PROFIL MOTORKY

Jawa 50/20 Pionýr (1978)

Aktivní Profil uživatele

Vlastník Jenick
Vloženo 19.1.2020
Aktualizováno 19.1.2020
Zobrazeno 1 811x
HODNOCENÍ PROFILU OD 21 UŽIVATELŮ
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
  • 10

Popis motorky


Zjara zažíval krosy v lesních bahnech. Léta trávil na koupalištích, občas v nich i brodil. Na podzim dostával na frak v čerstvě zoraných polích. V zimě létal přes hromady posypové soli. Poznal vedra, sněhy, deště, šílené mrazy.

Více fotografii

Výška jezdce: 176 cm

První dojmy - Čistě matematicky jsme spolu objeli třetinu zeměkoule. Prakticky se nikdy nepodíval za hranici okresu. Můj věrný. Pionýr s velkým P. Moudro mé mámy znělo ,,celá léta jsi dělal všechno proto, aby ta motorka nevypadala tak, jak měla, a teď najednou jí pracně opravuješ, aby zase vypadala jak předtím“. Kroutí nad tím hlavou a odchází. Co na to říct? Má pravdu… Jen mi to měla říct před 20 lety. Mohla mi tím nějakou kačku ušetřit. Jenže tenkrát by s těmi argumenty u puberťáka asi moc nepochodila. Navíc v té době toho Pionýra dvakrát v lásce neměla. Nechal jsem si ho totiž dovézt potají. Od jejího bráchy. Ve dvanácti letech. Já bez papírů samozřejmě. A neměl jsem ho čím zaplatit…

