PROFIL MOTORKY

Jawa 250/353 Kývačka (1957)

Aktivní Profil uživatele

Vlastník Jenick
Vloženo 15.3.2020
Aktualizováno 15.3.2020
Zobrazeno 2 744x
HODNOCENÍ PROFILU OD 45 UŽIVATELŮ
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
  • 9.9

Popis motorky


Ve své době nadčasová, slavní světoví konstruktéři nám ji tehdy mohli závidět. Celý národ ji zná, půlka národa ji kdysi vlastnila, nemalá část národa ji má dodnes… Jawa 250, lidem, pro který byla stvořená, láskyplně přezdívaná Kývačka.

Více fotografii

Výška jezdce: 176 cm

První dojmy - Přezdívku si získala díky hlavnímu rozdílu od svého předchůdce, Péráka, a tou byla zadní kyvná vidlice. Pracující lid si žádal zaslouženého komfortu a ten nový model od Jawy v roce 1955 skutečně přinesl. A nejen komfort. Poloautomatická spojka, umožňující plynulý rozjezd i bez potřebného grifu při práci s ruční páčkou, zvýšený výkon spolehlivějšího motoru, moderní ergonomičtější tvary i posez předurčoval novou Dvěapůli k úspěchu. A ten se záhy dostavil. Jawa 250 nadchla i ve světě, a to nejen v té jeho východní části. To, že se do pár let kormidlo dějin tím směrem stočilo a nasměrovalo Týnecký zázrak nenávratně ke dnu, to už je jiný, dosti smutný příběh.

