Honda NC 750X (2017)

Přehrady v ČR - 1.část
aneb - jak jsem objížděl česká vodní díla.

Landštejn, Trnávka, Sedlice, Římov, Jordán, Husinec a horní Vltavská kaskáda.

V době, kdy vzniká tento úvod, uvrhli politici naši zemi do stavu státní nouze z důvodu šíření viru SARS Cov-2 a jím způsobené epidemie nemoci Covid19. Je omezen volný pohyb obyvatelstva, je povinné nošení roušek a jiných respiračních pomůcek a velmi dlouho budou uzavřeny státní hranice. Motorkářům se až do této doby zhroutily plány na zahraniční cesty, srazy, zahájení sezony a další tradiční záležitosti. I když není doporučována (neboť jde o činnost zbytnou), je tolerována jízda na motorce. Naštěstí. Můžeme proto jezdit, pokud se budeme vyhýbat srocení lidí a dodržovat během přestávek povinné nošení ochranných prostředků. Aspoň že tak.
--------------------
Velmi se proto hodí nápad jednoho z kolegů z fóra, jenž s ním přišel těsně před příchodem tohoto podivného období. Vlastní projekt spočívá v navštívení rovné stovky údolních nádrží na území České republiky. Abychom získali motivaci, soutěží se o nejrůznější „čestné tituly“ (viz odkaz) a navíc někteří účastníci celou soutěž ještě dobrovolně podpořili drobnými cenami v podobě alkoholických pochutin. Stoprocentně zde však především platí, že cesta je cíl.

Právě proto jsem se rozhodnul, že využiji deníku k záznamu mého pohledu na celou soutěž. Samozřejmě nyní netuším, kolik přehrad stihnu vůbec objet, ale při cestách za nimi se určitě dostanu na mnohá zajímavá místa, která mohou třeba někomu pomoci v rozhodování, kam se s motorkou zajet podívat na výlet v rámci naší země. Prioritou však budou naše české přehrady a vše co k nim navazuje.

Zápisy budu dopisovat průběžně, tak, jak se mi povede vyvázat z pracovních povinností a vytáhnout motku z garáže. Nepravidelně, bez příprav. Proto pokud vás toto zajímá, musíte tento zápis čas od času otevřít, a zkontrolovat, jestli něco přibylo. Pokusím se zmínit o cestě, a hlavně o cílech,kde doplním různé informace, které by vás mohli zajímat .
Bohužel, s deníkem se nedá pracovat tak všestranně, jako s cestopisem, proto je poněkud jednotvárný a zápisy dlouhé – no, snad to nebude tolik vadit. Po určité době jej vždy ukončím a založím nový zápis, aby se neztrácela orientace. Doplňkové fotky, které jsem v textu nepovažoval za zásadní, najdete v galerii.