Motorku bych doporučil pro - Dědek rybář, dědek zahrádkář, dědek opravář

Doplňky na motorce - Zrcátka, na která jsem byl ve 13 letech náležitě hrdý

Recenze

Co se dělo, když se strýček s fichtlem najednou zjevil za vraty, by bylo na dlouhé vyprávění. Co já jsem musel všechno slíbit… Nakonec se prořekla, že mi tajně šetřili na Simsona… A já idiot si na vlastní pěst pořídím zelenýho fichtla… A k tomu se ten vehikl hned hodinu po strejdově odjezdu vlakem domů posral, a to zrovna ve chvíli, kdy jsem ho chtěl potají poprvé aspoň kousek projet.
Náš společný příběh začal ale už o nějaký měsíc dříve, a to návštěvou babičky, kde měl strejda svou garáž. Tam nám tenkrát předváděl svoji čerstvě pořízenou černou 350tku Kývačku. Než ji pořídil, jezdil do práce na zeleném Pionýru, kterého si chvilku po revoluci vykoupil z firmy, kde tehdy pracoval. Služební vozidlo, Pionýr dvacítka (tehdy už typ 220) z roku 1978 měl v roce 1990, kdy firma zkrachovala, najeto celých 150 kilometrů. Smůla byla jen to, že se na něj celá ta léta prášilo a padal všemožný bordel, což se na kosmetice dost podepsalo, to strejda promptně pořešil štětkou a plechovkou zelené a žluté barvy. Co ovšem pokazil na kosmetice, to vrátil vrchovatou měrou do motoru a technické stránky. Velmi pečlivě ho zajel, se svými minimálně 100 kily živé váhy k tomu měl dobrý fyzický předpoklad. A tak jsme se dostali k tomu, že Pionýr už u něho nebude mít využití a skončí na prodej. Nastražil jsem uši, tohle mně začínalo zajímat… Tou dobou jsem totiž semtam jezdil na naší letité Jawě 555, která spolehlivě fungovala jako souvislý řetězec kurvítek. Pokud měl člověk štěstí, že zrovna nastartoval a vyjel z domu, byla asi tak 95% jistota, že se zpět vrátí pěšky. Na hodinu jízdy vycházelo asi tak 10 hodin oprav.
A tady pod plachtou přede mnou stálo něco, co vypadalo moderněji, dokonce napoprvé chytlo a jak jsem měl možnost zkusit, i dost dobře jelo! A ty brzdy! Zvyklý z 555 jsem na pedál hamtnul co to šlo a málem si vyrazil zuby o představec řídítek. V necelých 12 letech, s 45 kily se mnou Pionýr letěl kopec nekopec a já byl v euforii. Dohodli jsme se předběžně, že přes léto na brigádičkách nakrmím prasátko a pak se domluvíme, co dál. 2000 korun byl tenkrát pro haranta v 6. třídě základky sakra balík. A matka jakýkoli příspěvek ihned rázně zatrhla. ,,Máš na to papíry? Nemáš! Tak vidíš!“ A bylo vyřízeno…
A pak, sotva měsíc po návštěvě, ještě na jaře, zazvoní naše rodinná Nokie 5110 a volá strejda. ,,Potřebuju rychle prodat toho Pionýra, chceš ho ještě?“ ,,No chci, ale --- ,,tak já ti ho zejtra dovezu, čau“ a zavěsil. No panejo, tak to bude zítra asi velký… A bylo. Takovej humbuk doma snad ještě nebyl, dostali jsme pojeb oba, já i strejda. Ale výsledek byl na mojí straně. Fichtl zůstal pod střechou, byť jsem měl zákaz se na něj byť jen podívat. Ale to se časem podá. A ty 2000 z pod koberce taky nakonec vyndala, i když jsem je pak opravdu musel splácet.
První měsíc jsem se na Pionýra skutečně nesměl skoro ani podívat. Vlastně jsem ani moc nechtěl, na patře jsem měl stále pachuť toho, že jsem mohl mít Simsona a taky toho, že hned přestal fungovat. Prostě neházel jiskru. Znal jsem akorát mlhavě něco málo, jak opravit 555-tku, většinou byla pecka na svíčce, ale tohle už vypadalo jinak. Víc kabeláže a hejblátek, z vercajku jsem měl tak akorát plochou 8-10, 13-17, 14-17 a ožvejkanej šroubovák, kterýmu se protáčela dřevěná rukojeť, jen co za něj člověk trochu zabral. Literatura, co by poradila 0, internet měli kluci v CERNu jako žhavou novinku. Nakonec jsem rezignoval a další měsíc počkal, než přijede kamarád elektrikář. Ten zjistil, že bude nejspíš v háji kondenzátor. Prý až pojede okolo, tak ho přiveze. Trvalo to další měsíc! Ze zoufalství jsem zase na ten čas opravil 555-tku a rozčiloval se radši s ní. Až to konečně přišlo. Zapojili jsme kondík a Pionýr naskočil jako by se nechumelilo. S obavami, jestli dojedu aspoň pět kilometrů, jsem na SVÉM Pionýru poprvé zařadil za jedna… nahoru… To, že to byla na sedm následujících let poslední závada a že spolu během té doby najezdíme přes 15.000 kilometrů, by mně v tu chvíli ve snu nenapadlo…

V nadcházejících létech se z nás stala nerozlučná dvojka. Já a Pionýr.