Recenze

My se uklidníme faktem, že mezi léty 1954-1962 opustilo brány závodu skoro 1,5 milionu nádherných Kývaček, mířících do bezmála 120 zemí světa! A tak není žádná náhoda, že si jedna našla cestu k naší rodině hned v roce 1955 a další pak, vcelku nedávno, dalekou oklikou přímo ke mně…
První exemplář koupil děda téměř před 65 lety, jako tehdy jediné vozidlo do rodiny. Na auto prostě tenkrát nebylo a dopravovat čtyřčlennou rodinu kamkoli v jedné stopě bylo vlastně stejně přirozené, jako dnes pro nás jezdit autem. Ono, co se týče prostoru, v takovém soudobém Fiatu 850, nebo Spartaku, toho prostoru také mnoho nezbývalo… A tak, díky tomu, naštěstí dodnes můžeme od rodičů poslouchat příběhy o rodinných výletech ve čtyřech lidech na jedné motorce po hradech a zámcích, po houbách nebo borůvkách, zkrátka všude, kde se dalo. A zároveň obdivovat to, že dopravní prostředek, který má tohle všechno na svědomí, dlí stále v provozuschopném stavu doma v garáži, vždy připraven na zasunutí bošáku předvést, co bylo v roce 1955 modernou. Nad naší dvěstěpadesátkou jsem se už několikrát zastavoval se svrběním rukou k nějaké menší renovaci, léta nepřetržitého provozu se na ní podepsala opravdu řádně, jenže aura stavu, v jakém ji dlouhá léta provozoval děda, mi nikdy nedovolila víc, než opatrně vyměnit svíčku, nebo vyčistit karburátor.
Krásná sice už asi nikdy nebude, ale toho starého kouzla, kdy se ke každému škrábanci, nebo důlku v kapotě, váže rodinný příběh, ji prostě nemám to srdce ji zbavit.
I z toho důvodu jsem se začal poohlížet po Jawě velmi podobné, konečně červené, jejíž dávný příběh nebudu znát a napíšeme si na čistý list příběh zcela nový, náš, společný.
Romantický pohled na věc se bohužel záhy vytratí v realitě dnešní poptávky a nabídky. Říci si za zrezlou, nefunkční motorku, kterou jsem před deseti lety vyměnil s Frantou za karton Startek 50 litrů, to chce buď odvahu, nebo nehoráznou drzost. Ani jedno ale většině dnešních překupníků bohužel nechybí a tak má slušný člověk po obvolání několika inzerátů chuť na chvíli obejmout mísu a na všechno raději zapomenout.
Znechucen místními vykuky a jejich ,,kolik dáš“ jsem na Kývačku skoro rezignoval, až se jednoho dne objevila láska na první pohled. Na několika nekvalitních fotkách se zdálo být vše, kde má. Spínačka v nádrži, otevřené sání, pár věcí chybí, no ale za ty peníze to stojí. Jediný zádrhel-stojí na francouzských hranicích… Nopanejotyvole, to bude zase výlet!
Po telefonu pán stařík a sympaťák, vše domluveno, motorka je bez lanek, karbecu, baterky, v nádrži bordel a prý běžela naposledy v roce 2007. Takže zajíc v pytli jako prase. Nicméně věřím, že nebude tak zle, skáču do auta a po pěti hodinách stojím v zahrádkářské kolonii uprostřed hlubokých podhorských lesů na pomezí Německa a Francie. Vstříc mi vychází chlap odhadem 65-70 let, okamžitě tykačka, pozvání dál, nabídka kafe a něčeho k zobnutí, prohlídka zahrádky a pak šup do garáže a já si dnes poněkolikáté doslova sedám na prdel… Tady, hluboko v západním sektoru na mně dýchne Týnecký duch. Uprostřed dílny, čisťoučké jako sklo, která je vlastně zároveň kuchyní i obyvákem, se to hemží důkladně známým českým harampádím. Po stěnách, na policích i na zemi všude leží něco, spojené s našimi motorkami. A uprostřed toho nádherně zrestaurovaná Konopnice a hned vedle rozpracovaný Bizon. Notyvole kde jsem se tady vzal… Od majitele se dozvídám, že v životě neměl jinou motorku, než Jawu. Narodil se v roce 1937 (můj odhad věku tedy dost selhal) na hranicích Indie a Pákistánu německému otci a pakistánce, svoji první Kývačku sedlal ještě v domovině, než se v 70. letech natrvalo usadili v Německu. Láska k Jawě mu zůstala, a tak si na běžné ježdění pořídil tehdy dostupnou 350tku Bizona, na kterém, dokládajíc zarámovanými obrázky na stěně, projel Evropu od severu na jih a od západu na východ. V roce 1995 prý s motorkami seknul, vše prodal a užíval penze. Ovšem jen do chvíle, kdy mu jeho kamarád nabídl v roce 2007 Kývačku, jako dekoraci do obýváku.
