ktm_rijen




Robert Lusk Collection: Když se závodník stane sběratelem

Na světě je spousta slavných muzeí, i slavných sběratelů, ale ještě víc těch méně známých či úplně neznámých. Náš spolupracovník Alan Cathcart se díky svým celoživotním kontaktům po celém světě dostane i do soukromých sbírek, z nichž je znalci historie na omdlení blahem. Jako v případě Američana Roberta Luska, jenž v 60. letech dokázal dojet „na bednu“ v kanadské GP a závodí dodnes, i když je mu již 80 let. A k tomu motorky sbírá, přičemž časové rozpětí je opravdu široké – od stroje z roku 1901 po závodní Hondu RS125R z roku 2003, na níž jeho syn jel britskou GP na divokou kartu…

Kapitoly článku

Robert Lusk je sice 80letý Američan, ovšem již od roku 1968 žije ve Velké Británii – i po těch letech si zachovává jemný massachusettský akcent. Novou Anglii vyměnil za tu Starou v době, kdy měl rozjetý obuvnický byznys v milionech liber, svého času měl v Londýně čtyři obchody a zaměstnával 100 lidí. Zisky z podnikání dovolily jemu a jeho novozélandské manželce Susan koupit bývalou jablečnou farmu s více než 30 hektary ovocných stromů a 55 hektary lesů. „Můžu jezdit offroad každý den hodinu a nikdy nepotkám silnici,“ pochvaluje si Robert, jehož sousedem je legendární rockový kytaristy a sběratel automobilů Jeff Beck.

Na hotrod párty svého souseda Jeffa Becka (uprostřed) s Johnnym Deppem

Kromě malebné dobové vily, kde bydlí, má Robert na svém panství také obrovskou stodolu, které bez náznaku ironie říká „kůlna“. Ta obsahovala tři obrovské 60tunové lednice, v nichž se uchovávala podzimní úroda, které byly přeměněny na prostory pro Luskovu sbírku obsahující kolem 100 motocyklů a přidruženého vybavení, jako jsou benzínové pumpy, kanystry na olej apod. Z místnosti, kde se dříve jablka balila na expedici, je nyní dílna, kde Robert a jeho hlavní pomocník John Rhodes jak restaurují motocykly, tak je připravují na závody, neboť pan Lusk se ani na začátku deváté dekády svého života nevzdává své celoživotní lásky a v britském šampionátu klasiků bývá pravidelně vidět na předních místech – loni v létě v Cadwell Parku za deště dokonce na svém Matchlessu G50 1961 vyhrál!

Robert Lusk má za sebou fascinující životní příběh. „Vyrůstal jsem na americkém venkově, kde se denně tvrdě pracovalo a manuální zručnost byla nutností. Museli jste umět všechno. Když mi bylo 15 a byl jsem na střední, pomáhal jsem po škole na jedné benzínce. A každý den tam jezdil týpek, který vedle parkoval svůj Triumphu Bonneville. No a mně to jednou nedalo a na tu motorku si sedl. Pak jsem se podíval dolů a uviděl startovací páku. No tak jsem na ni dal nohu – a motorka nastartovala! Naštěstí na hlavním stojanu. V ten moment to ale bylo, jako by na mne shora sáhl bůh a řekl Roberte, tohle je tvůj život!vzpomíná pan Lusk. O rok později si Robert koupil svůj první motocykl, Harley-Davidson z roku 1935, který stával opřený pár let o stodolu v sousedství. „Pořídil jsem ho za 20 dolarů, doma nastříkal na růžovou a jezdil s ním po městě. Potom jsem ale překecal tátu, aby mi podepsal bankovní půjčku na BSA 650 Lightning, a ta mi teprve otevřela oči. Dostala dvojité karburátory, vačky Spitfire 357, větší ventily atd. Jezdil jsem s ní normálně po silnici a zkoušel také hill climb. Potom si kamarád přivezl domů v krabicích Vincenta, kterého složil a já si ho mohl kdykoli půjčit. To byla prostě pohádka!“ I když se dostal na univerzitu, studia nedokončil. Našel si totiž práci v jednom motoobchodě a poté se stal jedním z prvních dealerů značky Yamaha. „Také jsem začal závodit. Koupil jsem si úplně novou dvěstěpadesátku BSA C15, což byla snad nejhorší motorka, kterou kdy kdo vyrobil! Neustálý zdroj podráždění a obav. Ale i tak jsem se dokázal dostat na pódium v Loudounu, já jsem žil na venkově, takže jsem v terénu jezdit uměl. Jenže mě fascinovala silnice, a tak jsem brzy přeskočil na dvěpade Ducati Diana, z níž jsem udělal závoďák a konečně se dostal tam, kde jsem toužil být – na silniční okruhy. Závodil jsem v rámci AAMRR, což byla u nás na severovýchodě jediná organizace, kde se dělaly silniční závody evropského stylu, a jezdilo se i do Kanady, což byl jiný svět a mně se tam vždycky hodně líbilo. Mosport jsem vysloveně miloval, ale v Kanadě jsem tehdy nemohl závodit v neděli, jen v sobotu. Vypadalo to tak, že jsme v pátek vypadli z práce, jeli přes noc do Mosportu, tam závodili celou sobotu, přes noc se přesunuli do New Jersey na Vineland, kde se závodilo v neděli, a zase přes noc do Massachusetts a v pondělí do práce. Bylo to šílené, ale děsně nás to bavilo.“

