Harley Davidson FLHTCU Electra Glide Ultra Classic (2007)

Klasika, po které jsem toužil už hodně dlouho, takže teď jsem napjatý jestli naplní očekávání a dostojí své pověsti legendy.

Více fotografii

Výška jezdce: 195 cm

První dojmy - Je doma teprve druhým dnem, ale co je všeobecně známo tak i pro tu moji bezezbytku platí taky. I když vypadá obrovsky, tak oproti předchozímu Intruderu VL1500LC, je Electra rozhodně drobnější.

Recenze

Je doma teprve od 25.1., ale co je všeobecně známo tak i pro tu moji bezezbytku platí taky. I když vypadá obrovsky, tak oproti předchozímu Intruderu VL1500LC, je Electra rozhodně drobnější. S tím je spojená i výraznější obratnost, v zatáčkách se s ní jezdí na pohodu bez přemlouvání, motor má krásný zvuk a ty podmanivé vibrace člověka prostě musí dostat. Až s ní něco málo najezdím, tak se pochopitelně rozepíšu více.
Edit: Prozatím jsem ve fázi seznamování, rozebírání, čištění, leštění, drobných úprav, ale co mohu říct již dnes, tzn. cca po dvouměsíčním vlastnictví, je to, že konstruktéři džaponských motorek jednoznačně při práci přemýšlejí o kapečku více, než ti emerikáni. Na Haryku jsem prozatím objevil pár věcí, nad kterýma jenom kroutím hlavou, ale možná že to má mít nějakou hlubší myšlenku, kterou já prosťáček z vesnice přece nemůžu pochopit. Jako například absence jakýchkoliv gumových průchodek mezi blatníkem a zadním světlem. S tím bordelem co byl naházený v zadním světle od kola jsem zaplnil půlku zahradního kompostéru.
Právě jsem sundal obě kola za účelem přezutí pneu a zjistil jsem, že po najetí cca 23tis. majlí jsou ložiska v kolech zralá na výměnu, protože s nimi lze sotva pohnout. Ale o téhle bolístce jsem věděl a tak trochu s ní i dopředu počítal, protože několik kámošů sedlajících Harleye-Davidsona naprosto stejnou věc v tomto kilometrovém náběhu taky řešilo.
To že se motocykl po nastartování celý roztřepe jak Muhamad Ali s Parkinsonem je jedna z věcí, která mě na Harleyi fascinuje a která má obrovské podmanivé kouzlo a k této značce jednoznačně patří. Stejně rychle jak se po startu vibrace rychle objeví, tak se po rozjezdu stejně rychle vytratí. Jízdní vlastnosti jsou oproti Intruderu VL1500LC opravdu o třídu lepší. To že to jede jak píchlá sviňa je jednoznačný fakt, to že se to do zatáček vodí jak fichtl taky, jenom brzdy jsou na téměř stejné úrovni jak na Intruderu...tzn. že to sice brzdí, ale ne zas až tolik, aby na to člověk mohl spoléhat jako na nějakém suprbajku. To že je Electra oproti Intruderu o víc než šedesát kilo těžší, pozná člověk jenom když to vidí napsané v papírech. Realita vypadá téměř opačně, určitě nemám potřebu se s Electrou nijak přetahovat. I manipulace na místě a v nízkých rychlostech je rozhodně příjemnější, nicméně pro moji stodvacetikilovou dvoumetrovou postavičku by zřejmě nečinila problémy ani váha ještě vyšší.
Tolik pro dnešek, pokračování zase příště.
Takže za letošní rok 2014 najeto cca 15.000km. Mám-li shrnout pocity z H-D do jedné věty tak by to bylo asi takhle...pohodlí jako prase, jede to, točí to, brzdí to, absolutní spokojenost. Ale aby to nebylo jenom o vychvalování. Je to prostě Harley a k němu patří i manuálně zručný majitel Na začátku září při cestě na European Bike Week na Faaker See se začaly z převodovky ozývat prapodivné zvuky. Nicméně začalo to dělat cca 300km před cílem, tak jsem se rozhodl jet tak daleko, kam až dojedu. Dojel jsem až na Faaker. I když bylo v převodovce oleje dost, tak jsem raději ještě jednu flašku koupil a trochu hladinu přelil. No co, v převodovce žádné extra tlaky nejsou nijak zvlášť víc tomu už neublížím. Vypadalo, že to lehce pomohlo, protože se zvuky ozývat přestaly. A takto jsem při návratu dojel až do Vídně. Tam však umřelo dobíjení. Nedobíjíš děvko? Dobře ti tak, dotáhnu tě na baterku kam až dojedeš. V Mikulově jsem vyjel na kopec pod zámek abych to mohl kopnout na kvalt a jal se hledat závadu. Ovšem bez měřáku jsem byl schopný najít leda velké kulové, takže nasedat a zkusit doskákat ještě pár kiláků. Dálniční sjezd na Pohořelice však byl pro akumulátor poslední kapkou a nedal už ani jiskérku. Telefon, vytáhnout deku a počkat tři hoďky na potupný odvoz na vozíku. Naštěstí po týdnu svítila ta karbidka na obloze, tak jsem alespoň posušil z Faakeru promočený stan a ostatní mokré věci. Doma proměřeno a zjištěný mrtvý regler. No tak stojí pět litrů, nó bóže Regler vyměněn a jde se na to zjistit co v tom chroupalo. Po cestě do Ostravy na Harley Open Day se chroupání zase začalo ozývat a k tomu začala klouzat spojka a to byla poslední jízda. Dojel jsem domů, Sněhurvu hodil na dílnu a pojďme ho. Otevřít primár, sundat primární převod, zadní desku a náhle je všechno jasné. Ložiska na hlavní hřídeli převodovky absolutly death. Po rozebrání převodovky se mi do dlaně vysypaly hranaté kuličky...kurva jak je to možné u motocyklu s celkem 50.000km? Odpověď bude znát asi nejspíš ten Rodriguez, který do toho ložiska ty hliněnky narval. No a protože už je celá převodovka rozkuchaná, tak vyměním ty ložiska úplně všechny, a že jich tam teda je. K tomu gufera, těsnění, zrovna hodím nový řemen, silenbloky do kyvky a předělám Sněhurvě prdelku do bagger stylu. A tak se po večerech bavím a místo chlemtání tuleního moru v hospodovi se hrabu ve vagíně mojí bílé Sněhurvy...mám ji rád a i přesto, že je teď marodná, tak si ji nechám a měnit ji rozhodně hned tak brzo nebudu. Vždyť jsem s ní letos prožil spoustu krásných majlí po celé Evropě i vlastech československých.

