Kdyby byl svět fichtlů spravedlivý, mohl si dnes užívat pohodového důchodu kdesi v muzeu. Místo toho si ranami osudu vždy vybral ty špatné ruce, do kterých se vrhnul. Naposledy ty moje, věčně špinavé a obě levé.
Výška jezdce: 176 cm
První dojmy - Tenhle žlutý ďábel ke mně dostal úplnou náhodou. Od mého kamaráda jsem si jej ve stavu Lega dovezl na kárce někdy kolem roku 2001 a poctivě jsem jej tehdy zaplatil lahví kokosového Božkova. Tenkrát tenhle drink na vsi na zábavách nehorázně frčel a po pangejtech kolem hospody nebylo v neděli po ránu nablito prakticky nic jiného.
Recenze
Původně jsem si den předtím přišel pro modrého Pionýra dvacítku a také jsem na něm spokojeně odjel, v rámci vyjednávání o ceně mi ale kamarád nabídl ještě tohle torzo, tehdy ve štětkolakové červené verzi. Jak jsem také věděl, fichtl byl kamarádovým nepřítelem Nr.1., protože ho za celá léta nemohl donutit k poslušnosti a rozchodit. Mně se na něm zalíbilo hlavně to, že byl na papírech, což se v mých očích mohlo do budoucnosti hodit. (Já na papírech v té době zdaleka nebyl, tehdy se to zase tolik neřešilo). Tak jsme si plácli a já si jeden den po ose odvezl zválenou modrou dvacítku na tolik potřebné díly a druhý den na dvoukoláku i červené torzo. Nebyl bych to řádný montér, kdybych se doma ihned nepokusil červeného draka rozchodit. Jiskru házel. Vyčistil jsem tedy dokonale nádrž a karburátor. Ten hajzl nic. Vyměnil jsem svíčku, seřídil předstih. Nic. Cívku, kondenzátor, kabely. Nic. S tím krámem jsem toho naběhal po ulici jako Zátopek a vlastně nikdy jsem neslyšel, že by alespoň střelil do výfuku. Záhada. Pln emocí jsem ho asi na rok přesně mířeným kopancem uskladnil na zahradě v kopřivách, aby tam o sobě přemýšlel.
Zhruba tak po tom roce jsem se seznámil s člověkem, který se dlouhá léta motorkami živil, vrtal se tehdy v převodovce naší rodinné dvěapůle a došlo i na řeč o tomhle keplu, který snad nikdo nikdy neslyšel ani zakašlat. Pán si značně oprávněně poklepal na čelo, co jsem to za debila, že nedovedu zprovoznit fichtla a domluvili jsme se, že mu ho dovezu. Po týdnu zvoní Nokie 5110 se známým číslem. Pán mi, už zjevně čerstvě vyklidněný volá, abych si ten krám odvezl. Na dotaz, jestli tedy funguje, se do mobilu line sprška nadávek o takové hlasitosti, až mám chvíli pocit, že ze sluchátka každou chvíli vyšlehnou plameny. Kepl nejede, nevydal ani hlásku. Dovážím ho tedy s nepořízenou domů a na další 2 roky ho znovu ,,uskladňuji" na zahradě. Myši si po čase začínají nárokovat sedačku a vnitřní kabeláž. Za nějaký čas poté přichází máti s nápadem, že by zase ráda z aleje kopřiv udělala záhonek a stojící fichtl jí jako zahradní dekorace bůhvíproč nepřijde dostatečně IN. Z morálního dilematu mě vysvobozuje další z kamarádů, ani se moc neznáme, jezdí sem na prázdniny k babičce a občas s námi zajde na fotbal. Právě si udělal papíry na Áčko, doma má kompletní překopávku fichtla na jednadvacítku, tu hnusnou, žlutou, kterou někdo z Týneckých inženýrů namíchal patrně z dětského průjmíčku. A dozvěděl se kdesi, že já mám k ní přepsatelné papíry, ve kterých je dokonce zapsaná žlutá barva. Dolmuva je jasná. Kamarád za chvilku spokojen odchází. Stávkující motor s číslem má v batohu na zádech, štítek a papíry v kapse. Já si k němu naoplátku druhý den ráno jedu pro torzo Mustanga. Toužím po nocích tajně po Simsonu a tohle je tomu (v mých tehdy asi zalepených očích) velmi blízko. Mustanga dám sice na chvilku dokupy, nicméně záhy zjišťuji, že kromě uspořádání nádrž vpředu, pod prdelí nic, to nemá se Simsonem pranic společného. Nádrž ve svárech teče, rám se kroutí ještě víc, než fichtlu, praskají příliš široká řídítka a prvotní nadšení okamžitě mizí. Chvilku si ho bere do parády další člen našeho gangu, ale když začnou ještě navíc vypadávat kvalty, Mustang letí kopancem na hromadu šrotu. A tam spokojeně leží a čeká dodnes. Leželo tam donedávna i torzo oné záhadně nefunkční jednadvacítky.
