renocar_unor



PROFIL MOTORKY

Jawa 350/640 (1999)

Aktivní Profil uživatele

Vlastník Kafi
Vloženo 26.2.2014
Aktualizováno 26.2.2014
Zobrazeno 2 582x
HODNOCENÍ PROFILU OD 9 UŽIVATELŮ
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
  • 9.6


Vloženo: 03.05.2015, Uskutečněno: 03.05.2015, Zhlédnuto: 20x


Je čtvrt na jednu ráno. Asi tak před čtvrt hodinou jsme dorazili do hotelu ke konci obce Zaječí. Večer byl vcelku krušnej, řekněme jak ty naše české hory. Ale nepředbíhejme a pojďme si zrekapitulovat dnešní den hezky od začátku. Probudili jsme se asi o půl osmé nebo v sedmu na vcelku romantickém místě kousek za Břeclaví v obci Lanžhot. Tam jsme včera dorazili asi v jedenáct a naše dva válce probudili doufám všechny lidi ve vesnici. Myslím, že nikdo neměl šanci spát v klidu, protože jsme jezdili křížem krážem, než jsme našli tu správnou odbočku za vesnici. Krásná polní cesta nás dovedla ještě ke krásnějšímu rybníku. Sice jsme si dali jednou málem na držku, když jsem si nevšiml ve svitu měsíčku větší díry, ale co, stejně bylo umýslem spát na zemi. Naštěstí se nám povedlo nejdřív to spaní připravit než jsme si lehli, takže pro dnešek se držkopád nekonal. Tábor jsme rozbili na blízkém paloučku u vodu, vedle jakési budky. Co to bylo za skvělé dílo nám prozradilo až ráno. Takže asi tak 3 metry od té hezké budky stála celou noc naše Doris a za úkol měla držet noční hlídku mezitím co my jsme vedle ní spali pod plachtou. Přítomnost nám dělalo pár žabiček, které byly tak milé, že nám celou noc zpívaly ódu na radost. Abychom se snad nebáli, tak tisíc hvězdiček nad náma na nás dávalo pozor a my mohli sladce usínat.
Spalo se vcelku hezky, člověk se prostě vždy vyspí tak nějak líp, pod širým nebem a na čerstvém vzduchu. Možná by se i hezky vstávalo, kdyby se někdy kolem půl páté místní ptactvo nerozhodlo vžít do role otravného budíku. Né že bych zvířátka neměl rád, to chraň pánbůh, ale když od půl páté nezavřou zobák, věřte, že v sedm už toho máte dost. A právě v tuto chvíli jsme se stali trochu schizofrenními. Spát se už nechtělo, tedy mě, Týna by kácela les klidně do jedenácti, ale ze spacáku taky ne. Přes noc nám totiž trochu promrzli spacáky. Oba dva spíme v klubíčku a spacák trochu přečuhuje, jenže jednou za čas snad každý rád změní polohu a to je jak když strčíte nohy do mrazáku. Možná by to chtělo k večeři příště fazole, aby bylo ráno topení ještě zaplé...Když naše dvě krásné tváře vykoukli zpoza plachty, tajil se dech. Na fotce to tak nevypadá a ne každý to asi pochopí, ale probudit se u krásného rybníku, kolem pár stromků, v dáli vesnička, nad hlavou nebe jak malované, sem tam projede traktor a když se podíváš doleva...stojí vedle tebe ta nejúžasnější motorka na světě – tvoje namazaná Jawa. Ne, já skutečně nebyl namazaný, jen ta Jawa, ale je vážně nádherná, hlavně po ránu. Abych ale nezapomněl, když koukneš doprava, leží vedle tebe lehce promrzlá, ale nádherná slečna, která ti nikdy za jízdy neremcá, ať jedeš v dešti, v zimě, po tmě, v pařáku, ať je unavená a rozlámaná sebevíc, vždy je oporou. No povězte, která z těch Vašich by si takhle lehla v chladnější noci pod plachtu, přitulila se a ráno Vám s úsměvem dala pusu na dobré ráno? Jediné na co si postěžovala, byly oteklé oči z alergie. No holt, ne každý den je posvícení a když si jako alergici lehnete do kvetoucí louky...chybka se prostě občas najde.
Vstali jsme a začali balit plachtu, spacáky a v tom jsme si toho všimli. Ta podivná budka 3 metry od nás, byla kadibouda bez dvířek. Proč je tam taky dávat že. Někdo si na hajzlíku čte, smskuje, facebookuje a jiní se prostě dívají do té krásné krajiny. Během balení šla kolem starší paní, zvyklý z Prahy, kde je snad každý první věčně napruzenej, už už jsem čekal, že dostaneme vyhubováno, co tu jako děláme. Naopak! S úsměvem na tváři se nás optala, zda na to ještě není brzo a zima. Pak se podívala na Týnu na mne, na Doris a pověděla:,,Však jste ještě mladí, vy to zvládnete.“ Odpověděl jsem, že máme teplé spacáky, vrátil úsměv a popřál krásný den.
