Yamaha XT 660 R (2007)

Spolehlivé enduro jednoduché konstrukce. Ideální začátečnická motorka pro trénink v offroadu, které vám za tu cenu nemusí být příliš líto.

Více fotografii

Výška jezdce: 193 cm

Vybíráno z těchto modelů (a proč jsem nekoupil):
Yamaha XT 600 E: V nabídce pouze \"unavené\" kusy

První dojmy - Pro každého, kdo je zvyklý jezdit s velkým cesťákem bude jakékoli podobné enduro nesmírně lehoučkým strojem. Při prvním svezením jsem tak nevyhnutelně měl pocit, že řídím kolo s motorem, celé je to strašlivě nestabilní, hubené a motor je jedno velké kladivo...

Motorku bych doporučil pro - Pro začínající enduristy s omezeným rozpočtem.

Doplňky na motorce - Kryt motoru RUGG, padací rámy RUGG, nosiče brašen / kanystrů / plotny na zavazadla RUGG, brašny Enduristan Fender bag na padací rámy, brašna famsa na zadní nosič, vyhřívané rukojeti Oxford Adventure.

Recenze

Legenda z garáže #4 - Yamaha XT

V motorkářském světě už léta žijí zkratky, za kterými si bezpečně vybavíme siluetu stroje na dvou kolech. CBR, XJR, GSXR... Bylo by to na několik řádek. I když skoro nikdo netuší, jestli vůbec něco znamenají. Písmena XT mezi takové legendární spojení rozhodně patří. A můžeme si zasoutěžit, kdo první najde, čeho je to zkratka.

U motorek s dlouhou historií jsou těmi pravými legendami s nejhezčím designem zpravidla původní staré stroje. Což chápete asi jen pokud jste dost staří na to, abyste znali slovo karburátor. Stroje z dob, kdy bylo všechno kulaté nebo hranaté, protože vyrobit zběsile pokřivené moderní tvary světel tehdy zkrátka nešlo. Moje XT660R je sice až jedna z posledních evolucí řady, ale dokud jeho produkci nezabili ekologové, pořád bylo postaveno velmi jednoduše.

A levně. U superbiku nebo závodního endura bude takové označení jistě hanlivé, ale tady jej vnímám jako jednoznačné plus. Na XT je vidět, že se nikdo ani nesnažil o revoluční řešení, zbytečná hejblátka, komplikované tohle a laditelné támhleto. Všechno je jednoduché. Kdybyste hodně potřebovali, repliku zdemolované zadní vidlice snadno vyrobí šikovný rumunský vesničan se svářečkou. A to musí každý dobrodruh ocenit. Protože v cestopisu to pak zní daleko lépe, než že pro vás za hodinu přijela odtahovka od pojišťovny.

Z pohledu laického mechanika, jehož schopnosti kdysi skončily u rozborky a sborky Jawy 250, je cokoliv, co už z výroby má nějaké ty vůle navíc, méně zranitelné. Proto se přes hory někde v Nepálu jezdí na starých Enfieldech. Nebo možná na nových. Ale ty jsou stejné, jako ty staré. Úplně vidím ten ušmudlaný výkres, co visí ve fabrice nad soustruhem už třicet let.

Yamaha je prezentována jako cestovní enduro. To je třeba mít na paměti, když budete kritizovat nízkou světlou výšku, neoslnivě koncipované tlumiče, nebo váhu. Nikdy to neměla být ostrá kroska. Z jednodenních výletů za poznáním okolních polňaček a zavřených lomů jsem však byl i k cestovním výkonům stroje dost skeptický. Ostatně posaďte kohokoli, zvyklého cestovat na korábu silnic typu Varadero na XTčko a poslechnete si totéž:

Hubená stavba je nestabilní v libovolné rychlosti, nepřidá tomu ani obutí na zubaté Mitasky, které evokují pocit jízdy po ráfcích z vlhké žvýkačky na podloží jahodového pudinku. Ale ta pravá zábava je teprve brždění. Chce to mít vždycky připravenou dostatečnou přistávací dráhu. V první krizové situaci jsem si myslel, že zadní brzda postrádá účinek, ale ukázalo se, že je za mnou deset metrů černé čáry. Na tohle si budu muset trochu zvyknout. Aspoň že je to tak komicky lehká hračka!