BSA 650 Lightning, BSA C15 a Ducati Diana - důležité motorky v Luskově mládí

Coby dealer Yamahy viděl rychle se zlepšující kvalitu japonských motocyklů. „Yamaha by mi neprodala celý závodní speciál TD1, ale někdy v roce 1964 nebo 65 mi prodala aspoň motor TD1, který jsem dal do šasi YDS. Byla to ta nejrychlejší a nejvíce šokující věc, na které jsem do té doby jel, hotová raketa.“ Rázem byl Robert častým návštěvníkem stupňů vítězů, ale to nejlepší mělo teprve přijít. Se svými 168 cm měl ideální postavu pro silniční závody, zejména v kategorii 125. „Můj kamarád Chester Hooker si postavil závodní Yamahu s šoupátkovým motorem YA-5, který jsem mu dal. Celou zimu 1966/67 byl zalezlý ve stodole zapadané sněhem, topil si dřevem a makal. Ta motorka fungovala neskutečně, letěla jako píchnutá včelou. A jednou povídá, že se v Kanadě má jet Grand Prix a že prý bych to na ní tam měl zkusit. Tak to mi bude potěšením! V Mosportu jsem byl v kvalifikaci druhý za Billem Ivym na V4, který byl z jiného světa – mám pocit, že mě potom v závodě, který se jel na 80 mil, předjel třikrát, a to jsem skoro celou dobu jel na druhém místě! Ale pak se motorka začala chovat divně, v rychlých zatáčkách odskakovala do strany. Asi špatná pouzdra čepu kyvky, říkal jsem si. Musel jsem trochu zvolnit, takže mě předjel Tim Coopey, ale i tak jsem nakonec dojel na třetím místě. V depu jsem potom zjistil, že všechny dráty v zadním kole byly povolené a ještě pár kilometrů, kolo by se rozpletlo. Nicméně třetí místo v Grand Prix znamenalo, že jsem vyhrál dost peněz a taky jsem konečně viděl na vlastní oči Hailwooda, Agostiniho, Ready či Ivyho a jak tihle Evropané jezdí. A rozhodl jsem se, že se tam přestěhuji,“ vzpomíná Robert. Domluvil se s nejlepšími ladiči Yamahy v UK, zbavil se dealerství – a pak přišla rána osudu. Ve svém posledním americkém závodě v Danville měl velký pád. „Poprvé jsem byl v sanitce a potom v nemocnici. Měl jsem rozlámané rameno a klíční kost a byl jsem celý dobitý. Dostal jsem se z toho, ale do Británie jsem přijel o čtvrt roku později, než jsem plánoval. Jenomže tou dobou mi začaly tak intenzivní bolesti hlavy, že jsem z toho šílel, a nic nepomáhalo. Zjistilo se, že jsem si zničil nerv v krku a vypadalo to, že ztratím zrak a zemřu ve velkých bolestech. Se závoděním byl konec, naštěstí za pomoci chiropraktiků jsem se z toho po dlouhé, dlouhé době dostal.“

V Mosportu při jediné kanadské GP byl Robert Lusk v tréninku druhý a v závodě třetí za Billem Ivym na tovární Yamaze V4 (vpravo)

