BMW R 1200 RS (2015)

Zima byla dlouhá, spousta času na přemýšlení, kam se posunout, aby to mělo smysl. Potřeboval jsem něco na delší výlety do zatáček a zatoužil jsem po boxeru.

Více fotografii

Výška jezdce: 192 cm

Vybíráno z těchto modelů (a proč jsem nekoupil):
Moto Guzzi V100 Mandello: Odradily mě známé dětské nemoci.
KTM 890 SMT: Myslím, že je blíže k mé Multistradě, než vyloženě k cestovnějšímu pojetí motocyklu, navíc beru riziko NOK vaček jako stále trvající.
Ducati Monster 1100 EVO: Miluju ho, ale nedával, bohužel, smysl…zatím... :-)
Yamaha Tracer 9 / 900: Ještě nepřišel ten správný čas.
Husqvarna Norden 901: To bylo takové chvilkové pomatení smyslů + možná NOK kvalita vaček.

První dojmy - Velmi opatrná testovací jízda, sedlo si to, zaujalo mě to. Je to motocykl více tváří, to mám prostě rád.

Motorku bych doporučil pro - Dobrá otázka, netroufnu si v tomto případě soudit. Na začátek to ale asi moc nebude. Dá se jet v klidu, ale musí se člověk ovládat. Odezva na plyn je velmi živá, hmotnost nepatří k nejnižším, začátečníkovi tedy dokáže připravit horké chvilky. Kdo chce dojíždět do práce, cestovat v přijatelném komfortu a sem tam si i zasportovat, nejspíše vedle nesáhne.

Doplňky na motorce - Vyšší plexi, protektory válců, zadní blatník, tři kufry, navigace BMW.

Recenze

Kdysi jsem měl možnost svezení na R1200GS, jednom z prvních GS, které mělo čerstvě kontrolu trakce a palivové mapy. Koupil si ho tehdy fungl nové kamarád, který se do něj zamiloval. Svezení bylo dílem náhody, byl jsem se svézt na Monsteru a potkali jsme se. Přehodil jsem nohu přes GS, nic nenastavoval, protože jsem tomu nerozuměl, a šel se svézt. Vrátil jsem se asi za 10 minut, ovladatelnost mě překvapila, protože když “to” člověk vidí, nemyslí si, že po rozjezdu zmizí váha i pocit z řízení tanku. Tehdy mi to přišlo impozantní. Ne tak motor, to pro mě bylo velké zklamání, doslova mi přišlo, že to jen „bučí“ a nejede. Požádal jsem tedy kamaráda, ať mi tam dá nějakou tu ostrou mapu, že to půjdu zkusit ještě jednou. Prý tam byla celou dobu = poděkoval jsem za zapůjčení a v duchu jsem kroutil nechápavě hlavou, jak to někoho může bavit.
Od té doby jsem na žádném BMW nejel, nechával jsem si boxer ve škatulce „znovu nepotřebuji“. Designově mě ale spousta modelů oslovila. R18, R nineT tak nějak ve všech podobách, R1200R, R1250R, R1200RS, R1250RS, ti mi jako zástupci dvou válců dávali smysl jak designem tak technikou – změnilo se přece jen dost, jen u sympatií to ale zůstalo.
Minulý rok jsem se neplánovaně ujal kamarádovy Multistrady z roku 2005. Po měsíci ladění nejzásadnějších věcí jsme spolu vyrazili po ose do Itálie a Švýcarska, v jistých ohledech nezapomenutelný trip. Zvládla to holka bez ztráty kytičky, rozhodně jsem za jejími řídítky vyloženě netrpěl, i když to také mělo svoje. V průměru každý den 500+ km v sedle - vibrace jsem měl v rukou ještě další dva týdny po návratu. Na podzim pak proběhl o něco kratší trip za kopečky na STčku, tam už mi začalo vážně docházet, že by to na podobné akce chtělo něco „poddajnějšího“, novějšího a nebojme se to pojmenovat - pohodlnějšího. Prodávat jsem nic nechtěl, ale když by na to přišlo, dokázal jsem si představit jen prodej STčka, do jeho sedla mě to táhlo nejméně a za jeho řídítky jsem se oproti Multistradě necítil tak dobře. U Multistrady mám pocit, že ji stvořili pro mě, jenže 20 už jí bylo a na svoje vrtochy by tak někde na delší cestě rozhodně měla nárok.
Jenže zima je dlouhá, myšlenky se různě tříbí a touhy mění, takže jsem se stihl úspěšně zakoukat do Monstera 1100 EVO - do jednoho konkrétního kousku. Stačilo z mé strany říci ANO a byl můj, nutno podotknout, že to nebylo jen o mém ano, ale i o ano mé manželky, která mě opět podpořila a řekla: „Ok, tak si ho kup!“. Už jsem to tu psal kdysi několikrát – má svatozář a trpělivost, určitě minimálně svatou…