V tu chvíli se na scéně objevuje můj stroj. V roce 1991, po otevření hranic, opustila má Kývačka brány tehdejší ČSR, aby si z ní Německý podnikatel udělal penzijní spoření. Nastřádal jich do své smrti údajně kolem padesátky. Na žádné z nich prý nikdy nejel. Na sklonku života je celkem výhodně prodával, až mu doma zbyla poslední, kterou, jako nepojízdnou a nekompletní nabídl za symbolickou cenu kamarádovi, milovníkovi všeho českého.
A nevědomky spustil v kamarádovi, tehdy čerstvém sedmdesátníkovi, druhou Jawí mízu. Místo do obýváku, putovala moje Jawka do dílny, kde se do šroubku udělal motor, proběhla repase většiny pohyblivých součástí a zanedlouho byla Kývačka po skoro třiceti letech opět na silnici! Výkon a zvuk byl ale pro někoho, kdo strávil život na 350tce trochu zklamáním, takže skončila záhy znovu odhlášená pod plachtou v koutě, zatímco už si to majitel, nabitý novou chutí, hasil ve svém VW Caddy na jih Rumunska pro Konopnici. O tom, jak její renovace proběhla, jsem se mohl přesvědčit na vlastní oči a musím uznat, že i v německu se občas najdou ruce, které ještě něco umí. Při vyprávění o cestě do Rumunských hor jsem se malinko zastyděl při vzpomínce na můj příjezd, kdy jsem si odfrknul nad pětihodinovou únavnou cestou z Čech. A tím jsem si nevědomky řekl o historku, jak si loni na podzim majitel s kamarádem překladatelem jen tak zaletěli do Tallinu, aby si od Estonských hranic s Ruskem domů PO OSE dovezl milovaného žlutého Bizona (pán ročník 37, víme).
Hltám jeho vyprávění plnými doušky, až bych nakonec snad zapomněl, proč jsem se sem vlastně vydal… plachta v rohu čeká. Po odkrytí mi dnes už poněkolikáté padá brada. Dvěapůle je nejen v původní barvě, ale i s původními chromy na nádrži a na většině dílů jsou v krásném stavu i zlaté linky… nasucho polykám. Vzpomenu si na vraky, které mi za trojnásobek ceny nabízeli překupníčci v čechách a chce se mi nahlas smát. Pro jistotu si zkusím prošlápnout nakopávačku a nasucho se prořadit rychlostmi, za tu cenu stále nevěřím tomu, že by bylo vše, jak má být, že někde nečíhá dobře zakopanej pes. Nicméně až na chybějící lanka a baterku neshledávám žádný další problém. Ještě jsem se smutkem obeznámen se špatným stavem ložisek v předním kole. Když na to odpovídám, že sada ložisek včetně prachovek u nás vyjde na necelých 8 éček, tváří se ještě smutněji… Příjemně strávené odpoledne pomalu končí a je na čase vyrazit k domovu. Cestou dvakrát stavím na pumpě a pokaždé se u motorky vytvoří zástup kamioňáků. Rumun, Maďar, Lotyš, Slovák, Estonec…mezi sebou si nerozumí ani slovo, ale jak jeden řekne Jawa, všichni kývou a melou si každý svou hatmatilkou příběhy o tom, jak ji kdysi taky měli. Chvíli stojím opodál, žeru klobásu, pozoruju tohle bizarní divadlo a nechávám je si tu chvilku užít. Uznávám, že tohle se Vám s Hondou VFR nestane…
Hned na druhý den vezmu útokem jawáckej eshop, za bratru patnáct stovek nakupuji všechno potřebné, včetně baterky, sundám nádrž, kterou proženu horkou kyselinou tak, že se po pár hodinách uvnitř leskne jak psí kulky, naliju benzín, čerstvě vyčištěný karburátor se v pohodě přeplaví, vyměním preventivně olej, vše nastavím, zapojím a v očekávání problémů otáčím klíčkem. Kontrolka neutrálu svítí, nicméně po prošlápnutí na svíčce tma. Tak a je to tady! Zakopanej pes vylezl… Chvilku přemýšlím… přestavit zase po letech mozek na Jawácký myšlení trochu trvá, ale pak léta nepoužitá Jawadiagnostika v hlavě přeci jen pomalu naskakuje. Lehce smirkem pohladím kontakty kladívka a zkusím znovu prošlápnout. Namodralá jiskra, kterou my všichni garážoví ladiči tak rádi vidíme, mi dává naději, že ono to snad nakonec fakt pojede. Hned na první ostrý pokus mi nakopávačka vrací zpět pěknou šlupku, komprese teda problémem asi taky nebude. Do druhého šlápnutí už se položím trochu víc a po krátké sérii náhodných detonací se motor po dvanácti letech spánku v oblaku modrého dýmu rozběhne, jakoby běžel naposledy včera…
