Zaniklé značky: Ariel

Název jedné z nejstarších anglických motocyklových značek znamená „duch povětří“ a je odvozen od postavy víly ze Shakespearovy pohádkové hry Bouře. Stejně jako mnoho dalších motocyklových výrobců, i Ariel původně vyráběl jízdní kola a jejich součástky. Firmu založili James Starley a William Hillman v Bournbrooku už v roce 1870. Oba konstruktéři měli dostatek invence i počátečního kapitálu a jejich firma vyráběla jako první ve Velké Británii celokovová vyplétaná kola, čímž získala značný náskok před konkurencí. Mimochodem, Hillman se později proslavil i díky značce Premier, kterou po odchodu z Arielu v roce 1891 založil. Už bez Hillmana se tak Starley roku 1896 rozhodl Ariel spojit s birminghamskou společností Westwood Manufacturing Company.

Nová firma nesla označení Starley&Westwood a vyráběla především ráfky kol a pneumatiky. Vstup do světa motorových vozidel se odehrál roku 1898 prostřednictvím poněkud bizarní čtyřkolky Quadricycle s motorem De Dion. Šlo o čtyřkolový velocipéd s pomocným motorem vzadu a sedátkem pro pasažéra vpředu, který byl roku 1899 doplněn tříkolkou Tricycle s podobným konstrukčním konceptem, avšak již bez možnosti svezení pasažéra.


První motocykl Ariel se zrodil „až“ roku 1902 v továrně v Selly Oak. Jak bylo v té době běžné, konstruktéři motocyklů vyráběli pouze kostru motocyklu bez samotného motoru, jehož výroba byla v té době ještě vysoce specializovanou záležitostí. První Ariely byly poháněny na svou dobu moderními motory značky Minerva o obsahu 240 a 250 ccm s magnetovým zapalováním a plovákovým karburátorem. Stroj o výkonu 4,5 kW dosáhl nejlepšího výkonu v soutěži International Cup Races 1905 se „závratnou“ průměrnou rychlostí 66 km/h.


Ještě téhož roku převzal společnost Ariel Charles Sangster a zkonstruoval motocykl Arielette. Motocykl se zprvu pyšnil lehkým dvoutaktním motorem vlastní produkce. Třístupňová převodovka se spojkou a startovacím pedálem byla velice inovativní, firma začala prosperovat a rozšířila výrobu i na čtyřdobé motocykly o objemu 500 ccm. Výrobě a prodeji většího množství Arielů však zabránila první světová válka.

S postupujícím časem se Charles Sangster věnoval více automobilům, než strojům na dvou kolech. Otěže továrny Ariel tak po válce převzal jeho syn Jack a společnost představila nový motocykl Ariel TT se spodovým jednoválcem značky White&Pope. Tento výrobce později pravidelně zásobil Ariel novými typy motorů. Kromě nich byl používán také velký vidlicový dvouválec Abingdon King Dick nebo švýcarský motor MAG, ten zejména pro stroje exportované na kontinent. Jack Sangster přizval ke spolupráci známého britského konstruktéra motorů Valentina Pagea, pod jehož vedením se produkce soustředila na pětistovky.

Roku 1926 tak představil Ariel na výstavě v londýnském paláci Olympia hned dva nové motocykly: Ariel 500 s OHV motorem (výkon 20 koní) a model s motorem SV o objemu 557 ccm (výkon 14 koní).


Nové modely byly typické motocykly anglické konstrukční školy. Motor byl oddělený od převodovky, s trapézovou vidlicí a dvojitým rámovým podvlakem. Měly obzvlášť nízkou pozici sedla a sedlovou nádrž. Nový Ariel byl postaven na dvou verzích motorů, oba však byly namontovány na stejné klikové skříni. Prodejní úspěchy obou modelů dovolily společnosti roku 1930 přesunout celou výrobu do nové továrny v Birminghamu, kde se mimo jiné vyráběl i Ariel Model G, předchůdce pozdějšího Red Hunteru.



Od třicátých let se začal prosazovat mladý konstruktér Edward Turner, který přišel s inovativní koncepcí čtvercového čtyřválce The Square Four. Turner získal díky (na svou dobu skutečně revolučnímu) čtyřválci značný věhlas a právem mu patří místo mezi konstruktéry, kteří zásadně ovlivnili motocyklovou historii.



