Rozhovor s Milanem Engelem po Dakaru 2018: Byl to můj největší pád v životě

Působení zhodnotil také manažer týmu Ervín Krajčovič, který byl s výkony jezdců spokojen, ovšem mrzí ho, že soutěž nedokončil Milan Engel i Tomáš Kubiena. Je to pochopitelné, protože vynaložené úsilí i finance na nejtěžší rally na světě jsou obrovské. Každopádně tým prý parádně šlapal a během závodu panovala neuvěřitelná atmosféra. Velikou radost měla Ollie Roučková, která svůj první Dakar dokončila na dvacátém šestém místě. I když to byla pořádná makačka a neobešlo se to bez krizových okamžiků, Dakar ji maximálně pohltil.

Tomáše Kubienu bohužel zradila technika a odstoupil ze skvěle rozjetého závodu už v první části. Do té doby si vedl výborně a manažer týmu jednoznačně tvrdí, že má na top 5. Jihočeský sympaťák nyní rozmýšlí co dál a zda to za rok zkusí do třetice. Svůj další Dakar dojel Honza Veselý ve třídě Malle Moto, kde si vše musel dělat sám. Bohužel poctivost soupeřů není pokaždé v této kategorii na programu dne a má pro to jisté důkazy. Každopádně jeho výkon stojí za obrovské uznání a nezbývá než souhlasit s jeho tvrzením, že Malle Moto je tak trochu úchylka.

Nejlepší výsledek týmu zajel Ital Jacopo Cerutti a jeho dvacáté místo v nabité kategorii motocyklů si tým Moto Racing Group cení. Cení si prý také toho, jaká atmosféra mezi Jacopem a Milanem funguje a jak se navzájem dokáží doplit i hecovat. Milan Dakar 2018 bohužel nedokončil. V době, kdy se pohyboval kolem parádní dvacítky, přišel pád a v jedenácté etapě ze soutěže odstoupil. Během tiskovky jsme si s Milanem popovídali a našim čtenářům přinášíme velký rozhovor o Dakaru 2018.

Letos byl Dakar podle účastníků dost těžký. Jaký byl terén v každé ze tří zemí a kde se Ti líbilo nejvíc?

„Startovali jsme v peruánské Limě a tam jsem byl vůbec poprvé. To pohoří je skoro stejné jako v Chile a počítal jsem s tím, že tam budou vysoké duny, a že terén bude dost náročný. Začínalo se prologem a celá první půlka byla složena z dun a písku, takže to tam bylo dost náročné. Byly to především vysoké duny a hluboký písek, na který jsem nebyl zvyklý. Oproti písku v Maroku, kde jsem trénoval, byl ten peruánský jiný. Člověk nemohl jet ve vyjetých kolejích a musel si hledat nové koleje a právě to bylo náročné. I z tohoto důvodu to bylo dost o hlavě a přemýšlení. Postupně se závod přesouval na rychlé pisky a blátivé úseky v Bolívii. Ten terén jsem už znal a dost jsem se na něj těšil. Jsem spíš technický jezdec, a proto se mi jelo lépe v zimě a v blátě. Právě tam jsem cítil svou sílu. Nevadily mi ani rychlé pisty, kde byla šance trošku si odpočinout, na rozdíl od písečných dun v Peru, kde se jelo docela pomalu. Bolívie pro mě byla velice dobrá. V Argentině to byla klasika po šotolinových cestách podél vinic, kde nás občas překvapila nějaká větší kaluž nebo dokonce brod. Celkově to bylo dobré. Trasa mi byla už známá a jelo se místy, kde se závodilo dříve. Jednalo se hlavně o tvrdý povrch a sem tam došlo na nepříjemnou trávu. Nejvíce jsem tedy byl překvapen z Peru a dá se říct, že mile. Nepříjemná byla velbloudí tráva v Bolívii, kde dostávala motorka hodně zabrat, protože ji bylo potřeba stále točit. Dalo se tam dost ztratit, ale i získat."

Takže se jelo v dunách spíše v pomalém tempu a poté závod zrychloval?

„Přesně tak. Začalo to pomaleji a postupně dost zrychlovalo. Coma zpočátku říkal, že prvních šest dní bude peklo… potom ale prohlásil, že teprve po nich Dakar začíná a do té chvíle šlo jen zahřívací kolo. Pak jsme se přesunuli tam, kde jsem nakonec skončil. Ůplně všechno se rozhodovalo teprve kolem Salty, Belénu a Chilecity, protože tamní terény byly hodně těžké. Člověk by řekl, že to bude těžší v dunách, ale přeci jen je to písek a docela to tam utíká. Oproti tomu mi přišlo závodění kolem Belenu těžší. Je tam nekonečné vyschlé řečiště a tam to bylo fyzicky hodně náročné. Když jsem chtěl udržet tempo s předními jezdci, měl jsem dost práce sám se sebou."

