Dolomiti a Trentino + FOTKY Suzuki VL 1500 Intruder

Vlastník	wencz
Vloženo	9.4.2016
Aktualizováno	24.6.2017
Zobrazeno	2 460x

Byla to jedna z největších blbostí, jaké jsem kdy provedl. Motorka, jejíž technický stav nebyl úplně stoprocentní, mě však neuvěřitelně podržela a vysloužila si přezdívku mezek. Už jí jinak neřeknu, protože to co předvedla na této cestě mi jinou možnost nedává.

Vyrazil jsem v neděli 17.6. 2016 ráno směrem na Salzburg a Bertchesgaden. Bylo asi 12 st. C a nepršelo, ale přímo chcalo. A chcalo celou dobu až do Bertchesgadenu, kde už bylo jenom zataženo. 400 km v nepromoku je fakt lahůdka. Měl jsem na mašině jediné eso v rukávu a tím byla úplně nová přední pneumatika. Bohužel jsem si tohle eso vyplácal hned první den a na zbytek výletu mi tak nezbyl žádný tajný trumf, který by mi pomohl s nepřízní osudu. Vyjel jsem s motorkou, která by si zasloužila vyměnit olej, svíčky, filtry, destičky a přední kotouče. I spojka už bere jen na takovém vlásku nahoře… Taky by bylo třeba seřídit karburátory a ventily. Zkrátka jsem to nestihl a touha podívat se někam byla silnější. Celou dobu jsem se modlil k japonským inženýrům a doufal, že to poskládali dobře a že to vydrží.

Druhý den v pondělí 18.6. jsem vyrazil brzy ráno asi v 7 hodin z Bertchesgadenu směrem Salzburg-Innsbruck, Brenner, Brixen. To byl můj prvý postupový cíl a největší bobky jsem měl z Brenneru. Ukázalo se, že oprávněně. Zatím, co po dálnici si mašina jen tak bublala, tak do kopců se jí nechtělo. K mýtné bráně za 9E jsem ji dotáhl jen tak tak… Začali jsme šplhat výš a po cestě doslova vytrpěli dvě kolony. Nejsou tu odstavné pruhy a mezi auty moc místa nebylo, takže jsem musel popotahovat a nemohl to na prasáka projet. Spojka úplně v prdeli, hlavně do kopečka před mostem Evropa. Strašný. Mraky jsme nechali někde u Innsbrucku a tady už celkem solidně pálilo slunce. Já stále v nepromoku. Mašina topila, okolní auta topila, silnice topila, slunce topilo… já se topil ve vlastní šťávě. Ani nevím jak, ale projeli jsme Brenner. Mezi alpskými velikány se trošku ochladilo a i mašině se jelo lépe. V Brixenu jsem si udělal zastávku u domu Karla Havlíčka Borovského, který jsem chtěl vždycky vidět. No, neměl to tam až tak špatný, lokalita moc hezká :)
Z Brixenu jsem s kapku dýchavičným mezkem vyrazil směrem na autostradu a do Trenta. Jelo se relativně dobře, protože to bylo z kopce. Na většině etap byla rychlost omezena na 100km/h, takže ÚPLNĚ VŠICHNI jeli max 120 km/h, nikdo nejel rychleji. Relativně pohodlně a bezpečně jsme se dostali až do Trenta. Překrásné město s uvolněnou atmosférou, jakou umí jen Italové a zároveň s pořádkem a ohleduplností, co umí jen Rakušáci a Němci. Perfektně vyvážené stotisícové město dle mého gusta. Po západu slunce ukazoval teploměr 33 st. C. Bydlel jsem v prima hotelu co měl i garáž. Po té prochcané neděli jsem se cítil jako v ráji. Milá paní majitelka hotelu se o mě starala takřka mateřsky a když se vyptala na strastiplnou cestu a vyslechla si nářky na počasí, prohlásila se smíchem: „Praha, to je překrásné starobylé město, byla jsem tam a moc se mi líbí. Bertchesgadenland je nádherný kraj s krásnou přírodou a úžasnými kopci. Ale my, my máme slunce...“

Následovalo úterý 19.6. a zatím nejtěžší den na ježdění. Čekalo mě zhruba 200 kilometrů v kopcích po místních hradech. Měl jsem velké obavy, ale zbytečně. Mezkovi se italský vzduch zjevně zalíbil a mašina fungovala bez jediného problému. Jel jsem trasu Trento - Castel Toblino – Sarche – Castelo Stenico – Molveno – Cles – Monclassico (Dimaro) v Passo del Tonale. Tam jsme cestu ukončili v rodinném hotelu. Bohužel se nějak proláklo, že jsem novinář a budu psát článek o Dolomitech a místní se rozhodli, že mi to nedovolí a že mě raději zabijí jídlem. Obrovské porce, obrovský výběr a večeře o sedmi chodech mi nedopřály klidný spánek. Až nad ránem jsem zabral kapku víc, ale to už byl zase čas hupnout do sedla a vyrazit.