Věci jsme dobalili, Týnka úhledně naskládala věci do tankvaku, já přikurtoval za její asistence spacáky s karimatkama na moto a že jako vyrazíme. Bylo čtvrt na devět – paráda. Motorka chytla jen co jsem nakopl kyj pana Janečka, běžela si krásně, ale když jsem slyšel cinkající pokličky, raději jsem ještě motorku před jízdou prohlédl. Ještěže jsem to udělal! Na levém výfuku chyběl šroubek, který drží tlumič v plášti. Paráda. Takže ohřátou motorku chcípnout, vyndat nářadí a abych to náhodou nezapomněl, jde se Jawit. Šroubky si ze zvyku vozím s sebou, tedy vozím toho víc, ale naštěstí to nebylo potřeba. Najít ten správný šroubek netrvalo ani minutu, našroubovat ho tam taky ne. Jenže pak mě napadlo zkontrolvoat i ten druhý, když už jsem v tom. Samozřejmě byl povolený, D1 prostě nezklame. Ono na vině byla i moje lenost, tam prvně dát podložku. Tudíž, šroubek ven, podložku tam a šroubek zpět. Zní to tak krásně jednoduše. Tahle pakárna mi zabrala 15minut! Proč? Protože se k tomu jednoduše nedostane. Vadí Vám tam rozeta, kolo, řetěz..Týnka šla mezitím rozjímat k rybníku. Už jsem se ráno těšil z toho, jak mám čisté ruce, že se mi to snad ještě nikdy nepovedlo, abych odjel čistý nebo bez Jawa rozcvičky. No dnes taky ne. Je 8:45 a my konečně vyrážíme. Cesta ubíhala perfektně. Z Lanžhotu je to na hranice co by svíčkou dohodil a tak se za chvílku zvěčňujeme u cedule Slovenska. Před hranicema se mi silnice moc líbila, byla sice jak když střelí, ale tak nějak to ve mně evokovalo pocit, že jedu ve Švédsku. Dále sme nabrali směr Kůty, potažmo Malacky. Po příjezdu do Slovenska sem měl rohlíček na tváři. Bylo to víceméně poprvé, co jsem na motorce překročil státní hranici. Jendou to už tedy bylo s kamarády, kdy jsme Čmoudostezkama (odborný název party Jawablázni pro cesty co už nejsou ani cesty) dojeli do Německa, ale za chvilku jsme se zase vrátili do ČR. S Týnkou jsme konstatovali, že rozdíl je prostě vidět hned. Domečky vypadaly trochu jinak, lidé jezdili více na kolech a komunikovali spolu na návsi, no prostě děti z velkoměsta dorazili na Slovenskou vesnici. V Malackách je na začátky města vesnice po levé straně. Tu jsme si vybrali jako ideální místo na ranní hygienu a snídani. Jelikož jsem moc nepochopil jejich značení, resp. se mi nelíbilo, že neměli odbočovací pruh benzínce, spáchal jsem hned dva dopravní přestupky. Za prvé – nepovolené odbočení a zadruhé – nechtělo se mi otáčet a tak jsem to vzal přes obrubník a chodník. No což, stalo se.
Jaký to však byl omyl s tím, že si vklidu vyčistíme zoubky právě zde. Zvyklí z českých benzínek bereme kartáček s pastou, šejkr, ve kterém si chystáme naší snídaní – ranní koktejl a razíme okupovat zdejší záchodky. Jen co jsem otevřel dveře, už na nás koukali jako bychom spadli z Marsu. Usměju se a slušně se zeptám, zda si můžeme vyčistit zuby. Bratr na mě vyjeveně koukne a opáčí mi, že jistě, ale záchody jsou za 1 euro. Ach, jak tvrdá to měna. Popravdě mu odpovím, že ve šrajtofli vedu jen poctivé české kačky a že to tedy pořešíme s Týnou jinak. Poděkuji a odcházím si zuby čistit olejem z Doris. Jen co dojdeme k motorce a vyřešíme náš úkol, přijde jeden ze zdejších a říká, že nám dá vodu. Ukáže na myčku aut a prý tam je kohoutek ze zdi, kde si můžeme vzít vodu na vyčištění zubů. S díky přijímáme. Problém vyřešen. Přeci jen to je více stylové. Když jsem chtěl odplivnout pěnu do kanálu, řekl mi ať to raději hodím do zahrady – inu zvláštní zvyky, ale proti gustu..Také nám pochválil výběr trasy do Gyoru, divil se tedy, že jedeme na Jawě, ale nebylo to ani poprvé, ani naposled. Pak v rychlosti dáme náš koktejl, který jsme bohužel obohatili o bublinkovanou vodu a tak chutnal zvláštně. Pak kopneme do vrtule a upalujeme vstříc Malým Karpatům.
