Yamaha FZR 1000 (1991)

Počátkem devadesátek byla snem každého, kdo jen trochu zavadil o motorky. Její dobrácký kukuč klamal tělěm a spoustu mladých kluků tiše a rychle dovedla na cestu poslední... Legenda, andělská mrcha, Yamaha FZR 1000 EXUP.

Více fotografii

Výška jezdce: 176 cm

První dojmy - Už ve chvíli, kdy jsem poprvé zabrousil mezi devadesátkové Superbajky a začal se pídit po skvostech té krásné doby, bylo mi několikrát nezávisle řečeno, že tahle motorka je prostě nejvíc, co se tehdy dalo pořídit (na západě pochopitelně). Měl jsem pro ni slabost už jako prcek. Její, naoko dobrácký vzhled ve mně vždycky evokoval pocit, že se na ní nemůže nic stát. Jen do doby, kdy jsem o ní po létech začal slýchat pekelné historky.

Recenze

A zrovna ve chvíli, kdy jsem se konečně rozhoupal a chtěl pro ní vyrazit, zaseklo se ostří sekery, jménem FZR 1000 jen těsně vedle. Týdny jsem se za tou červenobílou kráskou mlsně otáčel a hltal ten tichej litrovej song. Den předtím jsem se s tím klukem cestou z práce zdravil, shodou okolností velmi blízko místa, které jemu, i jeho spolujezdci změnilo bezstarostný mladický život na život invalidní. Začal jsem věřit, že na těch historkách opravdu něco bude. Jenže o to víc jsem si tu andělskou mrchu chtěl zkusit. Nedala mi spát. Myslel jsem na ní dnem i nocí, než padlo konečné rozhodnutí. Pořídil jsem, zkusil jsem, nezkrotil jsem a naše cesty se zase velmi rychle rozešly. Najeli jsme spolu jen něco přes 500 kilometrů. Z oněch pár kilometrů jsem si odnesl jediné a nejdůležitější – pokud chceš na téhle motorce přežít, nevyplácí se jí podcenit.

Zřejmě to dobře věděli i všichni její majitelé v Německu. Poslední, kterého jsem měl možnost poznat, ji pořídil od svého bratrance, ten zase v 90. létech od svého tchána. Prakticky se tedy nikdy nehnula z jedné rodiny a bylo to na ní vidět. Vypiplaná a čištěná kartáčkem na zuby dělala svému poslednímu majiteli radost dlouhých 15 let, kdy spolu (soudě dle fotek, které mi u ranní kávy se zamlženým pohledem servíruje), procestovali většinu Evropy. Paradoxně mu kariéru motorkáře ve skoro 70. letech ukončil pes na vodítku, který mu utrhl rameno a posléze doktor, který další bezstarostné jízdy v jedné stopě jednoznačně zakázal pod hrozbou doživotního trestu s ramenní bandáží. Mám rozporuplné pocity, když se slzou v oku naposledy hladí sedačku motorky, kterou už nikdy nebude moci projet. ,,No, aspoň jsi přežil,“ povídám si v duchu, když utahuju kurtny na přívěsu...