Byl nás, vrstevníků na malé vsi, vždycky docela slušnej Gang. Ti bohatší, v očích nás, socek, zazobanci a píčusové, se vozili na naleštěných Simsonech Enduro a ač jsme na ně v jednom kuse nadávali, v duchu jsme se všichni užírali závistí a doufali, že se do spolku s němčoury taky někdy dostaneme. Druhá parta jezdila na fichtlech, pár se nás snažilo udržet tomu alespoň základní tvar Pionýra, nebo ho semtam štětkou s trochou barvy malinko omladit, hlavně se nedostat do třetí skupiny! Tam spadaly fichtly, povětšinou vraky v různých stádiích rozkladu, nebo nedejbože ty překopávky na minimotorku ve stylu Hondy Monkey. Party držely striktně spolu a se Simsoňáky se ze závisti nikdo nebavil. Setkání s jinou skupinou na silnici způsobilo okamžitý dvoutaktní závod. Minimálně v prvních dvou, třech letech, si můj Pionýr vydobyl docela slušný respekt, díky tomu, že hlavně partě Simsonů občas způsobil značnou ostudu. S mými pár kily a perfektně zajetým (a ještě prakticky nejetým) motorem mi v kopcích nedělalo problém nechat Simsoňáky načuchat mého M2T odéru, zvlášť, když dobře živení chlapci už tenkrát vážili 2x tolik, co já. Ujet jim a někde na kopci si pak na ně počkat a zamávat, to byl pane balzám na puberťákovu duši. Ovšem jen do chvíle, než si fajeři doma vyžebrali MZ150, nebo dokonce 250 a my byli s fichtly definitivně v prdeli. Když už z toho důvodu nebylo možné ohromit obecní děvčata vítězstvími v rychlostních disciplínách, muselo se na to jinak. Takový vydlabaný výfuk a noční projížďka po okrese chvíli taky fungovala. A když přestala, co takhle třeba s fichtlem zajet uprostřed červencového odpoledne do vody na přeplněném koupáku? Úspěch u obecenstva byl zaručený, obzvlášť, když se od mastného fichtla po hladině mezi koupající děti rozutekly duhové kresby… Chvíli na holky fungovala i jízda po zadním, obětoval jsem tomu koncovku origo výfuku, který jsem o asfalt dokonale ubrousil a držáky předních brýlí, které se po tvrdých dopadech zprohýbaly do neskutečných tvarů. Nicméně Pionýr mě vždycky, i po celovíkendovém prasení další den dovezl bez problému kamkoli jsem potřeboval. Svého času jsme si uprostřed vesnice vytyčili krosovou trať, některé skoky byly do dálky i pár metrů. Za oběť jim padl původní stupačkový kříž a spodní držáky motoru. Po jednom zvlášť brutálním prasení v bahně jsem se rozhodl dopřát fichltlovi očistu na břehu místního koupaliště. Byl to jeden z těch nádherných listopadových dnů, na nebi ani mráček, žluté padající listí, ale v noci už i něco pod nulou, na vodě tenká vrstvička ledu. A jak si tak houbičkou na betonovém břehu mydlím podlážku, cítím, jak mi po mokrém šikmém břehu ujíždí nohy. O vteřinu později jsme i s fichtlem zmizeli pod hladinou. Ven z vody byl chvíli vidět jen konec výfuku a zadní kolo. Po vylovení a zevrubném vysušení svíčky jsem ho bez problému nastartoval, jakoby se nic nestalo. Mimo toho, že jsem pak v tý kose jel v promočených hadrech domů. Ona vůbec jízda v mrazu byla taková naše úchylka. Pamatuji leden, kdy i naší vesničku střediskovou sevřely teploty, které by člověk čekal spíš v Rusku. Na teploměru bylo -23 a nás s kamarádem nenapadlo nic jiného, než luxusní, 50 km dlouhý okruh. Naše ksichty v zrcadle, když jsme si po návratu v umyvadle rozehřívali ruce, vidím dodnes. Nicméně ani fichtl, ani kámošův Mustang s tím neměli větší problém. O revmaplechy přišel Pionýr po srážce s kamenem, ukrytým v trávě, nicméně mi s velkou pravděpodobností zachránily pravou nohu. Rychlost, ve které jsem předním plechem šutr napasoval, byla hodně blízko Pionýrově maximálce a já jel v teniskách, jak jinak. O pár dní později jsem o náhradní revmaplech přišel po nepovedeném skoku. Po zkušební montáži domácích blastrů jsem s vidinou vlastní nezranitelnosti pravou polovinou Pionýra trefil roh jedné zemědělské budovy, ohnul řídítka a oholil celý pravý bok. Nasyslené náhradní díly na Jawu 20 mi tím došly. Následovala tedy reinkarnace na Jawu 21. Zprohýbaná řídítka jsem vyměnil za ta s hrazdou, ovšem za nějaký čas se objevila jejich nemoc, a to prasklina ve sváru zrovna ve chvíli, kdy jsem byl asi 40 km z domova. Ale dojel jsem. Jednadvacítkový vzhled a původní zelený hlavní plech vydržel několik let, než mu vystavila stopku koroze. Zřejmě se technice nelíbily naše zimní radovánky v posypové soli. Svého času si totiž silničáři vysypávali část zásob soli vedle silnice. Dnes už na to mají ve městech příhodné žluté boxíky. Tenkrát nechávali na krajnici ležet co 2 kilometry třeba 120cm vysokou hromadu. Kdo by odolal? Sůl jsme si pak vyklepávali z nohavic, rukavic a snad i z uší. A najednou přišla příprava na technickou kontrolu. Pionýra jsem měsíc drtil v garáži, aby se jim líbil, spadly do toho všechny úspory. A pak mi technik na STK řekne, že se mu nelíbí, že při pohledu zeshora stupačky nejsou dokonale v pravém úhlu k motocyklu, že si mám koupit novej kříž. Rozdíl byl asi 1cm, ale v 15 letech a bez řidičáku se na STK člověk moc rozčilovat nemohl. Tím byla poslední STK odbyta, na nový kříž jsem neměl a investovat jsem nehodlal, v tu chvíli spadl Pionýr do obávané třetí vesnické kategorie po bok pseudoMonkey – vrak v rozkladu bez papírů.