2015
Tak, je 21.října, venku chčije a téměř máme za sebou další motosezonu. Na zmiňovanou předělávku na baggera prozatím nedošlo, neboť se nám začala dílna docela plnit ,,neodkladnými" požadavky na odservisování motorek. A tak se místo předělávky Sněhurvy, řešila docela rozsáhlá rozborka a zborka Gold Winga (tenhle klumpr už v životě nechci vidět ), dělal se kolegův Cross Bones, potom Road Glide plus jakýsi Wildstar, atd. a tak ta moje ultraklasickáelektrickáglajda zůstala ve stejné podobě jako v předešlé sezoně. Každopádně v letošním roce se Sněhurva chovala docela příkladně, jak se na zralou babu sluší a patří. Najeli jsme spolu zase poměrně dost mil a krom jedné rýmičky, kdy prostě odmítala brzdit zadní brzda, všechno v pořádku. Při cestě podél hranic Česka si jednoho dne usmyslela, že stačí přední brzda a hotovo. Na čerpačce jsem se jí snažil domluvit výměnou kapaliny a hle...pomohlo. Na 24 hodin. Potom se opakovalo propadnutí pedálu a opětovná ztráta brzdícího efektu. Další prolití kapalinou pomáhá na dojezd domů. Následuje rozebrání brzdové pumpy, kontrola veškerého těsnění, vyčištění dočista do čista a složení. Supeeer zase brzdíme. Teda asi na měsíc, protože po cestě z Faakeru, to zase brzdit přestalo (ano zase z Faakeru - jestli ona Sněhurva není na tu trasu nějaká alergická?! ...prostitutka jedna chalcedonská!!!). Naštěstí až po tom co jsme se skulili z Annabergu na rovinky před St.Pölten. Ale už jsem si tak zvyknul na to, že Haryk prostě zadní brzdu nemá, že ji snad ani nepotřebuju. Ale počkej mrcho...už se začíná pořádně ochlazovat, takže půjdeš zase pěkně na zvedák a já ti ukážu, kde má kanec pi.u! Kdybych tě měl rozebrat na atomy, tak brzdit budeš
A nějaké nové poznatky po další odjeté sezoně? Snad jen to, že s každou další najetou majlí jsem čím dál pevněji přesvědčen o tom, že Harlejovi i s Dechinsnem zůstanu věrný i nadále.