Zde se opět projevil můj skvělý orientační smysl. Cedule jak kráva, že Pezinok je vlevo, ale Kafi si to v klidu namíří do pruhu směr rovně na Bratislavu. Na poslendí chvíli se mi rozednělo a tak hodím blinkr a přes plnou čáru do vedlejšího pruhu. Vedle nás seděli v autě dva borci, kteří teda koukali. No omluvu přijali, tak snad ok. Potom kolem Lídlu, kde kupodivu pberou stravenky – nechápu proč u nás ne a najíždíme na tu správnou silnici. 15Km je to mezi nízkými lesy pořád rovně, ale ta podívaná před Váma. S každým metrem se Vám otevírají Malé Karpaty víc a víc. Miluju tyhle pohledy, najednou si člověk připadá tak malý. Ani za to netahám, necháváme se pohlcovat tou nádhernou. Čím víc se blížíme k těm kopcům, tím víc se mění i domečky na roubenky, vzduch je čistčí a celá atmosféra dostává ten správný ráz motocestování. Člověk si může vybrat tisíc míst, ale jakmile jede do hor, je to vždycky ten krásnej hřejivej pocit na duši, kdy si připadáte jako Lorenzo Lamas v Odpadlíku, vítr ve vlasech, které nemám a vy víte, že ta chvíle patří jen a jen Vám.
Začíná první stoupání a my míříme na vrchol, resp tam kam vede silnice. Zatáčka střídá zatáčku, sem tam vracečka a Jawička si přede na 3ku a občas i 2ku. Jediné co mě mrzí, že vždy když je odpočívadlo tak výhled zakrývají stromy. Týna sice říkala něco o tom, že přesně v půlce zatáčky, kdy jsem měl nejvíce práce, tak ona se mohla kochat, ale já nic neviděl. No nic, tak snad příště. Za chvilku už jsme na vrcholku a zase klesáme dolů. Ani jsem neudělal žádnou fotku, protože skutečně nebylo nikde vhodné resp. tak hezké místo. Asi v polovině sjezdu mě napadá, že by Týna mohla něco natočit. Zastavujeme tedy u krajnice, vytahujeme foťák a pokračujeme dále. Asi tak za půl minuty mi klepe na rameno, že ji došli baterky. No počkáme na další odpočívadlo, kde se zdravíme s místním Harleyákem, vyměnujeme baterky a můžeme frčet. Asi po minutě a půl klepe, že ji došlo místo na kartě. To už je mi fuk, zastavuji až dole s tím,že kousek máme a to nám stačí. Sjezd dolu už nebyl tak záživný, Jawička se trošku vlní, ale taky stál za to. Z Malých Karpat upalujeme Jawím tempem, čti 80-100kmh, směr Dunajská Středa. Po cestě trošku zabloudíme, ptáme se místních, kterří na nás koukají jak na boží zjawení, ale tu správnou silnici přeci jen trefíme. Možná bychměln apsat bohužel trefíme. To po čem jsme jeli nebyl snad ani asfalt. Horší klepanice jak naše D1. V Dunajské středě sčítáme škody, které se naštěstí rovnají 0 a dáváme socko oběd. Sedáme na patník u benzínky, vytahujeme naší balenou sekanou se sýrem, 4 rohlíky, paštiku a jdeme se nacpat. Kolemjdoucí nechápavě koukají, snad jen motorkař co si přijel dofoukat gumy nás chápe. Když došli rohlíky, tak jsme paštiku mazali rovnou na sekanou a vážně to bylo dobré!
S plnými žaludky překračujeme asi za půl hodinky Maďarské hranice. Přišlo mi trochu divné, že v pohraničí na Slovensku byly názvy vesnic i v Maďarštině, zatímco za čárou jen v Maďarštině. Ovšem o placených záchodkách si tu mohli nechat jen zdát. Hned na první benzínce mě potěšili upraveným WC zdarma, a tak jsem zakoupil za odměnu láhev vody a žvýkačky. Pauza byla krátká, ale Týna stejěn začala usínat. Zeptal jsem se kudy do města, vypadal jsem sice asi jako Maďar, když mi Maďar cestu vysvětloval a já nerozumněl, ale nakonec se dílo zadařilo.
