Redakční Honda CB500X pohledem kolenovrta Honzise

Kdo jsem

Všude jsem byl, všechno znám, od všeho mám klíče, tak to jsem ve zkratce já :-) Motonovinařinou se živím patnáct let a za tu dobu jsem jel na stovkách motorek. To nemachruju, jen jsem si to tak rychle v hlavě přepočítal a sám sebe překvapil. Za tu dobu už vím, že mou nejoblíbenější kategorií je… všechno. Rád si zabublám na cruiseru, když je okruh, přiložím si slider k asfaltu, na skútrech se neohroženě pouštím do semaforových klání a v blátě jsem sice marnej, ale to neznamená, že mě nebaví. Ostatně doma mám stařičkou Yamahu XT600, už zase nějaký čas na špalkách, protože prostě nemám pro samé testování na vlastní motorku čas. Co se mého jízdního stylu týče, nemám mentalitu závodníka, který je buď první, nebo mrtvý, ale rád se svezu svižně. Mým mottem je EFEKTIVITA. Jak být co nejrychlejší při co nejmenší námaze těla i materiálu. Netočím motory do nesmyslů, rychle prořazuji, pracuji s těžištěm. Navíc jsem postavy drobné až přehlédnutelné. Proto mi na palubních počítačích často padají nečekané hodnoty průměrných spotřeb. Kdysi jsem byl s ostatními českými novináři na jednom zahraničním testování, jeli jsme všichni stejně rychle za průvodcem a já měl o litr méně než ti, kdo drželi motor u huby. A jelikož mám rád výzvy a navíc jsem od přírody kolenovrt, stalo se honění spotřeby časem takovou mojí malou úchylkou.

Kam pojedu

Vím naprosto přesně, jak by měla vypadat trasa, aby mi na počítadle padla nějaká šokující hodnota. Malé převýšení, hodně plynulých zatáček, aby se jelo tak osm pětek, vesnice bez semaforů. Pak to bude pod dva a půl. Vím to, protože už jsem jeden takovýhle 20km úsek dal se spotřebou 2,4. Jenže já chci vědět, jak to bude se spotřebou při rozmanitějším provozu na větší vzdálenost. CB500X je cestovní stroj, tudíž se bude cestovat. Tak si to dám z redakce, kterou máme v Praze na Harfě, domů do Perly východu, tedy Litomyšle. Tam tou nejrychlejší trasou, čili po dálnici D11 a potom po I/35, a zpátky naopak tou nejkratší po okreskách.

Jak to vidím já

Tři čtvrtě na sedm večer, v Praze je jeden z těch dní, kdy se i teploměry schovávají do stínu a lidi padají jako mouchy. Ale provoz už je klidný. Přemýšlím, jak to pojmout. Pro opravdu nejnižší spotřebu by to chtělo sundat kufr, odmontovat ten padací rám, obléknout si přiléhavou jednodílnou kombinézu, počkat na vlhčí vzduch… No tak na to kašlu. Mařenka je prostě taková, jaká je, a i když vím, že ten kufr bude dělat neplechu, nechávám ho tam. Když se jdete zvážit, taky si předtím neuříznete ruku, abyste měli méně. Oblékám se tedy do textilu, Bering Balistik je vzhledem k laminaci klimamembrány přímo na vrchní vrstvu a černé barvě sice do úplně opačného počasí, než co dnes panuje, ale nějaké větrací otvory má. Tlaky v gumách jsem kontroloval před týdnem, ty budou cajk. CB500X má takové zvláštní, vpředu 2,00 a vzadu 2,80 baru, jenže ono to je dané těmi netradičními rozměry. Vpředu je cendurová devatenáctka, vzadu však zůstala sportovní sedmnáctka s gumou 160/60 od silničních sourozenců. To mě na Hondu trochu mrzí, snaha o úsporu nákladů je jasná, ale kdyby tady byl užší ráfek a na něm 150/70, měli byste na výběr podstatně více typů pneumatik. Sad v rozměrech, které má CB500X předepsané, moc není.