Než přišel pád ke konci jedenácté etapy ve vysoké rychlosti, jak jsi se v té etapě cítil a jak se Ti do té doby jelo?

„V předchozí etapě jsem dojel na pěkném místě a měl jsem z toho radost. Čekal jsem, že maratónská etapa bude těžká. Jelo se mi dobře a měl jsem dobrý pocit, protože jsem dojížděl jezdce před sebou a dojel jsem i Jacopa z mého týmu. Je fakt, že z předchozí etapy jsme byli s týmovým parťákem oba hodně vyčerpáni a silami na dně. Nicméně jsme se dobře vyspali a ráno oba byli fit. Ráno se mi jelo velice dobře a dařilo se mi dojíždět jezdce před sebou i parťáka Jacopa. Chtěl jsem závěr dojet už s ním a navzájem si pomáhat s navigací. Měli jsme dobré tempo a jistili se. Ve chvíli kdy jsem zrovna jel sám, jsem na jedné kamenité cestě z ničeho nic z motorky vystoupil. Vůbec jsem nevěděl, jaký kámen mě rozhodil, a co se stalo. Prostě jsem letěl vzduchem a pak zůstal ležet asi deset metrů od motorky. Jak na potvoru jsem měl za sebou díru čtyři, pět minut a po pádu se nemohl zvednout. Vůbec jsem se nemohl hýbat a hrozně mě bolela páteř. Čekal jsem na jezdce za mnou, který přijel a zmáčkl tlačítko na mé motorce, která byla dost daleko. Tím zavolal vrtulník, komunikoval se záchranáři a pak mi celou dobu pomáhal, než dorazili."

Říkalo se, že tento ročník byl bezkonkurenčně nejnáročnější. Jak jsi to viděl Ty?

„Pokaždé jsem počítal s nejhorším! Myslím, že letos v tom bylo hlavně více emocí a více psychiky, protože jsem jel daleko více na výsledek, než na to, abych závod jen dojel. Prostě jsem chtěl nějaký dobrý výsledek a ne si jen udělat další čárku za dojetý Dakar. O to více tam bylo emocí a jelo se na hraně. Všichni do toho šli hodně naplno a pole bylo neskutečně nabité. Ze začátku jsem měl obavy z dun a písku v Peru, to ale nakonec nebylo tak hrozné. Platilo to i ve chvíli, kdy jsem se přiblížil špičce. To mě nakoplo a také proto se mi jelo krásně. Dojížděl jsem ve dvě, ve tři hodiny a panovala pohoda. Umístěním jsem byl nadšen a s chutí se těšil na další etapu. Každý den jsem šel do závodu s nadšením a to mě hnalo vpřed."

Podle výsledků to vypadalo, že startovní pole bylo hodně nabité a první třicítka jela hroznou palbu. Když jsi se tam pohyboval, byl jsi překvapen a nakoplo Tě to? Máš pocit, že první dvacítka je reálná a patříš tam?

„Jasně, spoustu závodníků ze špičky znám a jsou to velká jména nejen ze světového endura. Jsou to opravdoví páni jezdci a když jsem s nimi stál na startu, byla to pro mě veliká pocta. Když jsem se kolem nich motal, byl to super pocit a zároveň radost, že s nimi dokáži jet, dokáži navigovat a také držet podobné tempo. Po této stránce jsem byl moc potěšen a byla to veliká motivace. Když jsem třeba dojel Ivana Cervantese, který je pro mě velkou enduro ikonou a mohl s ním každý den závodit o minuty, to byla fakt velká motivace. Myslím, že tito jezdci už se mnou počítají. Také si myslím, že do první třicítky, dvacítky patřím a věřím, že to viděl i můj tým. Dělal jsem pro to nejvíc, co jsem kdy pro Dakar dělal a snažil se být vpředu. Hlavně jsem nechtěl hned na začátku pokazit úvodní prolog, jako tomu bylo u předchozích Dakarů a snažil se hned od začátku držet předních jezdců."

Teď jsi zpátky doma a říkáš si, že se těšíš na další Dakar? Prostě že Tě výsledky nakoply a máš chuť do další výzvy?

