Max Biaggi

Max Biaggi se jako chlapec zajímal hlavně fotbal (jak jinak v Itálii, že?), ale v sedle svého skútříku se spolu se svými vrstevníky taky dokázal pořádně vyblbnout. Honičky v ulicích Říma mu ale nestačily a tak se začal účastnit řádných motocyklových závodů a v roce 1990 zvítězil v italském mistrovství třídy Sport Production 125ccm. Dalším krokem bylo rovnou mistrovství Evropy v kategorii 250ccm, které jako nováček dokázal hned napoprvé vyhrát, což mu otevřelo dveře do mistrovství světa. Již v r.1991 se souběžně s „Evropou“ zúčastnil několika Grand Prix MS a dalším rokem za řidítky Aprilie už absolvoval první kompletní sezonou světového šampionátu. Vedl si výborně, přes umístění v první desítce a první pódium se postupně propracoval až ke svému prvnímu vítězství v závěrečné GP Jihoafrické republiky na okruhu Kyalami. Celkově z toho bylo 5. místo v mistrovském žebříčku. Bohužel v tom roce se zrovna „jako na potvoru“ naše Grand Prix nejela a tak jsme ten rok Maxe Biaggiho u nás neviděli. V další sezoně se ale mistrovství světa do Brna vrátilo a poprvé přijel i Max. V závodě dojel se svou Hondou o necelou vteřinu těsně druhý za vítězným Reggianim, což byl napoprvé nepochybně super výsledek, to ale ještě nikdo netušil, jakých úspěchů na této trati dosáhne v příštích letech a jaký vřelý vztah k brněnskému okruhu bude mít.
  Dalším rokem se od Hondy vrátil zpět k Aprilii a s pěti vítěznými Grand prix dokázal vybojovat titul mistra světa. A že nešlo jen o náhodu, potvrdil v dalších dvou letech, kdy dokázal svůj titul obhájit. V roce 1995 vyhrál osm a v r. 1996 dokonce devět závodů. V průběhu sezóny měl ale i několik bodových výpadků a tak v roce 1996 vyhrál o pouhý jediný bod před Ralfem Waldmannem. V těchto třech letech taky vždy vyhrál Grand prix České republiky v Brně. V té době byla v celém startovním poli dvěstěpadesátek nejpočetněji zastoupená Honda, ovšem na Maxe a jeho v černých barvách vyvedenou Aprilli nikdo nestačil. Z tohoto období také pochází jeho nejznámější přezdívka „Černý korzár“. Po třech letech kralování s Aprilií ale Biaggiho přetáhla do svých řad právě Honda . V týmu technického mága Erva Kanemota Max nadále jel na vítězné vlně a byl z toho již čtvrtý titul mistra světa 250ccm v řade za sebou, což nikdo předtím ani potom nedokázal. Také tentokráte se rozhodovalo až v úplně posledním závodě a jeho soupeřem byl opět Ralf Waldmann, který se ale přes své vítězství musel stejně jako v předešlém roce nakonec spokojit jen s pozicí vicemistra. Z pěti Maxových sezónních vítězství bylo „samozřejmě“ také zase jedno brněnské. V roce 1998 spolupráce Biaggi-Kanemoto-Honda pokračovala, ale došlo konečně na Maxův dlouho odkládaný přestup do pětistovek. Zahájení celé sezóny bylo v podání Maxe Biaggiho doslova bombastické. Ve svém prvním závodě dosáhl pole position, nejrychlejšího kola závodu a celý závod dokonce vyhrál. Dokázal přitom mimo jiné porazit „neporazitelného“ Micka Doohana, jenž měl v této třídě na svém kontě již čtyři tituly mistra světa z předchozích sezón. Max ale Doohanovu suverenitu dokázal narušit a prakticky po celou sezonu byl ve hře o mistrovský titul. Nakonec mu k němu sice pár bodů chybělo, ale i tak bylo druhé místo hned v jeho první sezóně třídy 500 ccm neočekávaným úspěchem. Biaggi také již „tradičně“ vyhrál u nás na Brněnském okruhu a bylo to již jeho zdejší páté vítězství v řadě. Jeho nadšení bylo tak velké, že