Suzuki GSX-R 750 (2011)

Tak jako loňský rok i letos jsme se vypravili na Šumavu. Loni to bylo do motoškoly u Pepy a letos? Opět za Pepou, ale jen na pozdravení a okouknutí, jak vypadá výuka, když nesedíš za řidítky. Tentokráte budu jednotlivé kapitoly dělit na dny, aby toho nebylo najednou moc.
Ale popořadě.
Odjezd naplánovaný na sobotu a cestou jak už to u nás bývá trochu zájmových bodů na cestě.
Jako první bod, Vojslavický most přes řeku Želivku, je to snad jediný dvoupatrový funkční most u nás. Zajímavé místo.


Druhé námi navštívené místo byla zřícenina hradu Borotín. Velice pěkná a výborně dostupná zřícenina, hned vedle je možné navštívit kavárnu, která je součástí velkého statku, který majitel upravuje i k ubytování. Krásné, pohodové místo. I když jsme schytali pár kapek a vlastně jsme jeli po hranici dešťových mraků, tak jsme ten den vůbec nezmokli. Hodně divný v našem případě

Další bod zájmu byl kamenný viadukt Božetice. Most je velice dobře schován v okolním porostu, takže při příjezdu k nejbližšímu sjízdnému místu, kde zdarma parkujeme není vůbec vidět, takže k němu jdeme cca 300m pěšinou, kde se most najednou vyloupne. Dokonce z oblouků visí malé krápníky, či jak se tomu říká...


Stádlecký most, další puntík na mapě, který navštěvujeme. Provalené místo, třeba jako plynárna Pěkná stavba lehce se houpající...


Zřícenina hradu Dobronice nás čeká po Stádlečáku. Parkujeme pod hradem, zdarma, k němuž se musíme vyšplhat. Ještě než ukurtujem helmy a bundy k motorkám, tak nám zpříjemní chvíle pár podnapilých vodáků, naštěstí jsou v pohodě a po chvíli si jdou po svých. Výšlap cca 300m do kopce když už se tam vyškrábete, tak zjistíte, že je zřícenina zavřená pro veřejnost z důvodu bezpečnosti. Taky to mohli napsat dole Tak jdem kousek podél hradeb a vracíme se k motorkám.


Posledním cílem před ubytkem je hrad Choustník. Parkujeme na boční cestě a vydáváme se k hradu pěšky do kopečka lesem. Asi 700m. Jenže už dole se dozvídáme z informační tabule , že hrad je jen do 17.00 hod. otevřen. No je asi kolem pátý, takže se jen projdem v domnění, že se dostaneme alespoň na nádvoří. Bohužel. Nevadí stavíme se jindy. Je to kousek.

Teď už jen ubytování.
To je zajištěno v penzionu U Růže v Sezimově Ústí. Po příjezdu na penzion nás čekala velice milá obsluha, ale to bylo asi tak vše. Pokoj (velice malý), ač celý penzion je nekuřácký, tak smrděl po cigaretách. Když jsme to reklamovali, tak nám bylo přislíbeno druhý den, že to napraví. Sliby chyby. No nic bylo teplo, tak jsme to vyvětrávali každý den. A dalo se to přežít. Rovněž slib, že můžeme zaparkovat motorky pod pergolou se jaksi minul účinkem.