Na 300 Zatáček Gustava Havla Ducati 749

Vlastník	Alfonc
Vloženo	16.5.2013
Aktualizováno	3.9.2014
Zobrazeno	2 051x

Konečně den volna a na obloze sluníčko, venku teploučko, před garáží kamarád Radek s 900SS a u stolu snídám s natěšeným Jiříkem, který má přichystanou svou 996. Ideální stav na příjemnou cestu tří Ducati. U garage se nějak dohodlo, že jedu první a kluci se vezou. No, to není moje parketa. Téměř celý motorkářský život jezdím na konci grupy a teď to mám vodit? Ale nakonec jsem si řekl, že alespoň na té mojí udýchaný "sedmpade" budu držet za zády ty divochy s "litrama". Trošku nervózně, ale zato hodně nadrženě sedám na svou "novou" 749 a vyrážím. Cestu do Hořic celkem znám a nejedu to prvně. Takže se můžu v klidu soustředit na jízdu a chování rudé Italky. S vědomím, že podvozek je nastaven na hodnoty výrobce, který určitě počítá s váhou 75 kg průměrného Středoevropana a tuto hodnotu překračuji o pouhá 2 kila a s jistotou, že téměř nové pneumatiky mají předepsaný tlak spočítaný inženýry z Ducati factory, vrhám se do víru zatáček. Je mi jasné, že jestli je na této motorce slabina, jsem to já a moje neznalost zánovního stroje. Zkouším nejezdit jako smyslů zbavený, ale naopak se snažím v klidu přijít na to, jak se s takovou motorkou jezdí. Řekl bych, že je to více než příjemný úkol a to mi Ducinka dokazuje každým kilometrem, každou zatáčkou, každým pohybem plynu a každým stiskem páčky. Ta motorka je snad dokonalá! Nemůžu si pomoc, ale už po pár minutách si připadám, jako že jsem snad už někdy na této motorce jezdil. Je to krásné, že nemusím stále jen hlídat brutální výkon, ale mohu se soustředit na příjemnou jízdu. Znovu se utvrzuji v tom, že 999 by nebylo to pravé a spíš bych se trápil. Jsem si prostě jistější na o kousek nižším výkonu. Jasně, kdyby došlo na lámání chleba, litr by určitě letěl víc a byl by to víc "brutus", ale já to asi až tak nepotřebuji a oceňuji více lehkosti a ovladatelnosti.

Cesta je touto dobou naprosto super a radost kazí jen okolí Úštěka, kde je u silnice smutný smajlík s oznámení "musíme to opravit". Vyfrézovaný kusy silnice asi 10 km v obou směrech a pracovník nikde žádnej. Ale je to stále lepší, než o kus dál část vozovky s omezenou rychlostí a upozorněním na opravu silnice, ale nikde nic. Ani díra, ani nerovnost. Prostě oprava už provedena, ale značky zůstávají a tak se k ničemu trápím rychlostí 30 km/h (no dobrá, jedu trošku rychleji, ale stejně je to vopruz). V Doksech stavíme u pumpy na nějaký drink a místní borec nám chválí motorky. Jeho brácha má prý taky, ale má to samej chrom a je to velký a těžký... no, každému co libo jest. Pokračujeme přes Bělou pod Bezdězem a lesem na Bakov n. Jizerou. Sluníčko mi svítí do očí a navíc se střídá světlo a stín a tak vlastně nic nevidím a tak i jízda není moc jistá a oči mám na šťopkách. V obci Malá Bělá vyvracím hlavu a loket si rvu do žeber, abych se mohl podívat do zrcátka na kluky za mnou. A jejda...vidím jen prázdnou silnici. Nejprve mi prolétlo hlavou, že se asi něco stalo, ale vzápětí tu byla nová a lepší myšlenka a to sice ta, že jsem tak dobrej, že jsem jim prostě poodjel. Myšlenkový tok mi najednou přerušil pohled na vůz, ploužící se přede mnou po obci. Vínová Felicia v úpravě "samodomoscout" je na této planetě snad jen jedna. Otáčím plynem a dojíždím vozu na kufr. Na samolepce lesknoucí se na dveřích zavazadlového prostoru jsou dva uličníci a jména Jiřík a Štěpánek. Není pochyb! To je rodinka Ervéčků! Zajíždím vedle vozu, srovnávám s ním rychlost a jedouc v protisměru mávám do okýnek. Za sklem vidím trošku vyděšené, ale i tak usměvavé tváře. Předjíždím, blikám doprava, zastavuji u kraje. Felda také brzdí a už i posádka vozu poznává strejdu Alfonce. Sice jsem trošku nervózní, že zamnou stále nevidím kluky, ale pozdravit motorkářskou posádku vozu jsem musel, to je jasný. A než jsem jim řekl, že za mnou má být ještě Radek a Jiřik, na což byla jasná Ervéčkovo reakce "to víš, máš to tu najetý", které mi sice lichotila, ale věděl jsem, že pravda je jinde, ozvalo se dunění a 900SS i 996 jsou konečně zde. Jsou v pořádku, ale Jiřik měl špatně uvázaný šátek, který mu uletěl a tak se vraceli. Normálně by prý nechal šátek šátkem, ale byl to šátek DUCATI!!!