Kolem 13hod dorážíme do Gyoru. Hned na začátku je velké obchodní centrum, u kterého jsme nechali Doris i s věcmi a vyrazili hledat směnárnu, abychom měli alespoň na zmrzku. V OC bylo moc lidí a tak jsme to nechali osudu. Gyor nám trochu připomínal Pardubice, ale jen co jsme dorazili do historického centra, názor se změnil. Přirovnal bych to Praze trochu namíchanou s Brnem. Město je to krásné, jen památky nám nic neříkaji. Směnili jsme tedy peníze, dali výbornou zrmzlinu s velkými kopečky za 25,- , za hodinu prošli město, poslechli místního housličkáře a shodli se na tom, že nejlepší zážitek bude asi z termálních lázní.
Inu naše nohy namířili směr Doris. Když jsme se k ní blížili, trochu jsem znervoznil, protože se kolem mé lásky motal jakýsi mladík. Prohlížel ji ze všech stran, ale když zjistil, že patřím k ní, usmál se a mašinku pochválil. Vypadlo z něj, že by tu nečekal dalšího Jawaboye a tak je mě moc rád poznává, resp. nás. Prý vlastní 638 a je s ní moc spokojený. Po krátkém přátelském rozhovoru nám popřál šťastnou cestu a odešel. My zjistili od místních, kde se lázne nachází, pobalili pár švestek a vyrazili.
Cesta měla být dlouhá 2km. Byla by, kdyby se opět neozval můj orientační smysl, který nás mimo jiné zavedl i do místní romské osady. Zde nás zavalil větší strach, než u ná na Žižkově. Docela nás udivilo, že se z motorky za jízdy nezačaly ztrácet věci. Tedy po krátke kulturní vložce, se naše kola konečně zastavila před termálními lázněmi. Po zaplacení 500,- za 2os na 3hod začal souboj se skříňkami. Jsme totiž hloupí Pražáci a nenapadlo nás, že každý chip, který máme, má přiřazenou vlastní skříňku. Naskládali jsme tedy všechny věci do 1 náhodně vybrané, abychom pak zjistili, samozřejmě po optání, že ji máme o 5 řad jinde. Další supr překvápko bylo, že jsme byli snad jediný bez přezůvek, inu musíme mít vždy něco extra, no ne?
Termály jako takové jsou super. Během 2 hodin, jsme vyzkoušeli všechny bazény (cca 6) a většinu vodních ,,atrakcí“: masážní trysky, vodopád, tobogány, bublinkovou jeskyni, vodní proud, extra vyhřáty bazén atd.. Všude spousta Čechů, ale i přesto jsme krásně zrelaxovali nejen hlavy, ale hlavně i těla si krásně odpočinula a my nabrali síly na cestu zpět. Natěšení, nevědíc co nás ještě čeká, zvedáme v 18hod kotvy a nabíráme kurz směr ČR. Na konci Gyoru dáme ještě napít naší Jawičce, necháme místního prcka posedět na žádost táty na naší Doris a pak finálně startujeme do ČR. Teprve po cestě z Gyoru sem pochopil, proč spusta motorkářu do Maďarska nejezdí – nekonečné rovinky. Za Gyorem jsem dal prostě 4ku, roztáhl to na kilo a tak jel takřka bez zpomalení až do Bratislavy. Myslím, že Týnka si protrpěla své nebo snad usla? Kdo ví, tvrdila, že se chtěla jen přitulit, ale ta helma mě občas mlátila fest. Přechod mezi Maďarskem a Slovenskem připominal spíše město po válce než státní hranice. Zničené domy, bordel a nikdo se neobtěžoval to uklidit. Naší první zastávkou za Maďarskem byla Bratislava, kam jsme dorazili asi o půl osmé večer. Tesco nám obstaralo večeři, resp. my v něm zakoupili klobásky, bagetky a nějaký ten salátek. Bohužel v momentě, kdy jsme opustili jeho dveře, bylo nám jasné, že bude zle. Obloha celá zatažená, vítr o sobě dával značně znát a my přemýšleli, kde to dneska zapíchneme. V půlce dobuna moc kempů otevřeno totiž nemá, naše peněženky neznají tvrdou měnu Euro a mapa zase nezná kempy. Kohokoliv jsme se zeptali, tak o kempu v Bratislavě nevěděl a wifi běžela jako když si zlomila nohu. Nakonec nám poradila paní z květinářství, že cca půl hodiny od Tesca sou Slunečná jezera a tam by snad mohli mít otevřeno. Poradila cestu a my vyrazili. Resp. nejdřív mi ruply nervy, když jsem vytahoval nepromoky a nešlo mi vše nabalit zpátky a pak jsme vyrazili. Jenže to se znovu vkrad na scénu můj smysl jménem orientační. Ve tmě, bez podrobné mapy a lehce unaven, nejsem prostě jen tak schopný najít místo, které neznám. Korunku tomu nasadila chvíle, kdy jsem byl na silnici, po které jsem přijel z Maďarska, tedy mířili jsme opět na hranice! V ten moment jsem oznámil mé drahé polovičce, že to riskneme po dálnici, doufajíc, že nezmokneme. Plán tedy zněl, dorazit do ČR, najít místo na spaní u hranic a pokračovat ráno. Týně se to moc nelíbilo, všude to vypadalo na ne zrovna malý déšť, ale jelikož je to úžasná drahá polovička, která mě vždy podporuje a hlavně mi věří, věděla, že udělám vše pro to, abychom se dostali domů zdravý a celý.