Leželo a čekalo, kdy na něho přijde řada. Naše omladina a budoucnost národa zatím povyrostla a na jedné z rodinných oslav se oba synovci začali mlsně motat kolem mé čerstvě reinkarnované dvacítky. Po pár hodinách hučení do hlavy mě dotlačili k tomu, že jim tedy nějakého toho komára složím, aby na něm mohli realizovat své dětské sny. Jen vzhledem k tomu, že už dnes všechny děti v 5 letech sedlají dvoustovky čtyřkolky, mám nutkavý pocit, že je fichtl výkonově na moc dlouho neuspokojí. Nicméně vrhám se s vervou na hromadu šrotu a začínám z ní dolovat potřebné díly. V nejlepším stavu se zdají být právě tyhle, štětkolakové červené. Zamrzí mě jen vzpomínka, že jsem k nim měl kdysi i papíry. Když mám neforemnou hromadu plechu alespoň naoko pohromadě, začínám se v literatuře pídit po tom, jak měla vlastně jednadvacítka v originálu z těch let vypadat. A přichází překvapení, že čistokrevných jednadvacítek nebylo zdaleka tolik, jak jsem si před lety myslel. Jednadváca byla ve své době takřka výhradně vývozní, u nás byla k dostání jen přes velkou kliku, nebo velmi dobré známosti. Když se u nás Jednadvácy vyskytnou, většinou jde o očesané dvacítky, které z nějakého důvodu původní majitelé předělali na sportovnější a tehdy nedostupnou variantu doma, svépomocí. Mototechna po nějakém čase dovedla za pár stovek dodat spodní prsíčka, kříže a třeba i frajerská řídítka s hrazdou. Jelikož si vybavuji, že papíry tehdy byly skutečně origo J21, začíná mně to už pomalu srát. A ta největší rána přichází ve chvíli, kdy se vydám brousit barvu z plechů. Na rámu i na původním plechu totiž po chvilce začíná z pod červeného štětkolaku zářit barva žlutá. A rozhodně to není ta hnusná hovínková. Tahle mi něco nepříjemně připomíná a začíná mi stoupat tlak. Zvedám telefon a volám jendomu známému. Je totiž jediný, koho znám, kdo má na malé Jawě tuhle barvu. Domlouváme si sraz u něj v garáži a já po chvíli s neblahým tušením přikládám vzorek mého obroušeného plechu k jeho origo vývoznímu Mustangu J23 Golden Sport z roku 1971. A mé nejhorší obavy se záhy naplňují. Barvy jsou nachlup stejné. Můj fichtl, směněný za flašku vodky, nikdy nezprovozněný a většinu času usklaněný v kopřivách, vyjel v roce 1970 z Považské fabriky ve žluté barvě. V té žluté, která se na Pionýry údajně dle dostupných informací nikdy nedostala. Teď už bych své náctileté já za vyhozené originální doklady regulérně uškrtil. Pokouším se ještě o nemožné a přes ksichtoknihu po více než patnácti letech oslovuji kámoše, jestli by náhodou nebyla možnost získat doklady zpátky. Jsem nachystaný nešetřit, ať už si řekne o jakoukoli ránu. A rána přichází v emailové odpovědi hned na druhý den. ,,Ona než šla