Na začátek D11 to mám prakticky přesně 10 km a stále za nosem – Českomoravská se změní v Poděbradskou, ta v Chlumeckou… Semafory mě nešetří, stojím snad úplně na všech, ale i tak mi počítadlo ukazuje průměr 2,7. Ve městě je Mařenka prostě super, sedíte relativně vysoko, takže máte přehled, tlumiče pobírají kanály s grácií, spojka jde jedním prstíčkem a mezi auty se protahujete jako s lehkým skútrem. Já trochu cítím naložený kufr, ale je to pořád hodně na pohodu. Motor nemusíte moc točit, abyste z křižovatky vypálili s přehledem jako první, šestka je tam během chvilky, a pak už jen lechtáte plyn.
Krátká epizoda s Pražským okruhem a už jsem na začátku dálnice. Tady je několikakilometrové zúžení, a i když se tohle místo dokáže nepěkně ucpat, že jste v háji i s motorkou, dneska to jede. Nejprve je omezení na 80, později na 100 km/h a já to celkem dodržuji a začínám vymýšlet strategii. Namísto ukazatele průměrné spotřeby budu celou dobu sledovat spotřebu okamžitou. Tohle počítadlo nereaguje okamžitě, ale co jsem tak vypozoroval (a že jsem měl na pozorování dost času), hodnoty se mění po 10 vteřinách. Takhle při nějaké devadesátce, schovanému za kamionem, mi to ukazuje většinou do 2,5 litru.

Omezení končí a já mám před sebou desítky kilometrů volné dálnice. Jako základní požadavek si dávám, že mi rychlost nesmí padnout pod třícifernou hodnotu. A nechci, aby mi okamžitá spotřeba stoupla nad 3,5 litru na sto. Na konci dálnice bych moc rád měl průměr, který bude maximálně tři rovné. Nevěřili byste, jaké to je drámo. Sice cesta ubíhá podstatně pomaleji, než kdybych svištěl obvyklých sto čtyřicet (za pět litrů), ale bylo to dobrodrůžo.
Plexi máme zvednuté dlouhodobě do té vyšší polohy a já fakt nevím, jestli to zvyšuje aerodynamický odpor, anebo naopak zlepšuje obtékání, takže ho tam nechávám. Že jsem skláněl hlavu, bylo dané spíš tím, že mi to plégo dělá trochu hluk do helmy, ale stačí se přikrčit a jsem v tichu. Sedlo je takové užší a na delší vzdálenosti mě z Mařenky prostě bolí zadel, ale v podélném směru se dá přesedávat, tak přesedávám. Nijak víc aerodynamiku neřeším, nohy mám přitisknuté k motorce tak nějak přirozeně, občas řídím jednou rukou, občas se válím po tankbagu a celou dobu čučím na tachometr a ukazatel okamžité spotřeby. Nevěřili byste, jak velký rozdíl je 100 a 110 km/h. Já držím kolem 103-107 podle terénu, z kopců to rozjedu trochu víc a následně zavírám, abych šetřil, ale zároveň se musím zase rozjet do dalšího kopce. No je to laborování, někdy jsem pod třemi, někdy třeba 3,3, ale průměr je pořád dobrý.
Zádrhel přichází v okamžiku, kdy už mám pravou ruku úplně dřevěnou a chci si trochu ulevit. Chytnu tedy plyn levačkou (dálnice prázdná a rovně, jinak bych neriskoval), jenže mi nedojde, že mám před sebou kopec. A jak v té levačce nemám ještě ten správný cit, najednou koukám, že jedu 95. Doprčic! Tak přidávám a koukám na ta děsivá čísla spotřeby, skoro čtyři litry, teď dokonce přes! Nadávám si, chytám heft zase pravačkou a píšu si za uši, že takhle ne. A je to tady, sjezd na konci „jedenáctky“ na ten kousíček rozestavěné D35, kruháč u Opatovic, krátký kus silnice pro motorová vozidla směr Pardubice a sjezd v Hrobicích. Zastavuji, protahuji ztuhlé tělo a nedočkavě mačkám tlačítka. Najeto rovných 102 km a spotřeba? Bomba, 2,9!