8.3. 2020
Začal jsem novou sezonu a aby byla náležitě využita každá příležitost, hned mířím k první přehradě. Protože zima – sice velmi mírná, ale přece jen zima – stále vládne, teploměr odmítá vyšplhat nad desátý dílek stupnice. Navleču se jako inuitský náčelník. Naše motorky bydlí ve vytápěné garáži, tudíž vzbudit Hondu není vůbec problém. Měřič oznamuje, že baterka drží téměř 100% kapacity, takže máčknu startér a motor naskočí na cvrnknutí. Jedem. Je slunečno. Trochu se bojím, co na to budou říkat gumy Dunlop Trailmax, který má motorka ještě z fabriky a jejichž nehorázná vlastnost je klouzavost na hladku, zejména na tom debilním zlozvyku zalívat praskliny a fleky asfaltovou emulzí, která časem ztvrdne a je hladká jako sklo. Silnice jsou ještě velmi prochladlé, ale nic se neděje. Samozřejmě nejedu jako Eddie Lawson, ani to tak neumím, ale můj běžný styl gumy v pohodě zvládají i na studené silnici. A tak už jen sleduju, kde se povaluje štěrk a písek. Přes N. Bystřici dojedu do Starého Města pod Landštejnem. U Kláštera potkávám letošního prvního motorkáře – jede na BMW GS 1250, a zdraví tak nadšeně, že kdybych víc natáhnul ruku, plácneme si. Cílem je přehrada Landštejn, nacházející se kousek od města. Zkouším nejprve příjezd od kempu, ale po panelce furt někdo jezdí na kole a u úpravny vody stojí auto od Povodí Moravy a někdo tam je. A tak na to prdím a zkusím druhou možnost. Než se někde hádat s nějakým volem…. Druhá cesta, která vede ke střelnici pod hrází, je opatřena zákazem hned na rozcestí u St. Města, a je plná lidí. Inlajnisti, čoklaři, cyklisti, plno harantů…. Tak tudy už vůbec. To by mě rovnou zabili a ugrilovali na ohni. Takže zbývá poslední přístup, a to je odbočka v lese, ze silnice vedoucí k hradu Landštejnu. Popojedu asi 2 km, dobrý, tady to půjde. Ani noha. Parkuju motorku u zákazu a dál půjdu pěšky. Pravidla hry beztak její tvůrce nastavil tak, že nebudeme prudit, vychylovat a porušovat zákazy. Motorkáři jsou slušný lidi!
Cesta k přehradě je z tohoto místa dlouhá asi 300 m. Projde se kousek lesem, a asi 50 m před hrází je zamčená závora, kde kromě zákazu vjezdu visí i zákaz vstupu. Přiznám se, že tentokrát už porušuji pravidla a závoru obejdu. Na samém začátku hráze je ale mohutná mříž a zbytek areálu je oplocený. Ochrana vodního zdroje. Podle stavu okolí je zřejmé, že tady už hodně dlouho nikdo neprojel. Vytvořím několik fotek, a zcela liduprázdné místo opouštím. Zájemci o vojenskou historii zde mohou zkoumat mnoho opuštěných ŘOPíků z období těsně před 2. sv.válkou.


Hráz přehradní nádrže Landštejn. Vystavěna v letech 1971 – 1973, napouštění začalo v lednu 1974. Hráz je dlouhá 375 m, vysoká 25 m a zadržuje 3,12 mil. m3 vody, zatápějících rozlohu 40 ha. Technicky se jedná o sypanou hráz, jejíž jádro je tvořeno v místě těženou žulou, s betonovou návodní stranou. Účel díla je jímání vody pro vodárenské účely a zásobování měst Nová Bystřice, Dačice, Slavonice, Staré Město a přilehlé obce. Kvalitativně se jedná o druhý nejlepší zdroj v povodí Moravy, s průhledností vodního sloupce až 4 m.

Další cesta směřuje k nejznámějšímu místu zdejší oblasti, hradu Landštejn. Je to kousek od přehrady, zajedu na parkoviště a chvilku očumuju zcela tichou a liduprázdnou památku. Z parkoviště odjíždí jediné auto a nějaké holky na kolech a jsem tu sám. Je to nezvyklé. Byl jsem tu už tisíckrát. Většinou v létě, kdy je zde přelidněno, provoz, stánky s buřtama, atd. Jako po vymření tu bývalo za komančů, kdy byl hrad dlouhá léta uzavřen, všude byl les a areál zarostlý křovinami. Ale dlužno říct, že Landštejn je od té doby zakonzervován, takže se již nerozpadá, a je zčásti opraven. Věž nabízí nádherný výhled na okolní kraj (teda když je otevřeno). V posledních letech byl hradní vrch zbaven většiny stromů, takže stavba je opět viditelná z míst pod ní. V současnosti probíhají terénní úpravy a nejspíš se bude rozšiřovat parkoviště, které v sezoně chronicky nezvládá nápor turistů.


Hrad Landštejn s rekonstruovanou první branou. Mohutnou pevnost nechal stavět kolem r. 1222 český král Přemysl Otakar I., aby ochránil české území před výbojnými Rakouskými vévody. Jeho nástupce Otakar II. už neměl na věčné boje chuť, a tak si vzal rakouskou vévodkyni za ženu, čímž Vitorazsko připadlo k Čechám. Praktické řešení. Landštejn po staletí žil – až to ukončila bouře v r. 1771, kdy uhodilo do hradu, ten shořel a stala se z něj zřícenina. Po celé moje dětství , prakticky až do převratu, jej pamatuji jako uzavřený a nepřístupný, s typickým zříceným nárožím věže - které v tuto dobu zmizelo a bylo znovu dostavěno. Od té doby je na vrcholu věže vyhlídkový ochoz.