babička asi před patnácti lety do vysněného důchoďáku, rozhodla se pro radikální úklid domu před předáním vnoučatům. Prodala dědou pracně nashromážděné kompletní osazenstvo garáže, včetně Škody 1000MB, Jawy 350/634 a Pionýra, CO svářečky, několika kusů značkového klempířského nářadí a profi ponku. Přijeli si pro to naněkolikrát nějací hodní chlapci, kteří nechtěli ani oběd a ještě po sobě v garáži uklidili. Většinu papírů, zřejmě i těch pro mě zásadních pak spálila v kamnech. Před konečným odjezdem z domu pak dvěma překvapeným vnoučatům vtiskla každému 15.000 korun, které za výprodej utržila." ,,Dům je v havarijním stavu, tak si ho za to dejte dohromady, děti..."
Inu, tak přes to nejede vlak, o mrtvých jen v dobrém. Rázem jsem zjistil, že mé patálie s doklady k Pionýru nejsou zase až taková tragédie a na veteránské SPZ jej vlastně postavím, kdy se mi zachce.
Vehikl mám celkem kompletní, pouštím se do práce. Jedno je jisté. Dostane zpět svoji původní barvu. Zářivou, krásnou, jasně žlutou.
Po vzteklém odstranění vrstev starých nátěrů se pouštím do pekla se svářečkou. Léta strávená v kůlně s děravou střechou a posléze kopřivách se na jakosti plechů podepsala značně, našly se stopy i po nějakých historických opravách, fichtl zřejmě nějakému šťastlivci alespoň po nějakou dobu fungoval. Po důkladném odmaštění a očištění jdeme do prvního zkušebního spasování, nejsem si jistý stoprocentní funkčností motoru vlastní výroby, který jsem si sám složil, dlouhá léta jsem tu hromádečku koleček neskládal. Jak jsem ale zjistil, ono se to nezapomíná. Jaké bylo mé překvapení, když jsem vcelku v pohodě asi napotřetí motor nastartoval, ten se pohodlně usadil na volnoběhu bez nutnosti jakéhokoli seřizování a vyrazili jsme na první zkušební jízdu. Motor čerstvě po výbrusu, opatřený komplet novými ložisky mi dal vzpomenout na časy, kdy jsem měl sotva 50 kilo a fichtl semnou svištěl s větrem o závod. Kvalty ve skříňce zaskakovaly a celkově zavládla veliká spokojenost. Po asi padesáti kilometrech zkušebních jízd se vrhám stroj opět do šroubku rozebrat a dostat do laku. Zhruba po týdnu je práce hotova, dávám se opět do skládání, vše jde jako po másle. Díly, které mají přijít do chromu, posílám lakomě pouze pod stříbřenku, nemám moc iluzí, že si synovci nezkusí nějaký ten kaskadérský kousek, jestli jsou alespoň trochu moje krev, fichtla čeká slušné dobrodružství a je zbytečné být nasraný a mladé jezdce prudit, že někde přibyl škrábaneček. Tyhle stroje mají jezdit, jejich revírem jsou polňačky, ornice, štěrková lesní cesta je nadstandart a částečně asfaltovaná třetitřídka nezapomenutelný luxus. Přesně k tomu z těch Povážských Strojáren před padesáti lety vyjely.