Jenže namísto euforie, že si pojedu pro Monstera, mě pohltila nejistota, že je to vlastně nesmysl, protože dalších X let už fakt nechci žádný nákup motocyklu řešit, obsah garáže tedy musí ideálně pokrývat všechny moje potřeby. Zavolal jsem si ještě s Lukym, probrali jsme to horem spodem, nebyl v tom nijak emočně zainteresovaný, takže mi dost jednoznačně potvrdil, že pokud mi do garáže přibude Monster, nedává to absolutně žádný smysl - je to jen další motorka na zábavu, rozhodně ne na cestování. Jasně, že měl pravdu, věděl jsem to sám, ale přiznávat jsem si to úplně nechtěl. S Monsterem jsem se tedy, nejspíše definitivně, rozloučil a vrátil se zpět k výběru sportovně – cestovního aparátu.

Od začátku jsem ale nezačínal, už ke konci roku jsem po očku koukal, kam bych se mohl vrhnout.
Vyloučené jsem už měl V100 Mandello, nadlitrové Multistrady, Nordena 901, 890SMT a Tracera 9. Věřím, že by byli skvělí, zejména Tracer, ale u každého z těchto modelů jsem měl minimálně jeden důvod, u některých i obavu, proč se jim vyhnout…ale zkusit si boxera, to mě v tu chvíli vůbec nenapadlo. Dříve bych takhle motorku nevybíral, svou roli by v tom primárně hrály emoce a lovil bych striktně v Ducati vodách, to už ale neplatí od chvíle, co Ducati najela na mírně řečeno “změnu konceptu” a ty tradiční věci, které jsem miloval, vymizely - tím pádem ve mě uhasly…emoce… A pak taky, nebudu zastírat, servisní náročnost už mě také za ty roky úplně nebaví, jak je těch motocyklů víc, nese to s sebou poměrně značné břímě povinností, pokud to chce mít člověk ve stavu „sednu a jedu“, což je můj případ.

BMW pro mě bylo na dvou kolech vždycky tak trochu zapovězený území, technika zajímavá, ne úplně konvenční, ale vždycky mi ty jejich výtvory přišly spíše jako auta na dvou kolech. A tak jsem ten výběr vzal prostě trochu pragmaticky s tím, že bych si toho boxera prostě zkusit měl, navíc to bude zase kardan, takže žádný další řetěz do stáje…

Chtěl jsem stroj, který by měl alespoň 100 koní a 100 Nm, ABS, kontrolu trakce a možnost uchycení zavazadel. Dceři letos bude 12 let, už má se mnou něco „nelegálně“ odjeto, za hranice bych si s ní ale netroufl, letos už to půjde, takže jedním z důležitých parametrů je i smysluplná jízdní pozice pro jízdy ve dvou. Motorky vyloženě na zábavu mám, pragmatický přístup tedy zůstává a má kritéria jsou pro boxerový modely bez problému, spíše jsou to pojmenované jejich vlastnosti.

Nejvíce se mi zamlouvalo R1200R s Teleleverem, jenže najít nějaký pěkný kousek z posledních let výroby a rozumnými kilometry, to by asi bylo na „delší projekt“, navíc jsem na něm nikdy nejel, těžko říct, jak moc by se mi Telelever u naháče při jízdě líbil, věřím ale, že špatné by to snad nebylo.
R1200R od roku 2015 s LC motorem a klasickou teleskopkou se mi líbilo vždycky. Byl to jiný designový jazyk, trochu neučesaný, na první pohled více sportovní oproti předchozí generaci, ta spíše hrála na elegantnější a klidnější notu. Na dvě moc pěkné LC v mém okolí jsem zavolal, bohužel pozdě. Měl jsem ve výběru ještě další dvě na druhém konci Republiky, na cestu k nim jsem ale jen obtížně hledal čas. Ten, co jsem měl, jsem tak využil na vyjasnění těch skutečných priorit. RSo mi tak ve výsledku začalo dávat mnohem větší smysl kvůli lepším cestovatelským schopnostem, přece jen při přesunech do Alp používáme z velké části, ač velmi neradi, dálnice, kde je cokoliv navíc, co přinese alespoň trochu komfortu, více než žádoucí, navíc RSo beru jako takové podstatně pohodlnější Dukatí STčko od BMW. Škoda, že tato kategorie pomalu ze silnic mizí a místo ní převažují cendura, ale ono to zase snad přijde…

