Honda CBR 600F Sport (2002)

Světlo deroucí se škvírou skrz žaluzie, si našlo cestu mezi knihami a svítí mi do očí. Je poslední říjnová neděle roku 2019 a dnes zavřu dveře sezóně, která netrvala příliš. Netrvala příliš, protože Hondu mám krátce a v následujících dnech ji odvážím na větší servis.

Z ramínka beru dvoudílnou, koženou kombinézu a za asistence Terky, si dáváme společnou rozcvičku. Potím se já, potí se Terka a za dveřmi naší garsonky se ozývají různé skřeky a zvuky. Vítězíme! „Vypadni!“ nemusím se nechávat přemlouvat. Chůzí muže na měsíci procházím parkem ke garáži.

Je červená a hrozně se mi líbí. Honda CBR 600f sport!



Předstartovní příprava, kontrola jestli mám doopravdy všechno (doklady, prachy, mobil, …), zážeh, kukla, šátek, helma, rukavice a vzhůru do nekonečna a ještě dál. Jen co vyjedu z garáže, tak zase stojím. Ještě jednou se osahávám a kontroluji, zda mám opravdu vše. S takovou nikam nedojedeme.

Mířím na Praha - Zbraslav a po strakonický do Strakonic. Ve Strakonicích zastavuji na OMV. Dotankuji Hondu a poobědvám v podobě dvou párků v rohlíku (jeden párek na jeden rohlík) a energetickým nápojem.

Opět startuji a opět kontroluji, zda mám vše (klasika). Vymáčknu spojku a kopnu tam jedničku (taky máte rádi, jak sebou motorka trhne?). Z OMV přijíždím na světla, kde se dávám doleva, podjedu železniční most, najedu na kruhový objezd, který opouštím prvním výjezdem a mířím do města, které mám od poloviny devadesátých let moc rád – Vimperk. Tady začíná moje cesta. Silnice, která je označená čtyřkou, není úplně neznámá. Letos jsem po ní už jel, ale teď mám pod zadkem 600 ccm. Projíždím Volyní a pár kilometrů za ní, je krátký, ale technický úsek. Silnice začíná padat dolů, točím ostrou levou a při stávajícím padáním točím ještě ostřejší pravou. Do blížící se táhlé levé je krásně vidět na stovky metrů daleko a proto přidávám plyn. Do Zlešička pouštím plyn a nechávám motorku brzdit motorem. Projedu pár vesniček a jsem ve Vimperku. Přemýšlím nad tím, že bych si mohl vyfotit Hondu na náměstí, ale bude ještě tolik příležitostí. Dnes jenom projíždím a snad mi to město odpustí. Jedu pomalu, mám otevřené plexi, dýchám místní vzduch a vzpomínám.

Po silnici číslo čtyři jedu až do Horní Vltavice. U Občerstvení U Pštrosa opouštím čtyřku a po sto-šedesát-sedmičce jedu na Kvildu. Oproti létu je tu pobyt víc chladný a kupodivu zde nepotkávám žádného motorkáře. Projíždím Kvildou, Horskou Kvildou. Přes stromy vidím věže hradu Kašperk. U Renštejna se otáčím a jedu zpátky na Kvildu. Posílám domů zprávu o tom, že jsem celý a chvilku postávám na osamoceném parkovišti.



Jsem zpátky (Horní Vltavice) a jedu směr Strážný. Kousek za Horní Vltavicí je Benzina. Svačina se dost podobá obědu – pro nás oba!



Teď je důležité napsat, že jestli jste se ještě neztratili na mé cestě, tak teď to začne. A víte proč? Protože jsem chlap a navigaci nepotřebuju (hahaha).

S plnou pusou koukám od parkoviště Benziny na KERAMIKA-SKLO U KOCOURA. „Vííím néasi! Tudy už jsem jel.“ Odborník na slovo vzatý. Jedeme! Po silnici třicet-devět přijíždím do Volar. A po sto-čtyřicet-jedničce pokračuji do Prachatic a Bavorova. Tam, u JOHODY BAVOROV opouštím sto-čtyřicet-jedničku a po sto-čtyřicítce pokračuji dál. Celou dobu vím, že jsem na správné cestě. Budyně, Bílsko, Pivkovice, Drahonice a osudová chyba. Uhýbám z cesty na silnici číslo dvacet-dva. Na to že to byla chyba, jsem přišel, až když jsem se ocitl na kruhovém objezdu zpátky ve Strakonicích. Nevadí, jedeme dále. Vracím se zpátky stejnou cestou. Když vidím odbočku na Milevsko (protože je to z Milevska do Prahy kousek (hahaha)), hážu blinkr, zpomaluji a s pocitem absolutního vítězství mířím na Milevsko. V Milevsku na náměstí odbočím doprava a zastavím na Benzince. Začíná mi být dost podezřelé, že se mi něco nepovedlo. A tak zapínám mapy na mobilu a zjišťuji, jak veliký k*etén jsem. Už nemůžu pořádně řadit, jak mi overal pod kombinézou řeže pod koleno. Vložku v levé botě mám někde za prsty. Já chci asi už fakt domů.

Cestou na Prahu stačím znovu špatně odbočit. Stíhám to ještě v Milevsku. A po silnici číslo sto-dva jedu přes Dmýštice, Kovářov, Radvánov, Zlučín, Lašovice, Kosobudy a Milešov. Přejíždím Orlickou přehradu, projíždím lesem a stojím na křižovatce s hlavní silnicí číslo čtyři, po které jsem jel do Strakonic. Vzdám se a jedu po hlavní silnici. Začíná se pomalu stmívat a poprchávat. Hlavní cestu opět opouštím u Mníšku pod Brdy. Zajíždím přes Řitku, kde se nedovedu napojit správně a chvilku tam bloudím. A tak se vracím zpátky do Mníšku na hlavní silnici a po ní se dostávám do Prahy.



473.2 km

I ten nejhorší den na motorce je lepší, než ten nejlepší den v práci!

Tak vzhůru do nekonečna a ještě dál!

Uvidíme se!