Když mám složeno a nalakováno, vrhám se na několik výletů po okolí. Nemám moc dobrý pocit z toho, dát nezkušeným borcům na učení rozjezdů motor v úplně nezajetém stavu, tak si dávám skoro na kilometr přesně prvních pět set, při kterých, až na výměnu dvou svíček, prozkoumám ze sedla bez závady polovinu krušnohorského podhůří. Manželčina pohotovost se safety carem nebyla ani jednou potřeba. Cestování na fichtlu je zážitek pro všechny smysly. Žlutá Jednadváca budí i po letech emoce. Děti mávají, pamětníci mého věku se chechtají, důchodci narychlo tahají z kapes kapesníky a moderní volové z audin a bavoráků zkouší, jak těsně se kolem vašeho levého loktu dá proletět a pak v zrcátku vyhlíží, jestli ten ofuk ustojíte, nebo skončíte v kopřivách ve škarpě. Dětem a pamětníkům mávám a opětuji pozdravy, na důchodce se usmívám, volům promptně ukazuji, že jsou jedničky a marně doufám, že se jim v pylovém filtru německého dieselu můj M2T odér usadí na hodně dlouho.
Doba jízdních zkoušek se chýlí ke konci, motor si příjemně sedá, po rovině už není problém i s mými skoro devadesáti kily jezdit na třčtvrtě plynu pohodlných 50 v hodině, všechny kopce, včetně těch obávaných, táhlých, kolem Bečova nad Teplou hravě vyfuníme na dvojku, pod cestovní třicítku spadneme zřídka. Blíží se duben, synovcovy narozeniny jsou za dveřmi a chystá se triumfální překvapení. Vše je odzkoušeno, funkční, stačí naložit na vozík, odvézt 80 kilometrů daleko a s famfárou předat nadšenému oslavenci. Pro jistotou balím i nějaké to nezbytné nářadíčko, aby nedošlo k trapasu při nastalé drobné závadičce. Auto spolklo 80 kilometrů jako nic, synovec při pohledu na žlutého sršně jen září, povolujeme kurty, svážím fichtla z vozíku a na otázku, zda je to pojízdné, se tajemně usmívám, nenápadně pouštím benzín, mačkám cupovák, přeplavuji a stejně tak, jako ještě naposledy, kontrolně, sotva před hodinou, šlapu na startpáku. Jenže narozdíl od startu před hodinou, se teď neozývá zhola nic. Šlapu na páku jak do varhan, ale můj žlutý miláček, kterého jsem si na jarních projížďkách už vcelku oblíbil, zůstává němý. Obecenstvo nad marným šlapáním postupně ztrácí zájem, synovec zklamaně obrací oči v sloup a já se jdu pídit po závadě. Hned mě napadá svíčka, má už holka něco za sebou, v záběhu dostává vcelku na frak. Hrabu tedy v nářadíčku a s hrůzou zjišťuji, že svíčka je asi to jediné, co jsem si s sebou z domova nevzal. Jawa bez náhradní svíčky, to je jako Laurel bez Hardyho, to ví přece každý. A já vůl vím naprosto přesně, ve kterém šuplíku leží, jen je to těch 80 kiláků daleko no... V nouzi tedy okrádám o svíčku naší starou dvěapůli a po chvilce se snažím zažehnat fiasko a oslavence nalákat zpět na burácení už nastartovaného Pionýra. Jen je mi záhadou, proč začal najednou fichtl po nastartování troubit a ať mačkám na řídítkách co a jak chci, nechce přestat. Závadičku promptně řeším odtržením jednoho kabelu z klaksonu, ten bzučák stejně zní pubertálnímu uchu dost Uncool a zřejmě to bude první věc, která skončí při první neodborné opravě zahozená v lese. Synovec tedy v euforii nasazuje nepadnoucí helmu a vyrážíme vstříc první projížďce, zlatým hřebem by mělo být chlapce nechat na nějakém odlehlém plácku