Honda VFR 1200F (2012)

Cesta je cíl .. III– den 7
Sobota 22. 6. 2019. Ráno se kupodivu všichni shledáváme u snídaně. A kupodivu jsme nebyli v hotelu sami. Krom nás je tam asi sedm další hostů. Supr, jsme všichni, na krku žádné kousnutí, prostě nic. Snídaně výborná, nasytila a zvedla náladu. Radar ukazuje konec deště, ale nad jezerem je vcelku hustý mlžný opar. Vzhledem k tomu, že v pátek 21.6. měla moje ženuška narozeniny a naše Lůca úspěšně absolvovala závěrečné zkoušky na učilišti, rozhoduji se oddělit od skupiny a pokračovat co nejdříve sám nejkratší a nejrychlejší cestou domů. Dle navigace bych mohl dorazit odpoledne dom a jít s rodinou na slavnostní večeři. Klukům sděluji své rozhodnutí, rychle balím a po osmé hodině vyrážím směr dálnice na Mnichov. Plán jsou dálnice Mnichov- Regensburg-Rozvadov-Plzeň-Praha a pak již domů do Štětí.
Krátce jedu v mlze okolo jezera, následně již za relativně slunečného počasí najíždím na dálnici a valím směr Mnichov. Po cca 40 km mě polil pot při zjištění stavu paliva a informaci o vzdálenosti na dálnici k nejbližší pumpě. Vyšlo to, tankuji plnou a pokračuji dále, projíždím Mnichovem, Regensburgem a před státními hranicemi začíná krápat. Za Plzní bohužel déšť přechází opět v liják a celou cestu do Prahy absolvuji v nepromoku. Za Prahou jako když utne, shazuji nepromoky a po druhé hodině odpolední dorážím dom. Doma jsou všichni rádi, že jsem celý a především náš nový člen francouzský buldoček Benny je šťastný, že mě má opět doma. Kluci následně dom dorazilo pozdě k večeru.
Opět supr akce, parta skvělých kluků a výborně vybrané trasy, plno nových zážitků a poznání, nádherných výhledů a spoustu projetého asfaltu. Takže velký dík našemu dvornímu dodavateli zážitků Jirkovi a všem klukům za společné strávené chvíle.
Krátce k Hondě:
Celkem ujeto 2220 km. Průměrná spotřeba se za celou dovolenou ustálila na 6,2 litru, což je velmi příznivá hodnota vzhledem k plné polní. Třetí kufr je vynikající, dobře skladný a i výborně vzhledem k otevírání využitelný, zpříjemnil pohodu na cestě. Vyhřívané gripy – boží věc jak v dešti, tak i v horských průsmycích. Alpské vracáky pro takto těžký stroj v plné polní není to pravé ořechové, ale díky charakteristice motoru, jeho opravdu hutného krouťáku a výkonu už od spodních otáček a skvělé geometrii to celkem jde. Prostě valící se tank s pohybem baletky. Určitě naháč se 190 kg by byl lepší a rychlejší. Střední a rychlé zatáčky VFR prostě žere a jeho pilot taky, nová zkušenost z dálnice (doposud jsem s VFR po dálnici nejel, vlastně na jakékoli motorce jen z důvodu nutnosti velmi málo) – motorka má dostatek výkonu, pořád jede a jede, výborná ochrana proti větru a je jedno jestli jedete stotřicet nebo dvě kila. Vysoká stabilita, klid, pohoda, jen letí a navíc ani moc nežere. I s kufry stabilní, žádné vibrace či vlnění, neuvěřitelná jistota. Km ubíhají ani nevíte jak. Pro cestování jsou určitě vhodnější stroje, dnešní SUV na dvou kolech - cendura, ale ty mi nedají ten pocit z řízení a jízdy na superbajku, ten pocit závodního stroje. Ano jsou neuvěřitelně pohodlná, malou spotřebu, všechno uvezou a dovezou a i do terénu se nebojí podívat. Nemůžu si však pomoct tohle VFR má něco do sebe a má koule. Spolu s Kawasaki poslední opravdové GT.