Jenže nějak se Robert živit musel, a tady přišly vhod jeho zkušenosti z dětství. „Uměl jsem pracovat s kůží, tak jsem z ní dělal různé věci a prodával na trzích v Portobellu – byly Swinging 60´s a lidem se moje výrobky líbily. Vedle batůžků apod. jsem třeba ručně vyráběl sandály, byly za dobré peníze, pěkně vyrobené a měly úspěch. A tam začal můj byznys s botami. Přišla malá výrobní linka, potom větší…“ A tady můžeme přeskočit tři dekády do roku 1997. Robertův byznys jel, krk byl zahojený a 11letý syn Chester přišel s tím, že by chtěl zkusit minibike. Na to samozřejmě nemusel tatínka dvakrát pobízet, stará láska se probudila. „Jen jsme to jeli zkusit, jestli nás to bude bavit. Po třech minutách na trati mě kdosi celkem prasácky předjel, v tu chvíli jsem měl rudo před očima a najednou jsem byl zase závodník! Byla to neskutečná prča, já nejsem velký, takže se na minibike dokážu dobře poskládat.“ Zkrátíme to, otec i syn Luskovi ve svých věkových kategoriích tento sport ovládli a po vzoru Valentina přešli na větší motorky. Chester Lusk o šest let později (2003) startoval na divokou kartu v GP Velké Británie na Hondě RS125R. „Bohužel uklouzl a zpátky na dráhu se dostal přesně ve chvíli, kdy mu Dani Pedrosa dával kolo,“ vzpomíná smutně otec. „Ale vzchopil se a závod dojel, takže to bylo čestné vystoupení.“ Zbytek si dokážete domyslet, i tatík se po třiceti letech vrátil na závodní dráhy, ale už do kategorie klasiků. „První rok na Hondě jsme se synem odjeli nějakých 80 závodů a jednou mě napadlo, že bych si to taky mohl zkusit. Bylo to úžasné, tak jsem se šel podívat na závody klasiků CRMC, tam jsem potkal Robina Keatinga, který jel na Bridgestonech, na nichž jsem kdysi závodil v Americe. Dali jsme se do řeči a on mi nabídl, že mi pomůže postavit závodní motorku. A tak se stalo a já zase začal jezdit. Starých zvyků se člověk zbavuje špatně,“ říká se smíchem Robert Lusk.

Jeho jméno se rychle začalo objevovat na čele výsledkových tabulek a v roce 2005 už na Hondě MT125R 1977 vyhrál šampionát britských klasiků CRMC ve třídě 125 cm3. Úspěchy přišly na obou stranách Atlantiku, když tentokráte na silničním okruhu Loudoun dojel na pódium v závodě amerického AHRMA na Yamaze svého bývalého soupeře Franka Camillieriho. „A tady byly položeny základy mé sbírky – v motorkách, které jsem vždycky chtěl na závodění,“ vzpomíná Robert. Matchless G45 („Moc pěkný, ale strašné vibrace!“), jeden z původních cca 180 vyrobených Matchlessů G50 („Nemám repliky, jen originály“), na němž závodí často a úspěšně, nebo AJS 7R, na níž skončil v roce 2018 ve třistapadesátkách ve svých 78 letech druhý o pouhý jeden bod za klukem, který mohl být jeho vnukem.

Nahoře na Hondě 125, dole loni a předloni na Yamaze 250 a Matchlessu G50

A k tomu si začal pořizovat stroje, po nichž toužil jako chlapec. Třeba Vincent Black Shadow předělaný do specifikace Lightning, na němž spolu se synem, Charliem Williamsem a Peterem Crewem všichni závodili na Goodwood Revivalu, stejně jako s třistapadesátkou Velocette KTT Mk. 8 1950 Lese Grahama.

S Robertovou minulostí u značky Yamaha samozřejmě nesmějí v jeho sbírce chybět ani tři ladičky: „Podařilo se mi dát dohromady slušnou kolekci produkčních závoďáků, mám Suzuki TR250, dvouválec Tohatsu 125, padesátku Honda CR110 a stopětadvacítku CR93 a také pár Yamah, i když jsem se nikdy nedostal dál než k TD1 a její varianty. Mám třeba TD1B s rámem Jima Leeho, na té se jede skvěle a Jimovi se nikdy nedostalo uznání, které by si zasloužil za to, jak dokázal udělat Yamahu ovladatelnou, stejně jako to Colin Seeley uměl v případě Yamsel.“ Od Colina má Lusk ještě slavný závoďák Seeley Mk. 4, gé-padesátku s lehkým rámem a přední kotoučovou brzdou, poslední tovární speciál Seeley, na němž jel Dave Croxfort sezónu 1971.

