Alpy 2019 Ducati SuperSport

Vlastník	Frankie
Vloženo	27.6.2018
Aktualizováno	22.10.2021
Zobrazeno	5 030x

Po hodně dlouhé době jsem se konečně dostal k tomu napsat co je nového. Takže Alpy. Letos jen 5 dní, z toho první a poslední je přesun a navíc nám i jeden den často pršelo, tak jsme ho strávili procházkami po kopcích či po městech.
Vloni to nějak nevyšlo a já byl zvědavý. Čím více jsem se s motorkou sžíval, tím víc mě zajímalo jak by se na ní asi jezdilo v Alpách. Letos se to podařilo, našel se volný čas i někdo s vlastní motorkou, s kým bych mohl trávit nejen čas během dne, ale i příjemně večer posedět. A tak díky babičkám za hlídání dětí jsme mohli vyrazit s manželkou oba Já na Ducati a ona na Hondě CBR600F. Oba jsme Alpy navštívili už vícekrát, ale ne na těchto strojích. Jaké to tedy bylo ?

1.den
Stojíme na startu a natěšenost se míchá s lehkými obavami (předpověď počasí nevěští nic dobrého a navíc po poslední vyjížďce na Hondě bolela Míšu pravá ruka tak, že po ránu neudržela ani kartáček). Vyjíždíme. Dnešní den bude přesouvací. Cíl je někde u Merana, v Itálii. Po cca 100km začalo pršet a drželo se nás to celé Německo a Rakousko. Přestalo konečně až v Itálii, je tam líp, jako vždycky. Kromě tankovacích zastávek byla ještě jedna v Regensburgu, u Louise jsme jednak proschli a hlavě já si koupil pršák (který jsem nechal doma, protože samozřejmě mé kvalitní oblečení nepromokne, že. Promokne, jednak pršelo opravdu dlouho a hustě a pak taky by nebylo od věci oblečení občas naimpregnovat, že) No a Míša si koupila nové rukavice, ty staré se jí začaly po 10ti letech rozpadat.
V Itálii jsme si po sjetí z dálnice dali průsmyk Jaufenpass , já už fakt po těch rovinkách musel mít nějaké zatáčky. Zážitek z jízdy ? Byl jsem lehce rozladěný, motorka se mi neovládala zrovna nejlépe, nějak jsem se s ní nemohl pořádně sžít. Jednak mi trochu rozhodila jízdní vlastnosti taška na sedle spolujezdce a já bych potřeboval přitvrdit podvozek (nářadí zůstalo doma) a pak Ducati nemá úplně ráda ty pomalé vracáky „za roh“ ale líbí se jí spíš ty táhlejší a rychlejší zatáčky. No, dnes teprve začínáme a já se do toho po pár dnech dostanu. Míša si nestěžuje a to je hlavní. Jak není ženská spokojená, je všechno špatně Ubytování jsme našli v malém penzionku v obci Riffiano u Merana. Ochotná stará paní a za slušnou cenu i se snídaní, co chtít víc. Večer to ještě zajdeme do nedaleké pizzerie trochu zapít. Dnes najeto 513km.

2.den
Dnes nemá pršet, tak po snídani nasedáme na stroje a s díky to tu opouštíme. Sem bych se klidně zase někdy vrátil, byly tu krásné výhledy na kopce a klídeček. Po předloňském Stelviu už mám volbu tohoto průsmyku navěky zakázanou. Asi tam občas padají některé motorky v zatáčkách na zem nebo co Takže Stelvio nebude, jedeme jinudy. Konkrétně z předloňska odzkoušený Gampenpass, pak na město Fondo a dále na Revo, Cagno, Caldes, Dimaro. Odsud na Madonna di Campiglio. Pak nudný přesun přes Tione di Trento do Storo, odsud naprosto úchvatné zatáčky k Lago di Ledro. Počasí přeje, jede se dobře. Akorát „navifon“ nějak nerozdýchal včerejší vodu a odmítá nabíjet. Nasazuji tedy na řídítka svůj Samsung, na který ale zase nemám na motorce nabíječku… Takže navigace je víceméně po slepu a jen občas nenápadně mrknu do mapy abych šetřil baterku.