Poslední měsíc platné STK jsme spolu projeli snad každou cestu v kraji, a pak byl s dlouhými výlety konec… Aspoň jsem si to tak myslel. Když už nás netlačily papíry, Pionýr dostal nový slušivý červený kabátek, hlavně bez koroze. V průběhu střední školy byl pro mě Pionýr už výhradně jen víkendovou záležitostí, o to víc jsme si to užívali. Dá se možná říct, že jsme malinko dospěli. Těch kravin, terénů a závodů pochopitelně ubylo, o to víc jsme začali s pár kamarády jezdit delší trasy. Po návratu z intru jsme ještě v pátek obvykle vyrazili někam do přírody, kolikrát z toho byl okruh i 150 kilometrů. V sobotu večer Kofola a noční jízda někam za nosem, občas jsme se vraceli nad ránem a motory vypínali kilák od baráku, aby se rodiče nevzbudili. Kamarád se v té době dostal zadarmo k obrovskému množství acetonu, při ředění s naturalem 1:1 nás výlet ve čtyřech fichtlech vycházel na pár korun, nádherné časy! Čtyři krásné roky střední školy ale uplynuly jako voda. Pak se parta rozpadla a my se rozutekli na všechny strany. Ještě nějakou dobu jsem na Pionýru dojížděl do práce, tou dobou jsem měl už zároveň i třiapůli, která na tom ale byla se spolehlivostí podobně, jako 555tka a pak jsem zmizel z domova taky, Pionýr zůstal na stojánku v garáži. A to na dlouhých dvanáct let. Dvanáct let slibů, že se k němu jednou vrátím a uvedu ho do stavu, jaký si za vytrpěná příkoří bezesporu zaslouží.
V tomto mezidobí si na nás ještě brousila zuby ČKP, strejda totiž tak nějak nic neřekl a přestal platit ručení, i když jsem mu na něj každý rok tu necelou stovku dával, po této zkušenosti jsme se tedy dohodli, že Pionýra konečně přepíšeme, on ho odhlásil, já jedno odpoledne nastrojil fichtla do původních shnilých zelených šatiček a napochodoval na evidenčku. Jaké bylo mé překvapení, když jsem dostal céčkovou závadu za prasklou SPZ. Ještě více jsem kroutil hlavou nad úřadem, který mi novou odmítl vydat s tím, že nemám platnou STK! Počítal jsem do deseti a vzpomínal na knížku Hlava 22. No a záhy přišla přesně v té době známá sviňárna s polopřevody a původní doklady jsem mohl akorát spláchnout do hajzlu. Pionýra jsem tedy zase šoupnul do garáže a nechal napospas osudu. Ještě, než nádrž úplně vyschla, zašel jsem alespoň jednou za půl roku prošlápnout motor, aby úplně nezatuhnul. Posledních pět let už jsem ale do garáže nechodil vůbec. Až letos na jaře.
Pohled, který se mi naskytl, byl tristní. Pionýr vypadal snad ještě hůř, než jsem si ho pamatoval. K dobru mému pubertálnímu já budiž připsáno, že ač jsem toho na Pionýru poměrně dost zničil, nikdy jsem žádný z původních dílů nevyhodil. Nebyl proto až takový problém tyhle staré díly pod hromadami jiného harampádí najít. Zkušebně se mi dokonce povedlo celého Pionýra prakticky do šroubku zkompletovat. Stav dílů ovšem vypovídal o prožitých útrapách víc než dost. Vůbec nepřekvapil motor, po nalití trochu benzínu nastartoval na první šlápnutí, jakoby posledních 12 let byla jen taková malá přestávka ve škole. Neodolal jsem a kousek se i svezl, výkon motoru mi ale přišel slabý, proto jsem se rozhodl také pro GO. První týden práce jsem z ruky prakticky nepustil svářečku. Zachraňoval jsem původní spodní držáky motoru, úchyty plechů na rám a nakonec hlavně i vyrezlou a zprohýbanou původní plechařinu. Nechtěl jsem totiž za žádnou cenu kupovat nic nepůvodního. To, že je ve finále na opraveném dílu vidět občas nějaká ta nedokonalost jen ukazuje, že už spolu máme něco za sebou, pro mně osobně je to vzácnější, než koupený díl ve stavu nového. Jediný věští díl, který jsem musel koupit, byl výfuk. Původní byl nepoužitelný ani s přimhouřením oka… Dále bylo potřeba nachystat kola, překvapily mně totálně zadřený ložiska, a trochu se tím vysvětlil slabý výkon. Protože motor sám o sobě překvapivě nějaké zvláštní nadměrné opotřebení nevykazoval. Až na vytahaný primár a řetězové kolečko sekundáru s vylámanými zuby, ostrými jak pila, rozhodně nevypadal na svůj nájezd. Poté, co jsem ve válci nenašel jedinou větší rýhu, rozhodl jsem se motor jen vyčistit, složit, vyzkoušet a pak se teprve rozhodnout, jestli vybrousit, nebo ne. Při představě, že mi zase nějaký filuta podstrčí turecký šmejd, jsem radši zvolil nechat v motoru to, co se dobře zajelo a dlouhá léta fungovalo. O tom, že to byla dobrá volba, jsem se záhy přesvědčil. Po výměně ložisek v kolech a rozetě se Pionýr rozjel jako před léty. Zpočátku mi sice přišel trochu línější, to ale jen do doby, než mi došlo, že jsem od poslední jízdy kdesi nabral 30 kilo… sádla... Pak už to bylo jednoduché, poslední rozborka, kitování, broušení 10x dokola, pak rozdělení podle barev a nástřik do původních barev – hedvábně šedá a jasně modrá. Jedinou kaňkou je, že jsem si nevšiml rozdílu mezi kryty prsíček u 20 a 21 a omylem nalakoval to mělké, jednadvacítkové. Ale to už se na jaře pořeší...
Od té doby máme najeto jen asi 100 zkušebních kilometrů, ale v naprosté euforii. Vrátit se aspoň takhle zase do časů, kdy urazit 50 kilometrů bylo celodenním výletem, nebo když se i při jízdě na plný plyn daly ve strouze hledat houby, je nečekaně osvěžující pro hlavu, navyklou na dnešní shon.
Máme radost oba, on, že se vrátil na silnici, když už v to asi ani nedoufal. A já, že jsem splnil slib a odvděčil se svému někdejšímu nejlepšímu kamarádovi.

