ktm_duben




Nejlepší muzeum Vincentů je v Austrálii, vedle sériovek najdete i naprosté rarity

Do Austrálie je to daleko a do Perthu, nejodlehlejšího velkoměsta na světě, ještě dál. A Jurien Bay je dalších 200 km od Perthu. Kdo by v tomhle zapadákově čekal tu nejucelenější sbírku motocyklů značky Vincent, které v aukcích patří mezi ty nejdražší veterány na světě? Bývalý rybář Ian Boyd je sbírá už více než 30 let.

Kapitoly článku

Bývaly časy, kdy Jurien Bay nebylo úplně bezvýznamné. Dodnes je to hlavní město australských rybářů, tedy konkrétně lovců humrů, ovšem z tohoto průmyslu zbylo po zavedení velmi přísných kvót v roce 2009 pouhé torzo. Kvóty vyhnaly ceny humrů do astronomických výšin a naprosto zdecimovaly místní flotilu ze 47 na pouhých sedm lodí. Tři sta rodin přišlo o obživu a muselo se přestěhovat a desítka výrobců lodí, kteří měli objednávky na dva roky dopředu, zkrachovala. Ian Boyd lovil humr od roku 1964, ovšem vytušil konec a v roce 2004 svůj byznys prodal, aby se mohl víc věnovat svým motocyklům. Má totiž famózní sbírku povětšinou britských klasiků, a to včetně toho, co jde nazvat nejlepší kolekcí motocyklů Vincent-HRD na celém širém světě. „Mám 69 motocyklů a u dalších pěti končím jejich restauraci,“ říká Ian, zdravě vypadající sebevědomý týpek, kterému byste rozhodně nehádali 81 let! Zejména když takhle po ránu svěže přichází od moře s pár humry, které si byl chytit k obědu. „Právě teď mám dohromady 44 Vincentů plus auto Cooper-Vincent a různé motory, každý s nějakým příběhem. Je toho dost, co mě udržuje v běhu!“

Boyd, před rybařením ještě stavitel domů, měl plán udělat si takovou malou sbírečku starých motorek, když v roce 1987 koupil Vincent Black Knight Series D z roku 1955. „Lovil jsem humry už roky a chtěl jsem od života taky něco jiného,“ říká se smíchem. „Rozhodl jsem se koupit si nějakou věc, s kterou bych si užil trochu zábavy, a vybral jsem si motocykly – míval jsem je jako kluk. Původně jsem plánoval takový mix značek – BSA, Nortony, Triumphy, prostě něco takového. Jenže jsem měl kliku, protože jako první mi pod ruku přišel Vincent. Já jsem do té doby o Vincentech nevěděl vůbec nic! Jenže tenhle Black Knight byl tady u nás v Perthu, tak jsem ho koupil, a když už jsem ho měl, pokračoval jsem čtyřmi kousky po Tomu McQuadovi. To byl špičkový závodník v plochodrážních sajdách tady na legendární dráze Claremont Speedway v Perthu, tak jsem koupil jeho závoďáky a dva Black Lightningy, všechno tedy rozebrané na díly. Potom jsem potkal v Adelaide Davida Bowena, který byl učněm v továrně Vincent po boku Johna Surteese, a ten mi nabídl, že pro mě ty motorky zrestauruje. A tak to celé vzniklo – překvapivě dost Vincentů skončilo v Austrálii a já jsem je skupoval, kdykoli byl nějaký na prodej.“

