Sweet 16... Red Bull Romaniacs 2019

Tento ročník se sebou nesl několik „poprvé“ (v šestnácti asi klasika, ne? ). Premiérově jako součást World Enduro Super Serie (WESS), poprvé se v nejtěžší kategorii Gold účastnila žena, prvně jednu z kategorií žena vyhrála...ale pojďme postupně.

Prolog

Myšlenka městského prologu , tj. tratě postavené uměle na ulici či v parku, vznikal kupodivu také zde, v Sibiu. A že to tu umí, o tom není pochyb. Své o tom ví Andy Fazekas, jeho tvůrce, a taky řada jezdců, kteří se stihli zranit už zde, dříve než závod vlastně začal. Letos byli pořadatelé na závodníky hodní a překážky se řadily k těm méně obtížným, byť hobby jezdci si asi myslí své . Kvalifikaci nejrychlejší kategorie Gold vyhrál Brit Billy Bolt, prolog jako takový pak polská star Taddy Blazusiak. Český reprezentant David Cyprián ( JD Gunnex team) jej zakončil na krásném desátém místě. Ad vítězství v prologu: neznamená automaticky první místo na startu dalšího dne – první tři mají právo vybrat si svou pozici, a nikdo nechce být tím, kdo bude ráno hledat stopu...takže to většinou (i letos ) zbude na chudáka z bronzového stupínku. Tím byl letos trialový specialista Pol Tarrés.

Offroad day č.1

Kratší a méně náročný než úvodní dny předchozích dvou ročníků( 102 km). Své kvality demonstroval a potvrdil vítězstvím Graham Jarvis, následován loňským vítězem Wade Youngem a Manuelem Lettenbichlerem. Šestým v cíli byl David Cyprián, který tak za sebou nechal třeba vítěze prologu Taddyho Blaztusiaka nebo Jonnyho Walkera... moc hezký!

Offroad day č. 2

Dneska za to řádně vzal Alfredo Gomez, na výfuk jeho Husqvarny se díval celý zbytek startovního pole. Nejblíž to měl týmový kolega Graham Jarvi, následován mladým Lettim na privátní KTM. Ze závodu odstoupilo několik jezdců, včetně loňského vítěze Wade Younga (Sherco). Toho trápily mechanické problémy a také zranění nohy z předešlého dne. O zpestření trasy se postaralo počasí, déšť měnil obtížnost některých pasáží zásadním způsobem. O štěstí mohou mluvit všichni, kteří se dostali do cíle před třetí hodinou odpolední, pak přišla silná bouřka.

Offroad day č. 3

První ráno na startu stál včerejší vítěz Gomez, nicméně už za půl hodiny byl dojet Manim Lettenbichlerem a většinu dne strávila dvojice spolu. Díky Španělově chybě v závěru se z etapového vítězství radoval mladý Němec. Rychlejší tempo než Gomez měli i Taddy Blazusiak (2. tento den) a Graham Jarvis (bronzový stupínek), na Alfreda zbyla bramborová pozice. A ještě něčím byl tento den zajímavý – poprvé v historii Romaniacs se do čela průběžného hodnocení některé z kategorií dostala žena – na tuto pozice se v Iron class posunula působivým výkonem Anna Schmölzl (!)

Offroad day č. 4 - finále

Romaniacs je těžký závod i za sucha, a dnes od rána prší. Na jezdce čekají sekce se jmény jako Ass Slide, Snooze, Momentum, Too Many Zicky Zacky, Extreme Miorita, Flying Ford nebo Hug the Tree. A Redbullí oblouk v cíli, plus nějaké ty laskominky od pořadatelů v podobě umělých překážek těsně před ním. Celý den se nesl ve znamení souboje Maniho s Alfredem, kteří se střídali v průběžném vedení závodu, třetím v patách jim byl Graham, který ovšem krátce po servis pointu ztratil obě své GPS a musel se tak řídit jen podle ostatních závodníků a fáborků na trati. Přesto se mu povedlo udržet celkové třetí místo. Z vítěství se radoval 21-letý Manuel Lettenbichler, jehož otec zde zvítězil přesně před deseti lety. Alfredo nevypadal v cíli úplně nadšeně, ale věřím, že i on časem vyhodnotí stříbrnou placku jako cennou součást své sbírky trofejí. Na Grahamovi toho moc nepoznáte, on se usmívá, i když ho diskvalifikují... a tady byl bronzový. Připomeňme si, že takový výkon podal na nejtěžším závodě svého druhu ve svých 44 letech (!) mezi soupeři, z nichž většině zdaleka nebylo ani 30. Velký respekt, pane Jarvis.