Zbytek už je cesta domů. Splním si ještě svůj každoroční rituál, a to je vyfotit při prvním výjezdu motorku před Boží mukou, křížkem, nebo podobným drobným svatým místem. Je to moje osobní prosba k Vyšší moci, aby sezona dopadla dobře pro všechny motorkáře. Tak snad. Klidně mě odsuďte, je mi to jedno. Budu v tom pokračovat i příští rok a furt, dokud se na motorku vydrápu. Letos jsem si vybral Sv. Jana Nepomuckého v obci Lásenice, který tam již od roku 1889 střeží most přes řeku Nežárku. První cesta po zimě za první přehradou končí po 69 km chladnou jihočeskou přírodou bez problémů.

12.3. 2020
Podivná doba vtrhla do Českých luhů a hájů. No, doba…. vtrhl k nám virus, přesněji SARS Cov-2, způsobující onemocnění Covid-19. Součástí boje proti pandemii této virózy je vyhlášení státní karantény a nouzového stavu. To znamená, že by lidé neměli zbůhdarma jezdit po silnicích, ale jen z nezbytných důvodů – do práce, na nákup potravin a k doktorovi. To se stalo doslova několik hodin před tím, než jsem vyjel na druhou cestu za přehradami.
Cílem dnešního výjezdu byly dvě malé přehradní nádrže v okrese Pelhřimov, Trnávka a Sedlice. Protože nerad jezdím po hlavních tazích, vyhledávám vždy cesty po malých silničkách – nebo alespoň z většiny. Honda NC je na takové silničky ideální stroj, protože má dobré odpružení zadku a moje rekonstruovaná páteř po kolapsu z předloňska to velmi oceňuje. Přejedu kus po hlavní do Kamenice nad Lipou a sjedu směrem na Těmice, Lidmaň a Novou Cerekev. Velmi malebnou náves projíždím ve vesničce jménem Stanovice – vida, jsem sotva 30 km od baráku a ani nevím, že tu něco takového je. Na štítech domů pod hřebenem jsou takové ozdobné dřevěné konstrukce, něco jako kabřinec – netuším jak se tomu říká. Ale vypadá to velmi hezky. A lidé tu mají domy dobře udržované. Doporučuji. Státní silnici Pelhřimov – Tábor přejedu kolmo a s úmyslem vyzkoušet trochu offu jedu do vesničky Pejškov, odkud by dle mapy měla vést úzká zpevněná cesta do vedlejší Lipice. Měla… jenže nevede. Jak jsem dopadl, vidíte na fotce. Silnička je sice z asfaltu, ale uprostřed pole je zničehonic ukončená, místo ní je pole a na něm se zelená vzešlé obilí. Netuším, proč v mapách je uvedená jako cesta – není tam, ani polní. Druhé rameno této vlásenky vede k soukromým zahradám. Tak takovej off a navíc v zasetém poli – to neklapne.


V mapách vyznačeno, v reálu pole. Cesty po těch nejmenších spojnicích bývají zajímavé

Nevadí, otočím, a jedu asi kilometr po té děsné I/19, kde je provoz jako v blázinci a do Lipice odbočím za zatáčkou. Poté už není problém dojet do Červené Řečice a hned za ní už přejíždím most, vedoucí přes zadní část vzdutí přehrady Trnávka. Ta je z části na suchu, takže místo jezera se pod mostem vine řeka Trnava v bahnitém korytu. Jednu chvíli je přehrada i s hrází docela pěkně vidět ze silnice, vedoucí do Želivi. Já však nestavím a pokračuju dál. Hned na začátku Želivi je odbočka do sportovního areálu pod přehradou. Je tam sice zákaz, ale zcela liduprázdno. Zajedu proto dovnitř a motorku odstavím asi po 100 metrech, kdy už je v dohledu samotná hráz a technické budovy, kde už je živo. Cosi tam dělají za hrází; proto je nádrž zčásti vypuštěná. Pod hrází je trať (nebo jak se tomu říká) pro vodní slalomáře. Když je v ní voda, jedná se prý o jednu z nejnáročnějších a nejnebezpečnějších drah v Evropě. Asi jo, protože vidím pomníčky po tragédiích – jako u silnic. Nafotím co potřebuji pro účely soutěže a mířím k nedaleké přehradě v Sedlicích.