Ian Boyd tak má teď téměř kompletní sbírku všech sériově vyráběných modelů Vincent z let 1935-1955 plus dva vyrobené dříve s cizími motory. Prvním je 45 Model J vyráběný od roku 1929 s motorem JAP a druhý jeden ze 46 kousků Modelu P ze 30. let s agregátem Rudge Python v rámu Diamond – oba s cantileverovým zadním odpružením, které měl každý motocykl, jenž Philip Vincent vyrobil poté, co si ve 20 letech nechal v roce 1928 patentovat tento design. Ovšem po katastrofální TT na ostrově Man v roce 1934, kdy všechny tři stroje Vincent-HRD musely odstoupit pro poruchu svých motorů Python, se Vincent se svým australským designérem Philem Irvingem rozhodli zkonstruovat svůj vlastní motor. Vzápětí Rudge oznámila, že už nebude dodávat své motory Python dalším značkám, a Irving měl jen pár týdnů na to, aby přišel s prvním vlastním motorem Vincent-HRD, protože se blížila výstava Earls Court Show 1934. Boyd má dnes jeden kousek od modelu Meteor a sportovnějšího Cometu Series A, které používaly tento nový jednoválec, a zbývají mu poslední dva motocykly a bude mít úplně kompletní řadu Vincentů. „Nikdy jsem neplánoval mít všechno, ale ono to tak vyplynulo,“ říká. „Mám nejméně jeden kus od každého modelu od doby, kdy Vincenty začaly používat své vlastní motory v roce 1935, až po poslední Black Prince a Black Knight Series D. Chybí mi jen White Shadow, což byl Rapide postavený ve specifikaci Shadow. Vzniklo jich pouze 15 v letech 1950-51 bez toho obvyklého černého motoru. Občas se nějaký objeví, takže ho snad jednou koupím. A druhým modelem, který nemám, je jednoválec Series D, tehdy pojmenovaný Victor. Byl vyroben jediný kus těsně předtím, než značka Vincent v roce 1955 skončila, a ten se nedávno prodal v jedné aukci za strašný balík peněz. Ale jinak tady mám vše!“

Meteor 500, první Vincent s vlastním motorem, a Ian s pětistovkou z roku 1934 vybavenou agregátem Rudge Python

Ian investoval rozumně v průběhu let a v Jurien Bay má poměrně rozsáhlý nemovitý majetek, který potřeboval, jak sbírka rostla a jeho dům začal přetékat vším, co souviselo s motocykly. „Měl jsem je prostě všude, nakonec i v ložnici, na chodbách, v obýváku, na verandě… Už to nešlo, tak jsem si navrhl a postavil nový větší dům, kde tím hlavním jsou pokoje pro motocykly a zbytek baráku se udělal kolem nich. Hlavní je určit si priority!“ Budova byla dokončena v roce 2013 a můžete si ji představit jako prostorné motocyklové muzeum s připojenými obytnými prostory. Kromě Vincentů zde najdete i motocykly jiných značek, pár plochodrážních speciálů (včetně československého motocyklu ESO!), Manx Nortona, Matchless G50, Gileru Saturno Sport, nějaké Velocetty, další Nortony, pár Royal Enfieldů apod.

Najdete tu dokonce i pár aut, kromě Jaguaru XJ12 1990, s nímž Ian jezdí, je tady také 4,2litrový Jaguar E-Type Series 1 ½ Coupe z roku 1970, který koupil v Sydney a po ose s ním dojel domů, kde jej celý rozebral a sám zrestauroval. Pro nás zvyklé na ty naše vzdálenosti, kdy z Prahy do Brna už je to celkem štreka, málem nepředstavitelné – ze Sydney do Jurien Bay je to přes 4000 km! Dalším čtyřkolovým exemplářem je jednosedadlový Cooper-Vincent Mk. 9 s motorem 998 cm3 po Bobu Jollym z půlky 50. let a americký Kurtis-Kraft Midget určený pro závody na hliněných oválech, vybavený dvouvačkovou osmnáctistovkou Offenhauser.

Ale jinak je Ianova sbírka hlavně o Vincentech. O motocyklech s cizími motory již řeč byla, jsou tady i předválečné stroje včetně tovární pětistovky, kterou závodil v roce 1935 při Manx Grand Prix Ken Bills, ale nejvíce exemplářů patří do poválečných Series B a C, jednoválce i dvouválce, sóla i sajdy, závoďáky i silničáky. Některé sajdkáry jsou lokální Tilbrooky vyráběné v Adelaide, Ian má dokonce tři z pěti kousků modelu Dandaloo, což byl poslední a nejsofistikovanější design Rexe Tilbrooka se zakrytým třetím kolem. Je vlastně příznačné, že jeden takový je spřažený s modelem Black Prince Series D, jenž byl pro změnu posledním a nejsofistikovanějším designem Vincentu. Ten měl centrální odpružení namísto dvou postranních tlumičů a celokapotáž se zadní částí na pantu, aby šla vyklopit a dostali jste se k zadnímu kolu a tlumiči.

