journeyman_brezen




Tváří v tvář legendám - Sammy Miller Museum

Anglie se pro tento den rozhodla ukázat jednu ze svých přívětivějších tváří. To znamená, že alespoň neprší. I kdyby ano, den by mi to rozhodně nepokazilo. Nejsem tu na výpravě za sluncem, teplem, opalováním a koupáním. Tohle je země zaslíbená motorismu... dobře, se slzou v oku se zřejmě musím opravit na „byla“, než začal celý ten smutný příběh o levnější konkurenci z Japonska. Ale zpět do přítomnosti...moje vysněná dovolená ve Spojeném království je i tak provoněná benzínem a ricinem. Nacházím se na udržovaném dlážděném dvoře muzea legendárního britského trialového i silničního motocyklového závodníka Sammyho Millera, vítěze více než čtrnácti set závodů a vášnivého sběratele klasických motocyklů i závodních speciálů, pro kterého je věk zřejmě skutečně jen číslem, a tak i ve svých pět a osmdesáti letech nemá problém předvést skvosty ze své sbírky na závodní dráze – zůstává tak nadále aktivním jezdcem a mechanikem v jedné osobě.

Kapitoly článku

Rozhlížím se po úhledném dvoře s lavičkami a kašnou. Ornitologická část mého srdce zaplesá nad voliérami s korelami a andulkami a při pohledu vlevo je mi jasné, že jsem tu správně. U cihlové zdi stojí ledabyle opřené trialové motocykly BSA a Ariel. Opět mě dostává lehkost a elegance stříbrno-černých britských strojů – ani gram navíc, žádné světlo, žádné plýtvání chromem a parádičky navíc, výfuky vedené vrchem, člověk hned ví, s čím má tu čest – tohle zatraceně pojede! Nahlížím do okna, u kterého motocykly stojí, a vidím pěkně vybavenou dílnu s odstrojeným motocyklem ve vysokém stádiu rozpracovanosti. Později se od sympatického průvodce dozvídám, že zde na něm pracuje Sammy osobně. Dnes tu sice není přítomen, ale nevadí...

Nadešel čas vejít dovnitř. Hned ve vchodu mě zaujme nízký tříkolý vůz Morgan Aero z roku 1929 s vodou chlazeným litrovým vidlicovým motorem. U pokladny dostávám na svůj obligátní černý kožený křivák zelenou nálepku muzea,  abych se sem mohla v případě potřeby vrátit po návštěvě zdejší čajovny a kavárny. Brzy zjišťuji, že to bude potřeba, protože na tuhle nálož motocyklových skvostů budou i tři hodiny málo. Zrak mi padne na zdánlivě bizarní tvar celostříbrného Wooleru z roku 1955 s půllitrovým čtyřválcovým plochým motorem. Dalším nevšedním zážitkem je pro mě osobní setkání se známějším, ale neméně zajímavým charismatickým motocyklem Brough Superior SS100 z roku 1928 s litrovým vidlicovým motorem JAP, i přes parametry motocyklu a hluboké blatníky stroj působí poměrně štíhlým dojmem.

Pomalým krokem procházím uličkou lemovanou hustými řadami motocyklů Triumph a BSA, převážně z padesátých a šedesátých let a prohlížím dvoutaktní prototyp dvouválcového Triumphu 200 ccm z roku 1956. Nachvíli se zastavím u více než neobvyklého mohutného exponátu Scott s řadovým litrovým tříválcovým vodou chlazeným motorem a čtyřstupňovou převodovkou z pětatřicátého roku. Ano, je tu spousta exotických kousků, které byste jinde hledali nejspíše marně.

S posvátnou úctou a zatajeným dechem vstupuji do z velké části prosklené místnosti, celé věnované Nortonům. Jako magnet mě okamžitě začíná přitahovat stříbrno-černá řada skvostů s plně kapotovanými závodními speciály a prototypy jako třešničkou na dortu. Chvilku si prohlížím majestátní Norton F (Flat) s hlubokou nádrží (tvarem připomínající velké koňské sedlo) s olejem v rámu a 350 DOHC motorem s krásnou kuželovou výfukovou koncovkou, načež se poněkud marně snažím proti oknu vyfotit svého oblíbence, legendární Norton Manx, 348 ccm z roku 1957. Nechybí zde ani nejstarší dochovaný Norton z roku 1905 – osazen ještě motorem Peugeot.

Nevycházejíc z údivu, procházím krásnou sbírkou závodních speciálů včetně italských exemplářů Aermacchi a Moto Guzzi a neomylně mířím k vytouženému oddělení s Vincenty. Je to už pěkných pár let, co toužím spatřit stroj této značky naživo. A teď je to konečně tady! Stojí přede mnou hned v několika exemplářích tak blízko, že bych se jich mohla dotknout, ale byl by to přeci hřích, nechat otisky na takovém skvostu...

Vincent byl, je a bude pro mě navždy zjevením, není to jen díky dlouholetému držení rychlostního rekordu na solných pláních Bonneville, ale i po stránce designu je zkrátka nádherný. Stojím u modelu Black Shadow z roku 1950. Už samotný motor je umělecké dílo a úžasná kovařina – přesně toto tolik postrádám u moderních strojů. Prohlížím si stroj jako celek a zaujmou mě také dokonalým elegantním obloukem vedené výfukové svody a mou pozornost nadlouho strhává také charakteristický velký, a přesto elegantní budík SMITH.

Během bloudění po důstojné cihlové budově si se zájmem prohlížím zástupce již zaniklých značek (Excelsior, Brough, Levis, Calthorpe, Coventry Eagle, Henderson, Sunbeam, Minerva, Douglas, Velocette,...) a  téměř na každém kroku zjišťuji, jak zoufale málo toho ještě o motocyklech vím, tolik výrobců, tolik technických řešení, které i když byly nakonec možná spíše krokem stranou, přesto přišpěly do historie a dalšího vývoje nejen závodních motocyklů (hvězdicové motory, motory s šoupátkovými rozvody, odpružení zadního kola v náboji, rám svařený z hliníkových výlisků, vodorovná paralelogramová vidlice, ...).

Tahle výprava rozhodně stála za to. Jedná se o mnohem více než „jen“ sbírku krásných strojů – její největší kouzlo spočívá ve skutečnosti, že téměř všechny exponáty jsou plně funkční, kdykoliv připraveny vyrazit. Muzeum je živé a dýchá, jako by všechny vystavené motocykly volaly: ano, naše zlatá éra možná už dávno skončila, ale to ještě zdaleka neznamená, že neumíme v zatáčkách potrápit i stroje mnohem mladšího data výroby... a když se nad tím zamyslím, tak totéž zřejmě platí i pro jejich majitele, Sammyho Millera. Při zapisování do knihy hostů vidím vzkazy nadšených návštěvníků ze všech koutů světa a z muzea odcházím s předsevzetím, že se sem ještě musím někdy vrátit. Tak na viděnou příští rok!

1939 AJS V4 supercharged

Informace o redaktorovi

Veronika Šoltysová - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (8x):



TOPlist