Kousek za Bratislavou se tedy Jawička opět potýkala s dálnicí. Když začaly padat první kapky, slíbil jsem Týnce, že jakmile se rozprší více, tak zajedu do prvního města a najdeme pension. Naštěstí spadlo jen pár kapek a cca 30km od Bratislavy bylo sucho. Rychlostí cca 90kmh se naše maličkosti blížili k ČR. Na hranicích zastavím a říkám Týnce o našich možnostech. Konkrétně vybíráme jako výchozí bod pro hledání noclehu Břeclav. Tam zastavujeme asi ve 22hod večer na parkovišti u obchodního centra. Zde padáme na zem a jsme šťastni na naši rodné hroudě. Bohužel i zde to vypadá na silný déšť a tak volíme možnost penzionu. Nechce se nám prostě stavět plachtu na promáčené půdě. Zadávám tedy do googlu pension a koukáme kam jet. Bohužel je 22hod a všude mají již zavřeno nebo chtějí více, než máme. Nad roztočeným kolem z nudy, kdy zjišťujeme, že máme slušnou osmu na předním kole, se domlouváme na tom, že prostě pojedeme dál a někde přeci jen najdeme plac na spaní.
Asi ve 22:30 už uháníme směrem k Hustopečím a vyhlížíme odbočku do pole k lesíku. Jednu jsem přeci jen našel, ale ta se nám stala pro dnešní noc osudnou. Když odbočuji na polní cestu, všímám si křížku, který zde i s fotkou leží. Po polní cestičce valíme dál až zajedeme mezi křoviny. Chcípám motor a snažím se Doris postavit na hlavní stojan. Půda je moc měkká a nedaří se mi to. Posvítim si čelovou a v tu chvíli do nás obou vjede silně nepříjemný, úzkostlivý pocit. Ten překonáváme a zkoušíme hledat místo na zaparkování o kousek dál v křovinách. Čím více jdeme hlouběji, tím více se pocit mění v panický. Asi za 3minuty nás oba svírá panický úzkostlivý pocit a dost rychle se snažíme Doris otočit, nastartovat, což se samozřejmě jen tak nedaří. Když nakonec naštěstí chytne, vystřelíme jak šíp zpět na silnici, ohlídneme se za křížkem a velice rychle jedeme pryč. Snažíme se tomu pocitu uniknout, ale ještě dobrých 10km se oba klepe a navzájem se svíráme. Máme strach, nevíme z čeho, nevíme proč, ale chceme pryč. Snad duch z toho křížku? Kdo ví, oba věříme na nadpřirozeno, na duchy, na něco po smrti a to něco nás tam buď nechtělo nebo nás před něčím varovalo, bylo to silné, intenzivní a vyděsilo nás to. Stavíme asi ve 3. vesnici. Oboum nám je jasné, že dnes chceme spát v posteli, v bezpečí. První penzion opět drahý, druhý zavřený, třetí zavřený. Je 23:30 a my stále nemáme kde spát. Mohli bychom to někde zapíchnout, ale prostě nechceme. Řekli jsme si, že buď postel nebo pojedeme až do rána třeba domů. Ptáme se i v jedné vinárně, zda nevědí o nějakém otevřeném penzionu, nebo alespoň místě, kde si v klidu můžeme postavit plachtu. Nic, slaví a nevědí. Popřejí hodně štěstí a my opět vyrážíme dál. Snad jak dar z nebes se v obci Zaječí před námi objeví otevřená hospoda na které je také nápis hotel! Číšník doprovází zrovna posledního zákazníka a zamiká dveře. Naštěstí si nás všimne a když vidí, jak parkujeme, otvírá dveře s dotazem, co spotřebujeme. Vysvětluji mu naší situaci, že bychom dnes rádi spali v posteli, protože to vypadá na déšť a kolik nás bude stát pokoj. Cena je 800,- za dvoulůžkáč, v kapse mám jen 700,-, ale domlouvám se na tom, že ráno dojedu vybrat. Máme tedy krásný pokoj, sprchu a postel. Paráda. Přesně o půlnoci úspěšně bydlíme. Na pokoji ještě hledám klíče a když už se smířím s tím, že zůstali v motorce a snad je nikdo neveme, tak je nacházím včetně náhradních v bundě. Sem fakt ko. Dáváme sprchu a jdeme spát.