Nahoře Tohatsu a Yamaha s rámem Jima Leeho, dole Seeley Mk. 4 a vlevo spolupracovník John Rhodes, vpravo potom v roce 2010 sám Colin Seeley 

S jídlem roste chuť, a tak se kromě závodních motocyklů Lusk začal orientovat i na sbírání raritních motocyklů. „Má londýnská kancelář je přímo naproti Olympii, kde se dvakrát až třikrát do roka konala aukce Bonhams. První motorkou, kterou jsem tam koupil, byla belgická Minerva z roku 1902, vlastně kolo s přídavným motorkem. Tak primitivní, a přitom krásné! Myslel jsem na prvního majitele, jaký musel mít tenhle stroj dopad na jeho život, v roce 1902 nebylo moc možností osobního transportu vedle koní a bicyklů. A najednou tady byla šance dostat se na vzdálenější místa bez závislosti na vlaku, kočím nebo šlapání, jet nahoru i dolů, prostě kamkoli. To všechno mě s tímhle strojem napadalo.“ A tak se Robert začal zajímat o ty rané stroje. Čtyřválce Pierce 1910 a Henderson 1912 jsou takovou americkou exotikou z úsvitu jednostopých motorových dějin jeho rodné země.

Minerva z roku 1907 už byla opravdovým motocyklem s agregátem V2. Křehce vypadající, nicméně kompletní Labre et Lamaudière byl vyroben v Paříži v roce 1901, jeho motor o objemu 120 kubíků má atmosférické sání a mechanicky ovládaný výfukový ventil – a elektrický startér! Z Francie pochází ještě starší (1898) tříkolka Rochet s motorem De Dion 2 ½ hp.

O trochu mladší je New Crescent z roku 1912, vybavený spodovou šestistovkou Precision a proutěným sajdkárem, který byl nedávno k vidění na britské BBC. Robert stroj zapůjčil světovému trialovému multišampiónovi Dougiemu Lampkinovi, aby v něm provezl kapitána sira Thomase Moorea na oslavu jeho 100. narozenin. Toho Thomase Moorea, který v dubnu v době koronavirové první vlny uspořádal sbírku pro britské zdravotníky. Jeho plánem bylo v následujících 24 dnech zbývajících do jeho stoletého výročí obejít 100x svou velkou zahradu a doufal, že se mu podaří vybrat alespoň 1000 liber. Nakonec vybral 32,8 milionu„Kromě toho, že je to úžasný člověk, je kapitán Tom také motorkář,“ říká Robert. „Když byl mladý, tak na motorkách závodil. Hodně se zajímal o svůj outfit a ptal se na ty správné otázky. Přitom New Crescent byl vlastně dosti neznámý výrobce, pocházející z doby, kdy motorky vyráběl kdokoli, koho to právě napadlo. Když jsem se koukal do katalogu z výstavy Olympia Motor Show 1910/1911, bylo tam uvedeno tolik výrobců různých komponentů – stačilo je obejít, nakoupit potřebné a takovou motorku jste si mohli postavit taky. U každé motorky mě fascinuje jak ta konstruktérská, tak hlavně lidská stránka jejich vzniku.“

V tomto ohledu jsou velkým zážitkem kreace Cecila Downer-Grovese. Tento vynálezce původně z Jamajky připlul do Velké Británie v roce 1897, bylo mu 17 let a šel zde do učení, a v roce 1922 si vytvořil od píky vlastní dvoudobý motor 249 cm3, jenž poháněl tandemový bicykl z roku 1919 se zesíleným rámem. Podle Cecilovy vnučky „výsledný motor přinášel kýžený efekt a tandem i pasažéři si užívali mnohé roky a míle snadného cestování“. Robert Lusk tento výtvor zakoupil v roce 2011 a později se mu podařilo získat hlavní Cecilův způsob transportu, Matchless V-twin 1928 v kombinaci s vlastnoručně vyrobeným sajdkárem, kterým byl rybářský člun, jenž CD-G vždy odmontoval, vyrazil s ním na ryby na pobřeží Sussexu, a potom zase přimontoval a zamířil i s úlovkem k domovu.

