Závody pro lidi z ulice: pojďte do toho taky!

Text: Martin Hakl | Zveřejněno: 20.12.2018 | Zobrazeno: 25 288x

Kapitoly článku

Flat Track

Nejprve se určitě musím zmínit o flattracku, kde jsem odjezdil sedm sezón a určitě je mému srdci stále nejbližší. U nás se jezdí už desátým rokem, a po třech zkušebních letech se nyní jezdí pod autoritou Autoklubu ČR jako oficiální mistrovství České republiky. Minimálně se během roku odjede šestice závodů na klasických plochodrážních stadiónech a závodí se u nás ve třech kategoriích, a to FT1 Competion, FT Classic a FT Veterán. Tou nejprestižnější je třída FT1 Competion, které se jede podle pravidel stanovených FIM pro seriál světového poháru. V zásadě jde o motokrosové nebo motárdové stroje (nejčastěji o objemu 450ccm) s devatenáctipalcovými pneumatikami s deaktivovanou přední brzdou. Vozový park tak bývá sice poměrně uniformní, ale výhodou je, že na zimu můžete tutéž mašinu nastrojit na „zubatá“ kola a vyrazit na motokrosový či endurový trénink. Startovní pole ve třídě FT Classic už bývá pestřejší a nejčastěji se využívají velká jednoválcová endura (XR, XT, KLR, DR…), ale můžete se zde setkat i se silničními modely Yamaha XS, Harley Davidson Sportster či Ducati Pantah. Zatímco v těchto dvou kategoriích se udělují mistrovské tituly a účast v nich je podmíněná vlastnictvím jezdecké licence, tak třída FT Veterán se jeden o pohár Autoklubu ČR a k účasti v ní stačí zaplatit startovné. Přestože v pionýrských dobách téhle kubatury byly k vidění takové skvosty jako Harley Davidson WLC, BSA či NSU, tak v posledních letech je doménou tuzemských dvoutaktů Jawa a ČZ. Ale pozor! Jedná se o špičkově vyladěné speciály a s mašinou oprášenou ze stodoly nemůžete na čelní umístění ani pomyslet! Á propos startovné – v obou mistrovských třídách z kešeně vytáhnete čtyři stovky, ve veteránech pouze dvě.

Ani pořízení motorky vás určitě nezruinuje a stroj, se kterým můžete bojovat o stupně vítězů ve třídě FT1 Competition se dá pořídit přibližně za sto tisíc, pro kubaturu FT Classic si připravte přibližně polovinu a stoj do třídy FT Veterán je opět na polovině klasika. Je jasné, že kdybyste chtěli, tak do kteréhokoliv stroje můžete vrazit třeba půl miliónu, ale i za tyhle prachy se svezete už velmi dobré úrovni. Pak už záleží pouze na vás a vašich schopnostech, protože motorky jsou opravdu velmi jednoduché, nevyžadující velké týmové zajištění a v podstatě můžete na závody vyrazit bez mechanika, protože základní údržbu (řetěz, vzduchový filtr, oprava proražené pneumatiky) si většinou mezi jízdami stihnete udělat sami. Tratě bývají plus/mínus podobné a pokud se vám podaří seštelovat podvozek na jednu trať, většinou tohle seřízení využijete i na dalších oválech. Mění se sice délky tratí, přičemž nejkratší je v Liberci (280 metrů), nejčastěji se jezdí na oválech délky 400 metrů a výjimku tvoří kilometrová trať v Mariánských Lázních. Změna převodů se v případě potřeby řeší také velmi rychle a to většinou pomocí výměny řetězového kolečka. Kontroly trakce, launch kontrol, ABS a podobné zbytečnosti zde život nekomplikují a stejně tak se nepřezouvá v případě, že prší či nikoli – snaha pořadatelů je mít trať stále ve stejném stavu - ani prašnou, ani mokrou. Dost lidí žehrá na to, že ježdění na ovále může být poměrně fádní - furt a stále doleva, ale můžu odpřisáhnout, že během závodu zažijete tolik napětí, že vás to ani nenapadne! Pokud na trať vyrazíte pouze trénovat mimo závody, můžete samozřejmě vyzkoušet i druhý směr a je zajímavé, že jízda v opačném směru není o moc pomalejší. Cit pro smyk tam zkrátka funguje a rozhodně to není tak, že byste po letech strávených na oválech byli králi levých zatáček, zatímco v těch pravých byste marně hledali řídítka. Navíc ve flattracku se občas využívají i tratě, obsahující i pravé zatáčky a také skoky - je to pak sport na pomezí flattracku a supermotárdů. Podobná trať bývala i u nás v Mušově a nyní se jezdí v rakouském Eggendorfu.

Velká výhoda flattracku je v tom, že v téhle disciplíně si můžete velmi reálně sáhnout i na nejvyšší světové závody, protože k účasti ve (většinou) trojdílném seriálu světového poháru se nevyžaduje žádná zvláštní kvalifikace či nasazení od FIM a vy si tak můžete svoje síly poměřit s takovými esy světového flattracku, jako je například italský multišampión Francesco Cecchini. To se vám v silničních mašinách či motokrosu rozhodně nestane a pravděpodobnost, že byste se postavili na startovní rošt s Marcem Marquezem či Valentinem Rossim je asi taková, jako že poletí na Mars. Podobnou cestu zažili například i čeští "motorkáři z ulice“ Jiří Kraus a Aleš Plecháč, kteří bez předchozích závodnických zkušeností vlítli do českého mistráku jak velká voda a po dvou sezónách už skončili v první desítce světového poháru! V něm je dlouhodobě nejúspěšnějším českým reprezentantem Pavol Pučko a na stejnou startovní lajnu se můžete postavit nejenom s těmito ostřílenými flattrackery, ale například i motárdistou Pavlem Kejmarem, který tenhle sport bere jako přípravu na boje v mistrovství světa.