Podzim 2019 Royal Enfield Himalayan

Vlastník	Stanooo
Vloženo	31.5.2018
Aktualizováno	15.12.2021
Zobrazeno	15 779x

Týden v Itálii
Z původně letního termínu se termín dovolené (jak občas bývá v práci zvykem) posunul až na druhou půlku září. Takže původně plánované vyšší silnice a pak pobyt v kempu u moře jsem zrušil, protože při pohledu na zasněženou silnici pod GG a bouřky nad Chorvatskem mi bylo jasné, že letos už žádná opalovačka nebude.

Hlavní nájezd jsem přesunul do slunných Dolomit a ubytování poprvé v životě zamluvil v penzionech - tři dny v penzionu kousek nad Cortinou a tři dny v Trevisu pro návštěvu Benátek. Ty mám v plánu už třicet let a letos se tam konečně musím podívat abych je viděl dřív než to všechno spadne (k tomu, jak jsem se na vlastní oči přesvědčil, už řada staveb nemá daleko). Předpověď počasí totiž nebyla příliš příznivá (polojasno a přeháňky při teplotách kolem nuly) a moc dobře vím, že ve vlhkém stanu mi přes noc nic z toho, co přes den promoklo, neuschne. Takže stan a spacák nechávám doma, zato přihazuji druhou nepromokavou bundu, dva svetry, kulicha a tlusté palčáky.
Na počasí jsem měl ale nakonec kliku - jen dva dny na chvilku drobně zapršelo a teplota nešla ráno pod +5, v horách bylo přes den většinou v rozmezí +10 až +15 a polojasno.
V horách jsem neměl co objevovat - většinu alpských cest a průsmyků jsem projel v devadesátých letech. Spíš šlo o výlet do míst, kam jsem se už dvacet let
nepodíval a kontrola toho, zda vše zůstalo při starém. A ano, spousta toho vypadá pořád stejně. Dost věcí se ale taky změnilo - výrazný úbytek lesů v severní Itálii (asi docela hodně větrných kalamit v posledních letech), silnice jsou o něco horší než bývaly (asi kvůli nárůstu provozu už to nestíhají tak často opravovat), řada benzínek přešla o víkendech na samoobslužný provoz (v takové míře jsem to viděl poprvé) - zde je nevýhodou, že kromě benzínu si u takové pumpy nic dalšího nepořídíte, ani kolo není čím dofouknout. A radar prakticky v každé vesnici. Dokonce někde na celých trasách přes průsmyk je omezená (a měřená) rychlost na 60 či 50km/hod! A taky tabule s názvy sedel nebývali oblepené samolepkami každého pitomce.

Že po dálnici nepojedu bylo jasné už od začátku. Takže v pátek trasa přesunu z Pardubic směrem k Cortině se dost blížila přímce, většinou jsem jel podle kompasu na JJZ. O co to bylo kratší, o to to bylo pomalejší ale hezčí. Na chvilku jsem vždy zastavil - v Telči, Dačicích, Slavonicích a pak už Rakousko. Hned na začátku Rakouska mě čekal bonbónek v podobě silnice 119 po které jsem dojel až k Dunaji. Krásné dlouhé zatáčky, bylo to jak houpání na zaoceánské lodi - pomalý náklon doleva, pomalý nákon doprava. Pěkný kostel a zámek ve Waidhofen an der Ybbs, pak údolím Ennsu, klášter v Admontu, ... Po celé trase až k ubytování v Aigenu in Ennstal (kousek od Liezenu) jsem tak vystřídal silnice 3. až 1. třídy a dokonce několikrát najel i na silnici pro motorová vozidla (i zde maximálka stále jen 100km/hod!). Vše pohodovou rychlostí 80 až 90km/hod.