Black Shadow Series B 1948 a tovární pětistovka Kena Billse z Manx Grand Prix 1935

Black Prince Series D měl celokapotáž vzadu na pantu. Dole ještě Rapide Series D

Zřejmě nejpůsobivějším strojem v kolekci je úžasný dragster udělaný z modelu Black Lightning, jenž má opravdu pestrou historii. „Tenhle drak byl druhým vyrobeným Black Lightningem z celkově 36, nikoli 34, jak se někdy mylně uvádí, a jeho motor byl původně určen pro automobily Cooper,“ říká Ian. „Jenže potom přišel motor Coventry Climax a Cooper zrušil objednávku. Novozélanďan Bill Hocking v té době žil v Americe, dozvěděl se o tom, zavolal do fabriky a domluvil se, že mu tenhle agregát zamontují do dragsterového podvozku. Jsme si skoro jisti, že v Americe závodil v původní podobě, ovšem potom se dostal do Austrálie a v Melbourne mu kdosi namontoval desetipalcový kompresor Shorrocks. Od Hockinga motorku koupil Tom McQuade, přivezl ji sem na západ, motor přesadil do své plochodrážní sajdkáry a v roce 1962 s tímhle monstrem závodil na Claremont Speedway. Samozřejmě že žádná rovinka nebyla dost dlouhá, motor neměl vzduch a pořád se pekly písty. Tak Tom dvouválec zase vrátil do draka a v roce 1982 s ním na Ravenswood Drags zajel čtvrtmíli za 9,26 vteřiny s konečnou rychlostí 231 km/h, v té době měl motor změřených 165 koní. Tohle je jediný dragster, který kdy vznikl v továrně Vincent ve Stevenage!“

Hned vedle stojí další unikát, který putoval po světě, tentokráte pochází z Orientu. Princ Birabongse z Thajska, nebo vlastně Siamu, jak se tenkrát říkalo, byl velice slavný a úspěšný automobilový závodník z dob před i po 2. světové válce, který se do startovek zapisoval jako B.Bira,“ říká Ian. „V roce 1952 koupil jednoho z pěti Black Lightningů prodaných skrz Singapur. Měl jej 12 měsíců, ale neexistuje žádný záznam, že by s ním závodil, a pak jej opět v Singapuru koupil Gordon Benny z jihu Austrálie. Pracoval na ropném tankeru BP, tak stroj propašoval na palubu, jenže když přistáli v Port Wakefieldu, zjistil, že nemá jak stroj dostat ven z lodi! Za pár lahví skotské ukecal kapitána, aby mu vysunul můstek, po kterém s motorkou opatrně přejel, jenže neušel pozornosti celníka. Ten, jelikož motorka neměla žádné papíry, z ní udělal papírově zemědělské náčiní… Gordon potom ke stroji připojil sajdkáru a spolu s Deanem Hogarthem při své první návštěvě Phillip Islandu zajeli rekord okruhu! To se opakovalo i na dalších tratích na jihu Austrálie, Gordon na Black Lightningu úspěšně závodil i sólo. Princ Bira by byl určitě rád!“ Nakonec motor skončil v další závodní sajdě Toma McQuada, a když ji Ian Boyd koupil, musel někde po jižní Austrálii vystopovat také rám, což zabralo dost času, ale nakonec se podařilo a motorka je zase kompletní.

