Kawasaki GPX 600 (1996)

Vzhled rozšláplé krabice od mlíka, zadní kolo s pneumatikou jak z kombajnu, vzhled budící lehký despekt už 90 létech. Přesto stroj, který mě celkově sedl jako žádný jiný.

Recenze

Když jsem po vánocích 2008 hledal nějakou univerzálnější motorku nejen na cesty kolem komína, zhlédl jsem se v Yamaze TDM 850. Pár dní před silvestrem jsem šel za kamarádem, prodejcem ojetých motorek poptat nějaký kousek a dohodnout zálohu. Jak tak tlacháme v dílně, opírám se o nějakou hromadu šrotu s vyčuhující zadní kyvkou, osazenou zadním kolem jak z kombajnu. Ne tak širokým, to bok pneu je tak vysoký!...

No zkrátím to, místo TDM jsem si odvezl v několika krabicích odstrojenou skoro kompletní Kawasaki GPX 600, po lehkém skluzu na asfaltu, zato s nízkým počtem najetých kilometrů. "No nekup to když je to skoro zadarmo".
Po dlouhých zimních večerech jsem ji místo TV seriálů skládal. Pánbůh zaplať za e-bay, za pár éček přední blatník, zrcátko, blinkr a stupačku s řadičkou, malinko přihnout tlumič výfuku a zavařit pár prasklin na kapotě.
Vyčistit karburátory (dlouho ji nikdo nechtěl) a první start. Uvažuji, zda je to jen můj dojem, dát si čtyřválec až po zkušenostech s jedno a dvouválci, ta sametovost chodu je okouzlující. Motorka sice dlouho nejezdila, ale před pádem byla na velkém servisu u kamaráda (rozvody, řetězovka), tak jsem tam jen nalil nový olej a vyjel do sezóny 2009.

2009. Už od první vyjížďky mě zaujalo sametové bzučení motoru, žádné (ale opravdu žádné) vibrace, nádherný zátah a zvuková kulisa po překročení 8000 ot/min, pevný posaz ve "žlabu" za nádrží doplněný o stisk polstrovaných destiček koleny. Motorkou se dá courat 80-kou i na 6-ku, maximálka 210km/h. Dobrý posaz spojený s dobrou aerodynamikou mě nutí zalehávat až při rychlostech nad 180 km/h a to mám 188cm.
Starty studeného motoru kdy vrtím sytičem sem a tam jak Jimi Hendrix trsátkem po strunách kytary mě nemůže rozházet, je to přece stará Kawasaki a tak ani nečekám nic jiného.

2009. Pro potřeby cestování jsem vyštrachal a namontoval starou plotnu a kufr od GIVI, po roce jsem přidal boční Krausery, celkem tam pasnuli i po designové stránce (nesmějte se, mám na mysli design přelomu 80. a 90. let).

V první sezóně jsem se ještě dost pral se dvěma nepříjemnostmi. Prvním byl kohout paliva s podtlakovým otvíráním, to bylo k posr... Možná i proto,že jsem namontoval dodatečný palivový filtr, netekl benzín do karbců v dostatečné míře. Takže, když jsem to někde pořádně osolil a pár minut podržel plyn, benzín v plovákové komoře došel, motor škytnul a stál a bez běžícího motoru kohout nedal ani kapku benzínu. To znamená slézt, sundat helmu (když je horko i víc hadrů), boční plast dolů, nádrž nadzvednout, stáhnout podtlakovou hadičku z difuzoru (přitom si odřít si klouby na ruce), hadičku do pusy a sát a sát, až se plováková komora naplní. Když jsem to absolvoval potřetí, po dojetí domů jsem kohout nádrže rozpitval a podtlak prostě vyhodil. A od té doby šťastně byli, žili a hodovali...

Druhá nepříjemnost byla mnohem zásadnější. Vyjedu si to na výlet, po pár kilometrech hmátnu na zrcátko abych ho posunul a jak je ruka z řídítka, nastává netlumené kmitání řízení. Razantní, narůstající, motorka se už vlní celá jako kus sulcu a to mám už chvilku zablokované zadní kolo bržděním a na tachometru už jen 50-60km/h. Stačil jsem zastavit, ale dál se mi pokračovat nechce. Dávám dávku nikotinu a přitom přemýšlým, co je špatně. Pneumatiky jsou nahuštěné, vzorek ok, přední vidle a tlumiče běhají beze známky změny. Jedu tedy dál a velmi opatrně povoluji sevření levého řídítka. Kolem 80-ti začínám opět cítit drobné kmitání a tak jsem tam po zbytek vyjížďky zaháknutej jak gymnasta za kruhy.
Dík telefonátu kamarádovi dostávám tip na nově namontovaný zadní kufr. Pár testovacích jízd a je to ověřeno - zadní kufr je vinen a je jedno jestli plnej či práznej. Vsugeroval jsem si následné odůvodnění, pokud toto čte odborník co ví, že je to jinak nechť promine. Při jízdě solo je v místech, kde se zbíhají proudy vzduchu kolem jezdce turbulentní proudění a právě v tom místě je jak kormidlo ten blbej top-case. Při jízdě ve dvou je turbulence až za kufrem a neprojeví se kmitáním řízení.

2010. Projel jsem na ní část Alp v Rakousku, Švícarech a Itálii. V kopcích byl znát řidčí vzduch poklesem výkonu, ale mašina nijak nekuckala a akceptovala moje ždímání plynu na max. Na stráních Stelvia jsem prvně poznal i slabiny motoru, nutnost na každé rovince mezi vlásenkami řadit tři až čtyři stupně nahoru a pak tři až čtyři dolů mě dost odřela nárt mojí boty, ale to už je daň za svižný výjezd na čtyřválcové šestistovce nahoru. Na dálnici jsem převážně udržoval tempo 160 - 200km/h a přitom celkový průměr byl 5,2l/100km. Prostě babička je v kondici.

Jaro 2011. Tak jsem ji (jako okoukanou a už ošuk..holku) poslal dál a pořídil jsem TDM zmiňované v úvodu.

S odstupem času se Kawasaki GPX 600 pro mě stává etalonem pohodlné, přijatelně výkonné a odolné motorky s emotivním projevem motoru o jejíž kráse však nelze pět ódy. Tady je zřejmě (kromě stáří) hlavní důvod nízkých cen ojetin.
Já na ni vzpomínám s úsměvem na duši, bylo to s ní fajn.