Když se Four začal roku 1931 vyrábět, zavládlo ve firmě velké nadšení. Stroj byl poháněný vzduchem chlazeným čtyřválcem OHC, jehož svisle postavené válce měly čtvercovou konfiguraci. Nový typ motoru spojil všechny přednosti, které se v té době daly očekávat, s tak kompaktním druhem konstrukce, že se dal vestavět do jednoho konvenčního podvozku. Motor měl dva klikové hřídele, převod síly klikových hřídelí se děl velkými ozubenými koly a dále řetězem na čtyřstupňovou Burmanovu převodovku, která byla usazena za motorem. Litinový blok válců byl usazen na horizontálně děleném hliníkovém bloku klikové skříně. Hlava válců, rovněž z odlitku železa, pojala všech osm ventilů, uspořádaných rovnoběžně a kolmo. Ventily byly ovládány vačkovými hřídely umístěními v hliníkové schráně rozvodu umístěného odděleně nad hlavou válců. O převratnosti a zároveň úspěchu nové konstrukce svědčí mimo jiné i fakt, že se tento motor pak v různých úpravách vyráběl až do roku 1959.


Vedle Turnerova velkého „Squarielu“, jak byl motocykl přezdíván, existovala ve třicátých letech i řada Red Hunter s Pageho motorem OHV 500 ccm. Ariel Red Hunter byl poprvé představen roku 1932. Tento kompaktní motocykl moderní konstrukce nabízel svižnou a pohodlnou jízdu a stal se záhy velice oblíbeným a rozšířeným dopravním prostředkem nejen na britských ostrovech.





Koncem roku 1932 však továrnu tvrdě postihla hospodářská krize, šířící se ze Spojených států do celého světa a devastující především evropský průmysl. Jack Sangster se rozhodl továrnu zavřít, prodat podíly menších akcionářů a nechat si zbytek pouze ve svých rukou. Utržený kapitál pak vrhnul zpět do obnovení výroby. Jeho strategie slavila úspěch a v polovině 30. let tak vznikla nová společnost pod názvem Ariel Motors Ltd. Valentin Page firmu opustil. Hlavním konstruktérem se nyní stal Turner, pod jehož vedením byl výrobní program zeštíhlen. Turner pracoval na modernizaci některých starších konstrukcí a uplatňoval svůj talent zejména u typové řady Red Hunter. Ani Square Four neunikl řadě vylepšení a nabízel nyní motory OHV o dvou objemech – 600 ccm a 1000 ccm.



Když roku 1939 vstoupila Británie do druhé světové války, začal se Ariel soustředit na výrobu rozličného válečného materiálu, což podstatně utlumilo motocyklovou produkci. Přesto však ještě během podzimu 1939 spatřil světlo světa Ariel 350 W/NG. Tento vojenský motocykl vycházel z moderního Red Huntera, byl však upraven pro armádní potřeby zvětšením trojúhelníkových plechových kapes u zadního kola a dále instalací brašen na zadní blatník a mračítka na přední světlomet. Ariel nebyl na počátku války v armádě ještě příliš rozšířený, neboť hlavním motocyklem britské armády byl v té době již osvědčený Norton H16. Obrovská ztráta techniky při evakuaci britské armády u Dunkirku v květnu 1940 však znamenala, že se Ariel rázem stal hlavním producentem jednostopých vojenských vozidel na britských ostrovech. Armádní poptávku nasytily kromě Arielů 350 W/NG také upravené verze civilních strojů 500 OHV a 350 OHV pod označením Ariel VH a VG (respektive NH a NG), které byly používány především v službách letectva (RAF), britské domobrany a také jako výcvikové stroje.


Sangster svůj většinový podíl v Arielu po válce prodal konkurenční motocyklové společnost BSA, která přispěla rozšířením výroby o modely s motorem BSA 650 ccm. Část vojenských Arielů byla prodána dánské armádě, zbytek byl vrácen zpět výrobci, který je upravil do civilního stavu a jejich prostřednictvím opět obnovil prodej svých motocyklů. Poválečný výrobní program se skládal zejména z řady Red Hunter, nyní už i s řadovými dvouválci OHV, a samozřejmě z úspěšných Square Fourů o objemu 1000 ccm, nově také v provedení se čtyřmi výfukovými svody vycházejícími z každého válce do dvou výfuků. Jak již bylo řečeno, Turnerovy čtyřválce, modernizované zejména použitím teleskopické vidlice, byly vyráběny až do roku 1959, v celkovém počtu asi 16 tisíc kusů.


