ČZ 350/472 (1987)

Tak jsme si udělali s přítelkou výlet do Polska, abychom odhlásili čízu z polské evidence. Na úřadě v bydlišti prodejce jsem, zjistil, že jsem na špatném úřadě, a že je třeba zajet do vedlejšího města. Na okresním úřadě byla malá fronta a po chvíli jsem byl na řadě. Ale když jsem přišel k okénku a začal naučenýma polskými frázemi vysvětlovat co chci, paní za přepážkou s nechápavým úsměvem chvíli sledovala mé komunikační schopnosti a pak mi řekla, že když počkám půl hodiny, tak pro mě dojde někdo jiný. Asi po 40 minutách mě zavolala ať se dostavím k jinému okénku a tam byla další paní. Opět jsem řekl svých 5 polských vět (že chci odhlásit na sebe čízu z důvodu prodeje) a paní číslo 2 řekla, že to nejde. Úplně se mi zatmělo před očima. Hned jsem začal v papírech hledat plnou moc od prodejce a mávat jí s ní před obličejem. Paní řekla něco, z čehož jsem vyrozuměl, že to tedy půjde. Už jsem si říkal, že je vyhráno, když vtom mi oznámila, že k tomu musí být i čestné prohlášení, které bych mohl napsat i já, kdybych uměl polsky. Opět mě málem chytal infarkt. Paní úřednice byla ovšem přemýšlivá a schopná a tak se mě zeptala, na číslo prodávajícího, zavolala mu, poslala mě na kasu zaplatit nějaké ty zloté za odhlášení a pak už mi dala papír, že je to odhlášení. Nevím sice jak to udělala, ale bylo super, že jsem nemusel jezdit navícekrát do Polska. Teď už jen zajet na technickou a pak to doma přihlásit.