Při motocyklové nehodě zemřel Paul Smart. Známý vítěz 200 mil Imoly uměl závodit na všem

Po střetu s Fordem Focus na křižovatce jihovýchodně od Londýna zemřel minulou středu při jízdě na své Ducati 78letý Paul Smart. Závodník, který zařídil pro tehdy novou dvouválcovou Ducati 750 slavné vítězství hned v jejím prvním závodě, dokázal vyhrát i 24hodinovku Bol d’Or a hlavně uměl „zajet“ na malém dvoutaktu i velkém čtyřtaktu. A především bořil mýtus, že hodní kluci nevyhrávají závody.

Kapitoly článku

Paul Smart byl jedním z nejuniverzálnějších a nejtalentovanějších závodníků své generace. Během své kariéry, která trvala od roku 1965 do 1977, jezdil za tovární týmy Triumph, Kawasaki, Ducati a Suzuki a kromě notoricky známého vítězství v Imole roku 1972 při premiéře Ducati 750 s desmodromickým dvouválcem má na svém kontě i vítězství v nejlépe placeném závodě všech dob Ontario 200 v Kalifornii na dvoudobé Kawasaki H2R ten samý rok. Během krátké GP kariéry nasbíral sedm pódiových umístění na dvoudobých Yamahách ve třídách 250 a 350, několik Top 10 výsledků na čtyřdobém jednoválci Seeley G50, dvojici druhých míst v Production TT na Nortonech a třetí místo při Junior TT 1970 na Yamaze. Jo a ještě vyhrál propršenou 24hodinovku Bol d’Or 1970 na továrním tříválcovém Triumphu spolu s Tomem Dickiem, přestože upadl hned v prvním kole. Prostě univerzál. Tenhle chytrý a zemitý, nicméně srdečný chlapík, který byl živoucí negací předsudku, že hodní kluci nevyhrávají závody, a bral svou více než desetiletou kariéru profesionálního závodníka s velkým nadhledem, přestože kromě horších chvil zažil i ty hodně pěkné. Nicméně s výjimkou Imoly v takovém tom všeobecně přijímaném hodnocení příliš úspěšný nebyl, vždyť nedosáhl ani na jednu z dvojice met pro závodníka 70. let, tedy nikdy nezvítězil při TT na Manu, ani nedokázal napodobit svého švagra Barryho Sheena a nevyhrál závod GP. V tomto ohledu byl ten „věčně druhý“. Nicméně on dokázal něco jiného – díky své všestrannosti byl úžasným crossoverovým jezdcem, jenž dokázal vyhrávat závody, které byly důležité pro obě generace závodníků, jež jeho kariéra přesně rozdělovala. Paul Smart byl totiž jezdec světové úrovně, který propojoval dvě generace radikálně odlišného závodění – čtyřtakty všech objemů s jedním, dvěma i třemi válci a následně ječivé dvoutakty, které je na přelomu 60. a 70. let nahradily, a stejně tak přechod ze vzorkových gum na slicky. Paul byl expertem na závodění na všech druzích motocyklů, zejména těch s produkčním základem, a navíc se dokázal popasovat s rozdílnými závodními filozofiemi dvou kontinentů: 10 let předtím, než přišla do Evropy první várka Američanů, jako byli Richard Schlachter, Pat Hennen nebo Kenny Roberts, udělal Paul Smart to samé v opačném směru. A jako téměř jedinému mezi posledními top závodníky na britských čtyřdobých jednoválcích se mu podařilo úspěšně přejít nejen na dvoudobé Yamahy 250/350 v GP, ale se stejnými úspěchy také na velké čtyřtakty Formula 750. Jen velice málo jezdců, dokonce ani Agostini nebo Sheene ne, se dokázalo takhle adaptovat a ještě k tomu úspěšně na tolik rozdílných motocyklů a tratí jako právě „Smartie“.

Paul Smart se narodil 23. dubna 1943 v Eynsfordu, kentské vesnici vzdálené tři kilometry od okruhu Brands Hatch, kde se Paul proslavil v 60. letech jako jeden z největších „řízků“. Patřil do stejné party jako Bill Ivy, Derek Minter, Dave Degens a jeho největší kámoš Rex Butcher, s nímž s oblibou bojoval tělo na tělo, což do Brands každý týden lákalo zástupy diváků. A přitáhlo to i sponzory, třeba tehdejšího importéra Ducati do UK Vice Campa, který byl připravený podpořit začínající hvězdu Smartieho, jenž začal na vážno závodit v roce 1965 jako typický produkt caféracerového hnutí. To také vysvětlovalo, proč jako jeden z prvních závodníků měl moderní styl, kdy z motorky vysedával, což se mu v 70. letech s příchodem slicků náramně hodilo. Později to ostatní kopírovali, aniž by věděli, proč to vlastně Profesor Smart začal dělat. „Ve své době caféracerování jsem měl hendikep, protože jsem měl jen malou BSA, zatímco moji souputníci v Busy Bee a Ace Cafe měli Triumphy. Abych jim stačil, musel jsem slabší Shooting Star drtit, co to šlo, což znamenalo, že jsem pořád něčím drhnul o asfalt. Takže jsem si musel vysednout a držet motorku co nejvíce narovnanou, a to mi vydrželo i do závodů!“ V onom roce 1965 absolvoval Paul v Brands Hatch závodní školu Charlese Mortimera, vedenou otcem Chase Mortimera, a jeho prvním strojem byla dvoudobá stopětadvacítka Bultaco. Jenže ta byla nespolehlivá, a tak se v roce 1966 střídal s jiným jezdcem o stopětadvacítku Hondu CR93 a zároveň šetřil, aby si mohl koupit dvoutaktní dvěstěpadesátku Cotton Telstar. Když ale i na ní odešel motor, vzal si ho pod svá křídla Charles Mortimer, který viděl obrovský talent a velkou jezdeckou vyzrálost, a Paulovi půjčil jeden školní Greeves Silverstone. V červenci na něm Paul Smart vyhrál třídu 250 v závodě Stars of Tomorrow v Mallory Parku a Charles ho přihlásil do zářijové Manx GP, kde spolu s Chasem při svém debutu dokázali dojet do cíle. Charles Paula podporoval i v roce 1967 a zaměstnal jej navíc jako instruktora ve své škole. Paulova se loňská znalost okruhu TT náramně hodila, když na Norton Dominatoru sponzorovaném jeho sousedem Paulem Dunstallem dokázal dojet na druhém místě za GP hvězdou Johnem Hartlem při vůbec prvním závodě sedmsetpadesátek Production TT, což byl výsledek, který o dva roky později (1969) zopakoval na Nortonu Commando. To debut na Ducati Vice Campa v roce 1968 nebyl tak úspěšný – z dvojice desmo jednoválců, které Vic koupil od továrny, se vyklubal pěkný šrot.

Paul v Brands Hatch 1968 na Ducati 350

V roce 1969 Paula sponzoroval londýnský prodejce motocyklů Joe Francis, který mu dal k dispozici Nortona 750, půllitr Seeley G50 a Yamahu 250 a bylo to právě na Seeleyi, na němž Smart zažil svůj mezinárodní debut – při závodě Evening News, který zakončoval sezónu v Brands Hatch, dojel druhý za Giacomem Agostinim na tříválcové MV Agustě! Byl to jeho první velký výsledek v půllitrech, navíc dokázal porazit celou britskou okruhovou elitu. Nicméně v té době Paul závodil i za továrnu Triumph, kde navázal blízké přátelství s technickým guru Dougem Helem. Jeho vítězství v srpnu při závodě Hutchinson 100 (Brands Hatch v opačném směru) na novém tříválci Triumph T150 mělo v Meridenu velký ohlas, proto mu značka pro rok 1970 přidělila dva tovární stroje, Triumph-3 s rámem Rob North pro třídu Open a Trident 750 pro třídu Production. „Percy Tait byl továrním testovačem, ale neměl rád závody produkčních strojů, tak mě Doug Hele poprosil, jestli bych nemohl pomoct s vývojem tříválce. Ta motorka byla úžasná od začátku, a když dali motor do rámu Rob North a já jsem jel poprvé v Crystal Palace, vyhrál jsem, co šlo. Tenhle motor jsem miloval,“ vzpomínal Paul. Bohužel sezóna 1970 se moc nepovedla, protože Smart havaroval v závodě NW200 a zlomil si pravé zápěstí. Ovšem vítězství v srpnu při Bol d’Or ukázalo, že hoch je zase zpátky ve hře…

Na Seeley G50 druhý za Agostinim, na továrním Triumphu T150 a po vítězství na Bol d’Or

Proto jej Triumph angažoval do týmu, jenž měl na jaře 1971 jet 200 mil Daytony, kde rok předtím britská značka navzdory silnému zastoupení a angažování Mika Hailwooda nedokázala vyhrát, a Paul se odvděčil získáním pole position, když při svém debutu dokázal zajet průměr 153,7 mph. Po krátké bitvě s Hailwoodem, který odpadl pro poruchu motoru, šel do vedení, které si bezpečně udržoval. „Za první místo na konci každého kola se udělovaly prémie a já si vydělal víc, než za celý rok závodění v Británii! Byla to paráda a vypadalo to, že se nic nemůže stát. Jenomže 10 kol před koncem najednou začal motor jít jen na dva válce, a když jsem se otočil, viděl jsem kouřovou clonu – propálil se píst! Bylo to na infarkt, býval bych opravdu rád vyhrál Daytonu při prvním startu, ale ty vyhrané peníze byly dobrá útěcha,“ usmíval se Paul.

Spolu s týmovým kolegou a kamarádem Rayem Pickrellem dominoval Paul britským závodům Formula 750, spolu také přispěli svými vítězstvími k triumfu britského týmy při každoročních Transatlantic Trohpy Match Races (v Brands Hatch na konci sezóny proti sobě jely týmy Velké Británie a USA), ovšem na konci roku pohádku ukončil bankrot BSA/Triumphu. Jenomže pro Paula Smarta to nebyl velký zádrhel, na rozdíl od mnoha britských závodníků měl mnohem širší obzory a už v roce 1970 za sponzoringu Joea Francise začal závodit v GP na Yamahách 250/350, na nichž získal v sezónách 1970/71 pódiová umístění v Německu, Finsku, Švédsku, Východním Německu a Severním Irsku. Začínala éra dvoutaktů a Paul Smart byl jedním z prvních, kdo to pochopil. Svezení v Daytoně navíc otevřelo Smartovi cestu do závodního světa USA, pro rok 1972 Paul podepsal s Teamem Hansen, za nějž ve Státech závodil na továrnou připravovaných dvoudobých tříválcích Kawasaki H2R a pendloval mezi Amerikou a Evropou podle toho, jak měl zrovna volno. A tak se také zrodilo svezení na Ducati při 200 mílích Imoly. Nutno říct, že Smart nebyl prvním jezdcem, kterého šéf Ducati Fredmano Spairani oslovil, aby v dubnu 1972 vyvezl v závodní premiéře zbrusu nový 90stupňový desmodromický dvouválec. Jarno Saarinen a Barry Sheene odmítli, když viděli, že by měli jet na humpoláckém nekonkurenceschopném dlouhatánském čtyřtaktu V2 proti těm nejlepším japonským dvoutaktům. Nakonec angažmá přijala Barryho sestra Maggie, tou dobou už rok Smartová – námluvy této dvojice byly poněkud neobvyklé, když Maggie kdysi vezla Paula z Assenu domů ve svém Mini poté, co havaroval při Dutch TT a utrpěl otřes mozku. „Paul závodil na Kawasaki v Atlantě, když nám doma v Kalifornii, kde jsme žili, zazvonil telefon z Ducati,“ vzpomíná Maggie. „Potřebovali odpověď hned, jenže v té době nebyly mobilní telefony a neměla jsem, jak Paula zastihnout. Tak jsem rozhodla za něj a přijala. Byl akorát týden do závodu v Imole, nicméně věděla jsem, že nic nemá a 500 liber plus letenka byla dobrá nabídka. Když mi potom večer volal z Atlanty, mohl se zbláznit a křičel, že na té šílenosti nepojede, ale pak jsme to probrali hlouběji a Paul nakonec změnil názor.“ Vyprávělo se, že Maggie chtěla novou kuchyni, tak peníze přišly vhod…

Paul s Maggie na Vee-Two Ducati v roce 2016

Ačkoli měl za sebou 23hodinový letecký maratón Atlanta-New York-Londýn-Milán, v Itálii ho z letiště vezli rovnou na blízký autodrom Modena, kde měl Paul hned otestovat nový dvouválec připravený pro Imolu. Tam přišlo první překvapení. „V depu stál úplně nový autobus s prosklenými boky, aby všichni viděli závodní motorky, které se tam převážely,“ vzpomínal Paul. „A pro mě nebyla připravena jenom jedna motorka – Ducati jich postavila 10 a každý z nás čtyř jezdců měl dvě plus tam byly dvě náhradní! Tam mi došlo, že to Italové berou opravdu hodně vážně a značka je odhodlána udělat pro vítězství cokoli. A začal jsem se cítit dobře.“ Ovšem po prvních kolech nadšení opadlo. „Motorky měly hubené silniční pneumatiky a obrovské tlumiče řízení, které nepotřebovaly, protože s rozvorem přes 1500 mm byly tak dlouhé, že do zatáček skoro nešly zalomit! Na jízdu působily fakt podivně, a to i poté, co jsem lidi z Ducati přesvědčil, aby nám nazuli opravdové závodní gumy. Přišlo mi, že mají trochu zmatek v tom, co to opravdu závody Formula 750 jsou. Že se domnívají, že jsou to prostě produkční motorky s poladěnými motory a silničními pneumatikami, proto také měly standardní rámy i s oky na centrální stojan, zatímco já z USA věděl, že tohle je Grand Prix závodění s velkými motory a žádné polovičaté řešení nemá šanci na úspěch. I když jsem nakonec motorku nastavil tak závodně, jak jen to šlo, působila jako beznadějně pomalá. Sice měla spoustu krouťáku, ale s tím véčkovým formátem to působilo, jako by motor pálil vždycky u každé další lampy vedle silnice. Ovšem to byl jen dojem. Když jsem po 10 kolech zajel otrávený do boxů, mechanici kolem mě skákali a plácali po zádech, jako bych právě vyhrál závod! Právě jsem totiž pokořil Agostiniho rekord dráhy, který zajel na půllitrové MV! Přitom mně to vůbec rychlé nepřipadalo, Ducati obrovsky klamala. Ve skutečnosti byla rychlejší než moje tovární Kawasaki, přestože motor působil líně a uvolněně.“

Nabuzený vyrazil tým Ducati do Imoly, vzdálené 30 km od boloňské továrny, na první „evropskou Daytonu“, která se konala na rychlém GP okruhu, jež v téhle době, kdy ještě postrádala šikany, skvěle vyhovovala Smartově zálibě ve velkých okruzích, které vyžadovaly dobrý odhad a odpovídající jezdecké schopnosti. A záhy bylo jasné, že se schyluje k velkému úspěchu, protože ve startovním poli plném hvězd a továrních motorek devíti značek dvouválcové Ducati dominovaly – Smart s týmovým kolegou Brunem Spaggiarim stáli na roštu na prvních místech před Giacomem Agostinim na tovární MV Agustě. „I když byl samý úsměv, bylo zřejmé, že závod bere velice vážně, jako ostatně vždycky – ovšem tady to bylo poprvé po mnoha letech, kdy na domácí půdě nestál na pole position!“ vzpomínal Paul. „Start byl úplně typicky italský, nejdříve odstartoval Ago a až potom startmaršál zvedl prapor i pro nás ostatní. Takže Giacomo vedl prvních pět kol, ale v tom pátém jsem to v Tamburellu podržel a naprosto bez problémů ho předjel. To byla skvělá ukázka schopností Ducati a poté už bylo jasné, že vyhraju já nebo Bruno.“ Tak se také stalo a Paul Smart přeťal pomyslnou cílovou pásku čtyři vteřiny před Spaggiarim a v den svých 29. narozenin si dojel pro své největší vítězství a také učinil významný zápis do historie značky Ducati. „Bylo to uspokojující vítězství, nicméně tenkrát jsem si nemyslel, že bude tak důležité, že získá místo v historii Ducati,“ přiznával Paul Smart zpětně. „Ale mohlo mě to napadnout tu noc. Italové vzali ten prosklený autobus, dovnitř motorky, mě a Bruna na střechu a vyrazili s námi do centra Boloně. Tam to vypadalo, jako by přijel papež, město bylo plné fanatických podporovatelů Ducati, kteří slavili naše vítězství! To totiž značku dostalo světa velkých motocyklů a stalo se začátkem cesty, na jejímž konci byla dominance ve WSBK.“ Nicméně byl to i největší závodní den Paula Smarta? „Já myslím, že ano. Když jsem později ten rok vyhrál v kalifornském Ontariu na Kawasaki, vydělal jsem si víc peněz, ale Imola byla větším uspokojením proto, že jsem tady žádné vítězství nečekal. Většinu závodu jsem vedl, takže jsem si spolu s těmito prémiemi za tento den vydělal přes sedm milionů lir, což bylo asi 5000 liber, tedy tenkrát opravdu hodně peněz, jenomže na ten závod se přišlo podívat 70 000 diváků, takže si to Italové mohli dovolit. Zaplaceno jsem dostal hotově, spoustu těch obrovských italských bankovek se spoustou nul, měl jsem to všechno nacpané v tašce na helmu! Noc před závodem jsme se všichni čtyři jezdci Ducati dohodli, že si vyhrané peníze rozdělíme, což jsme taky udělali – ovšem Spairani také řekl, že pokud někdo vyhraje, může si nechat motorku. A svoje slovo dodržel, takže já svou Ducati mám dodnes!“

Paul závodil ten rok na Ducati ještě několikrát, nejvýraznějším úspěchem bylo vítězství v Hutchinson 100, kde porazil Phila Reada na John Player Nortonu poté, co mu v sobotu spadl do motoru ventil a s opravou mu pomohl zručný místní vikář. Co se amerického angažmá týkalo, poté, co přesvědčil šéfa týmu Boba Hansena, aby namísto měkkých továrních rámů Kawasaki použil osvědčené Seeley, dokázal vyhrát již zmiňovaný závod na 200 mil na kalifornském okruhu Ontario, nejlépe placený závod na světě, v němž dohromady získal 12 500 liber – ekvivalent dnešních 150 000 liber, tedy 4,5 milionu korun! Prchlivý Hansen ovšem nenáviděl, když ho někdo k něčemu tlačil, jak Smartovy požadavky na rámy Seeley viděl, a přestože časy na kolo mluvily jasnou řečí, Paulovi už pro rok 1973 smlouvu neprodloužil.

Vlevo vítězství na Ducati v závodě Hutchinson 100, uprostřed s Maggií při testování Seeley-Kawasaki ve Snettertonu před odesláním do USA Teamu Hansen, vpravo dopis Colinu Seeleymu. Dole vítězství v závodě Ontario 200

Ten však bez angažmá nezůstal, když doplnil svého švagra Barryho Sheena u Suzuki, kde strávil další čtyři roky tím, že pomáhal z neovladatelné tříválcové TR750 udělat konkurenceschopný balíček, což mu přineslo další dvě vítězství v AMA a spoustu triumfů v Británii. Barrymu také pomáhal doladit ovladatelnost prototypu RG500. Bohužel v roce 1974 utrpěl Paul nejvážnější zranění své kariéry, když si v Mallory Parku při velké bitvě právě s Barrym zlomil obě stehenní kosti. A když si v Imole 200 o rok později opět zlomil nohu, již nebyl schopen dostat se na původní výkonnostní úroveň a v roce 1977 svou závodní kariéru oficiálně ukončil a začal se naplno věnovat svému nově otevřenému motocyklovému obchodu v kentském Paddock Woodu.

Paul Smart u Suzuki 1973 a 1974

Díky Paulově přátelskému vystupování a značnému obchodnímu talentu, plus Maggiině schopnosti udělat obchod atraktivní, se manželům Smartovým v podnikání dařilo a zanedlouho již měli krámky tři. Před 20 lety Paul svůj zavedený podnik prodal, stejně jako rodinný autokemp, a splnil si celoživotní sen, když si udělal kapitánské zkoušky pro námořní plavbu a konečně formálně zlegalizoval své dlouholeté hobby. Na motorky ale nezanevřel, jezdil na nich pořád, ročně několik tisíc mil, a to i po Novém Zélandu nebo Austrálii, kam jezdil za přáteli. Spolu s Maggie se stali častými návštěvníky závodů klasiků po celém světě a dlouhá léta se pravidelně účastnil závodu Goodwood Revival spolu se svým synem Scottem, který má za sebou kariéru ve světových supersportech, 500GP, je britským šampiónem dvěstěpadesátek a také dokázal vyhrát pár závodů BSB, než se stal technickým ředitelem FIM ve WSBK. Po ukončení závodní kariéry zůstal Paul v těsném spojení s Ducati a v roce 2006 značka uvedla na trh řadu Pierrem Terblanchem vytvořených modelů Sport Classic, mezi nimiž byla i limitovaná edice nazvaná Paul Smart 1000. Vzhled tohoto modelu byl inspirován legendárním 750 SS, což byla silniční replika vítězného Paulova stroje z Imoly, kterých Ducati v roce 1974 vyrobila přesně 401 kusů.

Zeptejte se kteréhokoli závodníka, který s ním tenkrát soupeřil, a potvrdí vám, že Paul Smart byl vždy ten nejhodnější kluk v paddocku a nejférovější závodník na světě, proti kterému jste mohli jet – pokud jste mu stačili! Ztělesňoval ducha ryzího sportovce, což byl i důvod, proč si během svých cest po celém světě udělal tolik přátel mezi svými soupeři, ať už to byli Gene Romero, Bruno Spaggiari, Giacomo Agostini nebo Dave Aldana, kteří mu ochotně dávali tipy na to, kde zrychlit, když přijel na okruh, který neznal – přestože hrozilo, že je díky tomu porazí. Díky Romerově radě, jak jezdit v Daytoně, zde Paul dokázal dojet na pole position, a Agostini mu v Assenu 1970 nabídl, ať se za ním chytí, že ho vyveze – proto zde Smart skončil na pátém místě a na Seeley G50 byl jako první na jednoválci. Paula měli všichni rádi a teď bude světu hodně, hodně chybět. „Nesmírně mě mrzí nečekaná ztráta našeho přítele Paula,“ řekl mi Giacomo Agostini. „Byl nejen velice dobrý jezdec, ale především extrémně milý člověk, vždy usměvavý a každému k dispozici. Pamatuji si, když vyhrál v Imole. Samozřejmě že jsem byl smutný, že jsem nevyhrál já, ale zároveň jsem byl šťastný, že vyhrál Paul. Opravdu mi bude chybět.“ Nejhlubší soustrast Paulově ženě Maggii, synu Scottovi a dceři Paule.

Informace o redaktorovi

Alan Cathcart - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 63 Kč od 13 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):



TOPlist