„Hele, nějak divně mi to zatáčí, nebo spíš to dělá takový divný zvuky, nechceš to zkusit ?“ A to já zase jo, rád se projedu. Nic špatného nenalézám, motorka jede, zatáčí i brzdí jak má. Tak nevím ? Zato jednu věc vím jistě, Honda je pohodlnější i když z ní mám trochu „autobusoidní“ pocit. Není tak hbitá a nechce tak snadno zatáčet, ale hlavně vůbec a vůbec to nejede, říkám si, zatímco motor točím kam až to jde. Tachometr ukazuje ale moc pěkná čísla, takže ono to jede. Jen z toho nemám ten pocit. Jó tohle kdyby dělali v litru, hmmmm, to by byla jiná. A Honda má naprosto skvělá zrcátka, nechápu jak můžou na Ducati montovat ta dvě klepající se sklíčka – asi nějaká firemní tradice, stejně jako vibrující motor a uhrkaný plyn. No nic, jedeme dál.
Bohužel na zítřek předpověď slibuje déšť úplně všude. Lovím něco na booking.com a zamlouváme si bydlení na břehu jezera Lago di Garda kousek od Malcesine. Je horko, tak se aspoň dnes vykoupeme. Cesta od Lago di Ledro až do Malcesine byla příšerná. Horko a pomalu se přitom sunout ve“ vláčku“ nekonečné kolony aut. Copak já, kdybych jel sám, nějak bych tím prokličkoval. Jelikož ale Míša není tak zvrhlá co se týče předjíždění, nemá to cenu. Akorát se ztratíme a pak na ní budu někde čekat a stejně mě ta auta všechna zase předjedou. A tak se pařím, motor šíleně hřeje na nohy, začíná mě bolet pravé zápěstí od uhrkaného plynu a říkám si, kde udělali soudruzi v Itálii chybu. Tahat a brzdit, zatáčet a užívat si hbitosti, přitom stability a rychlosti, to jo, to motorka umí. Ale jet ustálenou rychlostí v koloně a je úplně jedno zda je to rychlostí 30, 50 či 70 je prostě za trest ! Vůbec mě to nebaví. Speed byl na tohle skvělej, Tuono hrozný, no a Ducati je někde uprostřed, je o něco použitelnější než Tuňák, který pod 150 prostě nefungoval, ale ta jemnost a ovladatelnost Speeda v nízkých rychlostech jí chybí. Konečně ! Hotel nacházíme, motorky šup do (kryté) garáže a honem k vodě. Trochu nás rozesměje umělá tráva v areálu hotelu a zklame absence klimatizace na pokoji, ale co bysme chtěli za ty peníze Na to, že je sezona, tak super. Motorky stojí pod střechou, k vodě to máme jen asi tak 100m, víc chtít už nemůžeme. Chladivé vlnky příjemně osvěžují naše těla a v duši se mi konečně rozprostírá klid, na Gardě je prostě vždycky skvěle. Večer v místní restauraci zasloužené žrací orgie, takže několikachodové menu, k tomu nějaké to vínečko a pak už jen spát. Dnes najeto 207km.