Přehrada Trnávka. Byla vystavěna v letech 1977 - 1981. Primárně slouží k "předčištění" zdrojnic (zde o říčku Trnavu) před jejich vtokem do obří vodárenské nádrže Švihov. Má sypanou zemní hráz, dlouhou 200 m, vysokou 20 m, a zadržuje 5,30 mil. m3 vody na ploše 84 ha.Její sekundární účel je rybolov, rekreace a od r. 1997 též výroba elektřiny ve dvou Bankiho turbínách o výkonu 165 kW.

K vodní nádrži Sedlice je to od Trnávky ani ne 5 km. Sedlice je dílo, budované už za 1. republiky. Celá stavba má kamenné opláštění – a to se mi líbí. Vypadá to velmi hezky, než jen studené betonové masivy modernějších přehrad. Dá se zde bez potíží zastavit, prohlédnout co vás zajímá. Dokonce je možné po pěšině sejít bez všudypřítomných zákazů pod hráz a stavbu zkouknout od spodu. Hráz je relativně nízká, přelivy jdou přes korunu a nad nimi je teprve most se silnicí. Sedlická přehrada byla primárně určena pro regulace povodňových vod; dnes je zařazena do systému sedimentačních přehrad před obrovitou vodárenskou nádrží Švihov – Želivka.


Přehrada Sedlice. Vybudována Zemským správním výborem v letech 1921 - 1927 na říčce Hejlovka. Má zděnou hráz s kamenným obložením, dlouhou 118 m a vysokou 23 m včetně mostu nad přelivy, s poloměrem oblouku 180 m. Zadržuje cca 2,3 mil. m3 vody na ploše 38 ha. Původním účelem byla výroba elektřiny a regulace povodňových vod; dnes jde o představnou přehradu vodárenské nádrže Švihov. Je možná i rekreace, přehrada však trpí zhoršenou kvalitou vody v letních měsících. Od r. 2013 je Národní kulturní památkou.

Opět vše nafotím, a vzápětí mě vyhání počasí. Několik kilometrů poté jedu k domovu v drobném dešti. Poté už neprší, ale zůstává pod mrakem, takže se o to rychleji setmí a domu už dojedu za tmy. Občas mě vyblikávají auta – oslňuju. Doma teda seřizuju světlo, a dlužno dodat, že tady to teda moc Honďani nevychytali – je to nešikovné a jde to blbě. Ale povedlo se, jen jsem si musel trochu zaklejt. Dnes už bylo (až na ten deštík) podstatně teplejší počasí, a na cestách za přehradama přibylo dalších 135 km.

5.4. 2020
Počasí je natolik lákavý, že neodolám a navzdory karanténním omezením vyjedu na další návštěvu českých údolních nádrží. V pořadí soutěže jsem na chvostu; je tedy třeba naplánovat trasu tak, aby to trošku naskočilo. A co může být lepšího, než Vltavská kaskáda. Celou nedám, to je na jedno odpoledne příliš velká porce kilometrů, ale spodní konec by mohl vyjít. A přidám ještě Římov. Dcera Anežka, která je na nuceném domácím pobytu kvůli zavřeným středním školám, žebrá a chce jet se mnou. Tak pojedem ve dvou. Nejkratší cestou k Římovu u Velešína, kde začneme. Ačkoliv se mi moc nechce, musím po I/34 do Třeboně a pak přes Ledenice a Komařice. Zastavíme se v Trocnově, u památníku Jana Žižky, jenž se zde před 660 lety narodil. Jenže na místě jsou davy lidí, parkoviště je plné aut, všude někdo chodí, cyklistů jak na Vueltě, no – tak se trochu narovnáme, uděláme fotku a jedem k hlavním cílům.

Panorama prostranství Památníku Jana Žižky v Trocnově. Dílo Josefa Malejovského z let 1958 - 1969. Vlastní areál je však velmi rozsáhlý, má přes 11 ha, a obsahuje řadu objektů a míst.