„Popravdě, když jsem tam po pádu ležel a bolela mě páteř, měl jsem pocit, že je to špatné, protože jsem do té chvíle nic podobného nezažil. Byl to bezesporu můj největší pád v životě a bál jsem se, co bude dál. Když člověk jede na Dakar závodit a nejede ho jen dojet, je to hodně o psychice a jsou to nervy. Ta pravděpodobnost zranění je na Dakaru veliká a kromě toho existují obavy, aby vydržela technika. Když jsem byl v nemocnici, volal mi mezi prvními táta a ptal se, jestli to všechno nechci nějak přehodnotit, protože už jse fakt o zdraví, ne-li o život.Táta mě celý život k závodění vedl a teď z toho byl docela špatný. Já to ale nechci ukončit tím, že spadnu na Dakaru a všechno vzdám. Takže tohle určitě není můj konec a tátovi jsem to řekl. Když už jsem ušel tak dlouhou cestu, chtěl bych pokračovat a jít do toho s daleko větším nasazením. Už jsem na takové úrovni, že vím, co pro to mám udělat a vím, jakým směrem se ubírat. Teď si dám čtrnáct dní od všeho pokoj a pak mi začne nový Dakar. Je fakt, že jsem ještě neslyšel rozhodnutí týmu, ale vnímal jsem, že byl s mými výsledky spokojen a věřím, že půjdeme společně dál."

Přípravu, kterou jsi před Dakarem měl, byla asi hodně intenzivní. Myslíš, že je to maximum nebo už víš, že máš na čem zapracovat a kde přidat?

„Určitě je hodně věcí na kterých musím pracovat. Způsob, kterým jsem se na Dakar připravoval, byl dobrou cestou, ale chtělo by to pochopitelně daleko víc. Zejména pak po stránce navigace. Bylo moc fajn, že jsem mohl odjet přípravné závody a kdyby jich bylo více, byl bych jedině rád. Je to jenom o tom sedět na motorce a věnovat se navigaci. Pochopitelně také mít pořádnou fyzickou přípravu a být také psychicky vyrovnán. Kromě toho je potřeba také troška štěstí. Když se to vše sejde, může se očekávat adekvátní výsledek."

Na Dakaru vše fungovalo? Motorka, tým?

„Motorka byla naprosto v pořádku a byli jsme strašně překvapeni, jak nám to v týmu klapalo. Opravdu tým fungoval víc než na sto procent a nebyl žádný problém. Manažer na mě nevyvíjel žádný tlak jako v předešlých ročnících… prostě jsme oba věděli, že jsme přes rok udělali sto procent a všechno přijeli na Dakar zúročit. Myslím, že do té doby, než jsem vypadl, to bylo vidět a udělali jsme společně velký kus práce. Můj mechanik Pavel Bartůněk měl obavy z komunikace s italským parťákem, který už měl jisté zkušenosti z tovární TM… neutekla ani půlka a už jsem myslel, že jsou to dva bratři. Fakt si padli do oka a všechno fungovalo."

Zaregistroval jsem, že jsi měl prekérku s benzínem před koncem jedné etapy, jak jsi to vyřešil?

„V jedné etapě mi asi osm kilometrů před cílem došel benzín. Stopoval jsem a snažil se nějaké jezdce zastavit. Každý ale před koncem etapy valil do cíle, co to šlo a nekoukal do prava, ani do leva. Kromě toho nikdo už stejně moc benzínu neměl, takže jsem se pomoci nedočkal. Pak se tam objevil nějaký domorodec a říkal, že kousek odtud má fichtla. Jenže kousek byl ve skutečnosti asi kilometr! Nakonec tam doběhl a donesl asi litr a půl benzínu. Za benzín jsem mu dal všechny energy tyčinky co jsem měl, protože jsem žádné peníze nevezl. On byl šťastný… možná i proto, že se něco dělo a mohl pomoci. Na tu trochu benzínu jsem jen tak tak dojel do cíle, ale do tankovačky jsem už musel motorku dotlačit. Pak byla neutralizace a čekalo mě dalších padesát kilometrů v dunách. Jak jsem blbnul s benzínem a použil hadičku od camel bagu, někde jsem ji ztratil a musel jet v dunách bez pití. To bylo také dost výživné a dojel jsem úplně vyprahlý."

Milane, díky za rozhovor! Věříme, že Ti příští rok budeme znovu fandit a předvedeš nějaký fajn výsledek!

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný - (Odebírat články autora)