Jasně, že se mi líbí varianty s různými barvami rámů, ale bude se mi to líbit i za 10 let? Netuším, proto jsem si řekl, že se na ten můj kousek, který se objevil v inzerci, musím zajet podívat naživo, na některých fotkách vypadá kouzelně, na některých ne úplně sexy. Slovo dalo slovo, rychlá akce, ráno jsem zavolal, odpoledne už u něj stál. První dojmy ze setkání se dají popsat docela jednoduše – došla mi řeč. Koukám na RSo, chodím kolem něj, mlčím, koukám všude možně, nevidím ale nic jiného, než naprostý TOP stav motocyklu v tehdejší úplně plné tovární výbavě v barvách naživo na denním světle naprosto božích. Trochu jsem si připadal jako v showroomu, kam si jde člověk koupit novou motorku, tam taky nemá pochyby, že bude kosmeticky a technicky nejspíše bezchybná, tady jsem to měl stejně. Domluvili jsme se na testovací jízdě, nebylo úplně super počasí(začátek března), tak jsem podle toho jel, a i tohle „málo“ mi stačilo k tomu, abych měl jasno – bylo to jen potvrzení prvního dojmu - boží. Přijel jsem zpět, moc jsem toho zase nenamluvil, chvíli jsem kolem něj znovu chodil, a protože fakt nebylo o čem – sepsali jsme to a byl můj, cenu jsem naprosto respektoval. Za další dva dny jsem si pro něj pozdě odpoledne jel a strašně se na něj těšil. Abych dojel za světla, musel jsem kus po dálnici, jel jsem na pohodu předpisových 130 s plegem v horní poloze, motor odpočíval, já odpočíval a doslova jsem si užíval klid na palubě a tu obrovskou stabilitu motorky, na kterou ze svých dosavadních motorek prostě nejsem zvyklý. Prvním sjezdem, na kterém to dávalo smysl, jsem sjel z dálnice na okresky a konečně jsem mohl zkoušet brzdy, řazení a více vnímat dojmy z podvozku na měnící se kvalitě silnic. Přibrzdil jsem u oblíbené pekárny, koupil domů voňavé pečivo, dal ho dozadu do kufru(jak se mi najednou hodil, jako odpůrci topcasů…ach jo… ), a než jsem vyjel na zbývající část cesty, znovu jsem koukal na tu nádheru, která přede mnou stojí, a v hlavě zpracovával dojmy z toho všeho.