Po příjezdu domů začínám tlačit kalendář, zatímco v místě jejího původního bydliště nedaleko holandských hranic klepalo jaro na dveře, u nás se o slovo hlásí sníh. První testovací jízdu proto odkládám na neurčíto. Zima naštěstí již několikátý rok za sebou stojí zahovno, proto už někdy v půlce února olizuje teploměr patnáctku, sluníčko nakrátko vysuší louže a já stojím před legendou s nelehkým úkolem, a to ve zdraví přežít první jarní svezení. Je to už pár týdnů, co jsme si spolu udělali povánoční radost a teď se má ukázat, jestli to vlastně s touhle Yamahou dovedu. Všechny ovladače jsou jinak, sytič se ovládá táhlem z levého boku motorky, přepínač rezervy je tak nějak divně v levém krycím plastu, ani nevím, jestli je teď ve správné poloze. Potit se začnu ve chvíli, kdy otočím klíčkem doprava a na palubovce je tma jako v Chánově o půlnoci. Ve chvíli, kdy už zoufale hledám, který klíček pasuje do krovky, abych sundal sedačku a zkontroloval zaručeně novou AKU, přejedu okem pravé řídítko a všimnu si asi tak metr dlouhého a metr širokého červeného tlačítka, jasně přepnutého do polohy OFF. ,,Ty Německej dědku!“ Odplivnu si, když si vzpomenu, že to byl právě poslední majitel, kdo motor tímhle způsobem naposledy před naložením vypínal. Od doby, kdy jsem si před lety, ještě na třiapůli, tuhle červenou píčovinu omylem přecvaknul a pak v prachu cesty, v 50 stupňovým vedru za dvě hodiny ten českej kepl skoro do šroubku bezvýsledně rozebral a zase složil, tlačítko zásadně nepoužívám. Rozumím tomu, že přesně 50% motorkářského národa nyní mé články zavírá a navždy maže... Nicméně po předchozích zkušenostech jsem si na tlačítko nakonec vzpomněl a po přepnutí do správné polohy se nejen rozsvítí kontrolka neutrálu, ale i čerpadlo někde uvnitř té masívní plastové hmoty ožije, nažene 100 oktan od Vervy do karburátorů a vyřeší mé obavy, jak dlouho zase budu zbytečně točit motorem, než do něj nějaké to palivo přes kilometr zpuchřelých hadic doleze (viď, ZXRko, ty svině). Yamaha si po cvrnknutí o startér naskočí, jakoby dva měsíce v mrazivém stání byly pro starou babku jen příjemným odpočinkem. Pro mně je okamžitým postřehem hlavně to, že, ač je FZR se svými 150ti poníky bezkonkurenčně nejsilnější hovado v mé skromné stáji, dělá kolem toho rozhodně nejmenší kravál. Tohle nejen nevzbudí celou ulici, jako VFR, ani nejbližší sousedy, jako ZXR, ale ani synka, spícího v kočárku hned vedle. Po stažení sytiče a ustálení otáček na volnoběhu si spokojeně a hladce vrní skoro jako sousedův Auris. Teď jen zjistit, jestli je to dobře, anebo zatraceně špatně...
Na první dotyk je to kus železa. A taky obrovká hromada plastu. Už tak dost široký Deltabox, do kterého je napříč uložený řadový litrový čtyřvál, navíc ještě rozšiřují masívní plastové bočnice, za které si pohodlně ukryje kolena i mnohem větší řízek, než jsem já. Sedlo je vyrobeno z už napohled uklouzané lesklé kůže a měkoučké jako dědečkovo křesílko. Řídítka jsou dost široká a celkově připomíná poloha za nimi spíše nějaký cesťák. Díky široké stavbě motorky má sice člověk pracovní polohu trochu jako šlapka, ale celkově se na ní sedí vlastně příjemně a přirozeně. Rozhodně to nemá nic společného s drtičem koulí, jménem ZXR. V přesvědčení, že to nakonec asi půjde, řadím s jemným klapnutím zajedna, spojka jde překvapivě lehce, rozjezd je plynulý a celá tahle údajná bestie se dá do pohybu zlehka a tiše, že si je člověk ihned jistý, že ji má pevně v ruce. Chvíli se potloukáme městem a výfuková klapka EXUP zřejmě plní svoji práci i po létech dobře, neboť i kolem 2.500 otáček se karburátorové FZRo nechová nijak uskákaně. Kousek za městem se silnice konečně začne klikatit, asfalt