ČZ 175/450 (1960)

Získaná od strýčka za flašku slivovice a kafe, zachráněná před sešrotováním. Bohužel bez papírů. Pomalu ji rekonstruuji do původního stavu.

Více fotografii

Motorka koupena od Za flašku slivovice a kafe od strýčka - Jen ty nejlepší :D

První dojmy - Láska na první pohled :-)

Motorku bych doporučil pro - Pro všechny, kdo mají rádi české stroje.

Doplňky na motorce - V budoucnu se chystám instalovat zpětné zrcátko...

Recenze

Starouš, doklad o zručnosti československého kovotepectví počátku 60. let. Špičkový stroj vybroušený k dokonalosti. Prašivý zabiják Jaw. Motorka, která tady byla dřív, než jsem tady byl já, je tady teď se mnou a garantuji Vám, že tu bude ještě tehdy, kdy my tady už dávno nebudeme.

"Starouše", jak svojí ČZ 175/450 familiárně říkám, jsem získal od bratrance mého dědy.

To jsme tak jednou seděli s dědou s strýčkem u něj doma na návštěvě a děda se strýčka zeptal, jestli ještě má ten "peklostroj" co na něm jako mladý švihák kdysi brázdil okolí Prostějova. A strýček na to, že někde v kupě bordelu ve stodole ten "šrot" ještě leží. Prý už si na něj brousí zuby sousedi s tím, že jej rozřežou a udělají z toho malotraktor nebo co! Bylo jasné, že tuhle "přestavbu" prostě nemůžu místním bastlířům dovolit. Ve staroušovi se totiž snoubí technika s historií, tedy to, co mám rád.

Okamžitě jsme se šli se strýčkem na starouše podívat, ale byl tam takový bordel, že z něj čouhal jenom zadní blatník. I když jsem nevěděl, jak motorka vlastně vypadá, okamžitě jsem začal přemlouvat strýčka, ať mi starouše prodá. Přemlouvání netrvalo dlouho, po pár štamprlách slivovice bylo hotovo. Strýček byl rád, že mám o starouše vůbec zájem.

Za týden jsem si pro něj přijel, strýčkovi jsem dovezl ještě další slivovici (na zapití žalu) a kafe, naložil starouše na vozík a už byl můj. Když se strýček se staroušem loučil, bylo vidět, že se mu vybavují všechny ty roky co spolu odjezdili. Byla to jeho první a jediná motorka v životě. Koupil si jí ve 20 letech na Vánoce roku 1960, toho roku se začal tento typ vyrábět a vydržela s ním dalších 50 let. Odjezdili spolu 53000 kilometrů, když v polovině 80. let přestala jezdit (vlivem nedostatku náhradních dílů) uložil ji jako vzpomínku na mládí do stodoly. Při loučení ji pohladil po válci a řekl staroušovi, ať je na mě hodný a slouží mi stejně dobře, jako kdysi jemu. Zamával jsem místním bastlířům, kteří se mezi tím, co jsme se strýčkem kopali poslední štamprlu, nenápadně shromáždili kolem vozíku a odjel směr domů.

O veteránech jsem do té doby nevěděl nic a ani teď to není lepší. Nejprve jsem starouše chtěl do šroubku zrenovovat (kdo ví, možná jednou k tomu dojde), ale potom jsem dospěl k názoru, že bude lepší (ne jednodušší a ani ne o tolik levnější) jej opět oživit a nechat v původním stavu. Z té motorky prostě dýchá historie, kdo zná, ví o čem mluvím. Je prostě krásná. Držte mi palce, ať se mi ta resuscitace povede. Staroušům a Zetkám obzvláště zdar!

Btw. rekonstrukce je v plném proudu, do deníku budu přidávat, jak postupuji.