Hodnocení (0x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.

Nejnovější záznamy v deníku
  • Video Jawa 125 Travel do Skotska!

    Konečně jsem dodělal slíbené video z cesty na Jawa 125 Travel do Skotska! :) Budu rád za Vaše komentáře :-DD Jinak kdo by chtěl vidět přednášku, tak budu 25.9.2015 od 21:30 přednášet na 10. setkání příznivců magazínu

    Typ: Dovolená
    Vloženo: 19.09.2015
    Uskutečněno: 19.09.2015
    Tachometr: 5500km
    Komentářů: 5x
  • Rozhovor o cestě do Skotska na Jawa 125 Travel

    Tak konečně plním slib - cestopis o naší cestě do Skotska na Jawa 125 Travel... Pokud si chcete poslechnout co nás s přítelkyní na cestě do sever potkalo, tak Aleš dnes vypustil slíbený rozhovor :) Poslechni zde: Jawa

    Typ: Dovolená
    Vloženo: 09.08.2015
    Uskutečněno: 09.08.2015
    Tachometr: 5500km
  • Výprava bez kiltu Den finální - 1. zpráva po návratu

    Přátelé, kamarádi a náhodní kolemjdoucí, jsme v pořádku zpátky!!! Ještě v sobotu jsme byli 1600km od domova a dnes se vyspíme v pohodlí postele Emotikona smile Výlet stál za to, jsme živí a zdraví! Zážitků bylo a je spou

    Typ: Dovolená
    Vloženo: 16.06.2015
    Uskutečněno: 16.06.2015
    Tachometr: 65km
    Komentářů: 3x


TOPlist