2016
Vzhledem k několika žádostem o to, abych sepsal něco dalšího o soužití se Sněhurvou, tak tedy činím. Jak už jsem zmínil, Sněhurvičce se nechtělo brzdit zadní brzdou. Pořád se to přivzdušňovalo a už jsem fakt nevěděl kudy. Všechno rozebrané na atomy a nikde žádný defekt. Až jako poslední přišlo na řadu čidlo spínače brzdového světla. Kolem závitu všechno oukej, ale až pod lupou bylo vidět, že je prostřelený izolátor mezi kontakty a tam si ta ludra přicucávala luftík. Nové čidlo v Harleyi stojí úplný nesmysl a protože tam pasuje cosi snad z Fiata, nebo bůhví z jakého žďorbu to bylo, tak za stopadesát káčé závada odstraněna. Ale že se mě to naotravovalo, hajzl jeden krpatý čidlovitý. No nic, jsme v poho a vyhlížíme další sezonu. Přestalo mě bavit být za tím velkým pleščisklem schovaný tak, že sa člověk potil až na řiti, třebaže bylo třeba jenom kolem dvaceti stupňů celsiových. Tak si Sněhurva do šatníku pořídila dvě nové pléga. Jedno 6" pozdnějarníčasněpodzimní a druhé 2" do kurevského hicu. A tak jsme vyrazili do ulic. Všechno klapalo na výbornou, Sněhurva se chovala jako elegantní slečna na úrovni, bez žádných faix-paus...až do okamžiku, kdy jsem ve snaze vystřelit z křižovatky ve stylu rychle a zběsile, klapnul za jedna, full gas, od zadní gumy kouř, za dvě, od gumy se nekouří, protože motor řve v maximálních otáčkách, rovnajících se volnoběhu motorové pily a motorka spomaluje, sama zastavuje a já jsem za největší vemeno v Rožnově, protože všechny osádky projíždějících Trabantů, Embéček a Dacií si na mě ukazují a řehtají se tak, že se jim sádlo třepe až za krkem. Co čumíte, to vám nikdy neprasknul řemen? Aha, neprasknul! Šprcka možná jo, soudě podla tých malých střapatých parchantů, kterých byly ty projíždějící plechaně plné. Tož to bysme měli. Řemen (bacha - kevlarový!!!) vydržel teda báječných cca 20tis.km a skoro šest litrů v řiti.





Ale to mě přece nenasere. Na 1" řemen má Sněhurva asi strašnou sílu, tak jí objednávám nový (bacha - opět kevlarový!!!) ale 1,3/4" a k tomu pochopitelně novou řemenici.





Dva večery a máme přehozeno. Otestuju to cestou na Slovensko, kam vyrážím za krásného letního pátečního rána. Ujedu asi osm kiláků, projíždím Horní Bečvou a říkám si, že sú ti valaši fakt hňupi, když už v osm ráno pálijú plasty. Projedu celou dědinou a plasty pálí furt. Ne, to je blbost, to přece nemůže být ze mě. Nicméně teda jenom pro sichr zastavím a když jsem viděl ten špagát, který mi zbyl z téměř 5cm širokého řemenu, tak mi začlo cukat levé oko a pravý ukazováček na spoušti mého Glocku. Tož to bysme opět měli. Otočka, langsam do dílny. O půl deváté ráno jsem to začal rozebírat a v jednu už jsem znovu fičel, tentokrát už na pohodu, cígo do koutku, čtyřista kiláků na Slovač. Jsi napnutý jak eMka džíny na XXL prdeli, že? Tak co jsem posral...při nasazování zadního kola se mi asi o 2mm pohnul pravý excentr, čehož jsem si já debil nevšimnul a z přední řemenice tím pádem začal řemen sklouzávat na převodovku o kterou se krásně poupravil na cca 12mm šířky.






Tak jsem tam šoupnul zpět původní řemenici a původní origo řemen (který jsem před 20tis.km preventivně sundal) a takhle jsem odjel celou další sezonu. No a protože se stran závad nic dalšího neudálo, nebylo by téměř o čem psát. Ale když už teda byla Sněhurva tak hodná, tak jsem jí koupil nové přední homologované led světla od firmy Customsdynamics, na něž jsme získali s Romanem Bušem zastoupení pro ČR.





