Motokros, můj život. Kniha o kariéře Petra Kováře

Poslední knížky autobiografie "Motokros můj život" jsou ještě k zakoupení. Jeden z nejlepších motokrosařů 80. let minulého století - Petr Kovář popisuje ve své knížce celou svoji úspěšnou motokrosovou kariéru, jak se k tomuto sportu dostal, jak se probojoval do Dukly Praha a následně do československé reprezentace, kde jako jeden z prvních závodníků osedlal v roce 1983 (podzim) na reprezentační úrovni zahraniční techniku (Kawasaki) a následné sezony v seriálu mistrovství světa kubatury 125 ccm.

Sportovní čas letí hodně rychle a letos to je již 30 let, kdy byl Kovář v seriálu MS třídy 125 ccm (dnes MX2) celkově osmý, což do dnes - nikdo v této skupině z českých" repre" jezdců v konečném hodnocení zatím nenapodobil. Dále popisuje své nejlepší umístění, výkony v jednotlivých závodech - tehdy československém Sverepci při MS 125 - druhý (1985), Dalečín - čtvrtý (1986), Holice - třetí (1987). Také doma poslední urvaný československý a zároveň první český titul, posléze angažmá v týmech Motoman, LR Cosmetic a Orion Racing, kde působí v roli manažéra do dnes, už 17 sezonu.

Ukázka k knihy:

"Začínal jsem s tátou na trati v Dlouhé Loučce, pak přišla na řadu Dukla Olomouc, kam jsem přišel jako benjamínek ve čtrnácti letech,“ vzpomíná Petr Kovář v knize na své úplné začátky. „Pak si mě všimla Praha, trenéři Helikar a Hřebeček, státní trenér Honza Strach. Asi tak dva, tři roky jsem jezdil Pohár míru a přátelství na ČZ, dokonce jsem ho vyhrál a v jednadvaceti si poprvé vyzkoušel MS.

Kniha Motokros můj život ale není jenom kariérním životopisem jednoho z nejúspěšnějších jezdců české motokrosové historie. Nahlíží také do zákulisí tohoto sportu, a popisuje i neslavný konec kdysi slavné strakonické továrny. "Motocykly ČZ končily, byl jsem vlastně posledním továrním jezdcem ve třídě 125. Už bylo všechno špatně, ale musel jsem na téhle motorce ještě jet, na jiné značce jsme nesměli. Vyvrcholilo to ve Sverepci 1983 na světových družstvech. Z prvního místa v kvalifikaci mi odešel paleogram, ve chvíli, kdy jsem o osm sekund vedl před Erikem Geboersem. Nikdo nechápal, že jsem na Zetce mohl jezdit první. Zdeněk Špaček odpadl později na stejnou závadu ze sedmého místa. Nedostali jsme se tedy do hlavního závodu a jeli jen vložený, lidi naštvaní, my naštvaní, novináři naštvaní. Byla to taková pyramida, dál se už nedalo zatloukat a začali o tom psát i novináři. Jediný, kdo mohl rozhodnout, že ČZ přestane podporovat reprezentaci, byl Arnošt Zemen. Po letech neúspěchů ho to konečně donutilo, aby napsal oficiální rezignační dopis, a v příštím roce jsme mohli vyjet na zahraničních motorkách.“

Druhé, rozšířené vydání knihy Motokros můj život si můžete objednat níže.

Objednejte od Motorkáři.cz

Motokros, můj život

Vazba knihy: brožovaná, 145 stran.

150Kč

Kusů:

Objednat

Informace o redaktorovi

Petr Poduška - (Odebírat články autora)