po průjezdu cílem postavil motorku na zadní kolo ve více než kolmém úhlu. Na tento jeho kousek vzpomínají diváci dodnes. Byl si ale dobře vědom, že s netovárním motocyklem nebude moci porazit silný tovární tým Hondy, a tak na další rok přijal nabídku na post továrního jezdce u Yamahy. Sezóna však neprobíhala podle jeho představ a přinesla mu jen jediné vítězství a celkově 4. místo v pořadí MS. Ani v dalších letech u Yamahy Max na titul nedosáhl, přestože byl každoročně považován za jednoho z nejžhavějších favoritů. V roce 2000 byl celkově třetí a v dalších dvou letech obsadil vždy shodně druhou příčku za Valentinem Rossim. Ten se stal jeho největším protivníkem na trati i mimo ni a jejich vzájemné souboje i zákulisní půtky postupně přerostly až do téměř nenávistné rivality. Jejich vzájemný vztah musely nejednou řešit až příslušné orgány FIM, aby vše jakžtakž udržely v rámci určitých norem a nedocházelo k poškození dobrého jména motocyklových závodů. Ovšem jejich rivalita spíše motocyklovým závodům pomohla, neboť byla největším tahákem, jaký mohla scéna Grand Prix nabídnout. Diváci po celém světě dělili svou přízeň téměř výhradně mezi tyto dva nesmiřitelné kohouty a celá jedna dějinná etapa motocykového mistrovství světa bude navždy vzpomínána právě jako etapa soubojů Biaggi versus Rossi. Po čtyřech letech u Yamahy došlo asi k určitému zklamání z nenaplněných mistrovských tužeb na obou stranách a tak Biaggi odešel zpět k Hondě. V netovárním týmu Sita Ponse to ale o moc lepší nebylo. Spíše naopak. V roce 2003 dvě vyhrané Grand prix a třetí místo v MS, následující sezonu pak jen vítězství jediné a celkově byl opět jen třetí. Max však stále pomýšlel na titul světového šampióna a dostalo se mu k tomu velké příležitosti. Pro rok 2005 totiž mohl startovat jako jednička v plně továrním týmu Repsol-Honda a tedy sedlat ten nejlepší motocykl, co byl na „trhu práce“ vůbec k dispozici. Všeobecně převládal názor, že teď už není čas na žádné výmluvy a že teď musí dokázat, že je přinejmenším stejně dobrý jako Rossi, který s tímto motocyklem získal tři tituly v řadě. Některé dřívější Biaggiho výroky byly totiž chápány tak trochu jako neustálé nářky na horší techniku, kterou prý má k dispozici. Na druhou stranu bylo nutné uznat, že Biaggiho Yamaha opravdu nedosahovala úrovně továrních motocyklů Honda, přesto byl Biaggi téměř jediným, kdo byl schopen Rossiho porazit, nebo ho alespoň pořádně „prohnat“. Ale ani na novém působišti nedošly Biaggiho velké ambice k naplnění, když na konci sezony byl až na 5. místě bez jediného vítězství. Dokonce snad opět mělo dojít k nějakému kontroverzními vyjádření na adresu Hondy a proto na další rok o své místo přišel. A nejen to, nesehnal angažmá v žádném dalším týmu. Zástupci Hondy byli totiž některými Biaggiho výroky na svou adresu tak pohoršeni, že prohlásili, že Biaggi již nikdy na žádný jejich motocykl neusedne a mluvilo se o tom, že Honda se v zákulisním přestupovém kolotoči usilovně angažovala, aby Biaggi nedostal k dispozici ani motocykl žádné jiné značky. Nakonec to opravdu tak dopadlo a Biaggi tím bohužel vcelku neslavně na scéně Grand prix skončil. Jeho bilance však byla více než skvělá. Ve třídě 250ccm získal čtyři mistrovských tituly, to je spolu s Philem Readem vůbec nejvíce v této kategorii a vyhrál celkově 42 Grand Prix (29x 250ccm a 13x 500ccm), což ho stále řadí do první desítky historických jezdeckých statistik.