A pro chladnější dny vyhřívání heftů Heat Demon, které jsem teda na podzim využil hojně a nemůžu si to vynachválit. Objeli jsme zase hromadu majlí a stále se jí nemůžu nabažit. Kdekdo na Harleye nadává, ale to jsou lidé, kteří si ho nikdy nevyzkoušeli. Já mám naprosto jasno a vím, že to už do toho motodůchodu doklepu na Harleyi.

b]2017[/b]

V roce 2017 jsme měli se Sněhurvou naplánováno docela dost akcí, až jsem si říkal, kde na to budu brát čas. Ale když se chce, všechno jde a žijeme moc krátce na to, aby člověk furt jenom makal jak debil. Takže hned jakmile počasí dovolilo, hóp na to a jedem. Už jsem popisoval výše, jisté peripetie s řemenem. Sezonu 2017 jsem tedy začal pořád na tom prapůvodním, s tím, že až se mi bude chtít, tak ho konečně vyměním. No a tak jsem s ním jezdil až do konce června. Byl jsem s ním v Maďarsku, Rakousku a až už se mi opravdu začala prdel svírat obavami, že mi to rupne někde mimo civilizaci a že budu muset shánět nějaký odtah, tak jsem se do toho pustil. Už z toho důvodu, že jsme hned začátkem července měli naplánovanou cestu do Rumunska a přilehlého okolí a tam jsem fákt řešit problémy nechtěl. Ale jak mně se do toho nechtělo!!! Ve zkratce, pro lepší představu popíšu, co vlastně taková výměna řemene u motocyklu Harley-Davidson obnáší. Tak tedy: vypustit olej z primáru, demontovat levou plotnu řidiče, obě plotny spolujezdce, sundat víko primáru, sundat kompenzátor na klikovce a spojku i s primárním řetězem, demontovat zadní desku primáru, komplet výfuky včetně svodů (svody kvůli jednomu zasranému šroubu, který je schovaný za nima), kufry, zadní kolo, povolit a sundat kyvku. Potom teprve navléct nový řemen a v opačném pořadí zase všechno nastrojit zpátky. Ale protože už jsem v této činnosti sběhlý a dělal jsem to už po x-té (samozřejmě nejen na Sněhurvě), tak bylo za pár hodin hotovo, včetně nové řemenice na kole. Jo a při té příležitosti jsem přezul zadní gumu a po letech věrnosti Dunlopu, jsem zkusil Metzelerku, která se mi kdysi dávno docela osvědčila na japoncích. Nasadil jsem model ME 888 Ultra Marathon a můžu říct, že po více než 12.000 km jsem naprosto unešen. Jízdně výtečná jak na suchu, tak i na vodě a po těch 12tis.km ani není moc patrná opotřebovanost. Dunlopky jsem většinou už po cca 13tis.km vyzouval, protože byly holé.
No a fčil hurá, Rumunsko do pozoru, žene se na vás armáda Haryků. No armáda…dva blbouni na Harykách, ze kterých si nikdo na prdel nesedne Nechci z toho dělat cestopis, protože to nemá smysl, páč už tam skoro všichni byli a když někdo něco sepíše o tom, že najel za výlet po Romanii cosi přes tři tisíce kiláků, tak je za poloblba, protože je to přece tady za humnama a vytahovat se můžeš jenom s cestama po Iráku, Vietnamu, Nepálu, Austrálii a podobných destinacích. No nic, to je jenom takový výkřik do tmy, když člověk čte reakce zdejšího osazenstva na v dobré víře sepsané cestopisy od lidí, kteří se chtějí podělit o zkušenosti s ježděním po Evropě. Vrátím se k tomu svému Rumunsku, které mi doslova učarovalo přírodou. Jó s cestama, obzvláště asfaltovýma je to trochu složitější. Ty mě docela rozčarovaly. Rumunsko je země naprostých kontrastů, z extrému do extrému. Fičíš si to po nádherném asfaltu, krásnýma zatáčkama přes kopečky, když tu vyletíš z jedné zatáčky a hle…asfalt fuč a následují pasti na mamuty. Bez jakéhokoliv dopravního značení, bez varování. A tak se sereš dalších třeba čtyřicet kiláků. Poznatek další, značka obec řidiče upozorňuje pouze na to, že kolem cesty můžou být nějaké chalupy. Evidentně nic víc, protože s cedulí ,,dědina“ se rychlost zásadně nemění. Kdo tam měl na tacháku kilo před dědinou, tak ho tam má i kolem hospody v centru i na konci obce. Musím uznat, že téhle situaci jsem se přizpůsobil vcelku rychle  