Romaniacs samozřejmě není jen kategorie Gold, které byl věnován tento stručný souhrn. Jsou to desítky nebo spíš stovky riderů ve třech nižších třídách, jejichž výkony a dovednosti zaslouží také pozornost. Jak už bylo výše naznačeno, všem chlapům to nandala v Iron class Němka Anna Schmölzl, v Bronzech se radoval Polák Marcin Weglarz a Silver class ovládl Španěl Josu Artola.

Pojďme si přečíst pocity a postřehy některých z českých pilotů, kteří letošní Romaniacs absolvovali za řidítky.

Jako první odpoví na pár otázek Petr Vítek (Bronze class):

Co Tě přivedlo k myšlence jet RedBullRomaniacs?

„Co mě k tomu přivedlo? Jezdíme už nějaký rok na závody do Rumunska a RedBull Romaniacs je nejvíc, tak jsem to chtěl vyzkoušet. V roce 2016 jsem dělal během závodu Pepovi Černohorskýmu a Pavlovi Oudovi servisní zázemí. Letos nás jela větší parta, takže ideální příležitost to zkusit.“

Jak jsi chystal sebe a motorku?

„Motorku mi chystal Pavel Ouda a jeho kluci v OudaMoto. A já? V zimě posilovna, hokej, běžky a tak pořád dokola. No a na jaře kolo, běhání a ježdění na motorce. Pravidelně jezdíme do Rumunska na Panoramu,letos jsme byli v Srbsku na Xross challenge. Doma jezdíme v západních Čechách OK CUP, občas si zajedu nějaký motokros, prostě jak to vychází časově.“

Kdo se staral o support a zázemí?

„O zázemí se nám staral Láďa Vyšín, Franta Vlk s Jirkou Turkem alias Kevinem. Byli perfektní a moc jim za to díky, bez nich by to bylo špatný. Sám moc dobře víš jak je to při tomto závodě důležité. Je povinná 20 minutová zastávka na oběd. Kde je třeba něco pojíst, vyměnit baterie v navigaci, dolít vodu do camelbagu a popřípadě něco opravit na motorce.“

Co Tě překvapilo na závodě, pokud vůbec něco?

„Překvapily mě sjezdy. Já je osobně nemám moc rád. Ale tady jsou ještě delší a prudší než na Panoramě, ale to je Romaniasc.“

Fungovala nějak spolupráce s jinými jezdci Tvé kategorie?

„Jasně to funguje parádně. V druhém dni byli na pastvinách bahna a když jedeš vzadu tak je to dost rozrytý. A tam se bez pomoci skoro nikam nedostaneš. První den se mi vybila na motorce baterka a potřeboval jsem trochu potáhnout. Stačilo říct “hepl me please” a nebyl problém. Čtvrtý den jsem pro změnu tahal jednoho Izraelce, co mu to klouzlo na kládě ze stráně zpátky na trať.“

Jak dobře či nedobře jsou z tvého pohledu závody organizovány?

„To je právě Romaniacs, prostě bez chyby, zdravotní hlídky po trati, veškerý informace na www stránkách. Letos si myslím, že to byla novinka, 2x výměna brýlí během závodu. Jenom co chybělo oproti roku 2016 - aplikace do mobilu. Tu jsem právě používal v roce 2016 a měl jsem přehled, kde se mi kluci nachází. Samozřejmě, že vše je na stránkách, ale ta aplikace mi přišla lepší.“

Pověz něco k průběhu jednotlivých dnů, z tvého úhlu pohledu.

„No prolog to je katastrofa, ale nějak jsem to přejel :-)))“

„První den mě namlsal, bylo sucho a jelo se parádně, sice jsem na jednom sjezdu hodil krysu, ale bylo to úplně v pohodě.“

„Druhý den do oběda taky docela pohoda. Ale pak to přišlo, hned jak jsem vyrazil tak začala bouřka s docela silným deštěm. Takže jsem jel čtyři hodiny v průtrži, kde se cesty měnily v potoky, a potoky v řeky, docela jsem čuměl. Do cíle jsem ale dorazil asi tři minuty před časovým limitem.“

„Třetí den bylo hezké počasí a vypadalo to na pohodu. Obrazně řečeno, na Romaniacsu není nikdy pohoda :-) Měl jsem problémy z motorku, vybila se mi baterka a třikrát jsem musel startovat přes power banku, kterou mi půjčil Martin Volný. Bohužel jsem tím ztratil asi tak dvacet minut a ty mi pak chyběly. Na CP5 jsem přijel o dvě minuty později a jak víš, dál už tě nepustí. Takže jsem dostal penalizaci.

