Jawa 250/353 Kývačka (1965)

Můj otec byl v mládí zapálený motocyklista a tak už mne v 6 létech učil jezdit na Pionýru. Ani jsem nedosáhl nohama na stupačky. Rozjel mi to a pustil mne. Tato Jawa 353 byla moje první "velká" motorka.

Výška jezdce: 176 cm

První dojmy - Po předchozím ježdění na Pionýru byla tato 250ccm něco úžasného. Váha, síla, vzhled. Koupil jsem ji zachovalou, takže měla i krásné chromy. Zkrátka, byl jsem unesen. Foto jsem si propůjčil, protože dobovou fotku žádnou nemám.

Recenze

Od 15 do 17 let jsem postupně jezdil od jednosedadlového pincka "pařez", po Pionýr Jawa 20, Simson, Jawetta... V 17 létech jsem si udělal řidičák na motorky nad 50 ccm a začala moje dospělácká éra jezdění.

Koupil jsem si motocykl Jawa 250/ 353. Bylo to pro mne jako mladého kluka něco neskutečného. Chodil jsem se na ni dívat i v noci, tak jsem byl nadšený. Postupně jsem si ji vylepšoval. Veliký přední blatník byl nahrazen sportovním z Jawa 250/590 sport, stejně tak úzké pěknější sedlo, řídítka s hrazdou, páčky s kuličkami. Plynová rukojeť vyměněna za rychlopal, vrchní panel z "panelky" s velikým tachometrem a krásnými kontrolkami.

Měl jsem u nás v podniku možnost plechy mořit v kyselině, takže jsem toho využíval a často, někdy i každý rok jsem svoji lásku stříkal na jiný odstín červené. Ani jednou na modrou nebo podobně. Naučil jsem se dělat štětcem s dlouhým vlasem zlaté pásky a tak jsem si hrál. Byla to nádhera. Ten zvuk na volnoběh, kdy se klikovka jen tak pomalinku převalovala a z doutníků vycházelo pomalé Bum, ,Bum Bum, , Bum.

V té době (kolem roku 1970) bylo motocyklů poměrně málo, a tak jsem samozřejmě jako správný kluk machroval před kočkami. A fakt to zabíralo, často jsem si některou provezl. Oblečení se nenosilo jako dnes, jenom přilba, rifle, tričko a tenisky. Zkrátka, byl jsem frajer.

Tak jsem si na moji Jawičku zvykl, že jsem jezdil v létě, v zimě, horku či dešti. Bez ní ani krok. Pěšky jedině na pivo.

S kámoši co měli motorky, jsme si v pátek řekli jedem do Čech a do hodiny jsme jeli. Pořídil jsem si za motorku přívěs PAV, kde vlezlo vše potřebné včetně lehkého stanu.
Oni měli ČZ 175 a já jediný tuto 250. Bylo sranda pozorovat, jak oni měli vysokoobrátkové Čezety přehřáté, až se nad nimi vlnil vzduch, ale já na svoji pomaloběžné 250 úplně v pohodičce.
Když jsme se v neděli z výletu vrátili a postavil jsem svoji mašinku ve sklepě na stojan, zavládlo takové důvěrné ticho. Několikrát jsem ji pohladil od paraboly až po sedlo a poděkoval. Dokonce jsem jí dal i pusu na sedadlo. Za to, že mne nikdy nezklamala byla moje největší kamarádka. Často jsem míval v očích slzy. Tak jsem ji měl rád.

Pak přišla rodina, děti a motorka šla k jinému majiteli. Nahradil ji Žigulík, pak další a pak ještě další. Na motorku jsem skoro zapomněl. Život utíkal a až teď, v 66 létech mne to chytlo znovu. Z ničeho nic. Pořídil jsem si pro nový moto příběh Kawasaki ER 5. Už zase chodím do garáže a začínám ji hladit po sedadle. Doufám, že s ní prožiji stejně krásné chvíle jako v mládí s mojí vymazlenou Jawičkou 353. Už se těším jako kdysi ten 17-ti letý kluk.