Nejnovější komentáře

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.
Davcoun
Davcoun napsal 27.08.20 v 14:48 10b.

Na tomhle jsem se učil jezdit, když to táta zrovna někomu spravoval :)
Díky za vzpomínku

Mercurio
Mercurio napsal 02.07.20 v 08:09

Zdravím. Velice poutavě napsáno! Stejně jako příběh o "Džáwě Kejvačce". I zde jsem si čtení zopakoval. Začínal jsem v roce 86 na Stadionech a Fichtlech….Opakuji se,ale sepiš své motopříhody do knihy a máš hnedka jednu prodanou! Dal bych klidně i 110bodů,kdyby to jen šlo,ale nějak se mi tu nenabízí lišta s bodama...

Fichtel
Fichtel napsal 02.05.20 v 17:03 10b.

Taky ma Pionýra a nedám na něj dopustit a to mám i Simsona.

Milan1963
Milan1963 napsal 26.01.20 v 16:37 10b.

10 bodů je málo. Na úplně stejném , modré nové 20 jsem začínal. V 15 letech, v roce 1978...moc hezky jsi to napsal, já se k pionýru vrátil po více než 30 letech a dělá mi to radost.

nekarlos
nekarlos napsal 26.01.20 v 14:47 10b.

Více komentářů



TOPlist