3.den
Ráno nás budí pořádný slejvák, ale po snídani se vyjasní. A tak vyrážíme oba na Hondě do Malcesine, kde motorku necháme u stanice lanovky na Monte Baldo. Do kufru naházíme věci, helmy připneme zámečkem na kolo na sedačku a přikryjeme to plachtou proti dešti, pro jistotu. Předpověď hlásí další vodu až na odpoledne, tak pojedeme napřed lanovkou na kopec a prohlídku města si necháme na potom, tam se dá snáze schovat. A je to tady. Kabina lanovky nás celkem rychle vyváží nahoru a už teď máme o výhledy postaráno, co teprve v cíli. Trochu nás sice vyděsí turisté s pohorkami v nepromokavém oblečení, ale nakonec to není tak hrozné. Na kopci je sice 13 stupňů, ale sluníčko a nefouká. Pomalu kráčíme s davem směrem k asi 1km vzdálené vyhlídce. Cesta po hřebeni hory je vyloženě na pohodu i v sandálech. Každou chvíli zastavujeme na opravdu luxusní výhledy a fotíme. Rozhodně nelitujeme toho, že jsme sem šli. Ono když předpověď hlásí na dnešní den srážky v celých Alpách, ani jsme neměli jinou možnost. Zatím se ale mraky drží dostatečně daleko. Z vyhlídky je krásně vidět celá severní část jezera, na straně druhé se rozprostírají dlouhé šotolinky nádherně zaříznuté v kopci a hned mě napadá jak by se na nich krásně jelo. Na terénní motorce samozřejmě ? tak třeba někdy příště… Cestou k lanovce se začíná zatahovat a ve chvíli kdy si dáváme zasloužený, avšak nedobrý (rozmražený) zákusek a kafe, spadne pár kapek. První lanovkou tedy míříme do města. Temná obloha slibuje spoustu vody, ale je nám to jedno, přece se někam schováme a motorka je pod plachtou.
Vodu jsme čekali, ale ne v takovém množství. Přišla pořádná bouřka a ukrutný slejvák. Ve vodorovných uličkách se dalo dobře schovat, z těch svislých, vedoucích k jezeru, se staly potoky až říčky. Zakoupený deštník nám byl v tu chvíli na ozdobu, ale byla docela sranda pozorovat některé turisty jak se po kolena brodí vodou. Po dešti jsme zapluli do pivního baru, kde mé veliké radosti nabízeli mezi desítkami druhů piv i naší Plzeň. Zde jsme přečkali další slejvák a pak se mohli konečně pořádně pocourat městem. Prolezli jsme mnoho uliček i krámků a nakonec dorazili na starý hrad, hrdě se tyčící nad vodami jezera. Vylezli jsme až na věž, odkud bylo krásně vidět široko daleko. Navštívili jsme i muzeum jezera a den zakončili v restauraci na břehu jezera. Jídlo výborné, avšak trochu nám to kazil silný vítr. Po večeři už jen dojít vyzvednout Hondu a absolvovat cestu zpět na hotel. Dnes najeto asi jen 10km, ale nachozeno…ufff. Dobrou.

4.den
Ráno je nebe jako vymetené, bohužel se ale musíme sbalit a vyrazit. Zítra už nám to končí. Ale dnes – dnes nás ještě čekají nějaké zážitky. Vracíme se kudy jsme přijeli, takže na Riva del Garda, kolem jezera Lago di Ledro, užít si zatáčky až do města Storo. Odsud se vydáme na jih, směrem k Lago di Idro. Zde odbočíme do kopců a přes Bagolino míříme k průsmyku Croce Domini. Vím, že jsme tudy kdysi jeli, ale už si nepamatuju jaká přesně cesta byla. Kdybych měl lepší paměť, nejeli bychom tudy. Cesta nic moc. Sice malý provoz, ale silnice je úzká a místy rozbitá a hrbatá. Přesto se snažím si ji aspoň trochu užít, což znamená jet rychle. Zpočátku na Míšu čekám docela často, ale protože se docela loudá, vezmu za to s tím, že na ní počkám na příští větší odbočce, jako vždycky. Nic takového se ale nekoná, protože cestou není kam odbočit. Vyjedu tedy úzkou cestičkou o šířce tak na jedno auto až na vrchol a zde čekám. Čekám a čekám a Míša stále nikde. Když už o ní začínám mít strach, je tu. Že ti to ale trvalo viď, to byla hrozná cesta, tak na enduro a ne na silniční motorku. Odpovědí je mi sprška nadávek a pak mlčení. Že prý jsem sobec a že si sem jedu zajezdit a na ní nemyslím a že měla strašný strach zda jede správně, bála se, že se ztratila a nebo jestli se mi něco nestalo když na ní nečekám…a že motorku prodá a už nikdy nikam se mnou nepojede. Snažím se ten hysterický proud emocí trochu zklidnit vysvětlením, že jsem nečekal, protože stejně nebylo kam špatně odbočit a že kdyby se mi něco stalo, tak by si toho cestou všimla. A hlavně máme telefony, tak mi mohla zavolat Vše je marné, prostě když se ženská naštve, je všechno špatně… opouští mě klid a z těch všech nařčení se začínám taky už trochu vztekat a to je potom nejlepší si nasadit helmu, nastartovat a jet. Samozřejmě pomalu a stále čekat, aby se ten uzlíček nervů na té motorce za mnou znova nerozsypal Ach jo, a tak ten den hezky začínal.