Dostáváme tip na místo u tratě a to od Lukavce, kde jsou dobrý zatáčky. Ervéčkovi tam budou, takže se loučíme s tím, že se potkáme u okruhu. Mizíme na Kněžmost a přes Soleček do Horního Bousova, kde se napojujeme zpět na hlavní tah. Před Jičínem vidím prvně, jak krásné má Ducinka hladové oko. Hlavou mi letí hlas prodávajícího, který mne při koupi varoval, že na rezervu to nenajede vlastně nic. No, to je bezva! Ale vzpomínám si, že někde v těchto místech je čerpačka. Ale stejně se snažím o ekonomickou jízdu. Po asi 20 km je tu oáza a mohu naplnit vyprahlou nádrž. K mému údivu se mi však nedaří natankovat více jak 7 litrů! Přemýšlím, na kolik litrů je vůbec nádrž dle výrobce konstruována. Kluci se shodují a 14ti litrech. Což by ale znamenalo, že mám ještě půlku nádrže a už svítí rezerva. Divná divnost a budu se na to muset zaměřit. Vynuloval jsem TRIP a uvidím kolik najedu, než se oko opět rozsvítí. Cestou do Hořic koukám po odbočkách na Lukavec, ale tu nikde nevidím a tak najednou stojím na náměstí v Hořicích a dvě dívky nám prodávají vstupenky po 200 Kč kus. Doporučují, že jestli chceme vidět zatáčky, máme se vydat vlevo a jestli chceme vidět šmouhy, máme se vydat vpravo. Ale já se ptám na Lukavec a jak se tam dostaneme. Slečna se nám to snaží povědět, ale je dost složité soustředit se na to co říká. Nicméně jsem něco zachytil a tak to prostě zkusíme. Vracíme se kousek zpět a v Ostroměři odbočuji na Šárovcovu lhotu. Krásná úzká lesní cestička je malebná a podél potoka a jednokolejové železnice nás opravdu dovede na doporučené místo. Zajíždíme na lesní cestu, kde tou dobou stojí již pěkná řádka strojů.

Trať je obsypána diváky a do startu prvního závodu zbývá pár minut. Hledáme místo, odkud něco uvidíme. Potkáváme známé tváře z Mrzlic a po zdravici se už soustředíme na první závod. Je neuvěřitelné, jak blízko zde může člověk stát u silnice a závodní stroje kolem lítají takovou rychlostí! Po prvním závodu se jdeme najíst a pak pokračujeme podél trati směrem k prostoru startu a cíle. Cestou pozorujeme třídu 600 kubíků a to je opravdovej mazec! Zdá se nám, že ti kluci si myslí, že je kolem trati spousta bezpečnostních únikových zón a ne strom vedle stromu. Mám úplně husí kůži. Cesta lesem v kombošce s helmou v ruce je v tom teple celkem náročná! Klukům stále říkám, že za touto zatáčkou je už cíl a pak že za tím horizontem je už cíl a pak že za touto zatáčkou je už opravdu cíl a pak mi nějak přestávají věřit a začínají se ptát lidí, jak daleko je vlastně ten cíl?! No, nebylo to úplně blízko, ale až tak hrozný to taky nebylo. Cíl byl dosažen a já si mohl konečně prohlédnout letošní kolekci oděvů TT Man na stánku prodejce. Kluci už chápou, proč jsem chtěl jít až sem. Takže zkouším vybranou mikinu a žádám o její zaslání na dobírku. Kluci mi radí, ať si jí vezmu hned, ale kam bych jí dal (jak by se mi večer při návratu domů hodila, ale to předbíhám).

Na startovní rošt se řadí motocykly další kategorie. Koukneme se tedy na start, ale hned v prvním kole je pád a závod se přerušuje. Vydáváme se tedy zpět směrem k našim motorkám. Vedro začíná být téměř nesnesitelné a těla se nám v kombinézách začínají neuvěřitelně zmáčet potem. V zatáčkách konečně sedáme a můžu se svléknout. Po chvilce osycháme a pak už nerušeně pozorujeme všechny zbylé závody. Přidal se k nám kamarád Pavel, který se celý den osvěžuje pivem a tak je trošku vláčnější. Po nějakém čase se vydal ke stánku pro další pivko a při návratu nese ještě tři kelímky s malinovkou a podává nám je slovy "kluci, pro vás tam mají jenom DUCATI pivo". Závody se trošku pro přerušení z pádů posouvají a poslední je dojet až kolem osmé večerní.

Sedáme konečně opět na motorky a jedeme zpět k domovu. Volíme přímou cestu přes Mladou Boleslav, kde nakonec stavíme ještě dotankovat a na bagetu a kafe. Hledíme směrem k domovu a je nám jasný, že jen Jiřik zůstane Suchý. Má to napsaný v občance a ani těch 30 km v šílené bouřce to nezměnilo. Za deště, ve tmě a s hledím plným mušek toho vážně moc nevidím a tak vyfrézované úseky o kterých vím z rána, vidím vždy až na poslední okamžik. Jsem šťastný, že vjíždíme všichni tři v pořádku do Litoměřic. Zajíždím k OMV, abychom se pod střechou rozloučili a nakonec se dohadujeme, že i Radek nechá motorku v garáži a přespí u nás a domů dojede až ráno.

První zkušenost na nové Italce je velice příjemná a z motorky jsem unešen. Opět jsem se přesvědčil, že předzvěst nepohodlné motorky na které se nedá nikam dál vyrazit, je vlastně pouze úhel pohledu a pro mně osobně je to super cestovně-sportovní stroj od A do Z. Klukům dlužím velký dík za super neděli a ani závěrečná bouřka nemohla pokazit moje nadšení z DUCATI 749

Hodnocení (0x):

Ducati 749 (2006)

Vložení komentáře