Druhý den (sobota) krátká zastávka v Gmündu (malé muzeum Porsche a protože byla sobota, bylo tu i pár výletních part - jedna skupinka devětsetjedenáctek, vedle parta Moto Guzistů). A pak podél Drávy do Itálie. U Dobbiaca zahnout doleva a za chvíli už stojím v místě, odkud je vidět Drei Zinnen. Před Cristallem to
beru doleva podívat se k Misurině, pak zkontrolovat Tre Croci a přes Cortinu na ubytování. Zamluvil jsem tři noci ve Villa Argentina, což je kousek před křižovatkou kde se volí zda jet na Falzarego nebo na Giau. Hotel je sice hned u silnice, ale jak se setmí, tak veškerá doprava prakticky ustane, takže klid. Motorce dal na chvíli oddych a šel si prohlédnout blízký památník na boje během 1. světové války - Ossario di Pocol. V podvečer si ještě zajel kolečko passo Falzarego - Caprille - passo Giau a těšil se, jaké pěkné budou fotky z Giau v okamžiku západu slunce Než jsem se tam od Caprille vyškrábal, natáhli se od západu mraky a ze sedla bylo vidět kulový. Tak snad zítra.

V neděli byly všude mraky lidí, ale pořád míň než bývá v létě. A já toho chtěl projet co nejvíc, protože další den už mohl dost propršet. A tak jsem projel trasu
Podol - sedlo Falzarego - Arabba - sedlo Campolongo - sedlo Grödner - sedlo Sella - sedlo Pordoi - sjezd směr Caprile - sedlo Fedaia (od východu) - sedlo Pellegrino - Agordo - sedlo Duran - sedlo Cibiana - Cortina Něco přes 300km.
Poslední dvě sedla (Duran a Cibiana) jsem jel poprvé v životě a měl bych pro ně označení "baby pass". Jednak nejsou moc vysoké (kolem 1500m), ale hlavně
silničky přes ně jsou dost úzké, mám dojem že po celé trase s omezením na 60km/hod, místy bylo nutno jet opravdu pomalu (i ve vrstevnicových úsecích)
především kvůli tomu, že nebylo vidět za zatáčku (abych stačil zpomalit pokud by někdo jel v opačném směru, protože jinak bychom se nestačili vyhnout).
Provoz byl naštěstí vpodvečer minimální.

V pondělí jsem už jen vyjel na Giau s rozhodnutím strávit většinu dne bez motorky. Přes kopec s krátkou ferratou k chatě Nuvolau, odtud kousek dál na sever podívat se shora na sedlo Falzarego (a samozřejmě Lagazuoi a Tofany za ním). Pak nazpátek projít památeční okolí Cinque Torri a poté zpět do sedla k
motorce. Celkem mi to zabralo tak sedm hodin. Navečer jsem pak sjel do Cortiny trochu si ji po letech projít (výhodou tu je bezplatné parkování pro motorky, na rozdíl od aut), udělal nějaké nákupy, koupil benzín (neomylně jsem si vybral pumpu s nejvyšší cenou široko daleko) a vrátil se k penzionu.

V úterý přesun do Trevisa. Nejkratší trasou by to bylo jen 130km a tak si zajíždím znovu na Giau, sedlo Valles, sedlo Rolle (s krátkým výletem k chatě nad ním),
pak ještě přes jeden kopec do Feltre, za ním posledních pár km horským údolím podél Piavy a pak už hory skončili, takže po SR348 jak podle pravítka (s mnoha kruháči a semafory) až do Trevisa k hotelu. Po příjezdu do Trevisa hrozné vedro, teplota kolem +30. Ubytování v hotelu kousek od nemocnice, prohlídka města. Staré centrum obehnané hradbami a vodním kanálem nevypadá vůbec špatně.

Středa a čtvrtek - motorka zůstává bez hnutí zaparkovaná před hotelem a já ráno odjíždím vlakem do Benátek a vracím se zase až večer. Za dva dny jsem toho
prošel tak polovičku z původních plánů. Zbytek snad někdy příště.

