Stunt Battle Europe 2014

Nejdřív ale něco málo k historii a vzniku této akce: Vývoj tohoto sportovního odvětví se od dob SFD velmi výrazně změnil a to tak moc, že se dokonce i změnil i jeho název. Styl „StreetFigher“ byl plný agresivity, rychlosti a nebezpečí, obrovská plocha bechyňského letiště dovolovala jezdcům úplně jiné triky, než dnes. Tento styl však byl přirozeně (a to už tehdy - v podobě prvních koleček po zadním) vytlačen novým stylem zvaným Stunt riding. Ten je pro potřeby jezdců, kteří jezdí komerční show daleko použitelnější, bezpečnější a umožňuje jim daleko větší rozvoj. Kaskadérská show je dnes k vidění na každém rohu a stačí 60 metrů rovné silnice a zkušený Stunt rider si s tím hravě poradí. Nicméně náročný divák, který zažil SFD už nebude tak spokojený, jak býval dřív. Snad právě díky tomu začala obliba tohoto stylu klesat a na kaskadéry přišla tak trochu okurková sezóna.
Ale svítá se na lepší časy, s počátkem nové dekády začaly v Evropě vznikat mezinárodní soutěže a nová generace jezdců začala svým stylem jízdy otáčet věci k lepšímu. Hranice toho co jde a co nejde s motorkou dělat v podstatě vymizely, divák zůstává jenom čumět jak přikovaný a nevěřícně kroutí hlavou. Nejlepší na tom ale je to, že se na vrcholné úrovni vrátila zpět agresivita. Tento rok už byla dokonce zahrnuta i v bodování soutěží a tak tomu rovněž bylo u SBE, kde agresivita a „fun factor“ tvořily celou pětinu skóre. Troufám si tvrdit, že se zase začne na plné pecky vracet a tribuny budou zase plné.
O co teda vlastně v Brně šlo? STUNT BATTLE EUROPE je mezinárodní závod moto kaskadérů v konceptu „BATTLE“ - tedy přímý souboj muže proti muži, kde ten lepší vyřadí svého soupeře a postupuje dál. Byla pozvána celá Stunt ridingová Evropa, kus Asie a dokonce i Morava! Celkem přes 80 jezdců z patnácti zemí. Nakonec se přihlásilo 25 jezdců ze sedmi zemí a do závodu jich nastoupilo 18 z České republiky, Polska, Rakouska, Francie, Litvy a dokonce z Japonska! Kromě domácích jezdců bylo silně zastoupené Polsko, ze kterého dorazili čtyři Jezdci.
Tento koncept závodu potřebuje k sestavení startovní listiny 16 jezdců. Samotnému závodu proto předcházela bodovaná kvalifikace, ze které se jednak jezdci kvalifikovali do elitní šestnáctky, a také se podle bodového výsledku určilo, kdo na koho narazí v prvním kole. Fakt, že tento soutěžní systém bude zajímavý se vědělo už předem, ale jaká pecka to byla v reálu snad nikdo nečekal. Bodování měla na starosti čtyřčlenná mezinárodní porota – Radek „Rutan“ Pyrchala z česka, Damian Bazniak z Polska, Zdeno Rybár ze Slovenska a Valentin Faton z Francie. Body se přidělovaly za tyto kategorie:

• Jízda po zadním 0-20b
• Jízda po předním 0-20b
• Drift + burnout 0-20b
• Akrobacie 0-20b
• Náročnost + návaznost triků 0-20b
• Agresivita + fun factor 0-20b
• Trestné body – 3 nebo 10 bodů za velký nebo malý crash