Rok 2006 tedy nebyl k vidění na žádných závodech, ale určitě to neznamenalo konec jeho kariéry. Pro rok 2007 vstoupil do seriálu mistrovství světa superbiků. V týmu Suzuki začal hned na úvod sezóny vítězstvím v katarském Losailu. V té době se již SBK jezdily pravidelně také v Brně a spolu s nimi se na svoji oblíbenou trať vrátil i Biaggi, který zde splnil tužby všech svých fanoušků, když zde dokázal zase jeden závod vyhrát.
 
V průběhu celé sezony se svými výsledky držel v popředí průběžného pořadí, ale nakonec se prosadili superbikoví specialisté a Biaggi byl ve finále na celkovém třetím místě za Toselandem a Hagou, ale třeba před mistrem světa Baylissem. Ten však dokázal v další sezóně vybojovat již svůj třetí mistrovský titul, zatímco Biaggimu se na netovární Ducati tolik nedařilo a v šampionátu skončil jako sedmý. Po Suzuki a Ducati spojil Biaggi svou další superbikovou kariéru s Aprílií, tedy se značkou, s níž dosáhl 3x na titul mistra světa 250ccm.

V roce 2009 se Aprilie na scénu SBK vracela po několikaleté odmlce a ve zkušenostech Maxe Biaggiho spatřovala dobrý potenciál pro zdárný vývoj svého nového motocyklu. Nezklamala se a spokojen byl určitě i Max. Ten vyhrál opět jeden závod také v Brně a závěrečný součet bodů mu vynesl celkové čtvrté místo v mistrovství světa. Tentokráte Biaggi hned po jednom roce své působiště neměnil a nadále pokračoval v továrním týmu Aprilie.
 
Vyplatilo se to oběma stranám. Biaggi vyhrál v roce 2010 celkově 10 závodů, z toho jednou také v Brně, což bylo již jeho celkově desáté brněnské vítězství v některé z kategorií mistrovství světa. Vyhrál zde 4x 250ccm, 3x 500ccm a 3x SBK, spolu se sajdkáristou Rolfem Bilandem byl tak v tu dobu nejúspěšnějším jezdcem motocyklových závodů v Brně v celé jejich historii. Jinak v sezoně také 4x vyhrál vždy obě jízdy superbikového mítinku v Portimau, Monze, Milleru a Misanu. Postupně těmito svými výsledky opanoval čelo šampionátu a po vítězství v Brně si již svůj bodový náskok před druhým Leonem Haslamem spíše jen zkušeně hlídal. Jistotu svého pátého titulu mistra světa získal v předposledním závodě v Imole, který se mu sice moc nevydařil a paradoxně to byl jeho nejhorší závod sezóny, ale těch několik potřebných bodů tam získal. Závěr měl ovšem opět mistrovský, když na francouzském okruhu v Magny Cours vyhrál zcela poslední závod šampionátu SBK. Biaggi podepsal s Aprilií novou dvouletou smlouvu a v sezóně 2011 bude svůj superbikový titul obhajovat. Ovšem s připravovaným přechodem třídy Moto GP na litrové motory v roce 2012 se hned vyrojily dohady, že Aprilia vstoupí do této kategorie v sedle právě s Biaggim. Obě strany to komentují jen jako velmi předčasné spekulace a Max Biaggi dokonce svůj návrat do Moto GP rozhodně odmítl. Prozatím je ale ještě na všechno dost času a jak všichni dobře víme, tak platí staré známé „nikdy neříkej nikdy“.

Massimiliano „Max" Biaggi, Itálie
Narozen: 26.června 1971 v Římě
 

Kariéra v číslech:

1990 – mistr Itálie Sport Production 125 ccm
1991 – mistr Evropy 250 ccm (Aprilia),
 

Statistika v MS Grand Prix

1991 – 27. / 250ccm, Aprilia
1992 – 5. / 250 ccm, Aprilia, 1 x vítěz GP
1993 – 4./ 250 ccm, Honda, 1x GP
1994 – 1. / 250 ccm, Aprilia, 5x GP
1995 – 1./ 250 ccm, Aprilia, 8x GP
1996 – 1./ 250 ccm, Aprilia, 9x GP
1997 – 1./ 250 ccm, Honda, 5x GP
1998 – 2./ 500 ccm, Honda, 2x GP
1999 – 4./ 500 ccm, Yamaha, 1x GP
2000 – 3./ 500 ccm, Yamaha, 2x GP
2001 – 2./ 500 ccm, Yamaha, 3x GP
2002 – 2./ Moto GP, Yamaha, 2x GP
2003 – 3. / Moto GP, Honda, 2x GP
2004 – 3./ Moto GP, Honda, 1x GP
2005 – 5./ Moto GP, Honda
2006 – nezúčastnil se žádných závodů
2007 – 3./ SBK, Suzuki, 3 vítězství
2008 – 7./ SBK, Ducati
2009 – 4./ SBK, Aprilia, 1 vítězství
2010 – 1./ SBK, Aprília, 10 vítězství