Ačkoliv je státní karanténa, potkáváme spoustu motorkářů. V Římově se dostat přímo na hráz nedá – opět jde o vodní zdroj pro úpravu, tudíž vjezd motorovým vozidlům na hráz a do blízkosti vody je zakázán. Celkově je však restrikce na Římovské přehradě mírnější, než u ostaních nádrží na pitnou vodu, takže pěšky se dá k hrázi dojít. Otázka překonání 100 m. Mám k této stavbě nepatrně bližší vazbu. V 80. letech zde dělal hrázného jeden náš příbuzný, a když jsem chodil asi do 2. třídy, jednou jsme k nim přijeli s rodičema na návštěvu a on nás vzal do útrob přehrady. Pamatuji si na ohromnou hloubku, do níž klesalo točité schodiště v jímací věži, a poté na tunely se spoustou měřících přístrojů, trubek, mříží, schodů…. Z betonových kleneb všude kapala voda a dělaly se tam krápníky jako v jeskyních. Škoda, že ten zbytek se mi už z hlavy vypařil. Však už je to skoro 40 let.


Přehrada Římov. Zdroj pitné vody pro České Budějovice a dalších 250 tisíc lidí v okolí. Budována na řece Malši v letech 1974 - 1976, napouštění začalo v červnu 1978. Hráz je sypaná kamenitá s jílovým jádrem; z toho důvodu má přehrada nízkou retenční rezervu a není proto považována za rozhodující činitel protipovodňové ochrany. Výška hráze je 47,5 m, délka 290 m a na 211 ha plochy zadržuje 39 mil. m3 vody. Kromě pitné vody vyrábí nádrž též energii, a to dvěma turbínami typu Francis o výkonu 1320 kW.

Po krátké procházce po hrázi vodního díla Římov sedáme zase na motorku a musíme sjet dolů na jih, kde je třeba nafotit největší přehradu naší republiky – Lipno. Nechce se mi jet přes Krumlov, když tudy pojedeme zase zpátky, tak to valíme po hlavní I/3 na Dolní Dvořiště. Díky virové epidemii jsou v rámci omezení volného pohybu zavřené hranice, a jindy přeplněná dopravní tepna zeje prázdnotou. Pouze občasný kamion nás mine, jinak nic. Zajímavé. O to lépe se jede. Míjíme pomník největší silniční tragédie České republiky – havárie u Nažidel, kde v březnu 2003 spadl do strže autobus s lyžaři a dvacet jich zabil. Celé místo je jakoby omšelé, patrně se zde moc lidí nezastaví, a hlavně zmizel velký dřevěný kříž, který u pomníku stál. Po projetí Dolním Dvořištěm velmi zhoustne frekvence motorek. Končí zde jihočeská „Dubá“ – silnice 160 z Krumlova podél Vltavy. Dále k Lipnu se jich přes Vyšší Brod valí desítky. Ohromné kubatury nakedů a sportů nás předlétávají s ďábelským řevem laďáků jeden za druhým. Dodržuju rychlost a tak se radši držím při straně. Všude zase lidí jak na jarmarku. Parkoviště Čertovy stěny je úplně plné, auto vedle auta, karanténa nekaranténa. Po příjezdu na hráz velkého Lipna situace graduje. Odstavíme motorku u budovy návštěvnického centra (je mimo provoz díky koronavirovým omezením….) , a přes hráz přehrady přejíždí skupina asi dvaceti choperů, v zipu, se spolujezdcema…. No, nevím. Dobře, jít se projet na motorce – dejme tomu, to je snad v toleranci, ale taková tlupa? Trošku přes čáru už podle mě. Až takovéhle výstřelky naserou v této době vrchnost, zakážou jezdit na motorkách všem. A cyklisti. Jeden za druhým. Roušku na tlamě má každej druhej. Dcera i já jsme poslušný a tento nucený módní doplněk na ksichtě máme. Je to ale pěkná otrava, kor v takovém počasí, jako je dnes.


