Yamaha Tenere 700 (2020)

Moje letošní třetí a na dlouhou dobu nejspíš poslední vyjížďka.
A přitom to začalo tak skvěle ! Parádní počasí, skončil jsem v práci dřív, že to půjdu trochu projet a pak vyměním olej a filtr. A ještě jsem před jízdou zkusil přitvrdit podvozek, jen tak pro zajímavost jak to bude znát, bylo mi jasné, že pojedu jen po silnici.
To si tak jedu, jedu a jedu...a baví mě to čím dál víc. No tak to trochu prodloužím, vždyť na tom nezáleží jestli budu měnit olej o hodinu dřív nebo později. Jak jsem se mýlil..
Podvozek funguje parádně, pořád rozumně filtruje nerovnosti, ale zároveň se tolik nehoupe. Kdybych to měl jako jedinou motorku, dal na ní silniční pneu a přitvrdil to ještě víc, klidně i nějaký Alpy by se na tom daly podniknout. Tyto a ještě další myšlenky mi běží hlavou, zatímco se to neodvratně blíží. Zpětně jsem si říkal, kdybych vyjel o kousek dřív, nebo později, nebo jel jinudy, byl někde rychlejší, či pomalejší...ale na kdyby se nehraje a prostě to dopadlo jak to dopadlo.
Zrovna když jsem si říkal jak mě to dnes baví a jak mi to jde, že to asi už pomalu otočím, stalo se to.
Míjím vjezd na benzinku a najednou se řidička v protisměru rozhodne přes plnou čáru rychle odbočit. Rychle jdu na brzdy, ale už po chvilce je jasné, že tak rychle se přibližujícímu se autu už nebude možné se vyhnout a srážka je neodvratná. Zbytek už byl jak ve zpomaleném filmu. Náraz do boku auta, přelet přes něj a následující tvrdé přistání hlavou na asfalt a rychlé přepadnutí na záda. Chvilku ležím, přemýšlím. Dost mě bolí za krkem, ale dá se to. Nade mnou se někdo sklání a křičí jestli žiju. Pomalu otevírám hledí přilby a říkám že asi jo.
"Tak se hlavně nehýbejte ! "
Jasně a budu tady ležet jak mrcha. Pomalu si v duchu projdu celé tělo, ruce, nohy, zdá se, že vše funguje. Jen levé rameno a ta bolest za krkem. Požádám paní o sundání rukavic s tím, že helmu už si sundám sám. Oběma se nám klepou ruce. Hodně pomalu se překulím na bok a opatrně se posadím. Tak asi jo, jsem v šoku a celý otřesený, ale asi jsem to přežil. Pomalu vstávám.
"Jste v pořádku ? Já se tak strašně moc omlouvám, já myslela že to stihnu jako ta auta předem mnou, já Vás neviděla."
Smutně hledím na rozbitou motorku a říkám si, že za tuhle omluvu si jí fakt opravím. Někdo mi dává k hlavě mobil, že se mnou chce mluvit záchranka, kterou zavolali. Říkám, že mi asi nic není, jen mě bolí záda, rameno a krk. Udělám pár fotek motorky a slyším houkání. Kolony aut v obou směrech, pár motorkářů se ptá, zda nepotřebuji pomoci. Přijíždí policie, dvě auta hasičů a dvě auta záchranky. Tohle všechno kvůli mně ? Ptám se sám sebe. Zvláštní, že necítím ani vztek vůči té ženské co mě právě málem zabila a zničila mi na začátku sezony motorku co jsem si přes zimu tak hezky připravil. Spíš jsem tak jakoby mimo a jsem rád, že jsem to přežil. Jsou jiní co dopadli (doslova) mnohem hůř.
Abych to zkrátil. Záchranka mě odvezla do nejbližší nemocnice, vyšetření ukázala, že nemám nic zlomené a jsem asi jen otřesen a to doslova, jak fyzicky, tak psychicky. Celou noc jsem bolestí nespal, hlavu si přetáčím nebo zvedám rukama jak mě strašně bolí za krkem, ale tady prostě nebudu. Chci domů. Ráno dělám jako že nic, až mě konečně pustí. Cestou z nemocnice stihnu ještě na policii výslech. Vyšetřující na mě tak kouká a říká: "Na to jak to vypadalo na fotkách ze včera, jste dopadl velice dobře."
Dnes, kdy to píšu jsou to tři dny a pořád mě tak nějak všechno bolí, ale už je to asi o kousek lepší. Spíš to všechno řešení kolem. Motorku má odtahovka, musím si pro ní jet co nejdřív, protože parkovné 200,- na den. Zaplatí to někdo ? Do toho řeším pojišťovnu, hlášení škody a jsem zvědavý co nervů, času a peněz mi to bude stát a jak to dopadne. Opravdu nepříjemná zkušenost, kterou bych nikomu nepřál.
Zase na druhou stranu...díky tomu, ze mám víc strojů, na čem jezdit mám a hlavně mi s ohledem na to co všechno se mohlo stát, vlastně nic není !
Cítím vděk za tu obrovskou z pr.dele kliku a zároveň vztek za zničený stroj. Ano, stroj, co motorce vlastně je ? Na první pohled vidlice, blatník, oboje brýle, levý bok a nějaké plasty. Zbytek se uvidí naživo až ji přivezu. Mám pocit, že to snad ani nechci vidět.
A to jsem se rozhodl, že Triumpha i BMW prodám a Tenerku si nechám. Jo, člověk míní a osud mění...
Proč o tom vlastně píšu ? Stokrát si můžu dávat pozor na křižovatkách, odbočkách, v kolonách atd. A stejně se pak najde někdo a to, že mám přednost je mi v tu chvíli k ničemu...lidi, dávejte na sebe pozor.