S příchodem BSA se do Arielu vrátil Val Page a pod jeho vedením byla v padesátých letech představena úspěšná série dvouválců Huntmaster, vycházející z Red Hunteru za použití koncepce zmíněného motoru BSA 650. Otěže výroby čtyřtaktů tak převzala BSA, a proto se Page začal věnovat konstrukci dvoudobých motorů. Jeho snahou bylo zkonstruovat jednoduchý praktický stroj, který by kombinoval rychlost a výkon motocyklu s pohodlím a obratností skútru.


V roce 1959 tak spatřil světlo světa Ariel Leader s dvoudobým dvouválcem 250 ccm. Novinka dostala revolučně konstruovaný plechový rám, v němž byl motor podpírán spodem vedeným ramenem lisovaným z ocelového plechu a zahnutým vzhůru k hlavě řízení a dozadu k úchytům zavěšení zadního kola. Motor byl zakryt plechy přecházejícími v kryty kolen a jezdce chránil před nepřízní počasí vysoký štít. Oválná palivová nádrž byla falešná a pouze kvůli estetickému hledisku, ta pravá se nacházela v rámu mezi sedlem a hlavou řízení a plnila se dvěma otvory v masce světlometu. Kapotovaný motocykl vážil 140 kg a díky motoru o síle 20 koní dosahoval rychlosti až 130 km/h. Ariel Leader získal v Británii velký ohlas a byl vyráběn až do roku 1965.




Ač byl Leader veřejností dobře přijat, nebyla mateřská společnost BSA spokojena s prodejností. Zároveň ale ani nechtěla investovat do dalšího vývoje Arielů. Začátkem šedesátých let tak vznikl Ariel Arrow, což byla vlastně odstrojená sportovnější verze Leaderu se stejnou pohonnou jednotkou, dvoutaktním čtvrtlitrem. Spolu se svým předchůdcem představuje Arrow dodnes jednu z nejrozšířenějších ostrovních motorek přelomu padesátých a šedesátých let.


Během šedesátých let se však BSA dostávala do stále větších finančních potíží. Byla proto nucena zrušit původní továrnu Arielu v Selly Oak a výrobu přesunout ke zbytku BSA do Small Heathu. Zde se společnost pokusila oživit upadající výrobu Arielu prostřednictvím malého motocyklu Pixie 50 ccm poháněným čtyřdobým motorem BSA Beagle s rozvodem OHV. Pixie byl ale příkladem absolutního nepochopení potřeb trhu a zaostalosti ve vývoji. Nedokázal konkurovat přílivu malých a levných zahraničních skútrů, a tak byla jeho výroba záhy ukončena. Poslední nadějí tak byl osvědčený model Arrow. V roce 1965 dostal nový motor o obsahu 200 ccm. Snížení kubatury, které mělo zajistit, aby majitelé nemuseli platit vyšší daně, ale nepřineslo žádný velký úspěch. Arrow 200 byl koncepčně již dosti zastaralý a nenabízel oproti levnější zahraniční konkurenci nic nového.


Jako zoufalý a patetický pokus o obnovení alespoň minimálního odbytu společnosti lze vidět maloobjemovou tříkolku Ariel Three z roku 1970. Tříkolka s nizozemským motorem Anker 50 ccm se naprosto minula s vkusem a potřebami veřejnosti a dodnes zůstává jen jakousi kuriozitou ve sbírkách fandů této značky, jimž nakonec zbyly jen oči pro pláč.



Marketingové fiasko, které tříkolka znamenala, jen urychlilo pád Arielu. Po spojení s BSA přestával držet krok se světovým vývojem a potřebami trhu a proto také Ariel už nikdy nenavázal na úspěchy, které přinesly Square Four a Red Hunter během třicátých a čtyřicátých let. Zastarávající modely Leader a Arrow se pro nedostatek prostředků nedočkaly žádné inovace a spíše komická tříkolka představovala už jen labutí píseň Arielu a poslední hřebíček do rakve kdysi tak prestižního výrobce. Historie jedné z nejslavnějších motocyklových značek se tak roku 1970 završila.


Další informace v češtině a angličtině.