Honda XL 600V Transalp (1998)

Předmluva
Moje zkušenosti s motorkami jsou asi tak velké, jako zkušenosti švadleny s obráběcím strojem. Motorku jsem chtěla vždycky. Táta mě kdysi jako malou holku posadil na kozí dech a skončilo to projetím plotu souseda, striktním zákazem od mamky a pocitem, že vím, že jednou motorku budu mít.
Na dlouhou dobu šel tenhle sen do ústraní. Nebyly finance, škola měla přednost a jeden sport, kde si lánu kosti, mi prý stačil. Jenže do kobyly se víc jak jeden kůň neschová (diskuzi koňských silách vypustím :) ). Až do chvíle, než jsme poznala toho správnýho praťáka nejen na výlety, ale i pro život. Společné výlety jsem nejdřív absolvovala jako batůžek, ale věděla jsem, že chci víc a když je ta správná podpora, jde všechno.
Na našich cestách vždy píšu deník. Hezky postaru tužkou a do deníčku, k přepisování do elektronické podoby se dostávám až za dlouhých pochmurných večerů a přepisy dávám číst především rodině. Prý je to celkem čtivé, takže jsem se rozhodla to sdílet veřejně. Snad to nikoho neurazí a naopak pobaví.

pátek 6.9.2019
BALÍME, VÁŽÍME, HOŘÍME, JEDEME

Nedá se říct, že patříme mezi ty, co balí týdny dopředu. Naše příprava začala defakto v den, kdy jsme se poznali. Tenkrát se nemluvilo ani tak o motorkách, ale o stodvacítce, ne o Rumunsku, ale o cestě k Černému moři. Plány ohledně dopravního prostředku a destinace se sice změnily, ale cíl zůstal stejný. Okusit kus panenské přírody, vystoupit z komfortu sametového asfaltu, vyměnit dvacetizónovou matraci za spacák a karimatku a světla měst za tisíce hvězd. Někdo si představujete ideální dovolenou na lehátku s knížkou a pikolíkem, co se stará o bezedné koktejly. Naše představy jsou diametrálně odlišné. Prach, bláto, stan, dvě kola a umazané kalhoty od oleje. Není to naše první motodovolená, ale premiéra je v tom, že každý jedem na svém stroji.
Kawa a Leo. Honzík a Pája. Už sedíme ve vlaku, popíjíme x-té pivo. Motorky jsou naložené a přikurtované. Honzík je Bůh a já snad jen malé trdlo, i přes veškerou snahu jsem si přikurtovala nějaké hadičky, Honzík opravil a já se modlím, že ráno nastartuju a hlavně sjedu z rampy celá.
Co se týká nákladu, snažili jsme se to osekat na minimum, ale i tak vezeme asi dvě kila řízků. Teď už teda asi jenom pár deka. No co co, svačina je třeba a bez řízků by to nebyla dovolená. V kufrech máme průměrně 30 kg každý, proběhly i pokusy o vyvážení, ale dost pochybuji, že to po první zastávce vydrží. Seznam, co máme, sepíši až po návratu a přihodím rovnou i seznam, co jsme zapomněli a co jsme absolutně nepotřebovali.
Moc nevím, jak pojmout první den, protože do dneška se toho stalo strašně moc a vlastně vesměs nic. Dalo by se začít tím, jak jsme zkoušeli přibližně před rokem na Kawince, já ještě jako batůžek, vyjet terénní kopec v Lipencích. Jak nám to nešlo, protože jsme byli moc těžcí. Jak jsem se rozhodla udělat si řidičák, aby se náš sen o cestě stal o něco reálnější. Jak Honzík pochyboval, že se do toho opravdu vrhnu. Nebo jak jsme jeli pro Lea přes 300 km a dovezli ho domů.
Nicméně dnešek byl jeden z nejdelších dní, co jsme kdy zažili. Celý den jsme se prostě nemohli dočkat - poslední balení, smažení, leštění (ano, motorky je třeba před terénním výletem řádně naleštit - věc, kterou stále nechápu). Přípravy jsou strašná pruda a o to větší, když se na cestu vyráží až večer. Čas naštěstí zastavit nejde a hodina startu se naklonila. Hurá, tisíckrát hurá. začínám být tak nějak příjemně nervózní. Vlastně oba jsme nervózní, a to naším specifickým způsobem, který tak miluju. Oba náhodně poskakujeme po bytě radostí, vykřikujeme náhodná hesla o čupr cestě a u toho se pošťuchujeme.
Před cestou Leo trochu zlobil, ale musím uznat, že po seřízení jede jako pán, ale sakra ty KUFRY JSOU FAKT ZNÁT. Jasně, zkoušela jsem si to před výjezdem, ale jen jednou a s prázdnýma. Hm, tak hlavně opatrně a ty řízky musíme sníst už ve vlaku, každé kilo mínus se počítá :D (i když v tomto případě pokud nedojde na ranní čtení novin na onom místě, tak se z místa nepohneme).
V plánu je tankování ještě před dojezdem na nádraží a nakládkou na vlak. Zastavujeme na benzině, parkujeme u stojanu a já se chci okamžitě podělit o dojmy z těch pár kilometrů na seřízené motorce a v plné polní. Jenže Honzík to celé zabil jedinou větou” “Hoří mi motorka!” “Ehm? Cože?” “Ne, fakt mi hoří motorka!!!” To je tak když když si někdo den předem aplikuje na výfuk starou termoizolační pásku. To se občas pak stává, že trošku hoří. Kýbl na mytí oken u stojanu se zdá býti hoden pasování na hasičák, a poslouží vcelku dobře.Požár uhašen, dotankováno, panika u paní pokladní zažehnána, jedeme.
Musím uznat, že ze samotné nakládky jsem měla vážně hrůzu a Honzíkovo uklidňovací metody v člověku spíš vzbudí větší pohyby. Naštěstí není problém cokoli sehnat na internetu a tak se před odjezdem uklidňuji videi z nakládek jiných motocestovatelů, kde to naštěstí nevypadá jako štěpení jádra, což v podání Honzíka se zdálo být složitější než kolonizace Marsu. Myslím, že si ze mě opět utahoval. Až na to přehmátnutí s kurtou (výsledek se dozvíme za pár hodin), se nedá říci, že bychom to nezvládli.
Mezi samotnou nakládkou strojů a odjezdem vlaku je celkem prodleva, bavíme se o několika hodinách. Na nádraží jsme dokoupili dostatečnou zásobu piva a čekání nám zpříjemnilo setkání s Honzíkovo známými, které jsme potkali po nakládce. Všichni končíme v Košicích. Oni míří na Ukrajinu na svatbu a my do divočiny do Rumunska. Tohle na cestování miluju, ta náhodná setkání. Někdy stačí pár minut a člověka si pamatujete roky.
Co se týče kupé ve vlaku, tak za mě super. Místa dost, soukromé umyvadýlko, voda na pití, startovní balíček v podobě papuček, špuntů do uší, kartáčku na zuby a mini pasty. Honzík má sice jiné, lepší zkušenosti, ale kartáček a papučky jsou prostě top. Nemůžu se dočkat rána.