je tady kupodivu pěkný, navíc vyhřátý prvními letošními hřejivými paprsky, tak člověk nemá strach trochu přidat. První překvapení přijde kolem stovky, kdy se poprvé pokusím hledat v pětikvaltové skříni šestku a ona tam skutečně chybí! No nic, vystačíme si bohatě asi i s pěti kvalty. Po pohodlném projetí prvních zákrut přichází s přibývajícím adrenalinem i chuť zkusit si s tím heftem přeci jen zakroutit malinko víc. Minimálně polovina ze stopadesáti oslů měla do téhle chvíle volno, podřazením na trojku a otočením nadoraz se konečně proberou. Předjíždíš kamion, druhej, FZR rázem letí krajinou jako šíp, ale za řídítky to zatím nikdo nepoznal. Zvuk motoru je pořád na úrovni sousedova Aurise, za širokou maskou je jen minimální turbulence, Deltabox rychlé zatáčky žehlí jako manželčina zbrusu nová Rowenta a mně tou dobou v hlavě letí myšlenky, že jestli je tohle 150 koní, tak jsem asi kosmonaut. Vždyť i podstatně slabší VFR zrovna v těchhle místech letí skoro 200 a tohle sotva … aha… tyvole 240 ... Hlava najednou usilovně přepíná do nouzového režimu a přemýšlí, jak mohlo dojít k tomu, že teď letíme asi tak o stovku rychleji, než jsem si doteď myslel. A v tu chvíli mi dojde ta záludnost. Bestiálnost týhle potvory je v tom, že svou dokonalostí člověka absolutně odřízne od varujících vjemů. VFR v téhle rychlosti řve jako píchlá svině, ZXR vibruje, řve jako pila a v zatáčkách se vlní jako chřestýš. Ničím takovým tahle stará Yamaha nevaruje. Pluje krajinou rádoby bezstarostně, přitom v ní tiše tikají hodiny s odpočtem. Odpočítávají okamžik do chvíle, kdy bude mít každý metr brzdné dráhy cenu zlata a každý kilometr v hodině navíc bude rozhodovat o počtu drcených kostí. A zrovna brzdy se nepředvádí v úplně dobrém světle. Nástup brzdné síly je slušně řečeno mdlý, uprostřed už jsou žhavé desky zvadlé jak svatební kytice při rozvodu. Ono ani roztroubené Pendolino nezastaví zrovna na pětikoruně. FZR je kurevsky rychlá, lehce ovladatelná a zároveň pěkně těžká a tvrdohlavá svině. Cestou zpátky stavím u řeky a vstřebávám první dojmy. Při pohledu na zadní gumu nechápu, že na motorce, kterou sedlám dohromady asi tak 30 minut nemám ani milimetr poserproužku. A to se rozhodně nepovažuju za nějakého střelce a své ego si obvykle hýčkám asi jako stoletá důchodkyně. Tu poslední půlhodinu jsem se pohyboval na ostří nože, aniž bych o tom vlastně měl tušení. Zbytek cesty domů už si tolik neužívám, oči často sjíždí k tachometru, hlídám se a i tak se chvílemi musím dost krotit a násilím se házet do klidu. Začínám tušit, nebo možná v té chvíli už vím, že tahle láska nebude trvat dlouho. Alespoň prozatím nechci být ani dárcem orgánů, ani přispěvatelem bodového systému. Na čtyřech kolech taky dodnes upřednostním radši Mazdu MX-5 před Porsche 911, právě z důvodu, že Mazda, na rozdíl od Porsche, umí být zábavné auto i při jízdě padesátkou. Stejně je to bohužel i s FZR v porovnání s ostatními stroji v mé garáži. Ještě, než ji doma postavím na pekelně krátký boční stojan, místo očekávané ódy na výkon už si v hlavě formuluji důvody, proč se jí tak rychle zbavuji. A že bych se snad jednou rád dožil třeba i vnoučat, je dost pádný argument...
Trochu nepříjemným překvapením pro mě záhy je, jak mdlý je o tak krásnou a velmi zachovalou motorku na hranci veteránského věku zájem. Po půl roce inzerování, uprostřed parného léta beru zavděk prakticky prvním skutečným zájemcem, který mě, jak se nakonec ukazuje, přijel vlastně jen přesvědčit, že mi dělá odkoupením tohoto vraku na sklonku života za mrzký peníz, v podstatě laskavost. Mávnu nad těmi pár tisíci rukou, zámávám odjíždějící dodávce a jsem vlastně rád, že jsem to celé přežil.