Ujeli jsme pár km a zastavila nás závora s cedulí zákazem vjezdu. Míša nekomunikuje, tak je to na mě. Jinudy se odtud dostat nedá a vracet se mi stejnou cestou rozhodně nechce, tak to riskneme. Několik málo protijedoucích aut a motorek nás ujistí o správnosti našeho rozhodnutí. Dojeli jsme v pohodě až do města Breno. Cesta byla zavřená kvůli odklízení spadlých stromů, mezi nimiž jsme se ale v pohodě propletli. Dojedeme do Edolo a zde odbočíme na Apricu. Tu si moc neužívám, protože co ? Protože pořád čekám. A ještě je horko. Ale i kdybych tolik nečekal, stejně by mě po zastavení čekal stejně kyselý obličej. Když se ženská nas… člověk se může snažit jak chce a stejně je všechno špatně
„Potřebuji nutně na záchod, a myslím tím pumpu a ne někde v lese“, přerušila Míša hodinové mlčení, po němž následovalo další, neméně dlouhé. V Tiranu jsme odbočili směrem na Švýcarsko a těsně za hranicí konečně úspěšně nalézám zastavuji na pumpě s WC. Hustá atmosféra pokračuje, ale neřeším to a jdu si užít Berninapass. Provoz je otravný, ale švýcarské dlouhé táhlé zatáčky svědčí Ducati mnohem lépe než ty vracečky za roh. Užil jsem si to a moc, ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že předloni na Speedu to bylo přeci jen o fous lepší…Nahoře u jezera uděláme pár fotek a jedeme dál, proti Itálii se hodně ochladilo, jako vždycky tady. Přes St.Moritz. Odsud na Zernez, Susch a pokračujeme směrem na Nauders. Mám hrozný hlad a při jedné zastávce zjišťuji, že už nemáme konečně (tak moc) tichou domácnost. Domlouváme se tady co a jak a padá rozhodnutí přejet hranice a někde v Rakousku najít něco na spaní.
Sjíždíme z kopců a postupně se příjemně otepluje, když vtom se to stane. Předjíždím zprava auto, které se zařazuje do odbočovacího pruhu doleva. Těsně před odbočkou se proti mně se mihne auto další, mrknu do zrcátka a v tom uvidím jak do sebe obě auta narazí, oblak prachu a ozve se hlasitá rána. Na to „kchhhhhhh“ budu myslet ještě dlouho. Co se stalo ? Ten co odbočoval doleva, prostě přehlédl protijedoucí auto a vjel mu do cesty, načež následovala ona rána. Zpomalím a čekám na Míšu. Ta to neviděla v zrcátku jako já, ale pěkně naživo. Je z toho trochu vykolejená a ptá se, zda bychom se neměli vrátit a pomoci jim. Vzhledem k tomu, kolik nás za tu chvíli minulo aut, to nepovažuji za rozumný nápad: „Hele podívej se jaký je tu provoz. Už nejmíň 10 aut tam zastavilo a všichni už volají pomoc. Tady bychom nic nesvedli a stejně je tu jazyková bariéra. Buďme rádi, že nenarazil nikdo do nás, hlavní je že nám se nic nestalo.“ A tak tedy jedeme dál, za hranicí v obci Pfunds konečně naplním svou úplně prázdnou nádrž (sakra ta Honda snad nic nežere ??? No bodejť by taky žrala když se netahá Ale to si můžu jen myslet a nedovolím si to říct nahlas.) Zapnu booking a kousek od nás nacházím Motorrad hotel. Jé, němčina. Ale zase máme štěstí, motorky budou opět v garáži, super. Hotýlek nevypadá špatně a je i za dobré peníze. Uklidím stroje, převlékneme se a navečeříme (konečně po pizze a těstovinách kus masa, mňam. A i se sladkou tečkou v podobě trhance). Po jídle se jdeme projít po městě. Mají to tu docela pěkné, Rakušáci. Skoukneme rozbouřenou řeku, ulovím dvě kešky a jdeme spát, ochladilo se. Dnešek se úplně nevydařil, ale co, i to se stává. Najeto 314km.