Výfuky už svým vzhledem naznačovaly, že pamatují i lepší časy, nyní je to možné ověřit i poslechem, uvnitř toho k tlumení asi moc nezbylo, ale vzhledem k tomu, že do budoucna stejně pořídím rybiny, příliš mně ten hromový projev nemrzí, možná pro tuhle chvilku spíš naopak. Nejde odolat. Kvapem dofukuju kola a šup na silnici! Na hlavu narážím kokosku, frajerské brejličky a jede se! S mohutným přepočítáním zubů řadím zajedna, levý kotník už na bitvy s Týneckým soukolím dávno zapomněl, proto ten nezvyk. Nicméně po pár stech metrů si vzpomínám. Kvalty jsou strašně krátké, na jedničku to jede snad krokem, ve třiceti už si to spokojeně rámusí na čtyřku. Sotva si po prvním kilometru začnu konečně připadat jako king, motorka postupně začíná ztrácet výkon a cukat... a je ze mně rázem zase vyplašenej junák. Hlavou mi šrotuje, na co jsem asi tak mohl zapomenout. Kohout otevřený, benzín tam je, dobíjí to, svíčka nová… postupně docukáváme po krajnici s vidinou tlačky domů, než se v hlavě dostane konečně ke slovu starej Jawista, bouchne mně do čela a poradí otevřít sání, které bylo do teď zavřené. A je to, ostuda zažehnána! Jawka radostně zavyje a posilněná přívalem čerstvého vzduchu vyráží kupředu. Otevřením filtru se kravál od motoru ještě zvyšuje a vést tohle mezi činžáky takhle večer je tak trochu na hraně. Nicméně ohlasy hlediště jsou veskrze pozitivní. Většina lidí se otáčí, děti mávají, důchodci zastavují zamačkávajíc slzu, tenhle starej červenej kus pochromovanýho železa prostě budí emoce. A to i za řídítky. Člověk tady musí být tak trochu strojníkem a vlastně celou dobu bez přestání vyhodnocuje, co jednotlivé zvuky, které stroj pod ním vydává, znamenají. Zatím nic neobvyklého, takže za sebou pomalu necháváme město a z docela pěkné silnice konečně odbočujeme na cestu, kde je Kývačka doma, a tou je rozbitá okreska. A je to znát. Na ostatních motorkách se těmhle místům vyhýbám, v živé paměti ještě mám, jak mi tady nedávno VFRo nakopalo jednou ranou koule i prdel. O tom, jak se tady jede na ZXR ani nemluvě, zatímco Kývačka si plave jakoby půl metru nad asfaltem. A najednou si to tady neskutečně užívám. Pole střídá les, vůni borovic střídá vůně čerstvě posekané louky, výmol na silnici střídá záplatu. A nad tím vším pluje v oblaku modrého dýmu s prskavým lomozem 60 let starý kus oživlého železa. Rychlost zřídka překročí sedmdesátku, díky minimálnímu provozu je úplně jedno, že v rozklepaném zrcátku absolutně nic nevidím. Díky tomu, že člověk nemusí řešit, jestli se vejde do následující zatáčky a kdy by bylo ideální začít brzdit, aby člověk dokonale pod plynem ze zákruty zase vystřelil, zbývá spousta času k pokojné meditaci. Houpavý podvozek a pohodlný posez postupně otupí smysly a myšlenky se odeberou k tomu, že přesně tohle asi zažíval i děda, tehdy vlastně skoro v mém věku. Najednou je snadné podívat se na svět jeho očima a vrátit se do roku 1957. Cesta je podobná, možná i horší, provoz minimální, aby ne, když má na vesnici auto možná tak starosta. Nebe je modřejší, to jedno TU-104 ho nedovede zmalovat tak, jako stovky Airbusů a Boeingů, které ho křižují dnes. Blížíme se k vesnici. Před domkem s oloupanou omítkou sedí pod suchou švestkou na zápraží babizna v zástěře a nad tím kraválem vztekle lomí kostnatýma rukama. Na malé návsi u zabahněného rybníčku houpavě kráčí přes cestu sněhobílé husy, malinko ubereš, ale i tak mezi nimi vykroužíš elegantní myšku skoro padesátkou. Děda s dvoukolákem, vrchovatě naloženým senem se nad tím manévrem uprostřed kroku zastaví a uznale se za tebou točí, dokud mu nezmizíš z dohledu za nedalekým stavením. Před dalším domkem skáče několik dětí