No a tak jsme si tam jezdili a jezdili, až jsme se jednoho krásného rána probudili ve Viseu de Sus a vyrazili přes Borsu směrem Vatra Dornei. A za Borsou to začalo. Tam kde měl být parádní přejezd přes horské sedlo, hned dole cedule hrdě hlásila, že tam v délce dvou kilometrů úřadují cestáři. No bóže, dva kiláky je prd, na to jsme už zvyklí. Ale že to nakonec bude kiláků 27 s cestovní rychlostí cca 15km/hod., to jsem vážně nečekal. Cca dvacetimetrové kousky původního asfaltu se střídaly s odbagrovaným podložím, vysypaným makadamem frakce 35-80 vždy v délce minimálně 100m. Do toho provoz jak na frankfurtském letišti, tři prdele kamionů, no prostě paráda. Po cestě nahoru jsem si liboval, že jsem nic nepodcenil a před vyjetím z domácí garáže poctivě dofoukal zadní tlumiče, takže Sněhurvička pobírala všechny jámy s grácií a já si pořád hověl docela pohodlně. Nahoře prohlédneme jakýsi křesťanský kostel, kde však z tlampačů halekal jakýsi přednášející takovým způsobem, že to znělo jak ten meluzín, který na té špičaté raketě vyřvává cosi směrem k tomu davu, co mydlí hlavama o tepichy. No nic, fičíme směrem dolů. Cesta stále rozdrbaná, samý semafor, někde v půlce kopce musíme prudce uhýbat před splašeným koněm, do toho stáda krav žeroucích i poslední zbytky asfaltu a mně se najednou zdá, že ta ladnost v tlumení nerovností se nějak začíná vytrácet. Chvilku si myslím, že je to jenom blbý pocit, ale pocit začíná střídat nejistota hraničící s jistotou, že se někde něco posralo. Zastavujeme dole u potoka, vaříme si kafe, odháníme toulavé čokly a já pozoruju, že mi Sněhurva nějak čapla na prdelku. Dojedeme k pumpě a zkusím ty tlumiče dofouknout. Už po cestě k pumpě mě to teda kopalo do řiti jak žebřiňák. Na pumpě si chystám hustilku na přifouknutí tlumičů, povolím ventilek a najednou chlust a z ventilku vyletěl olej. Tak a je to v řiti, z komfortního gaučového posedu se definitivně stává custom hardtail. Seru na to, je třeba se dopravit na Lacu Rosu a tam se s tím pokusím něco udělat. Neudělal jsem večer nic, protože jsem se od zlosti hryznul a tak jsem to začal řešit až ráno. Zjistil jsem, že je mrtvý jenom jeden tlumič, tak jsem to zablendoval, dofouknul ten dobrý a valilo se dále. Jízdní vlastnosti kupodivu docela slušné, takže dovolená ohrožená není. No a tak jsme toho ještě pojezdili po Romanii docela fest. Asi tři dny po návratu domů se rozhoduju,že se pojedu podívat za kamarády do jakési řiti v slezském pohraničí. Už s novým zadním tlumičem jsem tedy vyrazil. A na křižovatce asi dvěstě metrů od baráku jsem skončil. Zkus hádat proč? Jo taky jsem si říkal, že to přece nemůže být pravda a že ten řemen přece nemohl prasknout po 3.5tis.km!!! A prasknul. Tentokrát to byly jednoznačně pozůstatky po rumunském offroadu, protože po bližší prohlídce roztrhnutého řemenu, bylo jasně vidět, jak je v místě roztržení vyboulený po tom, co se tam dostal pravděpodobně nějaký kamínek a s ním se to proběhlo po řemenici. Takže opět nový řemen, opět ta samá práce. A už dost!!! Už to opravdu znovu dělat nemíním. Takže doufám, že jsem syndrom jebnutého řemenu už definitivně přeléčil. Do konce sezony jsem ještě najezdil docela fest majlí a už se nic mimořádného nepřihodilo. Dokonce ani Sněhurvin oblíbený Faaker letos nepřinesl, žádné lapálie a tudíž hodnotím sezonu 2017 jako velice úspěšnou. Co se týče letos projetých zemí, tak to bylo několikrát Slovensko, 3xMaďarsko, 1x Rumunsko, 2xRakousko, 1xItálie, 2xNěmecko, 3xPolsko, 1xSlovinsko. Na rok 2018 se toho moc neplánovalo, ale člověk míní a kamarádi mění. Tudíž už teď vím, že pojedu minimálně Dolomity, další mě tahají do Skotska a to mám ještě takový tajný plán odskočit si do Finska. No nic uvidíme, co všechno pojezdíme, každopádně pořád to bude v sedle Sněhurvy.