Myslím, že to není stroj, ze kterého má člověk pocit, že po prvních kilometrech už přesně ví, co čekat, a dostane ho do ruky během krátké chvíle. Možná jinak – kdo už boxer má – je připraven, kdo ho nemá, nebo nemá adekvátní zkušenost, chce to motorku s ním pochopit. RSo je rychlé, dá se s ním jet rychle strašně rychle, aniž by musel mít člověk pocit nějakého velkého zrychlení = velice dobře maskuje skutečnou rychlost. Motor není potřeba nijak zásadně točit, aby se děly velký věci. Ty se umí dít na pozadí, kdy se člověk jen tak v klidu sune krajinou, pak se podívá na tachometr a nestačí se divit. Běžné přesuny jsou tedy úplná radost – podvozek v režimu Road zpříjemní české okresky, motoru nevadí klidné tempo bez zásadního hnaní se do otáček, krouťák je tam od cca 3000 otáček prostě vždy k dispozici a průměrná rychlost přesunu, za naprosté pohody za řídítky, zůstává vysoká.
Skoro to zní, jako bych popisoval nějaký cestovní koráb, ale stačí dojet na zakroucené silničky s hezkým povrchem, podvozek přepnout na Dynamic, stejně tak palivovou mapu(na kterou stejně jezdím nejčastěji), a svézt se na druhé podobě RSa. Podvozek ztuhne, reakce na plyn se zostří. Série zatáček si člověk za jeho řídítky neskutečně užije, ta jistota při nájezdu, průjezdu a výjezdu, to se prostě neomrzí, tam je strašně znát ta velká výhoda nízkého těžiště boxeru. Přehazování ze zatáčky do zatáčky funguje naprosto automaticky, brzdy nemají divoký úvodní zákus, mají klasickou brzdovou pumpu, což mi u těch monobloků přijde jako výhoda(na Streetfighteru jsem s nimi měl kdysi docela problém – neumím brzdit jedním prstem a na dva prsty to bylo totální peklo), stačí ale na páčku více zatlačit, a je to bez kompromisu. Celé to koření quickshifter, ve vyšších otáčkách ho používám od dvojky nahoru, v nižších funguje elegantně od trojky nahoru, směrem dolů je to vždycky skvělý – RSo vykouzlí chirurgicky přesný meziplyn z každého kvaltu až dolů na jedničku – hladce. Skoro si až člověk říká, že nutně musí zlenivět, ale ono je to prostě docela dost návykový a super funkční, cca 70% řazení není potřeba spojku používat vůbec. Což je ale ve výsledku trochu škoda. Quickshifter jízdu uhladí, je rychlá, efektivní, člověk nemá pocit, že by mu něco chybělo. Jenže pak na QS zkusí zapomenout, začne to tam všechno prát se spojkou a najednou je to mnohem větší hitparáda emocí. Při řazení se spojkou nahoru je následný zátah motoru doslova impozantní a sakra návykový, najednou má RSo nekonečně velký koule! A dolů se spojkou a meziplynem? Gyroskopický efekt vnitřností motoru je při meziplynu…obří…a je to neskutečná p*del, která zásadně přidává na intenzitě zážitku!
Vypisovat tady, co všechno RSo má / nemá, je zbytečné, primárně jsem se chtěl podělit o důvody koupě a jízdní dojmy, tím pádem by asi nebylo od věci to zakončit tématem sterilita / chybějící charakter, což jsou taková často frekventovaná témata v diskuzích.
Spojení s motorem jednoznačně cítím, nemusím koukat na otáčkoměr, abych věděl, jak si asi stojím, příjemné vibrace mi jasně říkají, co si ještě mohu dovolit. Původně jsem chtěl psát, že bych vyměnil analogový rychloměr za analogový otáčkoměr, což mi přišlo prvních pár set kilometrů po koupi jako logická věc, už to tak ale nevnímám, na otáčkoměr koukám minimálně a rafička na rychloměru mě baví.
Zvuk ze standardní výfukové koncovky nejspíše musí všechny mile překvapit, šepot květin to fakt není a při podřazování s meziplynem je to super koncert, svoje dělá i to zvýšené plégo, přidává hodně na akustickém komfortu, takže je výfuk při jízdě nádherně slyšet. Dostal jsem k motorce v krabici zabalený Mivv, je homologovaný, DB killer vyndavací a zas tam dací, tak ho určitě zkusím a uvidím, co nakonec na motorce zůstane.



Takže co tu máme? Motorku, která umí jet pomalu a nikoho zúčastněného to neobtěžuje. Motorku, na které cesta po dálnici v klidu utíká. Motorku, která umí na zakroucených silnicích překvapit svou ovladatelností, rychlostí a silou kdykoliv a kdekoliv. Motorku, na které je radost ráno vyjet a večer s úsměvem dojet do cíle. Motorku, která dělá všechno dobře, ALE nikdy za jejími řídítky nemám pocit, že bych tam nemusel sedět. Ve zkratce – stroj do nepohody, na každý den, pro každou příležitost a sakra teda pro radost! Jasně, není to žádné teatrální představení, ze kterého by se ježily chlupy na rukou, je to spíše maratonský výkon ve všech chvilkách počínání. Jestli je moje STčko primárně sport velmi decentně šmrncnutý touringem, tady je to 70:30 ve prospěch touringu a jsem za to moc rád.
Po prvních pár stech(18ti stech, abych byl přesný) kilometrech mi tak RSo lehce připomíná Guzzi, jen dotaženou do absurdní dokonalosti ve všech směrech, Guzzisti prominou. Ten charakter motoru je totiž ve výsledku dost podobný, v případě RSa se ale bavíme o větší kultivovanosti, která prostě není na škodu na delších cestách, a samozřejmě o úplně neporovnatelné síle a šířce pásma použitelných otáček. Permanentní divočení mám za sebou, často už jezdím sice svižně ale v klidu, tady bez pocitu, že se loudám, mohu. Když mám chuť jet „jako za mlada“, mohu přehodit nohu přes Ducati, která dost jasně dává najevo, že courat se mohu někdy jindy, nebo si „naklikat“ RSo, případně, abych ji nekřivdil, protáhnout pérka Guzzi podvozkem a brzdami počínaje, motorem konče… Nic z toho není špatně, řekl bych… Těším se na první fakt dlouhou cestu, tam si, doufám, potvrdím, že se mi podařilo najít stroj mé oblíbené kategorie… To je kategorie „motocykl na dalších 10 let“…