Přehrada Lipno I. Za "malou" hrází se nachází největší vodní plocha České republiky - Lipenské jezero o rozloze 4870 ha a objemem 310 mil. m3. Hráz je sypaná, s těsnícím jílovým jádrem, dlouhá 290 m a vysoká pouhých 22 m. Byla budována v letech 1952 - 1958 (napuštění únor 1958) na řece Vltavě a bohužel se krom svých (na tehdejší dobu) velmi pokrokových technologií proslavila i poměrně brutálním přístupem tehdejšího totalitního bolševického vedení k postiženým oblastem, a mnoha politickými aférami. Je zásadním prvkem protipovodňové ochrany horního toku Vltavy a od června 1959 v ní pracují dvě Francisovy turbíny o výkonu 60 MW, zásadně rekonstruované v l. 2012 - 14. Nádrž je ohromným rekreačním střediskem pro celou ČR, s možností rybolovu s trofejními úlovky.

Sjíždíme kousek dolů po proudu Vltavy do Vyššího Brodu, na jehož kraji stojí přehrada malé Lipno, správně Lipno II. Přímo pod hrází je kemp, využívaný hlavně vodáky. Teda když mají sezonu. Teď tu není vůbec nikdo. A tak dojíždíme s motorkou na místo, kde je přehrada dobře vidět, vytvoříme pár obrázků, narovnáme hřbet a budeme pokračovat.


Přehrada Lipno II. Jde o vyrovnávací nádrž přehrady a elektrárny Lipno I., která pracuje jako tzv. špičková (dodává energii jen v určitých částech dne) a srovnává kolísání hladiny a vodní průtok ve Vltavě. Hráz byla budována souběžně s velkým Lipnem 1952 - 1959, je dlouhá 224 m a vysoká 12 m. Zadržuje 12,6 mil. m3 vody. Rovněž zde jde o sypanou hráz s jílovým těsnicím jádrem posílenou betonovými bloky. Elektrárna má jednu Kaplanovu turbínu o výkonu 1,6 MW a na rozdíl od velkého Lipna pracuje jako průtočná (nepřetržitě), s hltností až 20 m3/s. Je plně automatizovaná a řídí se dálkově z centra ve Štěchovicích.

Cesta zpět vede přes Český Krumlov. Tudíž musíme najet na již zmíněnou II/160. Couráme se v zákonných limitech, až kilem, přibrzdím na fotku hradu Rožmberk z netradiční strany za městečkem (viz galerie).
Okolo nás burácejí všechny ty Férblejdy, Brutalky, Cebra, Korsara a bůhví co ještě. Jednu chvíli se za nás dohrabou tři motorky naší třídy, tak se uhybám víc ke straně, aby kluci mohli upalovat, ale visí za námi a začnou nás brát až na rovnějším úseku. Jedou jen nepatrně rychlejc než my, Anežka jim mává, oni odpovídají, a když se blíží zatáčky, rozsvítí se jim na dlouho brzdová světla. Jsou to nějaké hornety, nebo něco takového. Někdo holt umí, jinej míň. Je poznat, kdo zná. Znalec prakticky nehrábne na brzdu; jen blikne brzdovým a už je slyšet řev podřazujícího stroje s častou střelbou z výfuků, načež ve zlomku vteřiny ve výjezdu vyje do krve vytočenej agregát a s ohlušujícím kraválem oznamuje okolí, jak jeho pilot mydlí kvalty do převodovky. V několika sekundách je z dohledu. Obří endura jsou jiná kapitola. V zrcátku vypadají, jako když se blíží osvětlená skříň. Do zatáček to moc neženou, ale první rovinka, zvuk jako když zařve grizzly a pocit podobný tomu, když vedle vás startuje práškovací letadlo. Ta obrovská motorka kdyby mohla, tak nás nepředjede, ale přeskočí. No, naše NC je taková obyčejná pracovnice. Něco podobnýho od ní nemůžu chtít a ani to neumím. Podstatný je, že nás bezpečně doveze až do Krumlova a poté do Budějovic, kde na liduprázdné benzínce OMV natankujeme. A hned pelášíme směr Hluboká n. Vltavou a dále k Týnu. Přijíždíme na nejnovější přehradu Vltavské kaskády, na Hněvkovice.