5.den
A je to tu, odjezd. Posnídáme, zabalíme a tradá domů. Předtím si dáme ale ještě pár zatáček, takže zpátky za hranice, odbočit na na Nauders a odsud zase zpátky. Pak už směrem na Landeck a Imst. Bohužel odsáto stojí a až+ do Garmische je to jedna velká kolona. Děs běs. Kde se dá, předjíždíme, ale pak se cesta zúží a je to strašný. Jeden vláček tam a druhý zpátky. Auta, kamiony, motorky, všechno se to sune maximálně třicítkou. Nadávám a v tom horku se peču, ale nedá se nic dělat, než se dostaneme na dálnici, musíme si to důkladně vytrpět. Tak tudy, přes Fernpass si to příště sakra rozmyslím ! Dálnice za Garmischem přichází jako vysvobození. Je horko, ale jede se dobře. Kapotované stroje mají obrovskou výhodu v tom, že z té dálnice není člověk tak unavený. Ale jak jedeme ustálenou rychlostí, bohužel zjišťuji že mi nějak brní pravá ruka. Asi kombinace únavy, vibrací, váhy na rukou a strnulého držení plynu v jedné poloze. Tak to jsem na jiné motorce taky ještě nezažil. Musím si za jízdy občas přehmátnout levou rukou na plyn. Smrdí to průserem, ale aspoň pravou ruku po chvíli opouští mravenci a vrací se mi cit. Konečně Mnichov. Projíždíme ho pokaždé jinudy, protože prostě ta navigace tam je hrozná, odsud je to už „jen kousek“ A v podstatě jo. Jeden nic moc oběd, jedno tankování a po několika hodinách jízdy jsme doma. Cestou si zkusmo vyměníme stroje a zjišťuji, že ta Honda je nějaká pohodlnější, trochu delší a ne tak stísněný posez, širší kapoty, vyšší plexi a hodnější motor. Tak s tímhle se dobře cestuje, říkám při další zastávce na výměnu. Zato tohle je strašný, říkám si po přesednutí na svůj stroj - celý se to klepe, cuká to, vibruje a v zrcátkách nevidím vůbec nic. Co na to říct ? Prostě Ducati.
A je to tu. Po najetých 470km zastavuji před garáží ! Mám z toho obrovskou radost, stroje držely a nikomu v zatáčce nic neupadlo Sotva si to pomyslím, přiřítí se Míša a asi z radosti, že najela přes 1500km bez nehody, zmáčkne na štěrku přední brzdu a před garáží s motorkou praští. Ajéje, to tady dlouho nebylo, směju se, zatímco zvedáme stroj a oprašuju jezdce. Nic se jí nestalo, ale má značně pošramocené sebevědomí. Můžu jí stokrát říkat, ať tady nesahá na přední brzdu, ale radši si zmáčkne tu zadní. Všechno marný. Prostě obě nohy na zem, zmáčknout předek a doufat že to nějak vyjde. Nevyšlo to, motorka má naprasklou kapotu a nepěkně odřený blok motoru a výfuk. Taková hloupá a hlavně zbytečná chyba ! Škoda.

A to je vše. Kapoty jsou skvělý na dálnici a dlouhé táhlé zatáčky, ale do Alp, tam už tuhle Ducati nevezmu nikdy, nebylo to ono.