Nejranější poválečný dvouválec je Rapide Series B z roku 1946 s motorem číslo 82, jenž byl prodán přímo z továrny Raymondu Maysovi, slavnému předválečnému britskému automobilovému závodníkovi, jenž později založil značku BRM. Další specifický model je americký Touring Rapide z roku 1952, vyvedený v červené barvě a vybavený vysokými řídítky a klenutými blatníky. Těch vzniklo pouze 50. Nechybí samozřejmě ani pár předválečných dvouválců Rapide Series A, jenže v tomhle případě není všechno tak, jak se může zdát. „V letech 1937-39 vzniklo 80 dvouválců Series A, přičemž dodnes jich ve světě existuje tak 35-40,“ vysvětluje Ian. „Tři se dostaly do Austrálie. Jeden je ve Victorii, jeden skončil na smeťáku tady v Perthu a třetí mám já, ale není to úplně originál. Tahle motorka z Tasmánie byla postavena jako replika speciálu Gingera Woodse se závodními vačkami, megafonovými výfuky apod. V roce 1981 ji Malcolm Bailey v New South Walesu zrestauroval, že byla jako nová, ovšem napřesrok se do jeho domu, kde měl 10 Vincentů, vloupali vandalové, dům zapálili a motorky shořely. Můj kamarád Kal Carrick tu pohromu koupil a dal zase dohromady, ovšem musel si na to udělat šablony na motor, a když už je měl, vytvořil pět replik. Já mám jak tu původní motorku, tak repliku plus náhradní motor, který je také vystavený, a navíc ještě jeden stroj, který Kal postavil coby repliku závoďáku Series A z roku 1939 s předválečným spodkem a poválečným vrškem ze Series B. Jeho motor je převrtaný na 1260 kubíků, jezdil na něm Tony Hines a drží rekordy kola na všech tratích v Austrálii ve třídě Period 2 Vintage, přičemž na rovince na Phillip Islandu jel 250 km/h!“

Původní Rapide Series B zrestaurovaný po velkém požáru a závodní speciál Period 2 Vintage

Značka Vincent je známa především svými dvouválci, ale dělala toho mnohem víc. Neznalého možná překvapí malý moped Firefly, jichž od roku 1953 vzniklo 3000 kusů. V Austrálii však jsou pouze dva. Ten byl vybaven zespodu kluzně uloženým 45kubíkovým motůrkem, jenž se do akce zapojoval pákou z řídítka a sílu na zadní kolo přenášel přímo, přitiskl se na pneumatiku. Poslední dva roky existence značky byl tenhle agregát prodáván i jiným společnostem, vznikl tak třeba bicykl Sun, který v Jurien Bay též nemůže chybět.

Ještě větší raritou je motor Uniflow, projekt, který nalákal Irvinga zpět k Vincentu od AMC v roce 1942. Tohle je dvoutakt 497 cm3 se třemi válci, šesti písty a dvěma klikovkami, spojenými řetězem, kde dva vnější válce slouží na pohon a prostřední tlačí vzduch do sání těch krajních. V každém válci byly dva proti sobě běžící písty, vlastně to byl takový motor naruby – klikovky po stranách, písty proti sobě, žádná hlava válců. Tenhle agregát sloužil jako pohonná jednotka pro záchranné čluny pro 10 lidí, které shazovaly vyhledávací a záchranné letouny RAF svým pilotům sestřeleným do moře. Britské ministerstvo obrany požadovalo dojezd 1000 mil při rychlosti šest uzlů na 230 litrů benzínu, motor musel být také vodotěsný a schopný vydržet zpomalení 5G, když narazil do vodní hladiny. Těchto motorů vzniklo pouze 50, dodnes jich přežilo mezi 12 až 15.

Hned vedle tohoto motoru je další, který se jmenuje Picador. Ten vytvořil Phil Irivng v roce 1955, když se Vincent pokoušel získat kontrakt od vlády na dodávky leteckých motorů pro bezpilotní letadlo ML Aviation U120D. „Picador vznikl v době, kdy královské námořnictvo trénovalo vzdušné boje na tažených cílech ve vzduchu a velení se obávalo, že by mohlo docházet k sestřelům těch tažných letadel. Požadovalo tedy na tažení cílů elektronicky ovládaný bezpilotní letoun, takže v ML Aviation vyrobili éro, ve Vincentu motor a zkoušeli to v poušti na severu Afriky. Nikdy elektroniku pořádně nerozchodili, akorát jednou se jim podařilo letět 45 minut, dokud nedošel benzín. Potom se vystřelil padák a letadlo dosedlo celkem pohodlně na zem a mohlo být použito znovu. Jenže potom se změnila úplně taktika boje, ministerstvo projekt zrušilo a Vincent prodával motory po 70 librách závodníkům, kteří z nich použili hlavy, válce a klikovky, protože to byly díly Black Lightning, a zbytek vyhodili. Proto dnes existují pouze tři motory, tenhle má číslo 41 ze 42 vyrobených a je úplně nový – nikdy nebyl nastartovaný!“ Dalším samostatným motorem v Boydově sbírce je jeden ze 13 plochodrážních agregátů vyrobených v roce 1948 v kombinaci předválečného spodku a poválečného vršku. Velmi úspěšně je používal budoucí světový šampión Peter Craven i jeho bratr Brian, ovšem po roce se jich museli zbavit, neboť tým začal používat výhradně motory JAP.

