: 65 220x
Nejlepší český motokrosový reprezentant 80. let, vícenásobný mistr Československa a České republiky, který jako poslední navázal na skvělé výkony legend jako Falta, Churavý, Velký a Baborovský, oslavil 5.ledna své pětapadesáté narozeniny. Letos je to zároveň třicet let od chvíle, kdy byl Petr Kovář celkově osmý v mistrovství světa kubatury 125ccm (dnes MX2). Cesta na vrchol nebyla snadná, ale Petr byl známý jak u nás, tak ve světě a na závěr motokrosové kariéry závodil jako soukromý jezdec. Dnes je již sedmnáctým rokem manažerem týmu Orion Racing a všem mladým závodníkům by ze srdce přál, aby následovali jeho kroky a dostali se v mistrovství světa minimálně stejně vysoko jako on.
S Petrem Kovářem jsme ve spojení po celý rok, protože pokud není zrovna hlavní motokrosová sezona, tak je na programu oblíbený motoskijöring. V rozhovoru pro server Motorkari.cz jsme se Petra zeptali na jeho motokrosové začátky, jaké je to být stále posledním českým závodníkem, který byl před třiceti lety v elitní desítce mistrovství světa třídy do 125ccm, ale také na to, jaká je situace dnes, kdy on sám již není aktivním jezdcem, ale již sedmnáct let úspěšným manažerem týmu Orion Racing.
„Začínal jsem v Dlouhé Louče, kde jsem se narodil. Bylo to někdy v pěti letech, když mě můj táta posadil na motorku. Jako kluci jsme jezdili na motorkách mezi stromy a protože nebyl benzín, tak jsme se navzájem tlačili. Prostě jsem byl střelený do motorek, do motokrosu a bez toho zápalu pro věc to prostě dělat nejde.“
„Za moji závodní kariérou stojí táta a samozřejmě komplet celá rodina, která tomu obětovala hodně. Sestra třeba hrála dobře tenis a mohla se dostat také daleko, ale vzhledem k financím nebylo možné, abychom oba dělali ten svůj sport na sto procent, takže to nakonec vyhrál motokros. Táta měl k němu jako bývalý závodník blízko, viděl, že mě to baví, takže o to bylo jejich rozhodování snadnější. Našim cílem bylo tehdy se dostat do Dukly Olomouc.“
„Studoval jsem střední školu, protože táta řekl, že škola prostě být musí, takže jsem to neměl vůbec snadné. Když už jsem měl nějaké výsledky a učitelé mě znali, bylo to dobré, ale do té doby jsem neměl absolutně žádné úlevy. Táta myl a připravoval motorku, já jezdil a učil se. Pak jsem se konečně dostal do Dukly Olomouc jako benjamínek. Olomouc byla druhá garnitura s reprezentanty jako Antony nebo Janiš. V Olomouci jsem byl od čtrnácti let, celkem čtyři roky jako talentovaný mladý jezdec. V Uničově jsem pak na strojní průmyslovce odmaturoval a v devatenácti chtěl do Dukly Praha. Tam byla motokrosová špička.“
„Po přijímači v Benešově jsem zamířil do Dukly Praha. Dostal jsem motorku po Jiřím Churavém a trenéři (Helikar, Hřebeček) právě tehdy koukali po jezdcích, kteří by nahradili výbornou generaci sedmdesátých let. Já jezdil na ČZ, ale to už byla motorka s níž nebylo snadné čelit konkurenci. Po závodech nám bylo někdy do breku. Měli jsme na to jet vpředu, ale motorka to nedala a během závodu třeba odešly brzdy. Hodně se bojovalo o to, abychom mohli jet na zahraničních, japonských motorkách. Tlačili na to jezdci, trenéři, rodiče, také novináři, ale dlouho se nic nedělo. Nakonec to podmínili tím, že strakonická továrna ČZ odstoupí ze závodů mistrovství světa. Překvapením bylo, že tehdejší vedení to skutečně udělalo.“
„Moji první motorku (Kawasaki) mi přivezl do Dukly Jarda Falta z Německa (koncem roku 1983), já si ji vyzkoušel a bylo to naprosto úžasné. Museli jsme si zvykat, že vše fungovalo tak jak mělo a to včetně přední brzdy, kdy jsem šel málem párkrát přes řídítka. Od roku 1984 se už závodilo na západní technice a rok poté jsem byl poprvé na bedně v MS (Sverepec 1985). V roce 1987 jsem v mistrovství světa obsadil v prestižní kubatuře do 125ccm celkové osmé místo, což zatím nikdo z českých závodníků dodnes nedokázal. Od roku 1990 jsem už byl v roli soukromníka a jezdil závody, abych uživil rodinu, což se mi podařilo. Závodění jsem si tehdy hodně užíval.“
„Později mě chtěli porážet kluci, kteří byli třeba i o deset let mladší. To už jsem jel hodně přes “gwint“ jak se říká a skončilo pádem a zlomenou stehenní kostí. Během rekonvalescence jsem napsal knížku “Motokros můj život“, kde jsem se podělil s fanoušky o své motokrosové zážitky. Pak jsem dostal nabídku od pana Buksy, za něhož jsem ještě jeden rok závodil a zároveň byl týmovým manažerem. Tam jsem byl šest let. V roce 2002 jsem s týmem Orion získal titul ve veteránech a letos jsem už sedmnáctým rokem manažerem týmu Orion Racing, který v tomto roce slaví dvacáté výročí.“
„V dnešní době to mladí kluci nemají vůbec lehké, protože všechno stojí spoustu peněz. Kdysi byly Dukly, kde bylo veškeré vybavení a vy jste prostě na sobě pracovali a závodili. Motivace byla obrovská, když jsme dostávali třeba peníze za to, že se kvalifikujete do nedělního závodu. Tam byla obrovská spousta závodníků, kteří chtěli závodit. Dnes jak říkám chybí v šampionátu střed a ocas. Jsou jen nejlepší jezdci továrních týmů a to je vše. Dostat se mezi ně je někdy z finančních důvodů přímo nemožné.“