Pátek ráno po snídani odjezd, nejprve k Lagu Predil (k němu po kouzelné silničce SP76 z Chiusaforte), pak přes sedlo do Slovinska. Na Mangrt nejedu, tam
už jsem byl dvakrát pěšky. Takže na sedlo Vršič. Nahoře v sedle v .., pak začnu sjíždět dolů a cca po 1km smůla - silnice natvrdo uzavřená 8-17, fakt tam makají v celé šířce. Já bych to na motorce projel, ale nerad bych dostal lopatou přes záda. Takže nezbývá než to otočit a nahoře počkat do pěti a nebo dojet zpět k lagu Predil a odtud do Rakouska k zamluvenému penzionu u Ossiacher see. Rozhodl jsem se pro verzi 2 = užít si Slovinskou trasu ještě jednou v opačném směru. Původní plán byl ještě zastavit u jezer Fusine (s výhledem na Mangrt od severu), ale kvůli nedostatku PHM (na rezervu už jedu 150km) jsem to raději zrušil. První benzínka totiž byla až za rakouskými hranicemi.
Poslední noc v Rakousku - penzion Wolf u Ossiacher see. Kupodivu docela plný i v této době. Přitom nechápu co tu ty lidi (turisti) dělají - hory nic moc, v jezeru se koupat nedá (všude kolem byly zákazové cedule), patrně je vyhrazeno pouze rybářům a jachtařům.

Poslední den (sobota) 520km domů. Delší zastávka ve Slavonicích (byl tu jarmark), pak v Telči.

Na závěr něco o dopravním prostředku:
kromě dolévání benzínu stačilo jednou namazat řetěz, jinak nic. Že se cestou na motorce nic nepodělalo je pro mne po mnoha letech na dvoutaktech věc naprosto nevídaná.
jel jsem na Himalayanu s 18kW. Pro většinu lidí naprosto směšný výkon. Pro mě ne. Některé průsmyky jsem před lety přejížděl i na strojích s polovičním výkonem. Takže letos to bylo značné zrychlení. Při přesunu po silnicích 2. a 3.třídy naprosto bez problémů, i ta rakouská 119 v pohodě. Problém nastane na jakékoliv široké rovné silnici první třídy, kdy se každý rozjede jak urvaný ze řetězu. Tam pak držím "kamionové tempo" protože nechci motor trápit dlouhodobou jízdou ve vysokých otáčkách. Ani nevím jak by to dlouhodobě snášel, teploměr oleje nemám a kdoví s jakou přesností měří ty aftermarketové.
Jiná věc jsou ale hory - při jízdě nahoru po hlavních trasách (Falzarego, Fedaia, Pellegrino, ...) s velkou šířkou má motorka dva minusy - kvůli nedostatku výkonu je téměř nemožné kohokoliv jen o trochu pomalejšího předjet, v ostrých pravých vracečkách pak mírně vadí přední 21, kvůli které je ten poloměr zatáčení přece jen o trochu větší než u silničního stroje na sedmnáctkách.
Ale na menších průsmycích (Duran, Sattel apod.) ten nedostatek výkonu nevadí, protože tam se stejně málokde dá jet rychle.
Při jízdě nahoru to je opojení z výkonu (takže v případě Himalayana určitě míň intenzivní než u 100koňové motky) no a při jízdě dolů platí, že rychlost je dána jen
tím, co si jezdec dokáže dovolit. Kupodivu při jízdě dolů většina lidí zvolní, protože ten povrch silnice kam se oko dívá je najednou nějak dál a asi nechtějí padat
na hubu tak hluboko. A tak ty zástupy Afrik a GS najednou pro změnu nestačí mě. I když zatáčkami jedu o hodně pomaleji, než bych si býval dovolil na kole -
proti němu je jakákoliv motorka mnohem víc těžkopádná a především pomalejší na brzdách.
Jediné co mi na motorce vadilo (hlavně poslední den kdy mě čekalo kolem 500km a taky nebylo zrovna dvakrát teplo) byla horší ochrana před větrem. Kvůli tomu, že mám cca o 5cm zvýšené sedlo, tak standartní plexi není žádná sláva, při rychlostech nad 90km/hod mi už dost hučí v uších.

najeto: cca 2100km
spotřeba 60 litrů BA95, Před odjezdem, kdy jsem měl najeto cca 7900km, jsem pro jistotu poprvé dolil asi 0,2 litru oleje (výměna je v 10 000), ale bylo to skoro zbytečné, do těch 10 000 by ten původní olej stačil