„Čtvrtý den jsem začínal v dešti, na CP2 jsem jel přes tři hodiny, dvakrát jsem tahal jednoho Izraelce, jednou ve sjezdu, byl namotenej kolem stromu, no a pak u rybníka mu to klouzlo na kládě tak jsem tahal zpátky na trať. Pak se do mě pustila zima, hlad a tak jsem to zabalil :-(“

Co si z tohoto ročníku odneseš domů (v hlavě, myšleno)?

„Že Romaniacs je nejtěžší, a že na něj musíš být fakt dobře připravený.“

A na co jsem se nezeptal a přesto bys to rád řekl?

„Že kdo to nezkusí tak to nepochopí :-) A obrovskej klobouk dolů před Davidem Cyprianem, jet v profíkách osmej flek je skvělý, i když Zdenda (táta) by ho viděl raději víc vepředu. Co tyhle kluci vyjedou, sjedou a v jakým čase, to prostě nechápeš.“

Na stejnou sadu otázek odpověděl Vláďa Vlk ( Silver class ):

Co Tě přivedlo k myšlence jet RedBull Romaniacs?

„RedBull Romanicas je asi nejtěžší závod v Hard Enduru, takže bylo jasné, že tento závod si chci někdy zkusit zajet. O této myšlence jsem začal přemýšlet asi před třemi lety, když jsem začal jezdit na podobné závody do Rumunska (King of the hill, Panorama), Srbska (Xross challenge), Chorvatska (Enduro Lika) a Bosny (Race of Pain).“

Jak jsi chystal sebe a motorku?

„V únoru a březnu jsem se snažil nahnat fyzičku kruhovými tréninky a samozřejmě jsem se co nejvíce snažil jezdit. Na začátku roku převážně na trati, to vše pod přísným dohledem trenéra Oldy Helmicha :-) a samozřejmě poté v lese. Jedu Husqvarnu TE 300, model 2017. Na motorce mám běžné ochranné prvky (výztuhy chladičů, kryt přepákování, kryty kotoučů, blastry, kryty kyvky apod..) Na tento typ závodů jezdím převod 12/50. Vpředu mam mousse, vzadu tubliss, pneu zn. Metzeler super soft nebo soft, dle počasí.“

Kdo se staral o support a zázemí?

„Na RedBull Romanicas jsem vyjeli čtyři závodníci – ve třídě Silver jsem startoval já, Pavel Ouda a Jáchym Milosavljevic, v tříde Bronz startoval Petr Vítek. Zázemí mi dělal táta, Jirka Tourek a Láďa Vyšín, kterým bych chtěl tímto poděkovat za perfektní servis a pomoc, neboť závod je trošku komplikovanější na logistiku. Start každého dne je mimo Sibiu, takže se většinou vstává kolem páté hodiny. Dá se lehká snídaně a vyrazí se dodávkami na start, který byl letos většinou do hodiny jízdy od Sibiu. Zde vyložit motorky a odstartovat. Doprovod se poté přesunul do místa servisu, kde každý jezdec má dvacet minut na servis a oběd. Poté se doprovod přesunul do cíle.“

Jak dobře či nedobře jsou z Tvého pohledu závody organizovány?

„Organizace závodu je perfektní. Vše je na webu, časy startu, místa startu, místa servisu, zajímavá místa pro diváky. Na trati jsou na jednotlivých úsecích záchranáři, pro případ pomoci. V tankovačkách je dostatek benzínu, vody a ovoce. Organizaci se nedá nic vytknout.“

Pověz něco k průběhu jednotlivých dnů, z Tvého úhlu pohledu.