Mám před sebou 60 km. Nejdřív to vezmu takovou zkratkou přes Ráby a Kunětice do Sezemic, to jsou druhotřídky, odtud do Holic a tam se napojím na „pětatřicítku“, která mě dovede až do Litomyšle. Z ní už to je jen kousek do vesnice, kde bydlím. Je mi jasné, že tady už okamžitou spotřebu sledovat nemůžu. Terén je rozmanitý, jsou tady vesnice i města, rovné úseky i zakroucené, taky už nejedu po placce. Takže si dávám jako podmínku akorát to, že když to půjde, pojedu aspoň předepsaný zákonný limit, abych se necoural sedmdesát. Takže prostě do kilíčka.
Vesnice spotřebu razantně srážejí dolů, silnice první třídy naopak. Zrada totiž je, když se vám za koncem obce silnice zvedne vzhůru a vy musíte přiměřeně akcelerovat, abyste se vyšplhali aspoň na tu devadesátku. To tam potom béňo teče proudem, na pět mi to sice nikdy nevyleze, ale pod čtyři je těžké se dostat. Taky je zvláštní, že při stejné rychlosti Mařenka na okresce baští víc než na dálnici. Tam jsem jel rovně a dlouho a měl určitou hybnost, tady se furt někam nakláním a podmínky se neustále mění. Cestu občas komplikují pomalejší auta, mně se do předjíždění moc nechce, ale když už naložená odtahovka s vlekem jede pangejtem, aby mě pustila před sebe, tak musím. Díky, ale zas tak pomalu jsi nejela a já teď budu někde muset ušetřit to, co jsem teď propálil navíc. Ale ono toho nakonec zase tak moc nebylo.

Rozkopané Vysoké Mýto, v mém směru naštěstí pohodlně průjezdné, Litomyšl a jsem doma. Tak jak spotřeba? Jsem trochu zklamaný, že zůstala na těch 2,9 l/100 km. Samozřejmě, super hodnota, ale doufal jsem, že to trochu ještě sklepu. Jenže po 90 km na dálnici už těch 60 po okreskách nespraví, navíc si nejsem jistý, jestli by to vůbec šlo. Dohromady mám najeto 161 km a Mařenka si na téhle trase podle palubního počítače vyžunkala 4,7 litru benzínu. U nás dnes mají benzín za 30,90 Kč, takže mě tahle cesta vyšla na 145 Kč! Přitom to zdaleka nebylo tak pomalé, jak by se mohlo zdát. Rychlostní průměr 82 km/h a čistý čas (bez krátké přestávky v Hrobicích) byl jedna hodina a 57 minut. Přitom jak Mapy.cz, tak Google mapy mi pro stejnou trasu ukazují dvě hodiny a dvě, resp. tři minuty. Takže první část výzvy je splněna s lepším výsledkem, než jsem čekal.

Pár dní relaxace, protože jsem po té ekonomické cestě byl celkem ztuhlý, a přichází druhá část – cesta zpátky do redakce po okreskách. Pravidla zůstávají stejná, jet alespoň tak rychle, jaké jsou rychlostní limity. Jsem totiž mladý (ehm) dynamický motorkář a ne důchodce ve Škodovce s platem vajec za zadním oknem, příp. pohodář na cruiseru, který vydrží jet po silnici I. třídy přostředkem sedmdesát a je mu úplně u výfuku, že fronta za ním už měří patnáct kilometrů. A chci být rychlejší než navigace. Výbava jezdce i motorky stejná. Začínám tím, že natankuji plnou nádrž a v Praze si potom ověřím, jak moc ten palubní počítač kecá. Stavím Mařenku na boční stojan na rovině a velmi pečlivě kontroluji, kam až mi v hrdle nádrže dosáhne hladina paliva. To totiž udělá strašně moc. Můžete dát plnou a dát plnou a rozdíl mezi tím může být klidně několik deci. A jelikož chci měřit přesně a pojedu jen nějakých 160 km, musím si to zapamatovat skoro na milimetry.