Jestliže jsem letos měl v plánu s XT někam vyrazit, muselo se na něm trochu zapracovat. Zvýšení a přitvrzení předních tlumičů a nový díl do přepákování zadku přiblížili motorku dvoumetrové postavě. Nezničitelné brnění celého spodku vlastní výroby pod značkou RUGG mě zbavilo starostí o svody, motor a vodní pumpu, padací rámy a nosiče brašen zaručily nesmrtelnost stroje při odhození v terénu a výrazně zvýšily cestovně užitné plochy stroje. Přestože světlo je zběsile moderně tvarované, svítí mizerně. Zlepšila to instalace LEDek Denali.

Těch pár drobností od pohledu změnilo XT na solidní rozpočtový expediční speciál pro začínajícího enduristu. Odpustil jsem mu i to moderní designové světlo.

Důležité je, že to opravdu funguje! XT je dostatečně terénní pro cesty, které zdolá Lada Niva, lesácký traktor, nebo Rumun v Dacii (což je v tomto pořadí obecně uznávaná škála obtížnosti). Dál jsem se ani pouštět nechtěl. Motorka, obtěžkaná brašnami s výbavou na kempování, přidanou váhou paradoxně získala na stabilitě a též na cestovatelském vzezření. Při silničním přejezdu k Fagaraši jsem si mezi vesnicemi uvědomil, že už mi ani nevadí toulat se krajinou na malém jednobuchu. Když si chcete svět kolem dostatečně prohlédnout, nepotřebujete jet rychle. Courání pod stovku je tak akorát průzkumnicky ideální a i jednobuch si při něm spokojeně přede.

Oproti všem předpokladům jsem tuhle motorku měl cestou čím dál raději.

Na vrcholu slavné rumunské Transalpiny (takové místní Stelvio, jen tu není tak narváno) jsem dospěl k přesvědčení, že XT je pro objevitelské cestování po východních zemích naprosto ideální motorka. V malé brašně na nosiči sice netahám velkou zrcadlovku na série epických krajinných kompozic, ale o to víc jich s takovou motorkou dokážu najít a uložit v celé jejich 4D kráse do své paměti. Z průsmyku jsem si tak vyhlédl místo na vrcholu hory, odhadl, že se tam dá vyjet a vydal se neohroženě tím směrem přes podmáčené louky.

V Rakousku by vás za tohle nejspíš zavřeli, protože drapákem načechranou trávu by asi zdejší krávy nežraly. Ale východní země jsou báječné tím, že nikoho nezajímá, kudy se přes hory vydáte, dokud to není národní park. Ať už se vyhoupnete z jakkoli hlubokého lesa, zdejší pastevci ovcí budou vždycky přátelsky mávat a s úsměvem povídat něco po jejich, aniž by to znělo výhružně. Cesty jsou tu jenom forma doporučení.

Mrknout na Transalpinu z výšky asi nenapadlo jenom mě a tak se XT brzy šplhalo na jedničku kamením, vyhrabaným předešlými výjezdy různých offroadů.

V momentě, když jsem XT postavil blízko hrany značného srázu a jako král hory - úplně sám - zíral na asfaltového hada Transalpiny pod sebou mi došlo, že právě taková motorka vás vezme za tou správnou svobodou z vlastních představ. Jen malý kousek od civilizace, ale přesto se dostaví pocit, jako by každou chvíli měl kolem začít cvakat foťák. Protože přesně takhle se fotí všechny ty nereálné reklamy na dobrodružství. Svobodu. Život, motorky a vůbec.

V tu chvíli budete mít neodbytné nutkání na místě rozbít tábořiště, hledat suché dříví na oheň a sedět na kufru, opékajíce právě uloveného králíka na klacku z nejbližšího stromu. Problém je, že na rozdíl od rakouských Alp je nocleh s večeří a snídaní v těchto zemích neodolatelně laciný. O kolik je pak sprcha lákavější, než ledová horská bystřina?

A ještě se musím přiznat… Osobně bych také určitě nedokázal zabít králíka.