Středa 20.6. se ukázala jako kritická. První co mě a mezka poslalo do kolen byl výjezd z Dimaro do Madonna di Campiglio. To je takové hrozně kouzelné místo, ale vyšplhat se tam, to bylo na dvě přestávky. Motoru se zkrátka nechtělo. Ale pohoda, nepospíchal jsem, tak jsem mu dopřál odpočinek. Následoval sjezd přes Pionzolo – Tione di Trento k Ponte Arche. Bohužel jsem dělal strašný kravál, protože V&H prostě bordel dělají a při sklonu motocyklu směrem dolů do výfuků střílí. Za obrovského rachotu jsem tedy dojel k Ponte Arche, kde jsem zažíval nádherné okamžiky jízdy po náhorní planině, kde kromě cyklistů a sem-tam auta nebyl vůbec nikdo. Kvalitní cesta, mohu doporučit. Následoval (opět velice hlučný) sjezd k Tenno a Rive del Garda. Gardou jsem musel projet durch abych se dostal k Nago, kde jsem měl ubytování a mám několik zážitků. Ad 1 bylo tam národa jak na bazaru v Marakéši. Kvanta lidí, hlavní cesta ucpaná, mašina topila, modlil jsem se, aby nezdechla. Ad 2 potkal jsem poprvé policajty. Ale trochu nešťastně, machroval jsem s výfuky před dvěma krasavicema a trochu to „vosolil“ … navíc to bylo v tunelu… a na výjezdu z toho tunelu dopravní hlídka Carabiniérů. Oba koutky roztažené od ucha k uchu a jeden mi mávnul palcem na cestu. Prostě taliáni rozumí tlukotu motorkářského srdce ;) dlužno podotknout, že jsem sice akusticky zaprasil, ale jinak jsem jel předpisově – takže vše o.k.
Poté co jsem se ubytoval a prošel si Gardu, měl jsem zařízenou večeři v bývalé pevnosti Forte di Nago. Modlil jsem se, aby to bylo něco normálního… bohužel… šlo o prvotřídní restaurant, jehož kuchař aspiruje na Michelinskou hvězdu a někdo mu nejspíš nakecal, že ji dostane, když o něm napíšu článek. V roztrhaných džínách, propoceném triku (99prc vlhkost, stále 33 st.) a keckách jsem zasedl a čekal co bude. Dali mi stůl u zasklené střílny s výhledem na zapadající slunce nad Dolomiti a večeře měla 5 chodů. Chtěli-li mě předchozí večer v Monclassicu jídlem zabít, pak šéfkuchař Marcello Francesci se rozhodl oddělat mě stylově. Osobně mi slíbil malé porce. Liška podšitá… začal sice s malými, ale pak přidával na objemu, až jsme skončili u tronásobného dezertu. Když se pak přišel zeptat jak mi chutnalo, chtěl jsem ho uškrtit, ale nedokázal jsem zdvihnout ruce před sebe. Odvalil jsem se do hotelu a prožil další neklidnou noc (bez klimy) v přežraném polospánku. Kolem šesté ráno mi už bylo jasné, že víc nezaberu a je na čase vyrazit domů.

Vyrazil jsem ve čtvrtek 21.6. kolem 7 ráno a to zcela naplněn obavami, zda svého mezka dotáhnu až domů. Zatím jsme s mezkem jeli max 400km/den a teď nás čekal dvojnásobek. Byl sjem připravený na nouzovou variantu, že opět přespím v Bertchesgadenu, ale primárně jsem se toužil dostat alespoň do Budějovic. Bylo mi jasné že do bude o prdel a o záda. A o motor. Ten začal kašlat už v Benneru, vůbec se mu nechtělo, naštěstí je tam dost omezení, takže jsme jeli kolem 80 km/h a byli jsme rádi, že jsme rádi. Chod stroje se naštěstí ustálil a do Salzburgu jsem dorazil kolem 14h. Nebyl to úplně nejlepší čas a v autě bych tu byl daleko dřív, ale o to přeci na dovolené nejde. Po cestě spadlo jen pár kapek, nemělo cenu lézt do nepromoku. Ze Salzburgu na Linz jsem začal pociťovat rapidní úbytek výkonu, mašina už sice nekašlala, zato skoro nejela. Víc jak stovkou jsem mohl jet jen z kopce. V Linzi byla kolona přes celé město a opravdu nejsem hrdý na to, že jsem ji projel záchranářskou uličkou, ale jinak to nešlo. Cítil jsem, že mezek mele z posledního a že bych to na slušňáka prostě neodskákal. Když jsem ho vytáhl na Dolní Dvořiště, byl jsem nevýslovně šťastný. Bylo mi jasné, že kdyby se teď něco podělalo, tak už to nějak vyřeším, ten svíravý strach, který mi seděl za krkem celý výlet mě najednou opustil. Od Budějovic jsem neměl zařazený vyšší kvalt než čtyřku a od Benešova jsem jel většinou na trojku. Do Prahy jsem dorazil na lehce euforické vlně kolem půl deváté večer. Dokázali jsme to. Mezek to dotáhnul až domů.
...
Epilog: Je mi jasné, že mašina je zralá na generálku a doufám, že jsem jí moc neublížil. Snažil jsem se tankovat ten nejdražší a nejkvalitnější benzín (Shell V Power, BP senza plus) a dělat chladící pauzy. Dolomiti jsou opravdu krásné a doufám, že se tam s mezkem ještě někdy vrátíme. Tentokrát už ale ne sami, ale s někým dalším, protože zážitky z cest jsou nesdělitelné.

Stav tachometru: 21.678 mil

celkem ujeto: 1.108 mil (1.773 km)

P.S.
Touto cestou se mi podařilo překonat totální nájezd báwa, který byl 4.316 km o rovných 1.441 km, celkově jsem s motorkou už ujel 5.757km.