Počasí vychází skvěle, odpoledne bude zase grilovačka, ale teď je před sedmou hodinou ranní a je prostě nádherně. Teď bych se jel jen tak courat po okolí šedesát s odklopeným hledím (a za pět minut tahal mouchu z oka), ale úkol je úkol. Mám vymyšlenou trasu, která vypadá být poměrně přímá, bohužel od nás z východu se prostě jinak než po hlavních tazích do Prahy snad ani jet nedá, takže si ji zpestřuji jen několika vedlejšími úseky. Do Vysokého Mýta přijíždím po jednom z nich a vrčím, že mi palubní počítač ukazuje průměr 2,8. To jsem tedy doufal, že bude aspoň o dvě decky méně, když přesně tohle byl úsek, kde se hodně jelo po vesnicích, ale plynule, a nebylo moc rovinek, kde bych to musel rozjíždět alespoň na těch 90 km/h. Vypadá to na stejné bezvětří jako při cestě z Prahy, ale je možné, že tohle bezvětří je z opačného směru. Prostě že mi trošičku fouká proti. Že by to bylo tak znát? Z Mejta to beru ještě po vedlejší přes Vraclav a za ní už najíždím na „sedmnáctku“. Ach jo, jak já ty hlavní tahy nesnáším...

I když se snažím jet hodně lehkou rukou a udržovat konstantní rychlost kolem pětadevadesáti, výjezdy z četných vesnic mi to kazí a před Chrudimí už mám průměr skoro tři. Beru to přes centrum kolem toho krásného kostela, z tohoto směru je to od náměstí z kopce a je tu 17 schodů na dlážděné cestě, tak mám aspoň nějaké povyražení. Další přichází hned v další vesnici, v Bylanech, kde odbočuji z hlavní doprava a chci to prokličkovat na paralelní „dvojku" jdoucí severně přes Přelouč. Rozhovice, Jeníkovice, tady je to fajn, úzké silničky, takhle by to mohlo být až do Prahy. Tedy s lepším povrchem, v jednom místě jsou takové houpáky, že mám mořskou nemoc ještě druhý den. Průjezd Přeloučí je mega rychlý a už vyhlížím elektrárnu ve Chvaleticích, kde si konečně chci udělat aspoň kratičkou zastávku a povinnou fotku. Nakonec je to zase na fofr, stojím jen na krajnici (vůbec tady nemají připravená odpočívadla pro lidi, co se chtějí fotit s elektrárnou, chápete to?), ani nesundávám helmu, dva obrázky, volání přírody v pangejtu a už zase frčím. S těmi rozjezdy opatrně, ať to moc nežere! Od Týnce nad Labem je to do Kolína takové hodně pomalé a ještě o trochu nudnější. Plánuji si, že chci v Kolíně zkusit trefit za mostem přes Labe sjezd na centrum, abych nejel trapně přes ten velký kruháč, a můžete hádat, jak to dopadlo...

Teď přichází úsek, který, budu upřímný, nesnáším, co se do něj vejde. Stará kolínská. Furt rovně, široká silnice a po placce. Brrr. Radši sto kilometrů v horách než deset tady. Navíc si tu při 95 km/h na tachometru připadám ohroženější než na dálnici, když jsem se plazil těch 105. Teoreticky bych měl být rychlý dost, prakticky mě pořád někdo předjíždí i na těch nejnemožnějších místech. A když už si oddychnu, že mě další hulící jedničková oktávka se začerněnými skly bude předjíždět až za třicet vteřin, tak mi před nos rozvážně vyjede kloboučkář v nějakém malém postrku. Jsem podle očekávání otrávený jak malajský šíp a ještě víc, když v Úvalech stavím na semaforu - právě mi palubní počítač ukázal průměr 3,1! Že já nejel radši po dálnici. Snažím se zachránit, co jde, a dokonce chcípám motor, ale pak mi dojde marnost mého počínání. Podruhé a naposledy vypínám motor v Běchovicích, do nichž dojíždím zase už s průměrem rovné tři. Mimochodem u cedule Praha jsem byl po dvou hodinách a dvou minutách, počítadlo kilometrů v tu chvíli ukazovalo 139,3. Takže rychlostní průměr dobrý, chtěl jsem nad šedesát a bylo mi jasné, že čas, který jsem dosud naháněl tou rovnojízdou, teď zase ztratím. Protože Běchovice, to je taková malá pražská záhada. Není snad rok, kdy by se zdejší hlavní průtah nerozkopal a zase znovu neasfaltoval. Provoz je momentálně kyvadlový, fronta nekonečná, a i když se dokážu probojovat až na její začátek, málem usnu, než náš směr dostane zelenou. Tady bych chtěl jezdit každý den...

