Suzuki GSX-R 1300 Hayabusa (2015)

Silnice NA-134 z Logroňa na východ je zprvu docela nudná - rovná jak podle pravítka a okolní krajina poněkud monotónní. Až do San Adrianu představují jediné zpestření občasné křižovatky či kruháče. Navigačně náročnější je to až do Peralty odkud se dál stačí držet NA-128. Podél řeky Aragón až do Carcastilla už je svezení mnohem zajímavější a zábavnější. Okolní krajina je členitá a pořád je nač koukat. Za městem navíc přijde na NA-534 stoupání serpentinami na náhorní plošinu kde jsou jen nekonečná pole a louky a kromě pár opuštěných stavení nikde ani živáčka. Klesání do Cásedy je na řízení náročnější, ale velmi fotogenické. Tady bohužel míjím zkratku do Sos del Rey Católico a tak musím přes Sanguesu kde trochu bloudím v centru. Situaci mi navíc komplikují četné uzávěry kvůli býčím zápasům. Nakonec se mi ale daří se ze spleti jednosměrek vymotat a zase si užívat ten luxus prázdné silnice a nádherné krajiny. A-1601 je velmi atraktivní svezení plné zatáček. Škoda jen, že kvalita asfaltu se tu rychle mění mezi něčím, zač by se nemusel stydět ani závodní okruh a vytlučenou okreskou třetí kategorie. Přijde i stoupání do horského sedla během kterého se otvírají široké výhledy do krajiny - blízkost Pyrenejí je holt znát. Najíždím na N-240 směr Jaca a batůžek se dožaduje oběda. Zastavuju u bikers friendly motorestu a dáváme si do zobáčku tříchodové menu. V Jace tankuju opět do plna a celý natěšený projíždím městem už už abych byl na N-330 přes průsmyk Somport. Když jsem tudy loni projížděl, minul jsem nádherné železniční nádraží Canfranc estación u vrcholového tunelu spojujícího Francii se Španělskem. N-330 má navíc táhlé zatáčky a kvalitní povrch, pro Hayabusu pravé eldorádo. Vjíždím do Canfranc a za chvíli už nacházím co hledám. Parkuju u mostu před vstupní branou a vyrážím na průzkum téměř čtvrt kilometru dlouhého nádraží. Je oplocené a na zabarikádovaná okna je smutný pohled. Z celého areálu jsou využívané jen dvě malé vstupní budovy a párkrát denně sem ze Zaragozzy zajíždí motoráček. Tunel pod horským masivem využívá jakási laboratoř a cesta do Francie je tak bohužel neprůjezdná. Procházím mezi zarostlými kolejemi a fotím ostošest. Druhé nástupiště používají místní modeláři jako startovací ranvej pro svá letadýlka a tak mě tu celou dobu provází bzukot jejich hraček. Po prohlídce a osvěžení v místní kašně je čas pokračovat přes průsmyk do Francie. Cestou nepotkávám kromě dělníků na opravě silnice ani živáčka, všechnu tu krásu mám jen sám pro sebe. Cesta po N-134 až do Oloron-Sainte-Marie ubíhá bez zvláštních příhod. Celou dobu koukáme kolem sebe a hledáme kudy se kolem nás do průsmyku šplhal dřív vlak. Trať je dodnes dobře patrná a kromě několika stržených mostů je téměř kompletní. Navíc si všímám, že ji opravují a uvádí znovu do provozu. Je vyměněné štěrkové lože, položené nové koleje a mezi silnicí občas i nové protihlukové stěny. Z Oloronu do Pau je jízda doslova utrpením, jelikož místní řidiči jedou doslova a do písmene jako s hnojem a jen málokde se tu dá bezpečně předjíždět. To ale ještě netuším, že kemp budu v Pau hledat skoro hodinu abych nakonec přišel osm minut po zavíračce recepce. Když se sháním po obsluze přes místní interkom, zaměstnanec kempu mě nechá čekat před závorou dobrých dvacet minut. Nakonec doráží, dost neochotně vyplňuje papíry a vysvětluje kde co najít. Stan tak stavím za houstnoucího šera což mi práci nijak neulehčuje. Po celém dni jsem unavený a mám hlad, takže zbytek bagáže necháváme ve stanu a s lehkou motorkou jdeme hledat slušnou hospodu. Končíme v něčem, co vypadá jako Radiator Springs z filmu Auta od Walta Disneye. Všechno je tu v americkém stylu včetně nejrůznějších plakátů na zdech. Kuchyně je ale výborná a číšnice je příjemná a obdivuje naši dlouhou cestu až sem v jedné stopě. Aby nebylo dobrodružstvím konec, nemůžu tuhle noc vůbec usnout a když mě asi ve tři ráno děsí kočka opírající se o vnitřní plášť stanu, vylítnu jak čertík z krabičky. Pryč odsud, rychle!