alespoň zkusit na jedničku rozjet, realita jízdy je ale zatím jiná. Fichtl nějak cuká, nechce se mu táhnout a při ubrání plynu okamžitě chcípá. To je zase kurva co? Místo naplánovaného okruhu jsme za minutu zpátky doma a z kastlíku na nářadí naší dvěapůle tahám dalších několik omšelých svíček v naději, že to aspoň na jednu z nich pojede. Nastartovat se povedlo hned s tou první, pro jistotu ale beru plnou kapsu náhradních na cestu s sebou. Shodou okolností je ve vedlejší vsi zrovna spanilá jízda veteránů a situace nahrává tomu, že bychom se na fichtu mohli aspoň na nějaký ten kilometr přidat. Vyrážíme tedy znovu na cestu. Tentokrát si fichtl až na občasné krátké vynechání docela vrní a i v zatížení tlusťochem a puberťákem vyjíždíme hrdě na dvojku jeden z obávaných kopců mého mládí. Vzpomínky se v mžiku vrací. Kdysi jsem v těchto místech v modrém oblaku projížděl nadutý jako pán tvorstva, na hlavě žlutou Cassidu Integral, plexi nahoře, černé brejličky, vzadu na sedačce krásná blondýnka sotva patnáct, v batohu na zádech deka, pár flašek kofoly a ve vlahém prázdninovém večeru v hlavě nadějné sladké vyhlídky. Dneska je z drobné tiché blondýnky stokilová bruneta a o své tři děti a tři psy pečuje sama kdesi daleko u Temelína, jak mi několikrát týdně vzkazuje přes email neodbytný Zuckerberg. No ostatně, já, pomalu plešatějící fotřík s rychle rostoucím pivním pupíkem už asi taky nejsem žádná výhra. Nejlépe z nás nakonec dopadl ten fichtl a dodnes uložená žlutá Cassida... Z chmurných myšlenek mě vytrhává divný drhnoucí zvuk od zadního kola, který ale hned zase mizí, tak pokračujeme ten poslední kilometr, co nám ještě ke srazu zbývá. V dálce už je vidět nějaké vyleštěné Trabanty, Warťasy, tady asi nebudeme nikomu s naším modrým obláčkem na obtíž. Parkujeme mezi párečkem zrenovovaných dvanáctsettrojek, zrovna mezi sanitkou a havranama, poetické to místo pro začínajícího motorkáře. Po chvilce pokoukání po kouscích naší historie v čele s nádhernou 130RS se kolona dává znovu spanile do pohybu, mizí i dost omšele vypadající Trabant, rád bych se zařadil za něho, ovšem opět marně šlapu na startpáku. Kolona mizí nenávratně v dáli, já znovu měním svíčku, rychle startuju, tůruju plyn, aby to nechcíplo, když tu na mně kolemjdoucí čumil houkne ,,vole máš prázdný kolo." V tu chvíli mi dochází, co byl ten zvuk vzadu před chvílí, k těm všem patáliím jsme ještě píchli. Chvilku zápasím s myšlenkou, dojet na pomalém defektu děj se co děj, ala Ogier, naoknec ale zvítězí rozum, synovec bere helmy do podpaží a nasranej strejc tlačí, jako před lety tolikrát.
Inu, zvolil sis pro svoji budoucnost Jawu, vítej v klubu, mladý orle! Ať své zamazané dlaně od šmíru ještě dlouhá léta dokonale nevyčistíš!!!
parádní počteníčko
Skvěle napsáno!
Chechtal jsem se u tohoto pravdivého příběhu ze života... 
, takže s tím praštili do kopřiv a v 18 letech si raději koupili auto. 
Fichtly navíc zachránily pár mladých životů tím, že se kazily a tak ne každý mlaďoch měl trpělivost a chuť je znovu a znovu opravovat,
Ať to fichtl dělá jen radost!
Diky za navrat do mladi
A ta story s tou babickou a jejim uklidem garaze... to bych asi nedal. Razem clovek vidi, ze si vlastne nema moc na co stezovat. 