Suzuki GSX-R 1300 Hayabusa (2015)

Druhý den ve Francii by se dal popsat jako toulání po N94 a její lokálních sestřičkách D994 a D94. Pomalu se přestávám divit francouzům že jezdí jako staré báby. Hustota stacionárních radarů i na silnicích nižších tříd je tu skutečně impozantní, když si chvíli nedám pozor, vnímám jejich záblesky opravdu často. Při průjezdu Gap se mi daří chvíli kufrovat, jelikož v centru je ve značení chaos za který by se nemusel stydět ani Ital. Taky mě tu stačí vyděsit moje až dosud bezchybně pracující motorka, která najednou není schopná nastartovat. Jakoby se v převodovce něco vzpříčilo a startér nemá dost síly na natočení motoru. Po chvíli marného snažení kdy mě polévá studený pot nakonec po důsledném vyřazení do neutrálu motor zase ožívá. Cesta francouzským venkovem je jinak příjemná, provoz není nikterak dramatický a občas přijde i nějaký ten řidičsky zajímavější úsek. Až do Alés je tak jediným nepřítelem docela velké horko. Ve městě se k němu navíc přidává nepřehledné značení a spousty kruhových objezdů. Po delším bloudění se mi konečně daří sjet dolů k řece, které se tak dá říkat snad jen kvůli šířce koryta, protože je v ní vody tak na větší potok. Pro mě je důležitá hlavně kvůli silnici číslo N106, která mě vede dál na severozápad. Na výjezdu z města dojíždím těžký kamion se sklápěcím návěsem určeným pro zemní práce. Že jede relativně pomalu mě nepřekvapuje. Co už ale za pozornost stojí je fakt, že ho brzdí malý osobák, kterého vzápětí poměrně nevybíravým způsobem předjede a uhání pryč. Silnice mírně stoupá do hor a vlní se jak když hada bije. Za normálních okolností bych do helmy nadával jak špaček že mě ten pitomec brzdí a nedá se tu předjíždět, ale tentokrát k tomu nebyl důvod. Co tenhle frantík se svou těžkou soupravou vyváděl, to mi hlava nebere, protože za takovýhle styl jízdy by se nemusel stydět ani majitel leckterého sporťáku. Nájezdy do zatáček na srdíčko s brzdama na poslední chvíli (jednou dokonce s efektním pálením pneu na návěsu), nádherně plynulé průjezdy obloukem a akcelerace na plný plyn na výjezdech - sledovat takovéhle divadlo z první řady jsem si nemohl nechat ujít. Nakonec jej přeci jen předjíždím a po několika kilometrech osamocené jízdy stavím na útulném odpočívadle. Po nějaké době mě tam dotyčný kamion dojíždí a já mu máváním a zdviženým palcem dávám najevo svoje nadšení. Zjevně ho to potěšilo, protože mi odpovídá troubením a probliknutím všeho, co má na kabině tahače žárovky (a že je toho dost). Protože ale dobrá nálada nemůže trvat věčně, brzy mi ji kazí francouzští silničáři odfrézovaným povrchem s hustou vrstvou jemného štěrku na celé šířce vozovky - zabít je málo. Hned pro příjezdu do Florac se odpojuju na D907 abych se za Vebronem nechal D996 dovést až do údolí říčky Tarn. Pokud jde o přírodní krásy, tohle byl jeden ze zlatých hřebů dovolené. Hluboké lesy, romantická údolí a zapadlé vesničky byly jak vystřižené odněkud z pohádky. Horší už to bylo po řidičské stránce, jelikož silnice byla úzká, nepřehledná a nerovný povrch nutil sportovně laděný podvozek k neustálému poskakování. Nu což, jednička a spojka si tu užily svoje parádní číslo. Hluboký kaňon vyhloubený říčkou Tarn a osvětlený večerním sluncem tomu nasadil korunu. Ve chvíli kdy vidím první ceduli k Millau už skoro necítím vlastní zápěstí. Provoz trochu zhoustl a až na čtyřproudovku kousek před městem se docela vleče. Toužebně vyhlížím na místním značení kemp. Nakonec jej nacházím a dokonce má k dispozici i zařízený motorhome. Tentokrát tedy nechávám stan zabalený a užívám si pohodlí čtyř stěn. Po ubytování už tak přichází ke slovu jen krátká procházka k restauraci naproti kempu na vynikající (a taky docela drahou) večeři.