„Prolog byl prý letos jednoduchý, bohužel jsem se nevyvaroval chyb a můj čas nebyl zrovna nejlepší, myslím že to bylo kolem šedesátého místa ze 105 jezdců v kategorii Silver. Bohužel prolog se může jenom projít, pouze jezdci kategorie golden si ho můžou natrénovat. Prvních 35 jezdců z každé kategorie postupuje do hlavního závod, kdy startují v řadách po pěti. Když jsem viděl tu melu, tak jsem byl i celkem rád, že se mi nepodařilo dostat mezi 35jezdců :-) První den se mi moc nedařilo. Udělal jsem pár zbytečných chyb, hlavně když mi motorka sjela ze srázu a já jí asi deset minut tahal zpět na cestu, také jsem musel dvakrát lepit gumu (jedu tubliss), takže výsledek byl kolem pětapadesátého místa. Druhý offroad den už byl lepší, snažil jsem se jet na jistotu a vyvarovat se zbytečných chyb. Třetí den jsme měli po startu hned dva těžké kopce, hlavně ten druhý byl nekonečný. Vždy jsem se koukal na horu a modlil se , abych už viděl nebe … to jsem viděl asi po osmdesáti minutách jízdy :-) Kopce se samozřejmě nedaly jet na přímo a musely se traverzovat. Bohužel asi čtyři kilometry před cílem přišla průtrž mračen a závěrečný sjezd se proměnil v jednu bahnitou klouzačku. Čtvrtý den bohužel nám počasí nepřálo a skoro celý den propršelo. Takže to chvílemi byl boj o přežití. To také bylo vidět ve výsledcích, kdy ve třídách nedojelo skoro padesát procent jezdců. Já jsem nakonec obsadil ve své třídě 34.místo. Každý den se jelo od 100 kilometrů do 140 kilometrů, takže to byla slušná porce. Já jsme strávil na motorce v průměru cca sedm hodin denně, za čtyři dny jsem najel 25 Mth. Organizátor Vás občas nešetří ale většinou po těžkém úseku je lehčí část, ale jestli chcete dosáhnout dobrého umístění, musíte pospíchat i na lehčích úsecích. Co mě tedy hodně překvapilo, tak byly těžké sjezdy, kdy jsem musel z motorky sesednout a vést jí. Dokonce jsem byl svědkem toho, kdy tovární jezdec KTM N. Watson přišel ke hraně sjezdu a motorku tam poslal. Čtvrtý den při dešti byly sjezdy hodně nebezpečné. Také jsou tam nekonečné kozí stezky po vrstevnici, kdy pod vámi je sráz hluboký klidně i 200 metrů, takže jakákoliv chyba znamená docela velký průser.“

Co si z tohoto ročníku odneseš domů (v hlavě, myšleno)?

„Určitě dobrý pocit, že závod se mi podařilo dojet ve zdraví a bez technických problémů, neboť jak už jsem psal, občas to byl boj o přežití :-) Také to, že je stále co zlepšovat jak technika jízdy, tak fyzička. Teď už vím, že příští rok se chci znovu postavit na start a vylepšit svoje letošní umístnění. Atmosféra závodu je neskutečná a není divu, že se zde scházejí jezdci z celého světa. Startovné není zrovna nejlevnější, letos cca 1600 Euro, ale všem, kteří mají tu možnost, tak tento závod doporučuji. A kdo nechce závodit, ať se jede kouknout. Je se na co koukat, hlavně na jezdce z  třídy Gold, kteří tam zdolávají kopce jak z jiné planety. Prostě RedBull Romaniacs je hodně návyková záležitost :-).“

Očima Davida Cypriána (Gold class) - ten návodné otázky nepotřeboval.

RedBull Romaniacs SWEET16 aneb bylo to vážně sladkých 16?

„V úterý začala ráno kvalifikace prologu. Letos byl prolog velmi příjemný, žádné nesmyslné překážky ani nic na čem by si člověk mohl ublížit. Zajel jsem 15.místo, což znamenalo kvalifikaci do třetí řady ve finálovém závodě v motocrossovém stylu na 10 minut. Podařil se mi skvělý start na posledním místě z mojí pětky, ale naštěstí jsem se rychle dostal na desáté místo a na něm jsem se udržel až do konce.“

„Ve středu ve 4:45 hodin mi zvonil budík a o chvíli později už jsme seděli v autě a mířili na start offroadového dne 1. Startoval jsem hned za Mario Románem a měl jsem velmi jednoduchý plán. Dojet ho a udržet se. No… To se mi úplně nepovedlo a naposledy jsem ho viděl ve výjezdu, který byl hned po startu. Jmenoval se Titanic a věřím, že sny a naděje mnohých jezdců byly v tomto výjezdu utopeny. Každopádně po čtyřech a půl hodinách jsem se ocitl v cíli. Najednou se kolem mě seběhly kamery a začali chtít rozhovory a tak dál. Já osobně jsem neměl ponětí jak se mi ten den dařilo, ale později jsem zjistil, že jsem dojel šestý a nechal za sebou i pár factory jezdců. Nicméně celkové jsem byl na 8.místě.“