Později Robert začal do sbírky přidávat i konvenčnější motocykly, kterým vévodí jedenáctka MV Agust, a to včetně žádané čtyřválcové 750S ve verzi s bubnovými i kotoučovými brzdami nebo šestistovky 1967 s poměrně ošklivým hranatým předním světlometem. „Ta sedmpade s bubnovkami je z Dánska, mám k ní i originál kupní smlouvu a měla hodně málo najeto, když jsem ji kupoval. Většina MV Agust jakéhokoli stáří je skoro nových, protože tyhle motorky jsou ctěné a respektované, ale lidé na nich nejezdí. Já však dělám všechny tři věci! Mám MV Agustu Boxer z roku 1977, která patřila Philu Readovi, jednu z pouhých dvou vyrobených, než Ferrari donutilo MV Agustu změnit jméno na Monza, a je to skvělá velká motorka – měli jsme na letišti setkání MV a dala tam 200 km/h!“ libuje si Robert.

V další sekci „kůlny“ najdeme půl tuctu motocyklů Rumi, všechno dvoudobé dvouválcové 125 od skútru Formichino po GP závoďák registrovaný k silničnímu provozu. „Tohle je italský design v tom nejlepším provedení, a zároveň tak trochu bizarní. Miluji na nich ty italské vychytávky, třeba kolébkovou řadičku – jak mi prozradil jeden italský kamarád, je tady proto, abyste nahoru mohli řadit patou a neotírali si lesk ze špiček bot.“

Kromě mnoha rarit obsahuje Luskova kolekce také mnoho, ehm, podivností. „Mám rád všechno, co má spojitost se dvěma koly, i když je to už dost mimo,“ směje se Robert. „Mám třeba Rokona, jeden z prvních pokusů o pohon obou kol, nebo Aprilii 6.5 z roku 1996, kterou tvořil Philippe Starck, v plné výbavě s kufry a plexi v jeho designu. Taky u mě najdete pár strojů značky Zike nebo elektrokolo, které vyráběl Clive Sinclair, tvůrce počítače ZX Spectrum, i jeho tříkolové elektrické vozítko Sinclair C5. Mám rád všechno, co je inovativní a posunuje mety, i když třeba jen trošku.“

Ovšem nechybějí ani zástupci ze světa čtyř kol, originální a nerestaurované. Třeba Chevrolet Special Deluxe 1939 s pouhými 14 000 mílemi na tachometru, kterým Robert jezdíval jako dítě a koupil ho, když jeho původní majitelka zemřela. Nebo Morris Isis 1930 s řadovým šestiválcem OHC a americkou karosérií Budd, který vypadá jako Al Caponeho limuzína, či třírychlostní Buick 1912, který v roce 1954 předělal legendární Von Dutch. Všechny tři tyto automobily můžete prý pravidelně potkávat na silnicích Sussexu, tvrdí Robert.

Po nakoupení více než stovky motocyklů se kolekce Roberta Luska zase zeštíhlila na nějakých šedesát, proč? „Vždycky mě zajímal grafický design a začalo mě fascinovat umění plakátů,“ vysvětluje Robert. „Začal jsem přemýšlet, jaký vliv měly motocykly na umělce své doby, když byly nové – třeba na přelomu století. Jejich inspirací do té doby byla třeba krajina nebo koně, nebo nějaké církevní či historické výjevy – a pak se najednou objeví samohyb a s ním vzrušení z jízdy. Auto nebo motorka mohly jet kamkoli a začaly rázem zásadně ovlivňovat životy lidí. A mě zajímá, jak na to umělci reagovali, jak je to ovlivnilo. Tak jsem začal sbírat plakáty, mám jich přes 200, většinou originály, replik mám akorát šest. Vystavit je, to je výzva, takže jsem musel vyčistit nějaké prostory a získat na ně peníze tím, že jsem prodal nějaké motocykly.“

Takže tím, že se změnil hlavní směr sběratelské touhy Roberta Luska, opadl také zájem kupovat více motocyklů? Je nějaký, který byste pořád chtěl? „Spousty!“ křičí na mě Robert. „Čtyřválec FN by byl dobrý začátek – ale pořád koukám kolem po nějakých obskurních a zároveň inovativních modelech. Nedávno jsem viděl na prodej Dresch, což je francouzský stroj ze 30. let francouzsko-alžírského průmyslníka a multimilionáře Henriho Dresche, který měl spoustu zajímavých vychytávek, jako třeba plochá železná řídítka namísto trubkových, lisovaný rám atd. Pořád mě zajímá cokoli na dvou kolech, co je opravdu inovativní – a také nějaké pěkné plakáty!“ Vitální Robert Lusk je zkrátka živoucím důkazem, že láska k motocyklům dokáže oddalovat stárnutí.

Informace o redaktorovi

Alan Cathcart - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 3 Kč od 1 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):



TOPlist