Kvalifikace se jela ve formě tříminutové volné exhibice a následné sestavení, kdo proti komu pojede bylo postaveno tak, aby se ve finále potkali „papírově“ nejsilnější jezdci. Hrozně bolestné bylo pozorovat a hlavně bodovat jízdu Ernesta Komorowskiho z Polska, který v tréninkách jezdil opravdu skvěle, ale totálně se zničil trestnými body v kvalifikační jízdě a nepostoupil do osmifinále. Už v kvalifikaci bylo díky tomu dobře patrné, jak velkou roli budou hrát trestné body. V půlce kvalifikace ještě svojí show rozpumpoval diváky Richard Mošna na čtyřkolce a pětiletý Matýsek na minibiku a bylo vše připraveno na vyřazovací souboje.
Ve dvouminutovém osmifinále, nebo chcete-li „rozstřelu“ se proti sobě postavilo osm dvojic jezdců. Některé souboje byly jednoznačné, u některých už to bylo poměrně vyrovnané. Toto soutěžní kolo bylo rozděleno do dvou částí a mezi nimi přestávku vyplnila první vložená soutěž – BEST DRIFT. Není asi nutné popisovat o co šlo, název je vypovídající dost, ale je nutno říct, že jezdec měl 30 sekund na to udělat co nejčistější, nejagresivnější a technicky nejsložitější drift. Pro diváky toto byla velice kvalitní podívaná, koho by to taky nebavilo?! Do soutěže se přihlásilo 13 jezdců, ale po sečtení bodů poroty jsme bohužel vítěze ještě neznali! Mirek „Sporťák“ Frey totiž bodově dělil první místo s Julienem Welschem a muselo se jít do rozstřelu. A protože oba vejlupci mají smysl pro dramatičnost, rozdělili si plochu napůl a jeli to oba zároveň. Za hurónského řevu diváků si čistější jízdou tuto trofej urval Julien.
Čtvrtfinále už bylo tříminutové a podstatně vyrovnanější. Vypadl v něm jeden z favoritů na „bednu“, druhý jezdec z pořadí kvalifikace Rafal Kanik z Polska, kterého vyřadil s rozdílem JEDNOHO BODU Mario Tengg z Rakouska především díky bodům za jízdu po předním. Ve čtvrtfinále bohužel vypadl i Adam Peschel s Julienem Welschem z Francie, který na svém Street triple 675 jel strašnou dýku. Pomstu za Adama ale v dalším kole na sebe vzal Martin Krátký, který Juliena nekompromisně zakrojil. O tom, jak bylo čtvrtfinále vyrovnané i fakt, že se do rozptylu šesti bodů vešlo šest jezdců z celkových osmi.
Po krátkém doprovodném programu, kde půlku Brna zahalil do kouře z pálících se pneumatik Pavel Korych začalo semifinále, do kterého postoupil Martin Krátký, Julien Welsch, Hiroyuki Ogawa a Mario Tengg a porotě při představě toho co se bude dít běhal mráz po zádech. A bylo taky proč – první souboj byl sice poměrně jednoznačný, Martin vyřadil Juliena rozdílem 58 ku 90 bodům a postoupil do finále, ale další souboj byl ale asi to nejlepší, co jsem letos v tomhle sportu měl možnost letos vidět. „Létající OGA“ nemá totiž svoji přezdívku jen tak pro srandu králíkům! Ti, co za hrazením doteď jenom nehybně stáli s pivem v ruce jenom nevěřícně koukali co se to vlastně kolem děje. V úvodu se mluvilo hodně o agresivitě, která se na této vrcholné úrovni vrací na plné koule a Oga toho je jasný důkaz. Snad jenom jeden jezdec na světě umí trik zvaný „Kangaroo“ s oběma nohama v hrazdě a kdo to viděl naživo, kroutí hlavou ještě teď. Přes to všechno ale Oga udělal dvě chyby, kterého ho nakonec stály postup do finále. A bohužel zase pouze rozdílem jednoho jediného bodu. Měl totiž tu smůlu, že Tenggi zajel tak neskutečně v porovnání s jeho předchozími koly, že si finále zaslouženě vybojoval poměrem 85 ku 86 bodům. Mariovy tréninkové jízdy jsem sledoval téměř všechny a musím uznat, že v semifinále jel o dvě úrovně lépe než všechno před tím.
Před samotným finále se v rámci doprovodného programu předvedla dvojice „Living ramp“ – Richarda Lorenze se synem. Nepřipadá mi moc normální lehnout si pod 50kG hořící nájezdovou rampu, držet ji v rukou a nechat přes sebe skočit 200kg čtyřkolku. A už vůbec mi nepřipadá normální nechat třináct lidí z publika si lehnout za tu rampu a podívat se na podvozek quadu zespodu. Prostě šílenost.

Na parkoviště brněnské Olympie padla tma a prostor pro finálový souboj za umělého osvětlení byl připravený. Na Tenggim bylo vidět, jak strašně chce vyhrát a jel úplně všechno totálně na hraně. To se nakonec podepsalo i na výsledku, protože i když zajel nádhernou jízdu, udělal dvě malé chyby, které ho stály 6 bodů. Naproti tomu jízda Martina Krátkého byla čirou demonstrací toho, jak to vypadá, když někdo, kdo má obrovský talent navíc opravdu denně dře jak kůň a vybrušuje svoji jízdu k dokonalosti. Martin neudělal jedinou chybu, ve všech kategoriích získal vyšší skóre než jeho soupeř a se skóre 90 proti 74 bodům si dojel pro celkové vítězství a trofej pro vítěze.
Někdo by si řekl, že tím to celé skončilo, ale po vyhlášení vítězů jsme ještě jednou museli vyklidit plochu pro druhou vloženou soutěž „BEST AGRESSOR“. Zadání bylo jednoduché – „máš půl minuty na to udělat co největší bordel co dokážeš!“. Už dříve se někteří jezdci ptali, jestli by v rámci té půlminutovky mohli třeba někomu z publika useknout hlavu kosou, nebo zorganizovat hromadnou bitku ultras FCB a Sparty, ale tak daleko jsme zase na prvním ročníku jít nechtěli a necháváme si prostor pro zlepšování do dalších ročníků. Publikum ale nebylo o nic ochuzeno, protože na tuto chvíli čekal schovaný v křoví známý surovec a rabiját Michal „Schimpi“ Holomek, který si potřeboval nějak zchladit žáhu po vyřazení z kvalifikace. Přiznám se, že jsem s jen s otevřenou hubou přihlížel tomu, jak přivazuje heft izolačkou k brzdové páčce litrového GSXR 1000 stojícího na stojánku a na pálící se gumu za zvuku štěkajícího omezovače vytahuje z pod bundy sprej na brzdy a zapalovač. Ve chvíli, kdy mu hořelo zadní kolo už tlemící se porota od ucha k uchu zapisovala vítězné skóre a bylo okamžitě jasné, kdo má na place nejchlupatější koule.

Jako sladkou třešničku na dortu program této akce uzavřela dech beroucí show čtyř jezdců v Globusu smrti Crazy day a laťka pro další ročníky byla nastavena zatraceně vysoko.

Informace o redaktorovi

TZ - (Odebírat články autora)