O prázdninách možná lidí v Praze trochu ubyde, ale není to znát, protože prázdniny jsou okamžikem, kdy se začne opravovat tam, kde se loni skončilo, takže už mě čeká jen poskakování po kousku městského okruhu, kousek po Kolbenově, protože Poděbradská je totální průšvih, a jsem v redakci, resp. na benzínce hned vedle. Tak jak to dopadlo? Cesta podle serveru Mapy.cz měla měřit 156,2 km a trvat 3:03 hodiny. Mně Mařenka ukazuje najetých rovných 159 km a pozor, čistý čas jízdy je 2:26! Včetně čurpauzy a běchovické tragédie to bylo o devět minut déle. Mapy na Googlu jsou podstatně přísnější, ty tvrdí, že se bez provozu dá tahle trasa zvládnout za dvě a půl hodiny, ale to jsem pořád v limitu. Takže dobrý, jeden úkol splněný.
Jenže mně šlo především o spotřebu. A poté, co jsem hned na začátku cesty vystřízlivěl z představy, jak pojedu za něco lehce přes dva a půl, jsem nakonec byl rád za rovné tři litry na sto a spotřebované 4,8 l. Jenže to byl údaj z počítače, já do nádrže dostal ještě o dvě decky víc, než se hladinka ustálila na správném místě, a to znamená skutečný průměr 3,16 l/100 km. Paradoxně tak bylo úspornější jet po dálnici, kde jsem udržoval rychlost cca o 10 km/h vyšší, než po hlavních tazích. Ale ta cesta zpět byla taková reálnější a vlastně celkem v pohodě - zatímco na dálnici jsem při té stovce usínal, při podobném tempu na okreskách jsem vlastně nejel o moc pomaleji, než bych jel, kdybych na spotřebu nekoukal.

Moje hodnocení

I když jsem byl ve finále pořád pár desetinek nad úrovní, kde jsem si zpočátku přál být, přesto jsem z pohledu Skota vyhnaného ze Skotska pro přílišnou šetřivost spokojený. Mít velkou motorku, která má při troše sebezapření spotřebu malého skútru, mi vyhovuje. Určitě by se dalo jít ještě trochu níž, jet nějakou kochačku tady u nás do Orliček, bude to pod tři tutově. Jenže tam je to samá pěkná zatáčka, a to už bych jen tak lechtat plyn nevydržel.

Proč bych si ji koupil

Na Mařence jsem toho najezdil zatím nejvíc z celé redakce, mám ji na starost. A jsem tomu od začátku rád, protože mě tahle motorka baví. Mám rád menší objemy a tak nějak držím palce prckům, kteří to dokáží natřít Goliášům. Jasně, když budete chtít super adventuru, tak s géesem nebo Mutistradou asi vedle nešlápnete, jenže ona tahle Hondička za 170 tisíc (s doplňky za dvě kila) taky udělá spoustu radosti a vyjde na třetinu. Je rozměrově menší, ale já taky nejsem žádnej Rambo, takže mi to vyhovujue, vypadá super, je pohodlná, svižná a úsporná. Dělá všechno, co dělat má. Spíš bych přemýšlel o tom, proč bych si měl kupovat něco objemnějšího a dražšího. Pro mě by byla super.

Proč bych si ji nekoupil

Kdybych já nebyl já, tak bych vrčel, že pro provoz ve dvou nemá moc síly a že je taková malá a že na mě z ní při delší cestě bolí zadek. Jenže protože já jsem já, tak ve dvou nejezdím, malej jsem taky a víc než 200 km v kuse nejezdím, nejsem dálkoplaz. To si radši motorku někam dovezu. Ale jo, to sedlo by mohlo být komfortnější. A kdyby mi plexi nedělalo rámus do helmy, taky bych byl šťastnější. Ale že by to byly důvody, proč bych si ji nekoupil...

Informace o redaktorovi

Jan Rameš - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE