NSU a její úspěchy ve sportu

Německého výrobce jsme si už v našem seriálu, věnujícím se více či méně známým značkách minulosti ale i současnosti, představili. Protože se ale kromě úspěšné sériové výroby věnovala i motorsportu, podíváme se podrobněji, jak se jí na tomto poli dařilo.

NSU a její úspěchy ve sportu

Kapitoly článku

Sportovní činnost značky začala brzy po zavedení motocyklové výroby. První závodní stroj postavila továrna už v roce 1905. O dva roky později se zúčastnil M. Geiger prvního ročníku Tourist Trophy v kategorii jednoválců a obsadil 5. místo, když závod zajel průměrnou rychlostí 30,6 mil/h (40,2 km/h). V roce 1908 ho napodobil R. J. Bell, ale závod nedokončil. V tomto roce se NSU objevila i v kategorii dvouválců, J. Lang dojel pátý, ve dvouválcích startoval i M. Geiger, závod však nedojel. Roku 1909 startoval v jednoválcích do 500 ccm F. C. Wood, ale nedojel, o štěstí se pokoušel znovu i R. J. Bell, ale opět nedojel. Ve dvouválcích do 750 ccm zase startoval R. J. Bell, ale cíl opět neviděl. O rok později ve třídě jednoválců závod nedokončili ani W. M. Heaton, F. C. Wood, J. F. Sirett a A. Oberlander. Ve dvouválcích to bylo podobné, čtyři NSU na startu, v cíli ani jeden.

V roce 1911 ve třídě Junior TT skončil na šestém místě K. Gassert, na 18. místě A. Boldt a další dvě NSU nedojely. Ve třídě Senior TT byl A. Boldt třiadvacátý, další dvě NSU opět nedojely. Rok 1912 byl bez účasti NSU, zato rok 1913 byl pro značku úspěšný. D. R. O´Donovan dojel čtvrtý v Junior TT a R.J. Bell sedmý. V Senior TT ale obě NSU nedokončily. V poslední TT před válkou byl ve třídě Junior TT T. Erkelenz sedmadvacátý, M. Heinzel nedojel. Další ročník TT se jel až roku 1920 ale bez účasti strojů NSU, jejich neúčast trvala až do roku 1931. Mezitím se ale udála řada věcí, takže o TT zase později.

Závodní NSU z roku 1910

Již v roce 1912 se stal na NSU mistrem Itálie ve třídě nad 500 ccm Pietro Ghirlanda. Úspěchy byly dokonce i za mořem. Jeden z vidlicových dvouválců NSU si koupil meričan německého původu Lingenfelder a v roce 1909 s ním vytvořil na závodní dráze v Los Angeles v Kalifornii nejstarší rychlostní motocyklový rekord. Jednu anglickou míli projel průměrnou rychlostí 124 km/h. V roce 1910 získal NSU americký rekord v přejezdu „od pobřeží k pobřeží“ Cannonball. Krátce po skončení první světové války jistě nebyl čas ani chuť pořádat motocyklové závody, takže se první úspěchy NSU objevily až v roce 1922. To získala značka první vítězství v závodě do vrchu Solitude a vítězným jezdcem byl ve třídě 1000 ccm H. Herter. V následující sezoně získal stejné vítězství ve stejné třídě Otto Glöcker. Závod do vrchu Solitude se jel naposledy roku 1924. Od sezóny 1925 se Solitude jezdila jako okruh o délce 22,3 km a na stejné trati se pořádal až do roku 1930. V roce 1931 se změnil směr jízdy na opačný a až v roce 1935 se trať vrátila k původnímu směru. Hned v prvním ročníku závodu zvítězil na NSU Ernst Islinger ve třídě nad 750 ccm. V sezóně 1927 tam vyhrál třídu 250 ccm Karl Scherer.

Ve dvacátých letech získali jezdci na NSU i další úspěchy. V sezóně 1923 vyhráli v závodě Schleizer Dreieckrennen třídu 175 ccm jezdci  Lohfeld a třídu 250 ccm Hackel. Ve stejném roce vyhrál Ernst Islinger třídu 1000 ccm v závodě Bädderennen ve Swinemünde. V sezóně 1924 zvítězil v Marienbergu ve třídě 1000 ccm Walter Winter. O rok později si zopakoval vítězství na Solitude ve třídě přes 750 ccm Ernst Islinger. Stejný jezdec vyhrál třídu dvěstěpadesátek ve Schleizu v sezóně 1926. Stejnou třídu v této sezóně vyhrál v závodě IV. Eifelrundfahr v Nideggenu  Karl Scherrer. Islinger také vyhrál třídu 1000 ccm v závodě Bädderennen Kolberg. V sezóně 1927 se jel poprvé závod Eifelrennen na jižní smyčce Nürburgringu a v něm vyhrál třídu 250 ccm Walter Glöcker, stejnou třídu na Solitude vyhrál Karl Scherer. V dalších letech mezi vítězi jezdce na NSU nevidíme. To se ale všechno mělo brzy změnit…

Závodní NSU z dvacátých let

Továrna se rozhodla angažovat z Anglie konstruktéra Waltra Williama Moorea. K tomu došlo koncem roku 1929. Původně byl sice námořním inženýrem a k motocyklům se dostal celkem náhodou, když získal zakázku zkonstruovat lehký jednoválcový motor pro motorizaci tříkolky. Potom nastoupil do firmy Leight Motor Ltd., která vyráběla ploché dvouválce s protiběžnými písty. Když tato firma zkrachovala, koupil ji Douglas, který její motory montoval do svých motocyklů. Moore potom zkonstruoval nový typ převodovky, kterou zamontoval do motocyklu Humber. Aby ji vyzkoušel, startoval dokonce v roce 1913 na Tourist Trophy. Skončil sice až na 21. místě, ale převodovku začal montovat do svých strojů i Douglas, který Moorea zaměstnal jako hlavního konstruktéra. Po válce od roku 1919 krátce pracoval u letecké firmy Sopwith, která se pokoušela o úspěch se svými motocykly ABC a v roce 1921 přešel ke značce Blackburne. V březnu roku 1924 přišla zajímavá nabídka a Moore přijal funkci ředitele závodního oddělení motocyklové továrny Norton v Birminghamu. Bezprostředně po nástupu k Nortonu se dal do práce i jako konstruktér. Brzy se ukázalo, že příchod Moora do čela závodního oddělení byl pro Norton šťastnou volbou. Psal se rok 1927 a birminghamská značka poprvé nasadila do závodů motocykly s novou pohonnou jednotkou, která je považována za „dítko“ W. W. Moora – stojatý čtyřdobý motor OHC o objemu 500 ccm. Z tohoto půllitru vzešel slavný závodní stroj, který je i dnes považován za legendu: Norton CS1. V roce 1928 se objevila i zmenšená verze 350 ccm Norton CJ1. A s těmito zkušenostmi koncem roku 1929 přešel k NSU.

Začala se psát nejen nová kapitola jeho života, ale také nová éra evropského motocyklového sportu. V době jeho příchodu k NSU byla značka považována za jednoho z nejprogresivnějších výrobců jednostopých vozidel v Německu i ve světě. Již během zimních měsíců na přelomu let 1929 a 1930 se zde rodily první nové závodní motory OHC, které sice nesly originalitu a rukopis britského konstruktéra, ale na pohled v mnohém připomínaly původní Nortonovy motory. Není proto divu, že si neckarsulmské závoďáky brzy vysloužily přezdívku „německý Norton“. Moore s sebou přivedl do Neckarsulmu i anglického jezdce Tommyho Frederica Bulluse. Ten měl za sebou nejen čtvrté místo v závodě Senior TT na P&M 1925 a páté z roku 1930 na Sunbeamu ale závodil už také v Německu. V roce 1928 byl druhý v závodě Kolberger Bäderrennen. Na Velké ceně na Nürburgringu 1929 byl šest kol ve vedení, než musel odstoupit s technickou poruchou. Tento výkon vzbudil u NSU zájem a pochopitelně se to projevilo i ve sportovních výsledcích. V dubnu zahájil Bullus svoje účinkování ve 144 hodinové jízdě spolehlivosti na Nürburgringu. První závodní nasazení Moorem zkonstruovaného nového motocyklu s vačkovým hřídelem v hlavě poháněným královským hřídelem skončil na rakouské TT pádem a odstoupením Bulluse ze závodu. Na Velké ceně Německa na Nürburgringu obsadil 4. místo. Naproti tomu vyhrál závod na Solitude, Eifelrennen a Klausenrennen, který vyhrál rekordním průměrem 77,5 km/h. Další vítězství v Gaisbergrennen, na GP národů v Monze a na Schottenringu udělala tuto sezónu jak pro Bulluse, tak pro Moorea a NSU mimořádně úspěšnou ale nebyl to jenom Bullus, kdo byl úspěšný. Na Eifelrennen doplnil Bulluse vítězstvím ve třídě 1000 ccm Paul Rüttchen. Na GP Rakouska vyhrál stejnou třídu Rakušan Rudolf Runtsch.

Speciály Tommyho Frederica Bulluse

Ještě úspěšnější byla sezóna 1931. Na Gaisbergrennen byl Bullus díky technické poruše druhý. Cenu města Hannoveru, stejně jako Velkou cenu Maďarska už Bullus vyhrál. Na Monze startovala NSU poprvé ne s lihovým palivem ale se směsí benzín-benzol. Bullus byl tentokrát druhý a při tréninku na rakouskou TT spadl a zlomil si tři záprstní kůstky. Znovu mohl startovat až na závodu do vrchu Schauinsland, kde vyhrál jak třídu 500 ccm tak i třídu 1000 ccm. Na Gaisbergrennen startoval Bullus se strojem 500 ccm ve třídě 750 ccm a opět slavil vítězství. Při závodě na schleizském trojúhelníku, posledním závodu německého mistrovství Bullus spadl ale bez následků. Bullus ještě vyhrál jak závod Kesselbergrennen, tak i závod na Avusu. Úspěšní byli i další jezdci, jako vítěz třídy 1000 ccm na Solitude Paul Rüttchen nebo vítěz závodu Targa Florio Ital Guglielmo Sandri kde vyhrál třídu 500 ccm. V sezóně 1932 Bullus vyhrál první závod na tehdy novém Hockenheimringu a znovu byl úspěšný na Kesselbergu. Vyhrál i Cenu Hannoveru a na podzim 1932 ukončil aktivní činnost. Na Vánoce se zasnoubil s Hilde Gehr, dcerou člena představenstva NSU a vrátil se do Anglie. V Hockenheimu je na jeho počest nazvána jedna ulice. Ve stejném roce se činil i jeho týmový kolega. Ve Schleizu vyhrál Paul Rüttchen třídu 1000 ccm, zároveň zde získal i cenu Course du Jubilée, stejnou třídu vyhrál i na Eifelrennen, tentokrát na severní smyčce Nürburgringu.

Tommy Bullus v akci

Po odchodu Bulluse dostali od sezóny 1933 příležitost i další jezdci. Tak zvítězil ve Schleizu ve třídě 1000 ccm pozdější známý automobilový závodník Bernd Rosemeyer. Na Eifelrennen vyhrála závod sidecarů švýcarská manželská dvojice Hans Stärkle / Cilly Stärkle. Na Schottenringu vyhrál třídu 1000 ccm Paul Rüttchen. Na berlínském Avusu vyhrál side do 600 ccm pilot Hans Schumann, v Hannoveru na Eilenriede vyhrál litry znovu Paul Rüttchen a side 600 ccm Hans Stärkle /Cilly Stärkle. Půllitry na Hockenheimu vyhrál Paul Rüttchen. V sezóně 1934 přinesli úspěchy NSU další jezdci. Ve Schleizu vyhrál litrovou třídu Hans Soenius, stejně jako při Eifelrennen a v Hamburku. V Marienburgu zvítězili v litrech Paul Rüttchen a v side 600 ccm Hans Schumann. Na Hockenheimu byli úspěšní v půllitrech Oskar Steinbach a v side 600 ccm Albert Schneider. V tomto roce jsme viděli zvítězit Paula Rüttchena i u nás v Ostravě ve třídě půllitrů. V roce 1935 zaznamenali vítězství ve Schleizu ve třídě 500 ccm Oskar Steinbach, ve třídě 250 ccm Werner Mellmann a v side 600 ccm Hans Schumann se spolujezdcem Hermannem Böhmem. Na Eifelrennen vyhráli třiapůlky Werner Lehmann a side opět dvojice Schumann / Böhm. V Hannoveru třiapůlky anglický jezdec Ted Mellors, stejně tak na Hockenheimu. Na Solitude byli úspěšní ve třídě 350 ccm Werner Mellmann a v půllitrech Oskar Steinbach a ve švýcarském Luganu vyhráli domácí. Třídu 750 ccm Hans Kaufmann a side 600 manželé Stärkleovi.

NSU 500 SS

V roce 1936 došlo ke změně v konstrukčním týmu. Do NSU přišel Albert Roder, také muž s velkou praxí. Už v roce 1912, ve svých 16 letech, postavil svůj první motor. V roce 1920 spoluzaložil v Norimberku firmu ZIRO Motoren GmbH. O tři roky později spoluzaložil firmu Erlanger Motoren GmbH a v roce 1928 nastoupil jako zastupující vedoucí konstruktér (pod Richardem Küchenem) u Zündappu. Po rozporech s Küchenem pak odešel k NSU. V jeho životopise je především nápadné, že Albert Roder nebyl inženýr, ani nikdy nestudoval. Přesto se stal šéfkonstruktérem a ředitelem jedné z tehdy nejvýraznějších motocyklových továren na světě. Kariéra, která je v současné době, prakticky nemyslitelná. Ještě nevšednější je, že Albert Roder u svých konstrukcí nikdy nehledal cestu nejmenšího odporu. Jeho konstrukce od začátku nevycházely z osvědčených konstrukcí, ale často se vydával na zcela neprozkoumaná konstrukční řešení. Také utrpěl samozřejmě příležitostné nezdary, ale to mu nebránilo, aby na nezdary rychle zapomněl a pokračoval dál. Nejlepším příkladem je osud čtyřválcového závodního motoru 500 ccm, který se nepovedl, ale jedna jeho část se stala úspěšnou jako závodní Rennfox 125 ccm.

NSU Rennfox

Pokračujme ale v úspěších sezóny 1936. Ve Schleizu vyhráli side 1000 ccm Hans Schumann / Franz Höller a třiapůlky Oskar Steinbach. Na Eifelrennen vyhráli třiapůlky Hans Soenius a sajdkáry 600 ccm pilot Albert Schneider. Na GP Evropy na Sachsenringu obsadili Oskar Steinbach druhé a Heiner Fleischmann třetí místo ve 250 ccm. V Schottenu vyhrál Heiner Fleischmann třiapůlky, stejně tak na Hockenheimu. V Hannoveru byli vítězi v side 1000 ccm Hans Stärkle s manželkou Cilly. V Pyynikki TT Tampere byl úspěšný domácí Fin Onni Kyrö ve třídě 350 ccm a na Solitude vyhráli Heiner Fleischmann třistapadesátky a side 1200 ccm Hans Schumann / Franz Höller. V Ženevě vyhráli side 600 ccm Hans Stärkle /Cilly Stärkle. V Schaffhausenu vyhráli třídu 750 ccm Hans Kaufmann a šestistovkové sajdkáry se opět staly kořistí manželů Stärkleových. V následujícím roce 1937 vyhráli ve Schleizu třídu 250 i 500 ccm Heiner Fleischmann a side 600 ccm Hermann Böhm / Karl Fuchs. Na Eifelrennen vyhrál třistapadesátky Werner Mellmann, v Schottenu vyhrál třídy 350 i 500 ccm Heiner Fleischmann, na Avusu také třídu 350 ccm a stejně tak v Hannoveru. V Marienbergu třiapůlky kořistil znovu Fleischmann a side 1000 ccm dvojice Erwin Zimmermann / Franz Höller.

K významnějším výsledkům sezóny 1938 patří 1. místo Karl Bodmera v Schottenu v kategorii 250 ccm a v Hamburku ve 350 ccm, kde ho doplnili vítězstvím ve třídě side 600 ccm Loni Neußner s Fredem Minderleinem. V belgickém Floreffe zvítězil Angličan Fergus Anderson ve 350 ccm, ve stejné třídě vyhrál Heiner Fleischmann po třetí v řadě na Hockenheimu. Pro nás je zajímavé i vítězství našeho jezdce B. Krapky v Ostravě. V této sezóně začala NSU laborovat také s kompresorovým motorem, určeným nejdříve pro sajdkáry, později ale předělaným na objem 350 ccm, když byly závody sajdkárů v Německu po sérii smrtelných nehod zakázány.  Další událostí tohoto roku byl odchod Alberta Rodera. Roder pracoval pod Walterem Williamem Moorem jako druhý muž u NSU a jeho konstrukční nápady se často ubíraly jiným směrem než Mooreovy. Je nakonec logické, že koncem roku 1938 odešel k Victorii do Norimberku, kde mu nabídli pozici šéfkonstruktéra. V sezóně 1939 vyhrál Heiner Fleischmann třídu 350 ccm na Eifelrennen a to byl poslední významný výsledek před druhou světovou válkou. V tomto roce také opustil NSU šéfkonstruktér W. W. Moore, který se vrátil do Anglie.

Karl Bodmer

Pojďme se spolu s ním podívat na ostrovy třicátých let. V nich nebyly úspěchy na Tourist Trophy pro NSU nijak oslňující. V roce 1931 v závodě Senior TT ze tří startujících strojů žádný nedojel. Potom nastala v účasti pauza až do roku 1935. V tomto roce skončil v závodě Junior TT Jock West na 15. místě, další dvě NSU závod nedokončily. Lepší to bylo o rok později, O. Steinbach obsadil v závodě Junior TT šesté a H. Fleischmann sedmé místo. V závodě Senior TT Fleischmann odpadl. V sezóně 1937 v závodě Junior TT J. Illischmann také odpadl. Poslední účast v tomto desetiletí byla v roce 1939. Ani jeden ze tří startujících ale cíl neviděl. To hlavní ale teprve mělo přijít. Pochopitelně, že po vypuknutí druhé světové války byl se závody konec. Po jejím skončení bylo Německo vyloučeno z FIM a to znamenalo, že němečtí jezdci mohli jezdit jenom na domácích závodech. Z jistého směru to bylo i výhodou, protože když FIM zakázala používání motorů s kompresorem, tak doma v Německu startovat mohly.

NSU s kompresorem

I tak to bylo obtížné, přesto už v zimě 1948/49 postavila NSU první německý poválečný tovární tým. Wilhelm Herz měl v továrně ukryté dva předválečné stroje, které po válce v troskách továrny NSU objevil. Byly to dva stroje 350 ccm, s nimiž se stal německým mistrem 1948 ve třídě 350 ccm a s verzí 385 ccm sbíral zkušenosti ve třídě 500 ccm. Herz své stroje předal zpět továrně NSU a dostal za to tovární smlouvu. Továrna měla k dispozici stroje 600 ccm pro třídu sajdkár a sólo 500 ccm tzv. RK II (závodní motor s kompresorem) s výkonem 98 koní. Počátkem sezóny 1949 přišly potíže s novým desetilopatkovým kompresorem, takže se Herz vrátil k původnímu kompresoru s vyrovnávací skříní. Sólový NSU 500 ccm byl v té době nejrychlejším sólo motocyklem na světě. Při testovací jízdě na dálnici blízko Neckarsulmu bylo na nekapotovaném motocyklu dosaženo rychlosti 270 km/h. V letech 1951 a 1956 dosáhlo NSU s tímto motorem absolutní světový rychlostní rekord, naposledy rychlostí 339 km/h s motorem o výkonu 110 koní. Poslední oficiální použití tohoto motoru bylo koncem roku 1966, když Wilhelm Herz v Ramsteinu zajel světový rekord na 10 km rychlostí 304 km/h. Po znovuobnovení členství Německa ve FIM se už od roku 1951 kompresorové motory nemohly pro závody používat.

Kompresorové NSU a Wilhelm Herz

V sezóně 1947 zvítězil Heiner Fleischmann v závodě Eifelrennen ve třídě 350 ccm, stejně jako na Hockenheimu ve třídě 500 ccm, kde to bylo, pomineme-li válečnou přestávku, jeho čtvrté vítězství v řadě. V roce 1948 vyhráli v Schottenu třídu 350 ccm Wilhelm Herz a sajdkáry dvojice Hermann Böhm / Bauer. Herz vyhrál i v Dieburgu třistapadesátky, v sajdkárách byli první  O.Schmidt a Julius Beer. V Hamburku byl první opět Herz, side vyhráli Loni Neußner a Fred Minderlein a ve Wegbergu byl nejlepší opět Herz na NSU 350. Na Hockenheimu triumfoval znovu Herz ve třídě 350 ccm a v side Schmid / Reuter. I v roce 1949 byl v Schottenu nejrychlejší Herz s třiapůlkou, stejně jako ve Wegbergu, kde ho doplnili sajdkáristé Hermann Böhm / Karl Fuchs. Na Hockenheimu vyhrál také Herz a NSU 350 a také na Solitude byla tato dvojice nejrychlejší ve třídě 350 ccm. Doplnili ji ještě sajdkáristé Otto Schmid / Hans Mittelmayer. V Schottenu 1950 vyhrál třídu 350 ccm Heiner Fleischmann, stejně tak GP Německa na Solitude, kde se k němu přidali sajdkáristé Hermann Böhm / Karl Fuchs. Stejné pořadí bylo v Hamburku i v Hannoveru, kde navíc Fleischmann vyhrál půllitry. Stejní vítězové byli i v Dieburgu. Ve Wegbergu vyhrál Fleischmann obě třídy, sajdky znovu stejná dvojice Böhm / Fuchs. To samé se opakovalo na Hockenheimu, tam ale Fleischmann vyhrál jenom půllitry.

Od roku 1950 se už v továrně vědělo, že se Německo stane znovu členem FIM a Roder dal pokyn ke stavbě nového čtyřválcového závodního motoru 500 ccm. Ten se ale příliš nepovedl, a tak někdo ze zoufalství navrhnul použít jeden válec pro třídu 125 ccm. Návrh byl přijat a to byl základ úspěšného stroje NSU Rennfox. Před největšími úspěchy NSU tu ale byla ještě sezóna 1951. V ní na Dieburgu zvítězil Otto Daiker (už na novém motocyklu 125 ccm), stejně jako ve Wegbergu. Na Hockenheimu vyhrál osminky Heiner Dietrich. V následující sezóně vyhrál na NSU 125 Ital Roberto Colombo Eifelrennen. V Schottenu byl první v osminkách Otto Daiker, GP Německa na Solitude vyhrál Werner Haas, závody na Avusu ve třídě 250 ccm Walter Hoffmann, v Hamburku Angličan Bill Lomas. V Oberreifenbergu vyhrál třídu 125 ccm Otto Daiker a ve Wegbergu 125 i 250 ccm vyhrál Werner Haas, který vyhrál i osminky na Solitude. Největším Haasovým úspěchem bylo vítězství na GP Německa a druhé místo na GP Itálie.

Fleischmann na čtyřválci NSU z roku 1950

Otto Daiker

A to už se přiblížily dvě nejúspěšnější sezóny NSU. V sezóně 1953 se stal Werner Haas dvojnásobným mistrem světa ve třídách 125 a 250 ccm. Potřeboval k tomu v osminkách vítězství v Holandsku, na Ulster GP a v Itálii, druhý skončil na GP Německa. Ve čtvrtlitrech vyhrál GP Holandska a Německa, druhý skončil na TT, na Ulster GP a na GP Itálie, šestý dojel ve Švýcarsku. Ještě lepší to bylo v roce 1954. V něm se stali mistry světa Rakušan Rupert Hollaus ve třídě 125 ccm a Haas ve třídě 250 ccm. Hollaus zvítězil na TT, na Ulster GP, v Holandsku a Německu. Haas byl ve třídě 125 ccm druhý v Německu, čtvrtý na Ulster GP a pátý v Holandsku. Ve čtvrtlitrech vyhrál Haas GP Francie, Tourist Trophy, GP Holandska a Německa. Hollaus byl v této třídě třetí na GP Francie, druhý na TT, v Holandsku, Německu a zvítězil ve Švýcarsku. Bohužel v tomto roce ho také postihla nehoda při tréninku na GP Itálie v Monze a utrpěným zraněním podlehl ve věku pouhých 23 let. Německý tým potom ze závodu v Monze odstoupil a krátce nato i ze závodů vůbec.

Werner Haas

Ruppert Hollaus

Potom sice vyrobila malou sérii jednoválcových motocyklů NSU Sportmax, které prodávala soukromým jezdcům, ale sama se už nikdy k závodům oficiálně nevrátila. Na Sportmaxu se stal posledním mistrem světa na NSU Hermann Paul Müller ve třídě 250 ccm, když byl třetí na TT, vyhrál v Německu, čtvrtý byl v Holandsku, v Itálii a šestý na Ulster GP. I když se stal vlastně mistrem světa až po dodatečné diskvalifikaci Billa Lomase, který v Holandsku v depu tankoval s běžícím motorem, což řády nedovolovaly. Předtím už byl Müller třetí v celkové klasifikaci mistrovství světa v obou NSU třídách. Na Sportmaxech jezdila řada i u nás známých jezdců, jako třeba Hans Baltisberger, Horst Kassner, Helmuth Hallmeier, Rudi Thalhammer, ale také například John Surtees, Sammy Miller nebo Mike Hailwood.

NSU Sportmax

Haas, Miller, Hollaus, Baltisberger

Helmut Hallmeier

Ke sportovním úspěchům značky patří I řada světových rychlostních rekordů. V jejich získávání byl úspěšný Wilhelm Herz, který v letech 1951 a 1956 vytvořil absolutní světové rekordy. První na dálnici Mnichov-Ingolstadt, druhý na solné pláni v Bonneville, kde se stal také prvním členem dvěstěmílového klubu za motocyklisty, když překonal rychlost 300 km/h. V těchto letech také vytvořil 25 dalších světových rekordů ve třídách 350 a 500 ccm. Po překonání rekordu v roce 1951 přišel do továrny NSU jakýsi pán jménem Gustav Adolf Baumm s návrhem na nové rekordní vozidlo. Baumm si tento motocykl představoval tak, že jezdec bude sedět obráceně v podobné poloze jako na dnešních chopperech s motorem umístěným za ním. Tak dosáhl velice nízké stavby stroje – 75 cm. Tato konstrukce byla známá pod přezdívkou „Flying Hammocks" (létající lehátko).

Gustav Adolf Baumm a jeho létajcí lehátko

Po jistém váhání byl jeho návrh přijat a byly postaveny dvě vozidla Baumm I s motorem 49 ccm a Baumm II se čtyřdobým jednoválcem 98 ccm. Sám Baumm s nimi překonal 11 rychlostní rekordů ale při jedné předváděcí jízdě s tímto vozidlem před závodem Eifelrennen na Nürburgringu jízdu nezvládl a po nárazu do stromu se smrtelně zranil. Další rekordy s vozidlem tohoto typu vytvořili v roce 1956 v Bonneville H. P. Müller a Wilhelm Herz. Tím skončila veškerá sportovní činnost NSU.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 12 Kč od 4 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



hsq_rijen
Objednat reklamu
TOPlist