Přehrada Hněvkovice. Nejnovější člen Vltavské kaskády, vystavěna v letech 1986 - 1991. Jejím primárním cílem je poskytovat technologickou vodu pro JE Temelín. Na rozdíl od Lipna, Orlíku a dalších staveb z dob kruté totality jsou Hněvkovice známé už poměrně velmi citlivým přístupem tehdejšího komunistického státu k postiženému obyvatelstvu i přírodě a záchranné práce všeho vyjímečného včetně náhrad ztracených biotopů jsou velkou součástí budování tohoto díla. Kéž by to tak bylo vždy... Hráz je plně betonová, tížná. Na délku měří 191 m, je 27 m vysoká a zadržuje 21,1 mil. m3 vody na ploše 268 ha. Elektrárna má dvě turbíny typu Kaplan o výkonu 2x 4,8 MW. Jezero je velmi bohaté na ryby.

Přehrada má asi o dva metry snížený stav vody a na březích jsou stále kvanta pařezů po vykácených lesích. Když jsem byl v učení, tak jsme jednou se školním autobusem jeli přes tuto přehradu, když byla úplně nová. Pařezy po stromech už tenkrát lemovaly břehy, a ačkoliv uteklo třicet let, jsou tam furt stejně. Voda konzervuje. A taky se tady kvůli těm pařezům pěkně blbě chytaji ryby, i to jsem si tady několikrát zkusil, když jsem ještě chodil rybařit. Na hráz přijíždí fialový cesťák, nějaké starší BMW. Čekám, jestli jeho majitel vytáhne fotící techniku a půjde zvěčnit přehradu; ale jeho přehrada nezajímá, furt někomu volá a pak odjíždí. Takže ze soutěžících to nebyl nikdo. Zatím jsem se s nikým nepotkal (na Sedlicích jsme se s jedním kolegou minuli doslova o pár minut). Poté už musíme domů. Přes Dolní Bukovsko a Veselí nad Lužnicí přistáváme doma už za soumraku a po 269 km.

19. 4. 2020
Práce. Furt mě zdržuje a nemůžu jezdit. Zbývají akorát neděle. Jenže v neděli většinou prší nebo je zima. Nebo obojí. A tak jsem na další přehrady vyjel právě v takové neděli. Protože dopoledne lilo opravdu vydatně, radši jsem čuměl za oknem a čekal, až přestane. Chcalo až do dvanácti. 400 km dlouhá trasa na objetí zbytku Vltavské kaskády je na půlden moc, tak si volím náhradu – odlovím si Tábor a Husinec, čímž budu mít splněny komplet jižní Čechy. Navleču se, a jedem. Je zataženo, asi 12°C, ale dá se. V Plané n. Lužnicí začíná mrholit. V Sezimově Ústí se jedu podívat na vilu, kde žil druhý Čs. prezident Beneš. Dnes je z toho muzeum, a jako všechny muzea je do odvolání zavřené, protože – koronavirus. Udělám pár fotek (galerie) a už zcela regulérně chčije. Naháním tedy radarová data v mobilu, a ukazuje se, že jihovýchodním směrem od Tábora už neprší, tak to nevzdávám a pokračuju. Musím tedy do centra Tábora, abych vyfotil Jordán. Město je úplně liduprázdné. Učil jsem se tady, denodenně jsem tady po deset let rozvážel rohlíky, ale toto jsem nikdy neviděl. Inu, karanténa a počasí na prd dohromady. Dostat se k Jordánu jde dobře, horší už to je s nafocením. Jedině přes „rybník“ k hrázi. Musím zajet až před vchody obytných domů, jinak je to stále za stromama. Přímo na hrázi vede silnice směr Písek a bezpečně tam zastavit je v podstatě nemožný. Pod hrází je běžná městská čtvrť s proslulou štičí líhní Essox, a skoro není poznat, že jste pod hrází přehrady. Tam jsem tedy jet nechtěl. Nakonec tedy vyhrála varianta pohledu z Jordánského nábřeží. Z druhé strany z ulice U stadionu je na moje gusto vidět z hráze příliš málo, i když k vodě je to nejbližší možný přístup s motorovým vozidlem.


Přehrada Jordán v Táboře, z Jordánského nábřeží. Pohled k hrázi a historickému centru města. Jordán je nejstarší oficiální přehradou v České republice. Vznikla již roku 1492 zbudováním sypané hráze na Tismenickém potoku, vysoké 20 a dlouhé 284 m. Jezero zatápí rozlohu 52 ha. V letech 2011 – 2012 prošla přehrada rozsáhlou rekonstrukcí, při níž byla zbudována nová spodní výpusť a vyražen nový odtokový tunel.