Vedle několika poválečných silničních jednoválců Comet Series B a C má Ian také dvě závodní pětistovky Grey Flash – originál a věrnou repliku postavenou přímo Johnem Surteesem. Ten původní stroj je z roku 1951 ze série pouze 32 vyrobených motocyklů tohoto typu a byl prodán nový do Argentiny jako spousta Vincentů, protože tam otec Phila Vincenta farmařil. Modernější Grey Flash závoďák si postavil John Surtees v 70. letech jako repliku stroje, na němž kdysi závodil. V Ianově sbírce najdete ještě originální jednoválec Egli-Vincent s číslem rámu 5, který Fritz Egli vyráběl v 60. letech, a nechybí ani dvouválcový Egli-Vincent café racer z roku 1968 postavený Londýňanem Terrym Princem během jeho osmiletého angažmá ve Švýcarsku u Egliho.

Egli-Vincent a replika Grey Flash od Johna Surteese, dole originál Grey Flash

Značka Vincent přestala vyrábět motocykly v roce 1955 a dál se pokoušela přežít jen strojírenskou výrobou, v roce 1959 se ale dostala do nucené správy a od té doby proběhlo několik pokusů o její obnovu. Ian má příklady dvou z nich. Prvním je dílo Terryho Prince poté, co emigroval do Austrálie v roce 1982. Projekt RTV 1200 Black Widow vznikl v roce 1997 coby pokus vytvořit café racer ve stylu 70. let, poháněný klasicky vypadajícím dvouválcem Vincent. Motor byl ale nový, s jiným designem karterů, objemem 1197 cm3 a elektrickým startérem, zamontovaný do páteřového rámu podobného typu, jaký dělá Egli. Bohužel těsně předtím, než v roce 1999 byla spuštěn sériová výroba, došly peníze.

Druhým zástupcem snah o obnovení jména Vincent je Black Shadow postavený Bernardem Li v Kalifornii za použití dvouválce z Hondy VTR1000 SP-1. Li získal v USA práva na použití jména Vincent a udělal nejdříve prototyp s motorem RTV 1200, potom ale přešel na Hondu, protože měl přislíbeny dodávky motorů. Li si nechal od arizonského konstruktéra Jamese Parkera (dělal rám pro Yamahu GTS1000) udělat čtyři různé prototypy, bohužel celý projekt skončil Bernardovou smrtí při havárii na motocyklu v roce 2008.

Od jednoválce z roku 1929 s motorem JAP až po modely Black Knight a Black Prince přes Comety, Rapidy, Black Shadowy a Black Lightningy, se zajímavostmi typu RTV nebo Uniflow, sbírka Iana Boyda vypráví příběh značky Vincent naprosto komplexně ‑ od počátku přes rozmach až po zánik a snahy o znovuzrození. Přestože není formálně otevřena pro veřejnost a Jurien Bay je ještě dvě hodiny cesty od Perthu, nejodlehlejšího velkoměsta světa, Ian Boyd si na nedostatek společnosti nemůže stěžovat. „Mám pořád nějaké návštěvy z celého světa i od místních motocyklových klubů. Jsem šťastný, když lidé přijedou, aby si prohlédli mé motocykly, a nikdy jsem neměl žádné problémy s bezpečností. Každý ví, jak se chovat a co dělat.“ Kdybyste se náhodou někdy ocitli v Jurien Bay, nezapomeňte, že je tady kromě tahání humrů z vody ještě další velké lákadlo.

Informace o redaktorovi

Alan Cathcart - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):



TOPlist