„Den druhý, opět brzké vstávání. Druhý den jsem startoval spolu s Jonny Walkerem a měl jsem stejnou strategii jako první den. Chytit se a udržet se. Vydrželo mi to do prvního kopce a pak jsem ho už neviděl. Nicméně tento den měl být nejlehčí, ale déšť ho udělal velmi obtížným a sekce jako No way out a Brother of K2 nás velmi prověřily. V cíli to nakonec bylo 8.místo a celkové jsem se posunul na 7.místo.“

„Den třetí byl takový braking point. Dopoledne to bylo peklo. Neřekl bych, že trať byla až tak těžká, ale já jsem prostě nedokázal pořádně jet. Všechno jsem vyjížděl až na podruhé a obecně se mi nedařilo a propadl jsem se až na 9.místo se ztrátou nějakých 10 minut. Ve 20minutové pauze jsem dostal motivační řeč od táty a dal se do kupy. Pak se mi dařilo jezdit časy v top5 a v jednom CP dokonce top3 a nakonec jsem do cíle dojel osmý a propadl se na 8.místo celkově. Byl jsem pozitivně naladěn, jelikož jsem si říkal, že poslední den už bude v pohodě. A to jsem se mýlil.“
 

„Finální den, celou noc pršelo. Dva kilometry po startu byl první profi výjezd, tam nás tahali na kurtu asi 20 metrů, protože to jinak nešlo. Propadl jsem se o pár pozic, jelikož jsem byl dost vyčerpaný a trať byla doopravdy náročná, těžký kašel a rýma tomu moc nepomáhaly. O něco později jsem dojel do tankovačky spolu s Josephem Garciou a Nathanem Watsonem. Po tankovačce se strhlo holé peklo. Spectator point 11 nás tahali celý na laně, protože zem byla tak kluzká, že se na ni nedalo ani stát. Jenomže to nejhorší nás teprve čekalo. Asi o 40 minut později jsme se dostali do kopce jménem Ventilator, který byl i na Livestreamu a to byl boj. Prvních 350 metrů bylo NO HELP a pak nás zase museli tahat na laně, přibližně 300 metrů a pak kopec pokračoval ještě dalších 300 metrů. Po tom jsem si říkal, že nás už nic tak těžkého nečeká. Pletl jsem se. Sekce Wolfs nest následovala záhy. Přirovnal bych to k jízdě v Sulovských skalách, ne v lese okolo, ale přímo na těch skalách. A jelikož to bylo na hřebenu hory, tak jsme museli sjet dolů do údolí, což nebylo taky nic jednoduchého, ale dolů to člověk nějak stlačí nebo shodí. Pak už nás čekal poslední profi úsek, který byl ve světle celého dne celkem jednoduchý a sprint do cíle, kde na nás čekal slavný Gusterita uphill. Tam to šlo celkem bez problémů když nepočítám několik záhozu a kotrmelců a seskoků, tak už to vlastně byla jen taková laskominka. Nakonec jsem si v téhle nejtěžší rallye na světě vyjel 8.místo.“

„Určitě si spousta lidí všimla, že vždycky vytahuji jen ty negativa, jak na erzbergu tak tady na Romaniacs, že si pořád stěžuji, ale ve výsledku mě to velmi baví a letošní Romaniacsy byly skvělé! Velmi jsem si to užil a kromě posledního dne to bylo naprosto v pořádku a Martin Freinademetz s jeho crew opět odvedli skvělou práci s organizací, značením tratě a vším ostatním. Závěrem bych chtěl samozřejmě poděkovat svojí crew, jmenovitě tedy tátovi, jako vrchnímu motivátorovi, rallye jezdci, tahači a absolutnímu virtuózovi v údržbě motocyklu. Kači, že vždy distribuovala správné živiny ve správný čas a Martinovi Volnému, který byl svalem celé operace a pomáhal mi v každém kopci ať radou nebo silou. Samozřejmě velké díky všem fanouškům, kteří se přijeli podívat do Sibiu, nebo sledovali a fandili doma, bylo Vás mnoho a já jsem velice vděčný za Vaší podporu! Na závěr chci poděkovat sponzorům: CYPRIAN s.r.o., JD Gunnex KTM racing team, Scott Motosport, Olek Motocykle, Leatt, Univok a Motopalič. No a teď zpět k tréninku, protože času není nazbyt a Romaniacs 2020 je pomalu za rohem!“

Informace o redaktorovi

Marek Vincík - (Odebírat články autora)