Poté město opouštím a jedu na jihovýchod směr Týn n. Vltavou, kde mě zaujme krásně opravený kostelík s hřbitůvkem. Krčí se před obrovitými chladicími věžemi Temelínské elektrárny. Jedu se tam podívat. Je to zbytek vesničky Křtěnov, jedné z několika, které musely ustoupit výstavbě energetického gigantu. Naštěstí byl tehdejší režim už natolik pokrokový, že vzácný kostelík se hřbitovem zůstal stát a je dokonce velmi precizně udržován. Na bývalé návsi jsou pietně umístěny dva pomníčky padlým vojákům z 1. světové války, jeden těch Křtěnovských, a druhý z Březí, další vsi, která padla za oběť výstavbě JETE. Nu, je to smutné místo. I když se vší poctou a víceméně již bez teroru bolševické diktatury jako v 50. letech, přece jen to bylo vyrvání staletých kořenů desítek rodin a rodů. Nejen přehrady a zadrátované hranice braly navěky lidem domovy…. Bohužel, bez zdrojů, jako je Temelín, se naše národní hospodářství do budoucna neobejde a postavit jadernou elektrárnu skutečně nejde jen tak někde. Tak snad je tento fakt omluvitelný. (galerie)
Poté už mažu dál a další zastávku si dám už skoro v cíli. V Husinci zaparkuji u dalšího mimořádně významného místa naší národní historie, a to u rodného domu Mistra Jana Husa. Legendární kazatel se zde narodil před téměř 660 lety. Na rozdíl od Žižkova dvorce, z nějž už existují pouze základy, je Husův dům v perfektním stavu a i zde je muzeum. A i zde je díky koronavirové epidemii a státní karanténě zavřeno do odvolání.


V tomto domě se 6.6. 1369 narodil nejslavnější Český kazatel, reformátor a kněz, Mistr Jan Hus. Měšťanský dům je z většiny renesanční a pochází z 1. čtvrtě 17. století; jeho jádro zůstalo gotické a patrně pamatuje Husovo bytí. Lípy před domem byly vysazeny r. 1911. Husinec se nejmenuje po svém slavném rodákovi, nýbrž přesně obráceně. Přesné Husovo jméno je Jan z Husi – původně hradu (zaniklého už v 15. století) a vsi – dnešního města Husince.

Vytvořím si tedy fotku a jedu k hlavnímu cíli, a to Husinecké přehradě. Je tu klid, i když občas někdo projde nebo jede na kole. Husinecká přehrada je dílo z první republiky a stejně jako Sedlická, má i tato krásně vypadající obložení z přírodní žuly. Dává to těmto, jinak pragmatickým a studeným stavbám, úplně jiný charakter. V Čechách panuje dlouhodobé sucho a je to vidět i na hladině Husinecké přehrady. Chybí zhruba 2 metry do běžného stavu – to je patrné na první pohled. Když si vodní dílo pořádně prohlédnu ze všech stran, zbývá už jen cesta domů.
Zastavuji se ještě ze zvědavosti u liduprázdných slavných zámků Kratochvíle a Ohrada, protože tento stav, kdy zde v tuto roční dobu nepotkáte živáčka, je velmi unikátní. (galerie) Po vjetí do garáže přibylo na cestách za českými přehradami 232 km.


Přehrada Husinec. Vodní dílo zbudované na řece Blanici v letech 1934 – 1939. Technicky se jedná o tížnou, zděnou kamennou hráz se žulovým obložením z kamene, lámaného nedaleko odtud - v lomu Kobylí Hora. Je dlouhá 197 m, vysoká 27 m, a zadržuje 6,5 mil. m3 vody. Jezero má rozlohu 60 ha. V přehradě pracuje vodní elektrárna s turbínou typu Kaplan o výkonu 630 kW.

• 

  Svatý Jan v Lásenici

• 

  Lipenské jezero u hráze

• 

  Hněvkovické jezero u hráze

• 

• 

  Rožmberk z "druhé strany"

• 

  Benešova vila, Sez. Ústí

• 

  zvonice Křtěnov, v pozadí věže JETE

• 

  VN Husinec - návodní strana

• 

  zámek Kratochvíle

• 

  zámek Ohrada u Hluboké n. Vlt.