panáka. Naboso… Když tě zahlédnou, nadšeně křičí a zdraví tě máváním špinavýma ručičkama. Pozdrav jim oplatíš a sklidíš za to náležitý aplaus. Stále s úsměvem na rtech míjíš poslední přikrčenou chalupu, vlevo za vesnicí zrovna v oblaku prachu obrací seno Zetor pětadvacítka. Trochu zpomalíš a sleduješ ten stroj při práci. Opojná nasládlá vůně sena je cítit až sem. Najednou se periferně zleva vynoří modrý kus plechu a s tebou zamává poryv větru. Frajer v tédéíčkovým Passatu nemá čas na tvé rozjímání. Honí prachy, triko, nebo bůhvíco ještě a nehodlá se tu zdržovat za nějakou starou jebkou. Mihne se kolem tebe, div tě nenatlačí do škarpy… Jeho zrcátko míjí tvůj loket snad o centimetry. Návrat do reality dneška málem pěkně bolel nejen Tvého ducha, ale i tělo.
Kouzlo okamžiku je pryč, smazal ho pitomec, kterej by tě kvůli ušetřené sotva minutě klidně zabil. A najednou zalituješ doby, do které ses narodil. Dneska sice máme všechno, na co si vzpomeneme- jídla plné regály, domy, televize přes celou stěnu, bazény, nejbližší válečnou oblast 3 hodiny daleko… letadlem…
Na tenhle první pohled si dovedu představit, že by s námi naši dědové okamžitě měnili. Než by jim po chvilce došlo, že přes veškeré dnešní vylepšováky nám na všechno chybí čas. Asi by se hned podivili, že neznáme vlastního souseda, jak taky, když nás dělí 2 metrová betonová zeď. Vidíš ho jen ráno, když se otevře brána a on vystřelí vstříc městu v novým bavoráku. Děti dneska neskáčou panáka. Proč taky, když je toho na instáči tolik k probrání. S lidmi, které možná ani nikdy neuvidí. Když nás děti naserou, pošleme je na kroužek, ať máme ještě chvíli na práci, do večera je potřeba ještě někoho podojit, manželka by totiž taky ráda bavoráka… Sousedka ho přece má…
Tohle ti nyní běží hlavou. Sklesle pokračuješ dál po klikaté silnici, ale cesta je najednou jiná, už si nic z toho neužíváš. Ze zpětného zrcátka už prakticky nespouštíš oči. Co kdyby se zase objevil nějakej ,,podnikatel.“ Hlavně už být v pořádku doma. Vracíš se na hlavní silnici a tvá cesta se stáčí zpět. Ironií osudu po chvíli míjíš modrého Passata… u stojanu na pumpě. Ten idiot ještě ani nevylezl z auta. Aha, on drží u ucha telefon… Představa, že tě někdo zprovodí ze světa kvůli ušetřeným 20 vteřinám, které nakonec provolá na benzínce ti zvedne žaludek. Něco bys mu nejradši ukázal, ale z důvodu zachování důstojnosti na takhle starém stroji se tomu ubráníš. My, motorkáři, je jedno, jestli zmrzlináři, chopperisti, nebo veteránisti musíme umět být nad věcí. Na každého z nás občas někde číhá takový Passat.
Dojedeš domů, nacvičeným pohybem, který se prostě nezapomíná, zlehka hodíš Kývačku na stojan, malinko odstoupíš a kocháš se tím obrazem. Dívá se teď na tebe tak trochu smutným pohledem. Oba víte, že do dnešní doby už nepatří. Ostatně stejně jako všechny designové skvosty padesátých let, Tatra 603, Pionýr 550, nebo třeba L200 Morava. Na všechny je dnes krásný pohled, jen jejich doba už dávno zmizela v nenávratnu.
My všichni taky jednou zmizíme, otázka je jen, jestli nám to bude po 70 letech života taky takhle slušet…

Nejnovější komentáře

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.
Bud
Bud napsal 07.11.20 v 23:20 10b.

Fajne..

Metal_Heart
Metal_Heart napsal 07.11.20 v 19:24 10b.

Tak to je bomba článek, přečteno jedním dechem
Motorka taky super, hlavně ten příběh

Davcoun
Davcoun napsal 27.08.20 v 15:42 10b.

Parada :)

Mercurio
Mercurio napsal 02.07.20 v 07:59 10b.

Zdravím. Velice poutavě napsáno! Pro úspěch jsem si čtení zopakoval. Sepiš své motopříhody do knihy a máš hnedka jednu prodanou! Dal bych klidně i 110bodů,kdyby to jen šlo...

Marty68
Marty68 napsal 25.05.20 v 22:06 10b.

Toto je nej recenze na motorku , jakou jsem kdy četl.
Fandím a smekám...
Ať se hodně daří!
Mimochodem - nádherná motorka.

Více komentářů



renocar_duben
Objednat reklamu
TOPlist